Řeholní řády na našem území a jejich vývoj v porevolučních letech

seminární práce pro školní rok 2004/2005

Kateřina Kajfošová

oktáva B

Úvod

Klášterní život je pro většinu z nás velmi vzdálenou představou. Někdy se může zdát, že svět řeholníků a řeholnic již nemá v naší velmi vyspělé společnosti místo, že uspěchaný život, který vedeme, příliš kontrastuje s tichým rozjímáním a motlitbou.I přesto mě velmi překvapily výsledky mého mini dotazníku, ve kterém jsem zjišťovala asociace lidí nejrůznějších věkových skupin, které vyplynou z pojmů klášter, jeptiška, či mnich. Drtivá většina si za typickou epochu pro tyto pojmy vybrala středověk či raný novověk. Jen 12% dotazovaných považovalo poslání sloužit Bohu také za záležitost dnešní doby.

Skutečnost je však poněkud jiná. Dle poslední papežské ročenky, která vyšla v listopadu roku 2004 působí na světě celkem 796 243 řeholníků a 58 071 řeholnic. Tato nemalá čísla svědčí o tom, že ačkoli mají církevní řády své nejsilnější období již za sebou, stále mezi námi žijí mnozí, jež se rozhodli strávit svůj život v počestnosti, pokoře a náboženském řádu.

Trocha dávné historie…

Trend výstaveb klášterů se začal v Evropě rozmáhat již v polovině 5. století, kdy svatý Benedikt založil svůj řád, a svého vrcholu dosáhl v 10. a 11. století, kdy se křesťanství vymanilo z nadvlády svaté říše římské.

Na našem území byl rozvoj víry poněkud pomalejší, jelikož zde byl silně zastoupen kult pohanských božstev. České země byly christianizovány postupně od vzniku Velké Moravy. Historikové nalezli prameny zmiňující se o působení iroskotské misie na několika místech. Nepochybná je misie franská, ale i stopy působení italského. Avšak až notoricky známé datum - rok 863 je dokladem velkých náboženských změn a rozvoje náboženství, které nám v následující staletích přineslo mnoho výhod i nepříjemností. Tohoto roku byli na popud knížete Rastislava a za podpory byzantského císaře Michala III. pozváni na území Velké Moravy věrozvěstové Konstantin a Metoděj.

Mezi první vyznavače se zařadil i přemyslovský kníže sousedního českého státu Bořivoj se svou manželkou Ludmilou, kteří na dvoře velkomoravského knížete Svatopluka přijali z rukou Metoděje křest (kolem roku 879).V Čechách se však víra setkala s obrovskou nevolí pohanské většiny, jež vyústila ve vraždu Ludmily a později i bratrovraždu jejího vnuka Václava, který býval horlivým šiřitelem křesťanského vyznání. Obě oběti se staly našimi prvními světci.

Ani tyto strašné události a mnoho dalších nezabránily stále větší oblibě idey života dle řeholního řádu. Již roku 884 byl na Velké Moravě, na místě údajně posvěceném samotnými věrozvěsty, založen první mužský klášter Rajhrad sloužící benediktinskému řádu. Tento klášterní objekt je nejstarší a dodnes dochovanou památkou v České republice.

Ženské řeholnictví mělo poněkud pomalejší nástup. První ženský klášterní komplex, klášter sv. Jiří, byl založen roku 970 v Praze. Zakladatelkou byla Mlada, která byla paradoxně dcerou vraha svatého Václava. O tři roky později bylo v Praze založeno biskupství a český stát se tak zařadil mezi křesťanské mocnosti, které podnikaly násilné výpravy ve snaze konvertovat pohanské národy.

V následujících letech bylo založeno mnoho klášterů, z nichž lze jmenovat Břevnov založený Vojtěchem Slavníkovcem, Strahov založený Jindřichem Zdíkem či Zlatá koruna, jež byla založena králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1263. Pro zahájení provozu tohoto skvostu české církevní architektury byli do země přizváni členové řeholního řádu cisterciáků, kteří se významně podíleli na udržování náboženství na území jižních Čech.

Církev se stala významnou oporou panovníků, což je nejpatrnější v době vlády otce vlasti Karla IV. Po jeho smrti se však její moc začala vytrácet a do země začaly pronikat kritické protestantské myšlenky. Asi největší ohlas zaznamenaly spisy anglického myslitel Jana Viklefa, jež ovlivnily Jana Husa a celé husitské hnutí.

V následujících desetiletích se stále úžila či rozšiřovala náboženská tolerance. Datum hodné zmínění je rok 1556, kdy byl do Čech pozván jezuitský řád. Po mnohých kompromisech zajišťujících náboženské svobody přišla jedna z největších tragédií našich dějin - bitva na Bílé hoře roku 1620, která byla startem pro násilnou rekatolizaci. Během 17. a 18. století bylo v Čechách založeno na 200 klášterů - jen v Praze jich bylo na 40. Mimo řádů, které zde působily již ve středověku, přišli do Čech i řeholníci z nových řádů - redemptoristé, voršilky nebo karmelitáni.

Ani v dalších stoletích a nejrůznějších státních zřízeních od monarchie po republiku se vývoj řeholního života nepozastavil.

Kláštery versus KSČ

Je vidět, že řehole má na našem území tradici dlouhou několik staletí. Proč se tedy lidé v republice dívají na kláštery jen z historického hlediska jako na němé svědky dávných dob? Proč si jen stěží uvědomují, že církevní řády stále patří do struktury naší společnosti?

Tento úkaz má kořeny v 50. letech. Tehdejší političtí představitelé se snažili vymazat z myslí občanů církev a organizace s ní spojené a neváhali k dosažení vytyčených cílů zvolit i ty nejhrůznější prostředky. 13. dubna 2005 si připomeneme 55. výročí násilné likvidace mužských a posléze i ženských církevních řádů působících v mnoha klášterech na území Československa. Toho dne byli příslušníci a příslušnice řádů nuceni opustit svá útočiště a jen s hrstkou svých osobních věcí byli za doprovodu ozbrojených složek SNB eskortováni do několika zchátralých, již dlouho opuštěných klášterních objektů. Zde byli přinuceni vykonávat podřadnou práci, která ani v nejmenší míře neodpovídala jejich povolání. Vyšší představitelé církevního hnutí byli podrobeni vyšetřování a v předem připravených rozsudcích odsouzeni k několika letům vězení.Toto padesátileté vakuum kolem církevního života v naší republice způsobilo znatelné změny v mnoha odvětvích, které jsou stále velmi patrné.

Nelehká situace po roce 1989

Sametová revoluce v listopadu a následná demokracie se pokusila znovu nastolit spravedlnost a řeholním řádům navrátit svobodu a jejich majetek. Tento idylický fakt má však své mouchy a není jich málo.

I nezasvěcenému člověku zřejmě vytane na mysli pohled na zdevastované církevní budovy, které komunistickému režimu sloužily k mnoha nedůstojným účelům, z nichž lze namátkou jmenovat například jednotná zemědělská družstva, sklady zemědělské techniky, kasárna nebo sklady armádních složek. Stavby, které nenašly uplatnění, byly ponechány vlastnímu osudu bez sebemenší údržby. Vrácené budovy byly nejen velmi zanedbané, ale navíc je tento majetek v mnoha případech dodnes zatížen částečnou restitucí. Např. je sice vrácen klášter, ale bez stavební parcely, na níž stojí, nebo je klášter rozdělen na více budov, z nichž některé vráceny nebyly nebo byly navráceny jen části budov. Velmi často není vrácena zahrada kolem kláštera nebo je vrácena jen její část apod. Takový majetek je pak velmi těžko použitelný pro zahájení nějaké činnosti.

Je také zavádějící slovo „vrácení majetku“, protože stát zabral majetek, který byl v dobrém stavu, a vrátil budovy, které vyžadovaly nesmírné náklady na obnovu, ale hmotné zázemí, z něhož by měly být budovy opraveny, si „velkoryse“ ponechal. Řády pak musely „žebrat“ v cizině o příspěvky. Většina řádů u nás tak zcela vyčerpala své finanční zdroje na opravu „vráceného majetku“ a nebyla schopna plně zahájit svou činnost na poli zdravotním, sociálním a výchovném. Dodnes se mnohé řády potýkají s dluhy a jejich odvaha pracovat pro společnost, která přijímá jejich službu jako samozřejmost a přitom odmítá spoluúčast a pomoc, je možno nazvat skutečným hrdinstvím všedního dne. Pro spravedlnost budiž řečeno, že i stát se mnohde částečně finančně podílel na opravách církevních budov

Stoupající věk

I po 15 letech od návratu demokracie do naší republiky je stále velmi viditelný fakt, že od roku 1950 řeholní řády nemohly přijímat dorost. Po roce 1969 začala mnohá společenství přijímat mladé sestry tajně. Těch, které vstoupily do řehole tímto způsobem, však nebylo mnoho jelikož tato cesta byla velmi náročná a nebezpečná. Mnoho zájemkyň o život v celibátu se proto rozhodlo uchýlit se v jednom z mnoha klášterních komplexů za hranicemi, zejména v sousedním Rakousku.

Nyní již řády mohou přijímat dorost svobodně, ale počet nových členek není natolik vysoký, aby doplnil onu dlouhou dobu, kdy se do kláštera nesmělo přijímat…

Údaje v tabulce nám přesně vykreslují situaci, která nastala po sametové revoluci roku 1989. Řeholní společenství mají dnes stále častěji před sebou fakt stoupajícího stáří svých členů, jelikož se vstup do noviciátu v dnešní době stále silněji jeví jako přežitek, oproti zemím v Evropě, které nepatřily do tzv. východního bloku. Proto můžeme sledovat pozvolný, nicméně nezadržitelný stoupající věk klášterních jeptišek :

2002 = 51,44…………………2004 = 52,55

A jelikož ani Kristovy nevěsty nejsou nesmrtelné, můžeme na grafu sledovat stále se snižující hodnotu počtu řeholnic na našem území od roku 1991, kdy začaly řády znovu nabírat nové členy, do minulého roku 2004.

Jiná situace je u mužských řeholních řádů. Celkovou situaci lze nejlépe posoudit opětně z následujícího grafu.

Z tabulky vyplývá, že i zde nastal pozvolný pokles počtu řeholí - během 14 let ubylo 106 členů.

Pozoruhodným je však nárůst počtu řeholních kněží. Je jisté, že do řeholních společenství občas vstupují již vysvěcení kněží, avšak myslím si, že to přece jen není tak časté. Spíš jsou to seminaristé, kteří se rozhodnou pro zasvěcený život.

Počet řeholních bratří - laiků je více méně stabilizovaný a zdá se, že tito bratři patří k nejvěrnější skupině toužící po životě za klášterními zdmi. Ve vývoji počtu noviců je situace stále mírně klesající, avšak vzhledem k tomu, že jejich počet je trvale nízký, nejedná se o dramatický pokles.

Uplatnění ve společnosti

V nelehkých podmínkách a mnohých problémech, o nichž jsem se zmínila na předchozích stranách si lze jen těžko představit, že by tato církevní hnutí nalezla ještě sílu pomáhat druhým. Bylo proto pro mě velkým překvapením zjistit, v jak široké škále odvětví najdou tito lidé uplatnění. V následujících bodech je uveden stručný přehled nejběžnějších oborů.

Závěr

Osud a budoucnost řeholních řádů je ve hvězdách. Možná již za pár let se tento typ pokory a lásky k Bohu a všem bližním zcela vytratí nebo budou příslušníci řeholí jen raritou a terčem posměchu, jak již některé aspekty naznačují. I my, ateisté, příslušníci jiného vyznání či ne tak vyhranění křesťané, bychom se nad tímto faktem měli zamyslet a uvědomit si, že by to byla škoda. Vzpomeňme si pokaždé, když na ulici, potkáme ženu v řeholním rouchu, že to není „divný přežitek“, ale osoba snažící se pomoci nám všem.

Seznam použité literatury

Drška, V. + Skřivan, A. + Stellner, F.: Kapitoly z dějin evropské politiky do roku 1648, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1995

Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Zvon, Praha 1992

HRUDNÍKOVÁ, M. (red.) Řeholní život v českých zemích. Řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice. Kostelní Vydří, 1997

Kadlec, J.: Dějiny Katolické církve, I-III, Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 1993

REICHERTOVÁ, K., aj. Sázava, památník staroslověnské kultury v Čechách. Praha, 1988

Obsah