DETAIL: Psychoterapie


Psychoterapie

  • Definice psychoterapie souvisí s jejím pojetím, jež se liší od autora k autoru. Hned na počátku je zde tedy založen problém standardizace, který se promítá do celého procesu vědeckého ověřování její účinnosti.

Psychoterapie je především léčbou, ale i profylaxí (primární prevencí) a rehabilitací (terciární prevencí) poruch zdraví, která se uskutečňuje výhradně psychologickými prostředky, tedy prostředky komunikační a vztahové povahy. Patří k nim především slovo, rozhovor, mlčení, neverbální chování, emotivita, vztah, učení, manipulace prostředím atd..

Psychoterapie v širším smyslu zahrnuje rozsáhlé možnosti působení zevním prostředím, v užším smyslu pak záměrné a cílevědomé působení psychoterapeuta na pacienta v terapeutickém vztahu nebo ve skupině.

Psychoterapie (PT) je metoda ovlivňování nemoci převážně prostřednictvím komunikačních prostředků. Je přirozenou součástí vztahu lékař - pacient od samého počátku těchto rolí a nelze vyloučit, že je hlavní nereflektovanou součástí léčebné potence lékaře.

  • Psychiatrie jako jeden z oboru se společným základem somatické medicíny se zabývá duševními poruchami definovanými především z biologických pozic u pacientu, kteří jsou víceméně jasně od somaticky stonajících odlišitelní. U nás teprve v poslední době se na její půdě rozvíjí také psychoterapeutické postupy, které jsou proti medikamentózní léčbě náročné na čas terapeuta, na jeho osobnost a vyžadují sebezkušenostní výcvik.

  • Také terapeutických vztah výrazně ovlivňuje efekt psychoterapie. Předpokladem je navázání vztahu, do kterého pacient vstupuje jako partner. Je-li tento vztah založen na vzájemné důvěře, autentičnosti, trpělivosti, citlivosti a otevřenosti, pacient může potom najít odvahu k vyjádření emocí spojených se závažným onemocněním a ke zviditelnění strachů, které onemocnění přináší. Terapeut mu může pomoci při hledání smyslu utrpení, při vyrovnávání se s vlastní konečností, s opuštěním světa a rodiny. Některé systémy, například radikální behaviorální, přikládají terapeutickému vztahu mezi terapeutem a klientem malý význam. Směrem ke středu kontinua chápou některé systémy, například kognitivní terapie, terapeutický vztah jako jeden z nezbytných předpokladů úspěšné terapeutické práce. Klient musí terapeutovi důvěřovat a spolupracovat s ním ještě před tím, než bude schopen vstoupit do procesu změny.

  • DRUHY PSYCHOTERAPIE
    - direktivní x nedirektivní
    - symptomatická x kauzální
    - podpůrná x rekonstrukční
    - odkrývající (hlubinná analýza) x zakrývající (ostatní formy psychoter.)
    - náhledová x akční
    - individuální x hromadná x skupinová
    - dynamická (vliv minulých zážitků a nevědomých procesů) x kognitivně-behaviorální (nácvik žádoucího chování a myšlení) x humanistická (zabývá se sebeuskutečňováním, naplňováním životního smyslu)
    - (z hlediska odbornosti ošetřujícího) podpůrná x odborná x systematická
    - (podle předpokládaných účinných faktorů a používaných metod:) racionální x sugestivní x empatická x abreaktivní x tréninková x psychoanalytická x interpersonální
    preventivní x léčebná x rehabilitační klinická x rehabilitační postklinická

  • CÍLE PSYCHOTERAPIE
    - odstranění chorobných příznaků
    - reedukace, resocializace, reorganizace, restrukturalizace, rozvoj či integrace pacientovy osobnosti

  • SMĚRY V PSYCHOTERAPII
    - Hlubinná psychoterapie
    Psychoanalýza
    Adlerovská psychoterapie
    Jungovská psychoterapie
    Pojetí Karen Horneyové, Pojetí H. Sullivana, Pojetí F. Alexandra, Pojetí V. N. Mjasiščeva
    Pojetí G. Klermana a M. Weissmanové
    - Rogersovská psychoterapie, - Kognitivní psychoterapie
    Racionálně-emoční terapie
    Kognitivní terapie, Kognitivně-behaviorální terapie
    - Komunikační psychoterapie
    - Getalt-terapie, - Existaenciální a humanistická psychoterapie
    Logoterapie
    Humanistická psychoterapie, Transpersonální psychoterapie
    Další modely…

  • METODY PSYCHOTERAPIE
    - psychoterapeutická krizová intervence
    První psychologická pomoc
    - Racionální psychoterapie
    a význam duševní hygieny
    (I zásady duševní hygieny mohou mít nejen preventivní, ale i terapeutický vliv)
    Postupy k odstranění symptomů obecně
    - Sugestivní a hypnotická psychoterapie
    Technika hypnotizace, Hypnotické jevy, Postup při hypnoterapii
    Ericksonovská psychoterapie
    Neurolingvistické programování
    Empatické rozhovory
    Princip abreakce, Hypnotická abreakce
    Využití psychofarmak
    Řízená imaginace
    - Nácviková psychoterapie
    Pozitivní nácvik
    Nácvik asertivity
    Averzivní terapie
    Systematická desenzibilizace a expozice
    Nápodoba a další techniky
    - Psychoanalytická psychoterapie
    Technika volných asociací
    Interpretace a analýza odporu
    Přenos a přenosová neuróza
    Ukázka aplikace
    Krátká psychoterapie s psychoanalytickou orientací
    - Interpersonální psyschoterapie
    Náhled
    Korektivní emoční zkušenost
    Využití skupinové dynamiky
    Psychodrama
    Psychogymnastika
    Využití terapeutické komunity

  • SKUPINOVÁ PSYCHOTERAPIE
    - Morenův směr,- Analytický směr,- Transakční analýza
    Skupiny setkání
    Topologický směr, Eklektický směr
    Skupinová psychoterapie psychóz
    Terapeutická komunita

  • RODINNÁ A SYSTEMICKÁ TERAPIE
    - Rodinná terapie
    - Systemická terapie

PSYCHOTERAPEUTICKÉ METODY PODROBNĚ

  • Psychohygiena
    Je logické, že se nejprve snažíme dodržet ty nejzákladnější pravidla a postupy pro zachování duševního zdraví. Tyto zásady mají často léčebný vliv nebo alespoň mohou významně přispět k tomu, aby se nemoc, její projevy včetně neblahého vlivu na okolí nezhoršovaly.

  • Krizová intervence
    - první psychologická pomoc - tvoří zpravidla první krok psychoterapeutické krizové intervence. Při poskytování první psychologické pomoci musíme co nejrychleji vytvořit dobré, důvěryhodné pracovní společenství, rychle se v problému v situaci pacienta orientovat, dále pak umožnit uvolnění a odreagování zatěžujících pocitů, což nakonec vede k uklidnění a vnitřní stabilizaci pacienta, který bývá rozrušen, zmaten, cítí se subjektivně sám (nebo dokonce ohrožen či zrazen; D.N.) a neschopen vzniklé problémy řešit. Porozumění vcítěním (empatie, účast, snaha porozumět… D.N.), vedle poznávání problémové situace a její strukturace, působí především aktuálně jako "tišící prostředek" ve vztahu k úzkosti, strachu, vnitřnímu chaosu, případně depresi, a to tím, že pacient zakouší náš zájem, blízkost a porozumění, nebo nabízíme důvěryhodný vztah a ve vztahu sebe, což při poskytování první psychologické pomoci je tím hlavním a nejdůležitějším. ... Empatický člověk působí v mnoha směrech terapeuticky, nebo samo empatické chování obsahuje a vyvolává celou řadu dějů, které řadíme mezi účinné faktory psychoterapie. Empatií léčíme, současně vytváříme, udržujeme a rozvíjíme dobré pracovní společenství, protože empatie vede k důvěře, jež je základem, tedy nezbytnou podmínkou jakéhokoliv žádoucího meziosobního vztahu, nebo umožňuje upřímnou sdílnost a opravdovost tím, že dává člověku ve vztahu jistotu a pocit bezpečí. ... Empatický projev terapeuta, který je pacientem také takto vnímán, působí bezprostředně v rovině vztahové, emoční a poznávací (stimuluje sebeexploraci a explikaci pacienta, který nově "mapuje" své nitro) ... EMpatii dáváme najevo prostřednictvím komunikačních jednotek, které lze nazvat technikami komunikace. Jedná se o aktivní naslouchání, empatické poznámky, zrcadlení, parafrázování, reflexi, účastné a zájem vyjadřující otázky.

OBECNÉ ZÁSADY TERAPIE

Je třeba vyloučit přítomnost schizofrenie, deprese, neurózy, epilepsie jako základního onemocnění. Nemocného nemůžeme do žádné terapie nutit. Obecně je v případě psychóz účinnější spíše psychoterapie intenzivnější, která se v kratším časovém období častěji opakuje, než terapie "vlažnější", natáhnuté na dlouhé období. (Např. by terapie mohly trvat 1-2 hodny minimálně 2x týdně po dobu asi 1 měsíce.) Trvá zpravidla 45 - 90 minut. Mělo by být jasně prostorově ohraničené a je pravidlem, že co je řečeno v průběhu sezení, nedostává se za hranice místnosti. Výjimku tvoří pouze případy, kdy je v ohrožení něčí život, nebo kdy se klient přizná k vraždě. Pro léčbu je velmi žádoucí, aby si pacient přiznal nemoc. Je to svým způsobem poloviční výhra. Ale to je zároveň to nejobtížnější, k čemu bychom chtěli a měli pacienta dovést. Těžko přijme rady od svého partnera nebo od osoby, se kterou je díky své nemoci v konfliktu. Je to škoda, protože často právě partner zná jeho nemoc nejdéle. Pacient by měl psychiatrovi důvěřovat. Měl by mít však svého "menažera zdraví", který by by byl schopen mít nad léčbou určitý nadhled a korigovat případné pochybení lékaře či zajistit v případě nutnosti změnu lékaře. Měl by se snažit k léčbě (zejména svým vnitřním postojem) aktivně přispívat, pevně věřit v její úspěch. Pochybnosti o léčbě je lépe přenechat osobě zdravé. Nemocný si musí přiznat svůj podíl na partnerských (manželských, pracovních) konfliktech nebo alespoň na jejich nastartování. Nemocný se musí snažit nabidnout partnerovi to, čím jej svou nemocí ochuzuje. Není-li schopen nějakých emocí, musí jej alespoň předstírat (nejde o žádné ponižující divadlo, je to most, lešení přes propast v pacientově duši, přes kterou může pár přejít období, než pacient díry ve své duši zacelí). Není-li schopen pacient hrát nadšení a city (a přesvědčivě "spontánně" vyjadřovat důvěru, optimismus, radost z druhého apod.), musí druhému poskytnout alespoň obvyklé plody takových citů - pravidelně mu dát určitou volnost, dárek, pohladit jej, poplácat po rameni a jinak jej pochválit, polaskat, odměnit.
Musí se učit sytematicky všechny přečiny svého okolí co nejříve odpouštět a co nejdříve se usmiřovat. Konflikty se musí snažit žehlit,a to i v případě, že je nezavinil (o smíření musí vždy požádat jako první). Pacient by se měl trvale pozitivně naladit a snažit se přemýšlet jen o pozitivních věcech, měl by se snažit přemýšlet i o negativech pozitivním způsobem.
Neměl by být v izolaci, měl by mít konížky, přátele, bohatý kulturní a společenský život (v mezích možností), měl by se snažit žít vmaximálním kontaktu a souladu s přírodou, měl by v přírodě co nejčastěji pobývat a snažit se sladit svůj život s jejími rytmy a proměnami. Měl by pobývat v optimistickém prostředí s vyšší světelnou hladinou a s veselými barvami, v prostředí spořádaném a uklizeném. Měl by vyhledávat přátele mladé, pozitivně naladěné, činorodé, s kulturními, ušlechtilými zájmy (ne kamarády z hospody). Člověk s psychózou by neměl nikdy vyzkoušet tvrdou drogu (pokud to nebude součástí profesionální léčby). Alkoholu by se měl vyhýbat zcela, kouřit by neměl více než 3 cigarety denně. V případě, že to nedokáže dodržet, měl by s kouřením přestat. Kouření je možné povolit jen pro usnadnění přechodu závislosti na tvrdých drogách. Měl by dbát na správnou životosprávu a nedopustit narušení svých životních rytmů (tedy také neponocovat). Měl by se vyhýbat přiliš sedavému zaměstnání nebo alespoň takové zaměstnání nevykonávat zbytečně "přes čas". Ze živin by měl mít zajištěn přívod vitamínů včetně vitamínů B-komplexu a B12, prvků hořčíku, vápníku a jódu (případně nedostatkového lithia) a esencialních aminokyselin. A měl by mít dostatek fyzického pohybu.

Některé druhy terapií podrobněji

Arteterapie

  • Arteterapie se opírá o výtvarné projevy klientů jako o hlavní léčebný prostředek. Nejde při ní o dokonalé, konečné dílo, ale o proces tvorby. Jako zvláštní obor se vyvíjí zhruba sto let. V jeho počátcích byste našli zájem odborníků o spontánní výtvarnou produkci duševně nemocných lidí, která tehdy měla být jen oporou pro přesnější diagnózu poruchy. Až později se přešlo k zájmu o to, jak psychicky nemocný člověk vnímá umění. (Ve dvacátých letech našeho století vznikl známý Rorschachův test umožňující psychologické diagnostikování podle výkladů, jež klient dává k sérii symetrických tušových skvrn.) Teprve od druhé světové války se výtvarných technik používá v léčbě psychických poruch; málokdy samostatně, většinou v kombinaci s jinými psychoterapeutickými postupy. Od té doby vyučují některé školy arteterapii jako samostatný obor, u nás však nikoli.

  • Arteterapie je vhodným postupem zejména u těch klientů, kteří se nesnadno slovně vyjadřují, což jsou lidé trpící psychózami, dospívající a děti, starší lidé a lidé mentálně hendikepovaní. Arteterapie je vhodná také pro klienty silně emočně prožívající události, jež většinu ostatních lidí z míry nevyvedou. Pro tyto emočně labilní klienty je možnost výtvarného vyjádření nerizikovou příležitostí k odvedení a zpracování emocí, jež by v jiném prostředí a při jiném způsobu vyjádření klientovi mohly způsobit nepříjemnosti. Arteterapie je vhodným prostředkem léčby také u lidí velmi racionálních, kteří svou schopnost obratného slovního vyjadřování dávají bezděky do služby odporu k odkrývající psychoterapii.

  • Pro některé vážně psychicky nemocné lidi může být - zejména v době počínajícího onemocnění schizofrenií či v době začínajícího období deprese - arteterapie příliš náročná a může nemocnému ztěžovat návrat k lepšímu stavu. Zkušený terapeut je schopen toto nebezpečí záhy rozpoznat a arteterapii přerušit. Arteterapie nemá naději na úspěch u lidí, kteří ji odmítají, a u lidí, kteří trpí nepřekonatelnými zábranami při výtvarném projevu.

  • Arteterapie je vhodná jako "rozehřívání" pro jakýkoli typ psychoterapie. Krom toho, že se při arteterapii objevuje nový psychoterapeutický materiál, klient objevuje i své tvůrčí vlohy a díky tomu si může významně posílit sebevědomí.

Párová terapie

  • V odborných knihách se častěji mluví o manželské terapii. Vzhledem k tomu, že u nás vbrzku začne růst počet dvojic, které spolu žijí bez požehnání úřadů (v západní Evropě a ve Skandinávii roste od války stále) dávám přednost termínu párová terapie. Sociologický výzkum už ukázal, že sezdané a nesezdané páry mají velmi podobný vývoj i problémy, nesezdané páry však spolu žijí statisticky průměrně kratší dobu a jsou podle statistik o něco spokojenější se svým soužitím.

  • Praktikovaných typů párové terapie je několik. První, inspirovaný psychoanalýzou, předpokládá, že muž a žena si vyhovují na několika úrovních a že i jejich nevědomí uzavírají v okamžiku zahájení společenského soužití "tajnou dohodu". Muž např. neuvědoměle hledá energickou mateřskou postavu, která by ho vedla životem. Možná ne s tolika konflikty, jež zažil v době, kdy o něj pečovala matka, ale v podstatě touží po lepším vydání matky. Žena může zase toužit po spojení s mužem, který má kvality jejího otce. I ti lidé, kteří byli v dětství výchovou rodičů poškozeni (rodiče jen např. týrali nebo zanedbávali) a na vědomé úrovni si přejí, aby jejich partner byl pravým opakem jejich rodiče, mívají nevědomé přání pokračovat ve scénáři, který se v původní rodině naučili, a vyřídit si účty s rodičem na jeho náhražce - partnerovi. Úkol terapeuta potom spočívá v odkrytí těchto neuvědomělých přání. O nich a o jejich splnitelnosti se potom během terapie vyjednává.

  • Jiný druh párové terapie se omezuje jen na přání uvědomělá, a mezi nimi se zase soustřeďuje jen na ta, která se promítají přímo do chování partnerů. Konfliktní partnerské soužití se dá napravit jen tak, že se posiluje příjemné chování druhého. Posilování spočívá v odměňování vlastním chováním. Terapeut pomáhá oběma partnerům zjistit, co má druhý rád, a vede je k efektivnímu uspokojování těchto přání. Přání mohou být během terapie sepsána i do seznamů, někdy se v rámci terapie vypracovává i písemná smlouva o jejich plnění. Tomuto přístupu se říká behaviorální (viz stejnojmenné heslo týkající se individuální psychoterapie). Behaviorální terapeuti rádi podporují zprávy o výsledcích svého postupu výzkumem. Díky nim např. víme, že na vstřícné chování reaguje druhý partner jen v 55% případů také vstřícně, kdežto na nevstřícné chování reaguje skoro v 90% případů také nevstřícně. (Pro mě z toho vyplývá, že bible má pravdu, když tvrdí, že lidská povaha je zatížena hříšností.) Bylo také zjištěno, že úbytek nevstřícného chování mezi partnery nevede automaticky ke zvýšení akcí, jež jsou hodnoceny jako chování vstřícné. Tím se odůvodňuje soustředění behaviorálních terapeutů na pozitivní projevy partnerů.

  • Terapie by měla začínat problémem, který nabízí někdo z páru, terapeut by neměl hledat hned "hlubší souvislosti". Jestliže terapie začala jako párová a jestliže pak jeden z partnerů nechodí na domluvená sezení, měl by se terapeut sám pokusit ho kontaktovat a motivovat k pokračování, zejména stojí-li o to ten z partnerů, který v terapii vydržel. O problémech se získáváním mužů pro párovou a rodinnou terapii už byla řeč v 5. kapitole. Pro standardní párovou terapii nejsou vhodné dvojice, v nichž má jeden z partnerů utajovaný jiný vztah a zraje v něm odhodlání k rozchodu s partnerem, s nímž žil dosud. Tuto situaci by měl umět zkušený terapeut rozpoznat podle typických příznaků a postupovat potom tak, jako by šlo o předrozvodové stadium soužití.

  • Terapie párů se dá dělat i ve skupinách (podobně jako terapie rodin). Hlavním terapeutovým úkolem je potom zabránit útokům mužů proti ženám (závislých partnerů proti nezávislým, věrných proti nevěrným atp.) Párová terapie, jíž se současně účastní oba partneři, není vhodná pro dvojice sžírané dlouhodobými intenzivními konflikty, ani pro páry, které jsou těsně před rozvodem. Nicméně párová terapie stejně jako rodinná terapie se dá dělat i s jedním členem páru (případně rodiny). Nezáleží na počtu zúčastněných, ale na tom, jaký horizont terapeut volí. Lepší výsledky má párová terapie u dvojic, které spolu začínají žít než u dvojic trpících dlouhodobým nesouladem - těm také víc pomáhají párové skupiny, protože jim prospívá zjištění, že podobné potíže jako oni sami mají i jiní lidé a že jsou tyto potíže řešitelné.

  • Vhodnosti párové terapie a možnostech ji kombinovat s jinými psychoterapeutickými postupy platí totéž, co je řečeno v kapitole Rodinná terapie. Párová terapie je možná i v průběhu rozvodu, cílem pak je zpracování ničivých emocí do přijatelné podoby, udržení dětí mimo konflikt a udržení rodičovských rolí.

  • V ostatních případech by cílem párové terapie mělo být soužití, které oba partneři budou vnímat jako přínosné. Cílem tedy nemá být harmonické soužití, taková formulace by už zaváněla nereálnými nadějemi. Soužití muže a ženy spontánně eroduje, proti této obecné zákonitosti terapie zmůže velmi málo. Vztah se skoro nikdy nepodaří zlepšit na úroveň, kterou měl v začátcích známosti. Špatně vedená terapie, tj. taková, která neumí zacházet s nepřátelskými pocity a zklamanými očekáváními, jej může i zhoršit. Některé vztahy se ale při nejlepší vůli a při největších terapeutických zkušenostech zachránit nedají. V těchto případech představuje kultivovaný rozchod podobně náročný terapeutický cíl, jakým je pacifikace konfliktního soužití.

Skupinová psychoterapie

  • Skupinová psychoterapie vznikla ve dvacátých letech 20. století souběžně v několika zemích, a to nejdříve jako osvěta pro pacienty trpící tělesnými nemocemi. Před druhou světovou válkou ji formovaly psychoanalytické myšlenky šířící se z Evropy do USA. K jejímu masovému rozšíření došlo po roce 1945, s přibývajícími zkušenostmi se propracovávala i teorie, vznikaly různé školy, některé se odkláněly od psychoanalytického soustředění na klientovu situaci v raném dětství (kterou měla objasňovat analýza ve skupině) a začaly klást důraz na to, co se "zde a nyní" děje v psychoterapeutické skupině.

  • Skupinová psychoterapie se opírá o předpoklad, že každý člověk - i ten, který není právě psychicky vyrovnaný - má zachovanou určitou kapacitu k posuzování problémů jiných lidí. I kdyby byl názor jednoho člověka příliš zaujatý, příliš zatížený předsudky či jeho vlastními nevyřešenými problémy, skupinová diskuse vedená odborníkem je schopna tyto hrany obrousit a dospět k hledisku, jež kombinuje porozumění se střízlivým, kritickým hodnocením. Účinnými faktory při skupinové psychoterapii jsou přinejmenším:

  • příslušnost ke skupině lidí, kteří mají podobný problém (klient si nepřipadá výlučný a osamělý),

  • možnost pomáhat druhým (klient si připadá užitečný, zvyšuje to jeho sebevědomí),

  • možnost zpracovat konstruktivně minulé zážitky,

  • možnost aktivně se učit novým druhům chování,

  • příležitost k vytvoření nové naděje.

  • Optimální velikost skupiny je okolo osmi členů, optimální složení terapeutického týmu jsou dva terapeuti, přičemž sezení více vede jeden z nich a druhý má úlohu koterapeuta. Terapeuti mají být vyškoleni přímo ve skupinové psychoterapii, nikoli jen v jiném druhu psychoterapie.

Skupinovou terapeutickou práci komplikuje zejména:

  • vznik dvojic nebo uzavřených podskupin, jež mají před skupinou svá tajemství,

  • přítomnost člena, který chce získat pro sebe monopol na mluvení,

  • tendence několika členů skupiny zapřádat vysoce intelektuální debaty, jež jsou pro ostatní nesrozumitelné,

  • neproniknutelné mlčení jednoho nebo několika členů skupiny,

  • dlouhodobé přiřčení role obětního beránka někomu ze skupiny,

  • nepřítomnost některého klienta či více klientů na sezeních.

  • Klienti se někdy před začátkem docházky do skupin obávají "psychické infekce", tj. zatížení problémy druhých. Obávají se i své trémy, bojí se otevřít své problémy, aby nebyli zaplaveni množstvím neuvědomovaných (ale tušených) vnitřních konfliktů, obávají se agresivity a netaktnosti jiných členů skupiny, aniž je ještě viděli atp. Tyto obavy obvykle rychle zmizí po prvních návštěvách skupiny. Je třeba počítat s tím, že asi čtvrtina lidí, jimž je skupinová psychoterapie navržena, odpadá před započetím léčby nebo v jejich prvních dnech. Někteří z nich se o léčbu pokusí až za čas. Sám jsem zažil pacienty, kterým skupinová psychoterapie pomohla až po třech předchozích odpadnutích.

  • Ve skupinách se mohou léčit lidé se všemi typy psychických poruch, neměli by se však vytvářet společné skupiny pro lidi trpící např. psychózami a lidi trpící neurózami. Odlišné druhy osobnostní odolnosti vyžadují odlišný způsob vedení skupin. Terapeutické práci ve skupinách však prospívá, jsou-li skupiny vnitřně různorodé z hlediska věku klientů, jejich vzdělání, profese, hodnotové orientace atp.

  • Nevhodnými kandidáty skupinové psychoterapie jsou lidé extrémně vztahovační, extrémně stažení a nedůvěřiví a lidé extrémně (by třeba jen slovně) agresivní. Ten, kdo by se v terapeutické skupině chtěl jen předvádět a chtěl ji jen zneužít k odreagování svých jinde těžko uspokojitelných potřeb, do skupinové psychoterapie také nepatří. (Tito lidé jsou skupinami přitahováni, protože jim skupiny poskytují iluzi jeviště s publikem.)

Rodinná terapie

  • Hnutí rodinné terapie bylo inspirováno výzkumy amerických antropologů, kteří studovali v období mezi oběma světovými válkami necivilizované tichomořské kultury a zaměřovali se přitom zejména na způsob komunikace v malých skupinách. Nejznámější z nich, Gregory Bateson, ovlivňoval teoretiky i praktiky rodinné terapie až do osmdesátých let. Prvním typem komunikačního vzorce rodiny spojovaným s psychickou poruchou byla tzv. dvojná vazba. To je taková situace, při níž příjemce dostává od jednoho odesílatele dvěma cestami zprávy, jejichž význam je protichůdný. Např. matka sděluje dítěti, že je má ráda, souběžně mu mimoslovními prostředky (tónem hlasu, mimikou, natočením těla) dává najevo, že je nesnáší.

  • V padesátých letech existovala v USA nepočetná, i když vlivná skupina badatelů, kteří soudili, že dvojná vazba je živnou půdou schizofrenie. Jejich studie naznačovaly, že v rodinách mladistvých schizofreniků je často rozhodující silná, ale nevyrovnaná matka (komunikující s dítětem dvojvazebně) a slabý, nevýrazný otec. Těmto matkám se začalo říkat "schizofrenogenní matky", čili matky způsobující schizofrenii. Rodinní terapeuti se snažili přimět matku, aby komunikovala jednoznačněji, a povzbuzovali otce, aby se v rodině více angažoval. Nepostupovali všichni stejnou cestou.

  • V posledních dvaceti letech začaly být intenzivně studovány i normální rodiny, tzn. takové, které se nikdy nedostali do kontaktu s jakoukoli léčebnou institucí. Znaky funkčních a nefunkčních rodin uvedené na začátku této příručky jsou odvozeny z výsledků těchto studií. Ukázalo se, že některé znaky dříve připisované nefunkčním rodinám se dají najít i v rodinách, v nichž nikdo netrpí duševní poruchou.

  • Z toho vyplývá, že rodina, která by podle názoru odborníka potřebovala terapii, nemusí takovou potřebu cítit, a na první pohled nic nesignalizuje její "nenormálnost". Je ovšem těžkou otázkou, ve kterých případech by měl někdo za rodinu rozhodovat, že potřebuje léčení. Je-li v rodině týráno dítě, nebude nikdo na pochybách. Jsou-li v ní pouze přítomny znaky "patologické komunikace", bylo by odborníkovo doporučení příliš slabým popudem k podstoupení terapie.

  • Rodinná terapie se dá dělat i s jedním členem rodiny, nezáleží na tom, kdo je přítomen terapeutickému sezení, ale na tom, co je předmětem pozornosti. Rodinná terapie je možná u všech rodin, které ji akceptují. Terapeutický přístup musí být zvláštní, jde-li o rodiny v rozvodovém stadiu, rodiny po úmrtí člena, rodiny s těžce nemocným členem, rodiny týrající děti, rodiny s týranou ženou, rodiny etnicky odlišné, rodiny s dospívajícím dítětem, rodiny s velmi starými lidmi, rodiny delikventů a rodiny osob užívajících alkohol a drogy. Pokud by se terapeut věnoval jen komunikačním vzorcům rodiny a nepřihlížel ke specifickým potřebám rodiny, ztrácela by jeho práce smysl. Např. u rodin, kterým právě dospěly děti, je třeba orientovat terapeutickou práci zejména na manželský pár, je třeba podporovat pokusy manželky a manžela o nalezení nového životního stylu, je nutné zpracovat směs intenzivních protichůdných pocitů na straně dětí i rodičů, musí se počítat s tím, že i po faktickém oddělení budou děti ještě nějakou dobu s rodiči bojovat o svou totožnost a svobodu.

  • Terapie rodiny by se neměla provádět současně s jinou terapií orientovanou na rozbor dynamiky vnitřních konfliktů jednoho člena rodiny. Rodinná terapie však může navázat na individuální psychoterapii nebo jí předcházet. Existují rodinní terapeuti, kteří tvrdí, že je věcí svobodné volby klientů, zda vedle rodinné terapie absolvují paralelně jiný typ psychoterapie. Takoví terapeuti mohou nejen komplikovat sami sobě práci, mohou svojí tolerancí uvést také klienta do neřešitelných dilemat.

  • Efektem rodinné terapie může být buď nový typ rovnováhy v rodině, který nepotřebuje, aby jí někdo obětoval své zdraví, nebo může rodinná terapie urychlit rozpad rodiny nefunkční.

Dětská psychoterapie

  • Řada technik např. na zlepšení chování dětí vychází z behaviorální terapie. Behaviorální terapie je technika, která se čím dál tím víc používá při léčbě mnoha různých duševních zdravotních problémů.
    Terapeut požádá rodiče, aby zaznamenávali události, které předcházely nežádoucímu chování dítěte. Pak se spolu s nimi pokusí sestavit schéma, které ukazuje, jak se dítě za určitých okolností nevhodně projevuje.
    Nežádoucí chování se může projevovat na konkrétních místech (v nákupních centrech, obchodních domech, na oslavách…), v určitém čase (po návratu ze školy, po neklidné noci, před večeří…) a podobně. Jasný popis toho, co dítě dělá a říká, pomůže terapeutovi pochopit to, co rodiče i dítě prožívají.
    Terapeut také rodiče požádá, aby zaznamenávali události, které po nevhodném chování dítěte následovaly. Povede je to také k tomu, aby si uvědomovali své vlastní reakce na chování dítěte a co může dítě v důsledku svého chování získat. Někdy se ve snaze zamezit nechtěnému chování rodičům podaří četnost výskytu těchto projevů naopak zvýšit.
    Například dítě, které si rádo hraje v dětském pokoji na počítači a nechce klidně sedět a povídat si s hosty, se může chovat tak, že ho rodiče „za trest“ pošlou do dětského pokoje. Zareagovali na nežádoucí chování dítěte tím, že ho poslali do pokoje, aby se „uklidnilo“, a zjišují, že se stejným způsobem chová i dál. Na tomto příkladě je vidět, že trest je vlastně odměnou, po které dítě touží. Tím, že dítě musí za trest do svého pokoje, rodiče nevhodné chování naopak posílili. Je velmi pravděpodobné, že při další návštěvě se bude dítě zase chovat špatně, protože si bude chtít jít do svého pokoje hrát počítačové hry. Terapeut se bude spolu s rodiči snažit změnit některé události, k nimž dochází před nežádoucím chováním i po něm. Tyto změny mohou nežádoucí chování dítěte významně omezit. Zpočátku musí rodiče s terapeutem spolupracovat velmi úzce, dokud se dobře neseznámí s konceptem a cílem terapie. Pozitivní posilování
    Reakce na podněty nebo určité chování jsou častější nebo silnější, pokud následuje ocenění. Tento postup využívají behaviorální terapeuti v technice zvané „pozitivní podpora“. Rodiče potřebují: Popsat dítěti co nejpodrobněji chování, které od něho čekají. Měly by se snažit zjistit, zda dítě pochopilo, jaké chování je přijatelné, a jaké ne. Měli by se pokusit vysvětlit, co chápou určitými termíny, například „hodné dítě“ nebo „zlobivé dítě“. Některé pojmy mohou být pro dítě nesrozumitelné, například „líbí se mi, jak se dělíš o sladkosti se sestrou“, „líbí se mi, jak si uklízíš hračky, když nás má navštívit babička“, „nelíbí se mi, jak křičíš ve frontě u pokladny“. Rodiče musí chování dítěte komentovat zcela jasně; jedině tak může dítě začít chápat, co se od něj očekává.
    Vysvětlit dítěti důsledky každého žádoucího chování, aby si uvědomilo, co a za jakých podmínek dostane, bude-li hodné.
    Odměnit správné chování, aby dítě uvěřilo, že se mu to může podařit. Začít chválit či odměňovat správné chování je důležité.
    Nereagovat (do rozumné míry) na nežádoucí chování. Pokud se děti ocitají neustále v problémech, ztrácejí odvahu, a mohou své snažení dokonce úplně vzdát. Bude-li o sobě dítě slyšet, že je „hodné“, a ne, že je „zlobivé“, začne se možná snažit ještě víc, jen aby bylo ještě více pochválené.
    Pomoci dítěti dosáhnout správného chování plánováním situací, které dítě prožije. Rodiče by se měli snažit nevystavovat dítě situacím, ve kterých pravděpodobně neuspěje, neměli by ho brát na nákup do supermarketu v době, kdy je tam nejvíc lidí, kdy jsou dlouhé fronty a všichni jsou nervózní.
    Každé dítě je jiné. Některé odměny pro jedny děti platí, pro druhé ne. Nemá smysl odměňovat čokoládou nebo zmrzlinou dítě, které čokoládu ani zmrzlinu nerado. Rodiče musí vymyslet takovou odměnu, která dítě bude motivovat.
    Mezi úspěšné odměny může patřit třeba procházka s maminkou nebo s tatínkem, hraní s dědečkem a babičkou apod. Odměny nemusí být drahé. Kromě peněz a dárků existují levnější a lepší možnosti. Malé děti často reagují dobře na přidělování hvězdiček nebo jednoduše na pochvalu.
    Odměnu musí dítě dostat co nejdříve po tom, co se pěkně zachovalo. Dítěti s ADHD nemá smysl říkat, aby si na ni počkalo do konce týdne. Přidělení odměny by mělo následovat vzápětí po projevu správného chování. Nezapomínejte, že tyto děti mají málo trpělivosti a jsou impulzivní, takže čekání na odměnu pro ně bude obtížné a šance na úspěch minimální. Je důležité nenechat dítě selhat.
    Specifické odměny mohou ztratit po určité době význam, proto je dobré vždy po několika dnech odměnu podle potřeby změnit. U starších dětí se může dobře uplatnit sebeodměňování. Terapeut nebo rodiče mohou dítě naučit, aby sledovalo své chování a za dobré chování se odměnilo.
    Další metody, které se ke zmírnění nežádoucího chování obecně používají, zahrnují „oddechový čas“ a trest. Trestat by se však dítě mělo jen velice opatrně, protože opakované a zbytečně kruté tresty mohou být škodlivé a skoro vždycky jsou kontraproduktivní.
    Trest: Rodiče často sahají k tělesným trestům, protože se jimi dá dočasně nechtěné chování zmírnit. Takové chování se často objeví znovu, protože ve skutečnosti nebylo odstraněno. Dlouhodobé, kruté a bolestivé tresty, zejména dochází-li k nim v nepřátelské atmosféře, jsou pro dítě velice škodlivé. Proto bývá trest součástí terapeutických programů jen velmi výjimečně.

Od počátku dvacátého století se s rozvojem psychologie a psychologických léčebných postupů začala rozvíjet i psychoterapie. Zpočátku byla silně svázána s lékařskou praxí, později se stala samostatným nezávislým oborem. Rozvíjela se především v Evropě a USA. Psychologové ovlivnění různými kulturami a různými náboženstvími začali klást důraz na různé aspekty lidského myšlení a jednání, k nimž vytvářeli nové teorie a vypracovávali postupy, jak s klientem nejlépe pracovat. Za necelých sto let existence tak vznikla řada různých psychoterapeutických přístupů, které se často velmi liší a často se liší i jejich účinnost při řešení rozličných druhů problémů. Mnoho moderních psychoterapeutů tak užívá eklektické metody, kdy svůj přístup upravují podle aktuálních potřeb klienta.

  • Etický kodex v psychoterapii

V Česku je etický kodex psychoterapie definován Českou psychoterapeutickou společností. Mezi hlavními body kodexu jsou mlčenlivost, definovaný rámec psychoterapie (finanční vyrovnání, pravdivost), zákaz zneužívání klienta pro vlastní zájem (emoční, finanční sexuální…) a všestranná profesionalita.

  • Výcvik pro psychoterapii

  • Psychoterapii se nelze naučit jen z knih nebo přednášek. Ty mohou přinést informace, ale k praktickému provádění je potřebný praktický výcvik. Metody racionální, hypnotické a tréninkové psychoterapie a do jisté míry i empatické psychoterapie je možno zvládnout pomocí systematických cvičení pod vedením terapeuta, který je ovládá. Interpersonální, dynamicky orientovaná psychoterapie však navíc vyžaduje, aby se terapeut také vyznal ve svých vlastních postojích, motivacích a reakcích, aby dokázal pracovat s tím, co si do něj pacient promítá, a aby rozuměl tomu, co si sám promítá do pacienta. K tomu je potřebný výcvik formou zážitku na sobě. Skupinové formy dynamické psychoterapie vyžadují i porozumění skupinovým procesům. Jako nejúčelnější se proto jeví účast na skutečné psychoterapii v roli pacienta v terapeutické skupině nebo účast ve výcvikové skupině, která se řídí podobnými principy jako skupina terapeutická. Na takový zážitek by pak měla navázat vlastní práce začínajícího terapeuta pod supervizí terapeuta zkušeného.
    Značný význam nabyly výcvikové skupiny a výcvikové komunity , které se vytvářejí ze zájemců o psychoterapeutickou činnost. U nás se začaly takové skupiny organizovat od r. 1967 v rámci psychoterapeutické komise.

  • Po provedení výběru účastníků se komunita schází zpravidla jednou ročně k týdennímu soustředění. Během něho probíhá denně několik skupinových sezení, v nichž účastníci hovoří o významných vztazích ve svém minulém i současném životě i o vztazích, které se vytvářejí ve skupině. Do programu se včleňují speciální skupinové techniky, z nichž část probíhá na sezeních celé komunity. Jednotlivé skupiny se mimoto scházejí několikrát do roka samostatně o víkendech. Obvyklé trvání výcviku při tomto uspořádání je 5 let.
    Kromě několikaletých komunitních výcviků existuje v současné době bohatá nabídka školení s různým speciálním zaměřením. Tradici v tomto směru mají týdenní praktické výcviky v technikách hypnózy, od r. 1970 každoročně pořádané sekcí pro hypnózu (dvakrát úvodní a jednou pokračovací) v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Úvodními kurzy prošlo do r. 2004 více než 1300 a pokračovacími asi 400 lékařů a klinických psychologů. Speciální instituty zpravidla inzerují krátké kurzy (ale někdy i víceleté výcviky) svého speciálního směru nebo technik (Gestalt, rogersovská terapie, logoterapie, rodinná a systemická terapie, katatymně-imaginativní terapie, ericksonovská psychoterapie, satiterapie, kognitivně behaviorální terapie, transakční analýza aj.). Eklekticky orientované instituty (IPIPAPP, Východočeský institut psychoterapie) i pražský VIAP a ESET nabízejí dílčí kurzy odborníků s různým zaměřením, ze kterých se může vytvářet mozaika pro eklektickou praxi v psychoterapii.

Kromě výcviku hraje v přípravě kvalifikovaných psychoterapeutů důležitou roli supervize , tj. provádění psychoterapie pod dohledem zkušeného psychoterapeuta či týmu (např. za jednosměrným zrcadlem), nebo průběžné konzultování případu či skupinového dění s určeným supervizorem.

  • Psychoterapeutické možnosti a limity tzv. laických terapeutů

Mluvíme-li o tzv. laických terapeutech , pravděpodobně zjistíme, že jde o dost nepřesný a mnohdy zavádějící termín. A to přesto,že hlavně v odbornou veřejností je tento termín používán a prosazován. Není ale účelem této přednášky vyvolávat polemiku o správnosti či nesprávnosti tohoto názvu. Navíc nikdo ještě nenašel vhodné pojmenování pro poměrně široké spektrum lidí,kteří se touto málo známou činností v oblasti psychoterapie zabývají. Pod pojmem tzv.laický terapeut si lze představit lidi žijící s diagnózou různého zdravotního postižení,příslušníky minorit. Například, Romy homosexuály, oběti násilí uprchlíky atd. Vždy jde o jedince, kteří se dokázali se svojí diagnózou, postižením, společenským postavením úspěšně vyrovnat a tak se zařadit do společnosti ve které žijí.

Nejedná se o zvláštní sortu lidí. Jsou to lidé různé úrovně společenského postavení,vzdělání, kteří mají potřebu tuto činnost z jim známých důvodů vykonávat. A to bud dobrovolně, jako neplacenou činnost, nebo profesionálně, ve zdravotnických i nezdravotnických terapeutických týmech, či při občanských sdruženích. Mnozí z nich jsou poměrně slušně teoreticky i prakticky připraveni na toto povolání, a vykonávají je na profesionální úrovni. Jiní sázejí jen na vlastní zkušenost, intuici, sociální dovednost, a teoretické postuláty, případně psychoterapeutický výcvik jim z různých důvodů nepřipadají důležité.

Oba, jak tzv.laický terapeut tak i úspěšný klient, osvědčují dlouhodobě vysokou schopnost sebekázně a vytrvalosti. Dá se říci,zcela v duchu logoterapie,že pochopili co od nich život očekává, a jaký smysl má jejich životní úděl. Až potud je možné tvrdit, že úspěšný klient a tzv.laický terapeut se neliší.To je nutné pro obě skupiny aby byli schopni obstát v životních zkouškách.

Co je dále spojuje, je touha a vytrvalé úsilí porozumět sobě samému skrz svůj problém, a tím porozumět i druhým lidem. Touha a úsilí najít své místo ve světě mezi lidmi a žít s lidmi. Další odlišností a zároveň znakem terapeuta bývá, že tzv.laický terapeut provozující terapii na jakékoliv úrovni, musí být schopný nezatahovat vlastní problém do terapeutického procesu klientů, či pacientů, na jejichž terapii participuje. I přes to,že se jedná o jeho vlastní diagnózu, či soc. postavení. Je mu jasné, že není možné řešit své problémy na úkor terapeutického procesu vlastních klientů. To je zcela základní pravidlo.

Díky této elementární schopnosti, je terapeut tohoto druhu klientovi plně k dispozici svou zkušeností, náhledem, životním postojem k danému problému. Díky tomu nevytváří nežádoucí nátlak na klienta , a nenutí jej tím aby se klient místo řešení svých potíží, zabýval potížemi terapeuta. Tento tlak, který často vzniká mezi klienty ve skupinové terapii, či jiném terapeutickém procesu, a je terapeutický nutný a tím nosný, je naprosto nežádoucí v terapeutickém vztahu mezi tzv.laickým terapeutem a klientem. Hranice je naprosto nezbytná. Úspěšný pacient klidně může řešit své problémy s méně úspěšnými klienty či pacienty, Tzv. laický terapeut nikoliv.

Tzv. laický terapeut, který je nucen ale i schopen,(což pro mnohé klienty nebývá totéž) dodržovat pravidla daná pro úspěšnost zvládnutí daného problému, má tímto snadnější terapeutickou pozici. Často je jediným kdo je tak hoden důvěry. Samozřejmě i zde dochází ke zpochybnění, únikům, ale autorita vlastního prožitku a viditelného zvládání zátěžových situací terapeuta, má pro většinu klientů vysokou hodnotou.

Toto a schopnost obstát i ve tlaku klientů, který zcela zákonitě v terapeutickém procesu vzniká, má neoddiskutovatelnou terapeutickou účinnost. Jiným charakteristickým znakem, je schopnost hovořit o všech těchto záležitostech srozumitelným jazykem blízkým klientovi. Terapeutická účinnost srozumitelného autentického sdělení o výhodách a potížích resocializace je až neuvěřitelná. Samotná tato schopnost nastoluje u klientů důvěru, a tím i velikou naději a důvěru ve vlastní možnosti. Proto tzv.laický terapeut je díky své životní zkušenosti, vzdělání náhledu a porozumění v jistých oblastech života, výlučným průvodcem na cestě vedoucí k úspěšnému zvládnutí daného problému. Nabízí psychoterapii, která v jistých ohledech překračuje a doplňuje terapii provozovanou psychiatry,psychology či spec.pedagogy. Tzv.laický terapeut se tak stává dalším nikoliv nevýznamným terapeutickým činitelem v procesu terapie. Leč je zcela nutné říci,že tato terapie je limitována jako každá jiná.

Díky vlastnímu prožitku má schopnost naprosto bezproblémově rozumět, i bez speciálního terapeutického výcviku obtížím, které provázejí jednotlivé klienty během terapie. Což většinou není dáno ani takzvaným "profesionálům" i po letech praxe. Může je reflektovat a zpřítomnit díky své vlastní zkušenosti. Naspaná tak hluboké porozumění prožitkovému světu toho či onoho klienta. Případně mnohem věrohodněji, díky vlastní zkušenosti, nabízet osvědčené postupy vedoucí ke změně náhledu na vlastní možnosti a situaci. Tento terapeutický vztah mu může, je-li to jeho přáním a přáním klienta,po ukončení terapie plynule přejít do přátelství.

Pro klienty je tak velmi často, po různě dlouhou dobu, třeba i jediným rozumějícím a přijímajícím přítelem. U většiny z nás je potřeba přátelství tak důležitá jako samotné dýchání. Takovýto druh terapeutického vztahu je prakticky nedostupný pro klienty terapeutů,kteří si říkají odborní. Většina z nich s obecně známých důvodů, nemohou a často ani nejsou schopni překročit dělicí čáru danou samou podstatou a etikou odborného terapeutického vztahu jako takového. Odlišně strukturované vztahy umožňují terapeutovi dát podstatně více nahlédnout do své současné životní situace.Čím víc je jeho životní situace stabilizovaná, jeho životní styl odpovídající běžné společenské normě, a jeho hodnoty skutečně jeho vlastní a prožité, nikoliv deklarované, tím víc vzniká autentická neverbální nabídka jiného možného životního stylu. Současně k ujištění o možnostech změny díky podobnosti životních osudů, akceptace klientových obtíží osobou, která je ze společenského hlediska mnohem blíže současného sociálního a společenského statutu klienta. A zase tím i k jiným vztahům než je obvyklé v tradičních terapeutických vztazích.

A to bez ohledu na to zda terapeut má nebo nemá psychoterapeutický výcvik. Hodnota autentičnosti samotného terapeuta je obrovskou terapeutickou devizou. Je velmi ku prospěchu klienta i terapeuta sociální dovednost tzv.laického terapeuta.Terapeut, který do svého života zabudoval například jógu jako součást životního stylu, bude pravděpodobně více či méně propagovat případně učit základům jógových technik a relaxace. Může poskytnout osvědčené a relativně bezpečné prostředky k svépomocnému ovlivnění psychosomatického stavu klienta. Nejde jen o asertivitu či jógu. Tím je zároveň vtahovat do své asertivity. Jiní terapeuti jsou zase nejdůležitější pro své klienty pravě svou dovedností organizovat klubová setkání pro současné i bývalé klienty v rámci terapeutického procesu.Zde jde mnohdy o terapii i zábavu současně. A je to dobře. Život není jen o potížích,ale i o radostech. Pro mnohé klienty, je to někdy zcela první setkání s jiným životním stylem, který si mohou prožít na vlastní kůži, ochutnat a nikoliv jen o nich planě teoretizovat nebo snít. Jistá odlišnost nabídky se týká i samotného procesu skupinové a individuální terapie.

Mnoho těchto terapeutů po absolvování psychoterapeutického výcviku, je schopno provozovat skupinovou a individuální terapii, případně na ní participovat jako koterapeut. Při zachování základních pravidel skupinové a individuální terapie dochází u mnoha z nich odlišnému způsobu vedení skupin, než je je obvyklé při vedení odborného terapeuta určité terapeutické školy, či směru. Terapeut i přes výsadní postavení, kterého se mu dostává díky jeho terapeutické pozici je trochu více účastníkem samotného skupinového dění než je obvyklé. Samozřejmě zde je především nutné hlídat hranice. Nakládat s vlastní zkušeností velice obezřetně,aby nedošlo k zaplavení skupiny terapeutovým vlastním příběhem.

Další terapeutická možnost se nabízí těmto terapeutům při práci s rodinnými příslušníky pacientů a klientů. Případně z celými rodinami.Je obecně známo,že například závislost sama o sobě produkuje spolu-závislost rodinných příslušníků. Ale myslím, že většina diagnóz a problémů vtahuje a ovlivňuje rodinu klienta bez ohledu na diagnózu či problém. A vytváří tak něco jmenuje spolu-závislost. I v tomto případě je životní styl terapeuta,jeho náhled a jeho stabilita nadějí do budoucna pro ně samotné. Terapeut zde má také možnost ovlivnit přílišná očekávání, tlumit negativní postoje rodinných příslušníku, mírnit nároky na rychlost úzdravy, resocializace atd. A zase zde platí,že je-li schopen srozumitelně sdělit vlastní potíže a osvětlit souvislosti během resocializace, vede to k mnohem lepší spolupráci všech účastníků terapeutického procesu.

Způsob terapie a samotná osoba terapeuta poskytuje a nabízí je nutné se zmínit i o limitech. Jeden,a to nikoliv nepodstatný, je samotná poměrně úzká specializace a upotřebení terapeuta tohoto druhu. Je asi jasné že většina těchto terapeutů je schopna být experty jedině ve vlastní problematice. Na rozdíl odborných terapeutů jsou pouze experty na život se svým problemémem. Mají vlastní zkušenost, mají náhled, umějí žít se svým problémem. Což jistě není málo.Ale někdy to v nich vyvolává pocit neomylnosti. Pak hrozí jedno nebezpečí. Považují se za vše-znalce a nejsou schopni rozeznat hranice svých kompetencí. Bývají často velice autoritativní při sdělováni svých úspěšných postupů, které jim umožnili změnu životního stylu. A to i klientům pro, které může být jejich postup nevhodný. Na všechno mají recept a radu.

To samozřejmě vyvolává oprávněný odpor hlavně u odborné veřejnosti, která tak cítí povinnost chránit veřejnost před těmito terapeuty. V takovém případě se úsilí tzv.laických terapeutů stává kontraproduktivní, a v konečném důsledku se obrací proti nim samotným. Proto je potřeba jim stále zdůrazňovat, že ne všechny recepty a rady jsou pro každého klienta a pacienta použitelné. Proto je potřeba supervize a vedení. Tito terapeuti často zapomínají,že jejich úspěch je výsledkem dlouholetého procesu a nikoliv jednorázové změny. Jsou mnohem víc v pokušení nakládat na kohokoliv a kdykoliv o hodně víc, než ti jsou tom okamžiku schopni unést. Je to dáno většinou jejich idealizovanou představou o sobě samých. Proto je dobré, se je pokusit motivovat k systematickému psychoterapeutickému vzdělávání, a poskytnout jim možnost práce pod supervizí a na supervizi trvat.

Dodatek : Etické zásady pro evropské psychoterapeuty

(návrh EAP)

Tento dokument je pouze návrh. Nebyl ještě dostatečně posouzen EAP, řádně projednán předsednictvem, nebylo o něm hlasováno. Nesmí být rozšiřován bez tohoto doprovodného prohlášení. (Únor 2000)

     PREAMBULE:
Psychoterapeuti respektují důstojnost a hodnotu jednotlivce a usilují o zachování a ochranu základních lidských práv.

Průběžně rozvíjejí své poznatky o lidském chování, o tom, jak lidé rozumějí sami sobě a ostatním, a využívají tyto poznatky pro dobro lidí. 

Při dosahování těchto cílů vynakládají veškeré úsilí k ochraně zájmů lidí, kteří vyhledávají jejich služby, jejich blízkých (není-li to v rozporu s potřebami klientů), a všech účastníků výzkumu, kteří se mohou stát zkoumanými objekty. 

Psychoterapeuti respektují ostatní členy své profese a příbuzných oborů a dělají vše, co je v jejich silách a co není v konfliktu se zájmy klientů pro to, aby poskytovali úplné informace a vzájemně se respektovali.

Své dovednosti používají pouze pro účely, jež jsou v souladu s těmito hodnotami a vědomě nedopustí jejich zneužití.

Psychoterapeuté pro sebe požadují svobodu v dotazování a komunikaci, zároveň však přijímají zodpovědnost, kterou tato svoboda vyžaduje: kompetentnost, objektivitu při používání svých dovedností, odpovědnost za zájmy klientů, kolegů, studentů, účastníků výzkumu a společnosti.

Psychoterapeuti ve snaze dosáhnout těchto ideálů plně souhlasí s etickými zásadami v těchto oblastech: 1. odpovědnost; 2. kompetence; 3. etické a právní normy; 4. důvěrnost; 5. prospěch klienta; 6. profesní vztahy; 7. veřejná prohlášení; 8. diagnostické techniky; 9. výzkum.

Psychoterapeuti plně spolupracují s vlastními profesními, národními a evropskými organizacemi a asociacemi a s Evropskou asociací pro psychoterapii (EAP) - rychle a úplně zodpovídají dotazy a plní požadavky všech řádně ustanovených etických nebo profesních komisí těch asociací či organizací, jejichž členy jsou nebo ke kterým náležejí.

Přijetí do Registru evropských certifikátů pro psychoterapii (ECP) psychoterapeuty zavazuje k dodržování všech těchto zásad.


     ZÁSADA 1. ODPOVĚDNOST

Obecná zásada: Při poskytování služeb dodržují psychoterapeuti nejvyšší standardy své profese. Přijímají zodpovědnost za důsledky svého jednání a vynaloží veškeré úsilí, aby zabezpečili vhodné využití svých služeb.

Zásada 1.a: Psychoterapeuti jakožto odborníci si uvědomují, že nesou velkou sociální zodpovědnost, nebo jejich doporučení a odborné jednání může ovlivnit život druhých lidí. Jsou ostražití k osobním, společenským, organizačním, finančním a politickým situacím a tlakům a k vlivům prostředí, které by mohly vést ke zneužití jejich vlivu.

Zásada 1.b: Psychoterapeuti svým klientům předem objasní všechny záležitosti, které by mohly souviset s jejich společnou prací. Vyhýbají se vztahům, které by mohly omezit jejich objektivitu nebo vytvořit konflikt zájmů.

Zásada 1.c: Psychoterapeut jsou povinni pokusit se zabránit zkreslení, zneužití nebo zamlčení svých zjištění institucí nebo agenturou, která je zaměstnává.

Zásada 1.d: Jako členové národních nebo organizačních struktur, psychoterapeuti jako jednotlivci zůstávají odpovědni nejvyšším standardům své profese.

Zásada 1.e: Jako učitelé nebo vedoucí výcviků si jsou psychoterapeuti vědomi své primární povinnosti pomáhat ostatním získávat znalosti a dovednosti. Udržují vysoký standard vzdělání, informace předkládají objektivně, plně a přesně.

Zásada 1.f: Jako výzkumníci přijímají psychoterapeuti odpovědnost za výběr výzkumných témat a metod použitých při výzkumu, analýze a zpracování výsledků. Své výzkumy plánují tak, aby minimalizovali možnost, že jejich závěry budou zavádějící. Poskytují důkladnou diskusi o omezené platnosti svých zjištění, obzvláště tam, kde se jejich práce dotýká sociální politiky, nebo kde by mohla vést k újmě lidí určitého věku, pohlaví, národnosti, socioekonomického zařazení nebo jiných sociálních skupin. Při publikování výsledků své práce, nikdy nezamlčí data, která "se nehodí" a připouštějí existenci jiných hypotéz a vysvětlení svých nálezů. Psychoterapeuti přijímají uznání jen za tu práci, kterou skutečně vykonali. S příslušnými lidmi a agenturami si předem vyjasní očekávání týkající se sdílení a využití získaných dat. Zásahy do prostředí, ze kterého jsou data sbírána, omezují na minimum.

     ZÁSADA 2: KOMPETENCE 

Obecná zásada: Udržování vysoké úrovně kompetence je odpovědností sdílenou všemi psychoterapeuty v zájmu veřejnosti a profese jako celku. Psychoterapeuti si jsou vědomí hranic své kompetence a mezí terapeutických technik. Poskytují pouze takové služby a používají pouze takové techniky, ke kterým je opravňuje výcvik a zkušenost. V těch oblastech, kde uznávané standardy ještě neexistují, psychoterapeuti přijímají všechna opatření, nezbytná k ochraně zájmů svých klientů. Sledují informace z oblasti zdravotnictví, vědy a své profese, které mají vztah ke službám, jež poskytují.

Zásada 2.a: Psychoterapeuti uvádějí svoji kvalifikaci, vzdělání, výcvik a zkušenosti přesně. Jako doklad svého vzdělání a profesionální přípravy předkládají pouze ty tituly nebo kvalifikaci získanou v obecně uznávaných vzdělávacích institucí, nebo těch, které jsou uznány EAP. Psychoterapeuti udržují kvalitu vlastní práce na takové úrovni, aby odpovídala minimálním profesionálním požadavkům EAP, příslušných národních organizací NAO (National Awarding Organisation) a evropské EWAO (European Wide Accrediting Organisation). Uznávají i další zdroje vzdělání, výcviku a zkušeností, které získali.

Zásada 2.b: Jako kliničtí pracovníci a jako učitelé nebo vedoucí výcviku vykonávají psychoterapeuti své povinnosti na podkladě pečlivé přípravy a soustředění tak, aby jejich práce měla nejvyšší kvalitu a aby jejich sdělení byla přesná, plynulá a výstižná.

Zásada 2.c: Psychoterapeut si jsou vědomi potřeby neustálého vzdělávání a osobního rozvoje a jsou otevřeni novým pracovním postupům a průběžným změnám ve svých očekáváních a hodnotách. 

Zásada 2.d: Psychoterapeuti si jsou vědomi rozdílů mezi lidmi, které mohou být spojeny např. s věkem, pohlavím, socioekonomickým a národnostním původem, nebo jsou dány speciálními potřebami těch, kteří mohli být nějak zvláštně znevýhodněni. Měli by mít odpovídající výcvik, zkušenosti a možnost konzultace, aby zajistili vhodné a kompetentní služby těmto osobám.

Zásada 2.e: Psychoterapeuti, kteří na základě výsledků testů rozhodují o jednotlivcích nebo o postupech, rozumí principům psychologické nebo výchovné diagnostiky, problémům validizace a testování. 

Zásada 2.f: Psychoterapeuti si uvědomují, že osobní problémy a konflikty mohou ovlivňovat jejich pracovní výkon. Proto se zdrží jakékoliv aktivity, ve které by jejich osobní problémy mohly zavinit nedostatečný výkon nebo poškození klienta, kolegy, studenta nebo účastníka výzkumu. Jsou-li ve chvíli, kdy si uvědomí své osobní problémy, již do takové aktivity zapojeni, vyhledají kompetentní odbornou pomoc, aby zjistili, zdali mají svoje profesionální aktivity přerušit, ukončit, anebo omezit jejich rozsah.

     ZÁSADA 3: MORÁLNÍ A PRÁVNÍ NORMY

Obecná zásada: Morální a etické zásady chování psychoterapeutů jsou stejnou měrou jako pro ostatní občany jejich osobní záležitostí, s výjimkou případů, kdy by toto mohlo narušit plnění pracovních povinností nebo snížit důvěru veřejnosti v psychoterapii nebo psychoterapeuty. Co se vlastního chování týče, jsou psychoterapeuti citliví k převažujícím společenským normám a k možnému dopadu, který může dodržování nebo narušování těchto norem mít na jejich výkon jako psychoterapeutů. Psychoterapeuti si jsou rovněž vědomi možného dopadu svých veřejných vystoupení na možnosti kolegů vykonávat své pracovní povinnosti.

Zásada 3.a: Ve své profesi jednají psychoterapeuti v souladu se zásadami EAP, národních organizací (NAO - National Awarding Organisation) a s normami a pravidly svého institutu či asociace vztahujícími se k praxi. Psychoterapeuti rovněž dodržují příslušné vládní zákony a vyhlášky. Pokud jsou evropské, národní, krajské, organizační nebo instituční zákony, vyhlášky nebo postupy v rozporu s EAP, s NAO a s předpisy a normami vlastních asociací a institutů, psychoterapeuti předloží tuto skutečnost svému výboru EAP a NAO a tam, kde je to možné, snaží se rozpor vyřešit. Při své práci (jako profesionálové) se soustředí na rozvoj takových právních a poloprávních předpisů, které co možná nejlépe slouží zájmu veřejnosti, a usilují o změnu těch již existujících nařízení, které veřejnému zájmu neslouží.

Zásada 3.b: Psychoterapeuti jako zaměstnavatelé ani jako zaměstnanci neprovozují ani nepřehlížejí žádné postupy, které jsou nehumánní, nebo které by mohly vyústit v nelegální nebo neobhajitelné činy. Mezi tyto postupy se řadí posuzování lidí v praxi, při najímání, povyšování a ve výcviku podle rasy, handicapu, věku, pohlaví, sexuální preference, náboženství nebo národnostního původu.

Zásada 3.c: Ve svých profesních rolích se psychoterapeuti vyhýbají jakékoli činnosti, které porušuje nebo omezuje lidská, zákonná nebo občanská práva klientů či jiných osob, kterých by se mohla dotýkat.

Zásada 3.d: Jako kliničtí pracovníci, učitelé, vedoucí výcviků a výzkumní pracovníci si jsou psychoterapeuti vědomi skutečnosti, že jejich osobní hodnoty mohou ovlivnit jejich komunikaci, užití technik, výběr a prezentaci názorů, materiálů a povahu a provedení výzkumů. Setkají-li se s odlišným názorem, uznávají a respektují rozdílné postoje a individuální pocity, které mohou klienti, studenti, účastníci výcviku nebo pokusné osoby mít k těmto záležitostem.


     ZÁSADA 4: DŎVĚRNOST

Obecná zásada: Primární povinností psychoterapeutů je respektovat důvěrnost informací získaných od osob v průběhu své psychoterapeutické práce. Ostatním tyto informace sdělují pouze se souhlasem dané osoby (nebo jejího zákonného zástupce), s výjimkou těch neobvyklých případů, kdy by nesdělení pravděpodobně uvedlo danou osobu nebo osoby jiné do nebezpečí. Psychoterapeuti informují své klienty o právních hranicích důvěrnosti. Za normálních okolností by měl být souhlas s odhalením informace získán v písemné formě od osoby, které se týká. 

Zásada 4.a: Informace získané v klinických nebo poradenských vztazích nebo data týkající se hodnocení dětí, studentů, zaměstnanců a ostatních jsou diskutovány pouze z profesních důvodů a pouze s osobami, kterých se daný případ týká. V písemné i ústní formě jsou uváděna pouze data přímo se vztahující k účelu hodnocení či přednášky a je vynaloženo veškeré úsilí, aby se zabránilo nepřiměřenému zásahu do soukromí.

Zásada 4.b: Psychoterapeuti, kteří osobní informace získané při výkonu povolání uvádějí ve svých pracích, přednáškách, nebo je jinak prezentují veřejnosti, musí k tomu buď mít předchozí písemný souhlas nebo vhodným způsobem zamlčí všechny údaje, které by mohly vést k identifikaci osoby.

Zásada 4.c: Psychoterapeuti učiní všechna potřebná opatření pro zachování důvěrnosti při uchovávání a likvidaci záznamů, a případně pro jejich úplnou nedosažitelnost.

Zásada 4.d: Při práci s nezletilými nebo nesvéprávnými osobami (osobami neschopnými dát dobrovolný informovaný souhlas), kladou psychoterapeuti zvláštní důraz na ochranu zájmů těchto osob a spolupracují a informují ostatní osoby, kterých se situace týká.


     ZÁSADA 5: ZÁJMY KLIENTA

Obecná zásada: Psychoterapeuti respektují integritu a chrání zájmy lidí a skupin, se kterými pracují. Dojde-li ke střetu zájmů klienta a instituce, která terapeuty zaměstnává, psychoterapeuti informují obě strany o svých povinnostech a odpovědnosti a sdělí oběma stranám svoje rozhodnutí. Psychoterapeuti plně informují klienty o smyslu a povaze každého hodnocení, léčby, vzdělávání nebo výcvikového procesu a otevřeně upozorní, že klienti, studenti, účastníci výcviku a výzkumu mají možnost svobodně se rozhodnout o své spolupráci. Nucení lidí k účasti nebo trvat na využití služeb je neetické.

Zásada 5.a: Psychoterapeuti si jsou neustále vědomi svých vlastních potřeb a své potenciálně vlivné pozice vůči osobám, jakými jsou klienti, studenti, účastníci výcviku a podřízení. Předcházejí zneužití důvěry a závislosti těchto osob. Udělají vše pro to, aby zamezili terapeutickým vztahům s blízkými osobami, pakliže by to mohlo negativně ovlivnit jejich profesionální hodnocení či zvýšit riziko zneužití. Příkladem takových blízkých vztahů může být léčba nebo výzkum zaměstnanců, studentů, supervizorů, blízkých přátel nebo příbuzných. Sexuální vztahy s kýmkoliv z klientů, studentů, účastníků výzkumu či zkoumaných osob jsou neetické.

Zásada 5.b: Jestliže psychoterapeut souhlasí s poskytnutím svých služeb na žádost třetí strany, přebírá na sebe tímto zodpovědnost objasnit všem zúčastněným stranám povahu vzájemných vztahů.

Zásada 5.c: V případech, kdy organizace požaduje od psychoterapeutů porušení těchto nebo jakýchkoliv jiných etických zásad, psychoterapeuti objasní vzniklý rozpor mezi požadavky a zásadami. Informují všechny zúčastněné strany o svých etických povinnostech vyplývajících z jejich povolání a zachovají se přiměřeným způsobem. 

Zásada 5.d: Psychoterapeuti předem plánují finanční stránku věci tak, aby ochránili nejlepší zájmy svých klientů, studentů, lidí ve výcviku nebo účastníků výzkumu, a aby byly finanční podmínky všem jasné. Nedávají ani nepřijímají odměny za doporučení klienta do odborné psychoterapeutické péče. Část svých služeb poskytují zdarma nebo jen za nepatrnou finanční odměnu. 

Zásada 5.e: Psychoterapeuti ukončí klinický či poradenský vztah hned, jakmile začne být zřejmé, že už pro klienta není přínosný, nebo ihned, jak o to klient požádá. Klientovi nabídnou pomoc při hledání jiných zdrojů pomoci.


     ZÁSADA 6: PROFESNÍ VZTAHY

Obecná zásada: Psychoterapeuti jednají s ohledem na potřeby, odlišné kompetence a povinnosti svých kolegů psychoterapeutů, psychologů, lékařů a pracovníků jiných profesí. Respektují práva a povinnosti těchto svých kolegů vůči institucím či organizacím, s nimiž jsou svázáni.

Zásada 6.a: Psychoterapeuti znají oblasti kompetence příbuzných profesí. Plně využívají všechny odborné, technické a administrativní zdroje, které nejlépe poslouží zájmu klienta. Absence pracovních vztahů s pracovníky jiných profesí nezbavuje psychoterapeuty zodpovědnosti zabezpečit klientům ty nejlepší možné služby, ani je to nezbavuje povinnosti cvičit předvídavost, píli a takt při vyhledávání potřebné doplňkové nebo alternativní pomoci.

Zásada 6.b: Psychoterapeuti znají a berou v úvahu tradice a postupy ostatních profesních skupin, se kterými - úzce - spolupracují. Jestliže jsou klientovi poskytovány podobné služby od jiného odborníka, psychoterapeut citlivě posoudí tento pracovní vztah a jeho postup je pozorný a citlivý k terapeutickým otázkám, stejně tak, jako k celkovému prospěchu klienta. Psychoterapeut tyto otázky s klientem probírá, aby se minimalizovalo riziko nedorozumění a konfliktu a snaží se, kde je to jen možné, zachovat jasný vztah s ostatními zainteresovanými profesionály.

Zásada 6.c: Psychoterapeuti, kteří zaměstnávají nebo supervidují jiné pracovníky nebo pracovníky ve výcviku, přijímají povinnost usnadnit další profesní vývoj těchto jedinců a podniknou kroky k zajištění jejich kompetence. Poskytují odpovídající pracovní podmínky, pravidelné hodnocení, konstruktivní konzultace a možnost získávat zkušenosti. 

Zásada 6.d: Psychoterapeuti nevyužívají sexuálně ani jinak svůj profesní vztah s klienty, supervidovanými, studenty, zaměstnanci nebo účastníky výzkumu. Psychoterapeuti nepřehlížejí ani se neoddávají sexuálnímu obtěžování. Sexuální obtěžování je definováno jako záměrné nebo opakované poznámky, gesta či fyzický kontakt sexuální povahy, které jsou příjemcem nechtěné. 

Zásada 6.e: Jestliže je psychoterapeutovi známo porušení etických norem jiným psychoterapeutem, pak, je-li to vhodné, snaží se tento problém neformálně vyřešit tím, že na to dotyčného psychoterapeuta upozorní. Jestliže je tento prohřešek pouze malý a/nebo se zdá být výsledkem nedostatku citlivosti, znalosti nebo zkušenosti, je takovéto neformální řešení obvykle dostačující. Tyto neformální snahy musí být podniknuty citlivě s ohledem na důvěrnost a práva postižených. Pokud se nezdá, že by přestupek mohl být napraven pouze neformální cestou a nebo je vážnější povahy, psychoterapeuti na to upozorní příslušnou instituci, sdružení nebo výbor zabývající se profesní etikou a chováním.

Zásada 6.f: Publikační zásluha je přiznána těm, kteří do publikace přispěli, úměrně rozsahu jejich odborného příspěvku. Významné příspěvky odborného charakteru ke společnému projektu od více osob se posuzují jako spoluautorství s osobou, která poskytla příspěvek uvedený jako první. Drobné příspěvky odborné povahy a rozsáhlejší administrativní nebo podobná asistence mohou být uvedeny jako poznámky pod čarou nebo v úvodu díla. Odkazy ve formě citací v textu se týkají publikovaného i nepublikovaného materiálu, který přímo ovlivnil výzkum či studii. Psychoterapeuti, kteří sestavují a upravují cizí materiál k publikaci, zveřejňují tento materiál pod jmény původních autorů, tam kde je to vhodné uvedou své jméno jakožto editora. Všichni přispěvatelé jsou jmenovitě uvedeni.

Zásada 6.g: Při provádění výzkumu v institucích a organizacích si psychoterapeuti zajistí příslušné oprávnění provádět tuto studii. Jsou si vědomi svých závazků k budoucím výzkumným pracovníkům a zajistí, že hostitelská instituce obdrží adekvátní informace o výzkumu a dostatečné uznání svých zásluh. 


     ZÁSADA 7: VEŘEJNÁ PROHLÁŠENÍ

Obecná zásada: Veřejná prohlášení, oznámení o poskytovaných službách, reklama a aktivity podporující psychoterapeuty slouží k tomu, aby si veřejnost mohla vytvořit informované názory a měla možnost volby. Psychoterapeuti přesně a objektivně uvádějí svoji profesionální kvalifikaci, členství a funkce, a také instituce nebo organizace, se kterými mohou být oni nebo daná prohlášení spojována. Ve veřejných prohlášeních, poskytujících psychoterapeutické informace, odborné názory nebo informace o dostupnosti jednotlivých technik, produktů, publikací a služeb, psychoterapeuti zakládají svá tvrzení na obecně přijatelných zjištěních a technikách, plně přitom uznávají jejich meze a připouštějí pochybnosti o nich.

Zásada 7.a: Při oznamování nebo propagaci odborných služeb mohou psychoterapeuti pro popis poskytovatele a poskytovaných služeb uvést následující informace: jméno, nejvyšší dosažený stupeň vzdělání nebo osvědčení o výcviku od akreditované instituce, datum, typ, ocenění od ECP (European Certified Psychotherapists), členství v psychoterapeutických společnostech a profesionálně relevantních nebo příbuzných sdruženích, adresu, telefonní číslo, úřední hodiny, stručný výčet typů nabízených psychologických služeb a přiměřené informace o poplatcích, znalosti cizích jazyků, vztahu k pojištění nebo platbám třetí strany a další stručné a vhodné informace. Dodatečné relevantní nebo pro zákazníka důležité informace mohou být zahrnuty pouze pokud to není v rozporu s ostatními částmi těchto etických principů.

Zásada 7.b: Při oznamování nebo propagaci psychoterapeutických služeb nebo publikací psychoterapeuti nepopisují své vztahy k žádné organizaci způsobem, který by klamně vyvolával dojem, že tato organizace poskytla patronát nebo osvědčení. Jako konkrétní příklad lze uvést, že psychoterapeuti neuvádějí evropskou či národní registraci nebo členství v jiné instituci či asociaci způsobem, který by naznačoval, že toto členství automaticky znamená odbornou kompetenci nebo kvalifikaci. Veřejným prohlášením se myslí komunikace např. prostřednictvím periodik, knih, seznamů, adresářů, internetu, televize, rádia nebo filmů. Neobsahují (i) nesprávná, podvodná, zavádějící, klamná nebo nepoctivá prohlášení, (ii) chybná vysvětlení skutečnosti nebo prohlášení vedoucí pravděpodobně ke zkreslení, protože v daném kontextu se jedná jen o částečné odhalení důležitých faktů, (iii) potvrzení kvality psychoterapeutických služeb nebo jejich výsledků od pacienta, (iv) prohlášení mající v úmyslu nebo pravděpodobně vytvářející falešná nebo neoprávněná očekávání příznivých výsledků, (v) prohlášení vytvářející dojem, že schopnosti terapeuta jsou neobvyklé, jedinečné nebo je nelze jinde nalézt, (vi) prohlášení záměrně určená nebo pravděpodobně se obracející na klientovy obavy, úzkost nebo emoce týkající se možných špatných následků, plynoucích z nevyužití nabízených služeb, (vii) prohlášení týkající potřebnosti nabízených služeb, (viii) prohlášení přímo oslovující jednotlivé klienty. 

Zásada 7.c: Psychoterapeuti se neodvděčují ničím ani neposkytují nic, co by mělo nějakou cenu pro zástupce tisku, rozhlasu, televize, nebo jiného komunikačního média, v očekávání nebo na oplátku za profesní publicitu. Placená inzerce musí být jako taková označená, pakliže toto není zřejmé z kontextu. Pokud se jedná o sdělení veřejnosti prostřednictvím rozhlasu nebo televize, je předem zaznamenáno a autorizováno psychoterapeutem k vysílání. Kopie reklam a záznamů vysílání jsou psychoterapeutem uchovány.

Zásada 7.d: Oznámení či inzerce "skupin osobního růstu", speciálních skupinových sezení, kursů, seminářů, výcviků a organizací poskytují jasné sdělení o účelu a srozumitelný popis poskytovaných zážitků nebo výcviku. Vzdělání, výcvik a zkušenosti lektorů jsou přiměřeně specifikovány a je možno se je dozvědět před zahájením skupiny, výcvikového kursu či jiných poskytovaných služeb. Zřetelný údaj o poplatcích a jiných smluvních důsledcích je rovněž k dispozici před zahájením.

Zásada 7.e: Psychoterapeuti podílející se na rozvoji nebo propagaci psychoterapeutických technik, produktů, knih a dalších věcí nabízených pro komerční účely vyvíjejí přiměřené úsilí pro zabezpečení toho, že oznámení a inzerce budou uváděny profesionál-ním, vědecky přijatelným a přesně informujícím způsobem.

Zásada 7.f: Psychoterapeuti se nepodílejí - jde-li o osobní zisk - na komerčních oznámeních a inzerci doporučující veřejnosti koupi nebo používání soukromých produktů či služeb, spočívá-li jejich podíl pouze v označení sebe jako psychoterapeuta. 

Zásada 7.g: Psychoterapeuti prezentují svou znalost a umění psychoterapie a nabízejí svoje služby, produkty a publikace poctivě a přesně, vyhýbají se senzačnosti, přehánění, povrchnosti. Psychoterapeuti se řídí svojí základní povinností pomáhat veřejnosti vytvářet si informované soudy, názory a rozhodnutí.

Zásada 7.h: Jako učitelé musí psychoterapeuti zajistit, že údaje v katalozích a nabídky kursů jsou přesné a nezavádějící, hlavně co se týče obsahu kursu, podmínek pro zhodnocení pokroku a povahy zážitků. Oznámení, letáky či inzerce nabízející workshopy, semináře nebo jiné vzdělávací programy přesně specifikují publikum, pro které jsou programy určeny, potřebnou kvalifikaci, vzdělávací cíle a povahu použitých materiálů. Tato oznámení přesně uvádějí vzdělání, výcvik a zkušenosti psychoterapeutů, kteří program prezentují, a všechny informace o poplatcích.

Zásada 7.i: Jsou-li při náboru účastníků výzkumu nabízeny na oplátku klinické nebo jiné profesionální služby, musí být v příslušném oznámení či v inzerci zároveň uveden druh těchto služeb a poplatky nebo jiné povinnosti, na které bude muset účastník přistoupit.

Zásada 7.j: Psychoterapeut přijímá povinnost napomenout ty, kteří uvádějí svoji profesionální psychoterapeutickou kvalifikaci či jsou spojeni s produkty a službami způsobem, který není slučitelný s těmito ustanoveními.

Zásada 7.k: Individuální diagnostické nebo terapeutické služby jsou poskytovány pouze v kontextu profesionálního psychoterapeutického vztahu. Dává-li psychoterapeut rady na veřejných přednáškách, v novinách nebo článcích v časopisech, v televizních nebo rozhlasových pořadech, v poštovních zásilkách nebo podobných médiích, využívá přitom nejnovější data a poznatky a svůj nejlepší profesionální úsudek.

Zásada 7.l: Produkty, které jsou popisovány nebo prezentovány na veřejných přednáškách či předváděních, v novinových a časopisových článcích, rozhlasových nebo televizních programech, v poštovních zásilkách nebo podobných médiích, splňují stejné uznávané standardy, jaké existují pro produkty použité v kontextu profesionálního vztahu.


     ZÁSADA 8: DIAGNOSTICKÉ TECHNIKY

Obecná zásada: Při vývoji, publikování a využívání psychoterapeutických nebo psychologických diagnostických technik psychoterapeuti usilují o prosazování zájmů a prospěchu klienta. Chrání diagnostické výsledky před zneužitím. Respektují právo klienta znát výsledky, učiněné interpretace a základy, ze kterých vychází jejich závěry a doporučení. Psychoterapeuti učiní vše pro to (v rámci zákonných možností), aby testy a ostatní diagnostické techniky byly uchovány v bezpečí. Snaží se zajistit, aby i ostatní využívali diagnostické techniky správně. 

Zásada 8.a: Při používání diagnostických technik psychoterapeuti respektují právo klienta nechat si vysvětlit jazykem přiměřeným povahu a účel těchto technik, nebyla-li z tohoto pravidla učiněna předem dohodnutá výjimka. Poskytují-li vysvětlení jiní, psychoterapeut musí ustanovit postup, který zajistí správnost tohoto vysvětlení. 

Zásada 8.b: Psychoterapeuti zodpovědní za vývoj a standardizaci psychologických testů a jiných diagnostických technik využívají zavedené vědecké postupy a přihlížejí k příslušným standardům EAP, národním standardům a standardům instituce či organizace.

Zásada 8.c: Při sdělování diagnostických výsledků psychoterapeuti označí všechny výhrady, které se týkají validity a reliability, způsobené okolnostmi při testování nebo nepřiměřeností norem pro testovaného člověka. Psychoterapeuti se snaží ochránit výsledky testů a jejich interpretace před zneužitím jinými lidmi.

Zásada 8.d: Psychoterapeut jsou si vědomi toho, že výsledky testů mohou časem ztratit hodnotu a že nepodávají úplný obraz zkoumaného člověka. Snaží se všemi způsoby zabránit a předejít použití zastaralých nebo neúplných testů.

Zásada 8.e: Psychoterapeuti, kteří nabízejí testování a interpretaci testů, jsou schopni poskytnout příslušné důkazy o validitě programů a postupů k interpretaci použitých. Veřejné interpretační služby jsou možné jako nabídka konzultací mezi odborníky. Psychoterapeut se snaží ochránit zprávy o testování před zneužitím. 

Zásada 8.f: Psychoterapeuti při svém působení jako učitelé, patroni nebo supervizoři nepodněcují ani nepodporují používání psychoterapeutických nebo psychologických diagnostických technik lidmi bez příslušného výcviku nebo kvalifikace. 


     ZÁSADA 9: VÝZKUM

Obecná zásada: Rozhodnutí provést výzkum spočívá na uváženém rozhodnutí jednotlivého psychoterapeuta o tom, jak nejvíce prospět lidské vědě a lidskému blahobytu. Po rozhodnutí o provedení výzkumu psychoterapeut zvažuje různé možnosti, jak lze energii a zdroje výzkumu investovat. Na základě této úvahy psychoterapeut vede bádání s ohledem na důstojnost a prospěch účastníků, maje na vědomí předpisy a profesní standardy týkající se vedení výzkumu s lidskými účastníky. 

Zásada 9.a: Při plánování studie má psychoterapeut, který vede výzkum, odpovědnost za pečlivé zvážení etické přijatelnosti výzkumu. Do té míry, v jaké by srovnání vědeckých a lidských hodnot směřovalo ke kompromisu u jakékoli zásady, výzkumník na sebe bere odpovídajícím způsobem závažnou povinnost vyhledat etickou radu a zajišuje nezbytné záruky na ochranu práv lidských účastníků.

Zásada 9.b: Zvážení, zda účastník plánované studie bude "osobou ohroženou" nebo "osobou minimálně ohroženou", je podle uznaných standardů prvotní etickou otázkou výzkumníka.

Zásada 9.c: Výzkumníkovi vždy přísluší odpovědnost za zajištění etického zacházení ve výzkumu. Výzkumník je rovněž zodpovědný za etické zacházení s účastníky výzkumu ze strany spolupracovníků, asistentů, studentů a zaměstnanců, kteří však všichni mají podobné závazky.

Zásada 9.d: S výjimkou výzkumu s minimálním ohrožením výzkumník učiní jasnou a čestnou dohodu s účastníky výzkumu, která předchází jejich účasti a která ujasňuje závazky a odpovědnosti každého. Výzkumník je povinen dodržet všechny sliby a závazky vyplývající z této dohody. Výzkumník informuje účastníky o všech hlediscích výzkumu, o nichž se lze domnívat, že by mohly mít vliv na ochotu k účasti a vysvětluje všechna ostatní hlediska, na která se účastníci dotazují. Nedodržení povinnosti naprostého odhalení cílů, které předchází získání informovaného souhlasu, vyžaduje dodatečné záruky k ochraně prospěchu a důstojnosti účastníků výzkumu. Výzkumy s dětmi nebo s účastníky, kteří mají postižení, jež by mohlo omezit pochopení a/nebo dorozumívání, vyžadují zvláštní ochraňující postupy. 

Zásada 9.e: Metodologické požadavky studie mohou naznačovat nezbytnost použití utajení nebo klamu. Před provedením takové studie má výzkumník zvláštní zodpovědnost (i) určit zda použití takových metod je ospravedlnitelné předpokládanými vědeckými, výchovnými či jinak vyplývajícími hodnotami; (ii) určit zda nejsou k dispozici jiné postupy, které nevyužívají utajení či klamu; (iii) zabezpečit, že účastníkům bude poskytnuto dostatečné vysvětlení co nejdříve, jak je to možné. O těchto metodách se předpokládá, že nebudou používány.

Zásada 9.f: Výzkumník ctí svobodu jednotlivce kdykoliv odmítnout účast či vystoupit z výzkumu. Závazek ochraňovat tuto svobodu vyžaduje pečlivé promyšlení a zvážení v okamžiku, kdy je výzkumník v pozici autority nebo má vliv na účastníka. Taková pozice autority zahrnuje situace (ale neomezuje se pouze na ně), ve kterých je účast na výzkumu vyžadována jako součást pracovního poměru nebo ve kterých je účastníkem student, klient nebo zaměstnanec výzkumníka. Práva jedince jsou nadřazena potřebě výzkumníka dokončit výzkum. 

Zásada 9.g: Výzkumník chrání účastníka před fyzickou a duševní nepohodou, újmou či nebezpečím, které by mohlo vzniknout v důsledku výsledných postupů. Pokud existuje ohrožení takovými následky, výzkumník o této skutečnosti účastníka informuje. Výzkumné postupy, které pravděpodobně způsobí vážnou či déletrvající újmu účast-níkovi nejsou používány, pokud by jejich nepoužitím byl účastník vystaven ohrožení větší újmou nebo pokud výzkum potenciálně přinese velký zisk a byl získán dobrovolný a plně informovaný souhlas od všech účastníků. Účastník by měl být o postupech informován proto, aby se mohl s výzkumníkem spojit v přiměřené době následující po výzkumu, ve které by mohl nastat stres, případná újma nebo otázky a obavy s výzkumem spojené. Souhlas získaný od účastníků neomezuje jejich zákonná práva či nesnižuje výzkumníkovu zákonnou odpovědnost. 

Zásada 9.h: Poté, co jsou data shromážděna, výzkumník poskytne účastníkovi informace o podstatě studie a pokusí se vyvrátit mylné názory, které by mohly vzniknout. V případech, kdy vědecké, či lidské hodnoty ospravedlňují pozdržení či zatajení této informace, výzkumník na sebe bere zvláštní odpovědnost za sledování výzkumu a za ujištění, že účastníkům nehrozí žádné škodlivé následky.

Zásada 9.i: Tam, kde výzkumné postupy vyústí v nežádoucí následky pro jednotlivého účastníka, výzkumník nese odpovědnost za odhalení a odstranění nebo nápravu těchto následků, včetně dlouhodobých účinků.

Zásada 9.j: Informace o účastníku výzkumu získané v jeho průběhu jsou důvěrné, pokud však nebylo předem dohodnuto jinak. Jestliže existuje možnost, že by přístup k těmto informacím získali jiní lidé, je tato možnost včetně způsobu ochrany důvěrnosti vysvětlena účastníku coby součást postupu sloužícímu k získání informovaného souhlasu s účastí.0x01 graphic

Zpět

 
logo horoskopy
logo humor
logo sms
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky Studijní materiály
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Čtvrtek 18. 7. 2019 Svátek má Drahomíra
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Pla-Mobilem.cz