DETAIL: Postavení češtiny ve školství během národního obrození


  • Postavení češtiny ve školství

během národního obrození

Obsah

Obsah 1

  1. Místo úvodu 2

  1. Postavení češtiny ve druhé polovině 18. století,

školská reforma 1774 2

  1. Změny na přelomu 18. a 19. století 5

  1. Boj“ za český jazyk 7

  1. Závěr 9

Literatura 10

  • Místo úvodu

Jazykový vývoj byl nedílnou součástí utváření moderního českého národa, jeho ekonomického a sociálního formování a projevem jeho snahy zařadit se mezi kulturně vyspělé národy evropské. Nezbytným předpokladem celého procesu bylo základní vzdělání a výchova mladé generace českým jazykem a v českém národním duchu.“ Tento názor však mnohá česká inteligence, resp. německá na českém území, dlouho odmítala přijmout. V této práci se budeme zabývat otázkou postavení češtiny a českého jazyka na triviálních školách, gymnáziích a vyšších školách na českém a českoněmeckém území habsburské monarchie.

  • Postavení češtiny ve druhé polovině 18. století,

školská reforma 1774

Na začátek je třeba zdůraznit, že vžité představy o tom, jak byla čeština po bitvě na Bílé Hoře roku 1620 zcela vytlačena, jsou mylné. Ano, úředním jazykem byla němčina, ale z venkova a také ze sféry katolického duchovenstva se čeština neztrácela. I na školách se čeština vyučovala. Příkladem mohou být, kromě venkovských škol, také některá gymnázia a biskupské semináře, kde se však český jazyk vyučoval mnohdy z ryze praktických důvodů (což nepovažujeme za špatné).

Snahy o výuku českého jazyka projevovali také piaristé, kteří v této době spravovali většinu gymnázií na českém území. Piaristický provinciál Quido Nachts ab Angelis nařídil roku 1768, aby se více dbalo o český jazyk. Argumentoval slovy: „z několika dekretů královských vysvítá,že na školách učiti jest také krasopisu a pravopisu jazyka národního, všichni učitelé a se přičiňují, aby žáci v obojím byli pilně cvičeni. A poněvadž obyčejně pravopis jazyka českého byl zanedbán, nutno pečovati o to, aby alespoň těch pravidel - není-li jiných po ruce bylo šetřeno, která se u Komenského Janua linguarum ke konci čtou“

Mezníkem ve vývoji školství byl prosinec roku 1774, kdy vešel v platnost Felbigerův Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařských dědičných zemích. Tento řád předepisoval povinnou školní docházku pro děti ve věku 6 až 12 let obojího pohlaví v rodinách, kde rodiče neměli dost prostředků pro domácího učitele, věnoval se otázkám správy a řízení škol a všem ostatním otázkám a problémům veřejného školství. Zástupcem školské reformy v českých zemích byl K. F. Seibt (referent pro gymnázia) a jeho žák Ferdinand Kindermann (referent pro obecné školství). Kindermannovým pedagogickým konceptem byla tzv. výchova k industrii, kterou chápal jako pracovitost spojenou s vynalézavostí. Kindermannova práce byla odsuzována již za jeho života. Byl považován za představitele josefinismu, který se snažil o prosazení jednoho jazyka v celé monarchii - němčiny. Velkým kritikem jeho programu byl František Martin Pelcl, který F. Kindermanna označil za „hrobníka jazyka českého“. F.M. Pelc však nebyl s Kindermannovou prací řádně seznámen a jeho názory je možné považovat za určitou osobní zainteresovanost vůči F. Kindermannovi. Dalším kritikem byl i Josef Jungmann, který měl na rozdíl od F.M. Pelcla hlubší znalosti F. Kindermanna a jeho práce.

V již zmiňované školské reformě byla jakožto vyučovací jazyk předepsána němčina (týkalo se hlavních a normálních škol). I zde je však třeba říci, že se nejednalo o násilnou a cílevědomou germanizaci, jak se ještě dnes někdy vykládá. I podle F. Kindermanna byla výuka v mateřském jazyce důležitá - což je protikladem k názorům, které F. Kindermanna označily jako germanizátora českého školství. F. Kindermann však nesporně zastával státní školskou politiku, proto také dbal na to, aby se znalost němčiny (jako oficiálního jazyka) šířila mezi českým obyvatelstvem. V roce 1788 bylo proto vydáno nařízení, které přikazuje, kde je to možné, ustanovovat učitele znalé obou jazyků - jak němčiny, tak i češtiny. Na venkovských (triviálních) školách se však situace téměř nezměnila. Dalším místem, kde se i po zavedení němčiny stále vyučovalo česky (alespoň v některých předmětech), byla theologická fakulta, kde znalost češtiny byla důležitá zvláště v pastorální theologii a pozdější praxi kněžích.

Opačným jevem byl přístup na postátněných gymnáziích. Výuka v němčině byla zaváděna postupně ve všech předmětech a podle nařízení z poloviny osmdesátých let „nebyl do gymnázia přijímán nikdo, kdo by dostatečně slovem i písmem neovládal německý jazyk. Kromě toho byli učitelé podrobováni zkouškám z němčiny. Školy se tak stávaly zcela německým prostředím a tamní studenti mnohdy přestali češtinu téměř používat.

Ke zdokonalení a upevnění výuky češtiny byly vydávány mnohé učebnice. Největší zásluhy mají Vincenc Aleš Pařízek a František Jan Tomsa. V.A. Pařízek napsal několik učebnic (hlavně dějepisu a zeměpisu) a katechismy. F.J. Tomsa přeložil více jak 30 knih a učebnic. Z jeho vlastní tvorby je třeba zmínit Knihy čítací pro školy městské a venkovské, mluvnici češtiny, která byla vydána nejprve německy a krátce nato česky pod názvem Navedení k české dobropísemnosti. Podle Josefa Hanzala bylo však jeho nejcennějším dílem vydání Malého německého a českého slovníku v české i německé verzi s předmluvou J. Dobrovského. Kromě učebnic byly vydávány také speciální knihy a příručky pro učitele. Mezi nimi například Praktická kniha ruční pro učitele škol městských a venkovských na česko přeložená od kněze A. Pařízka, či Instrukcí pro světské dohližitele, která podávala návod pro inspekční činnost.

  • Změny na přelomu 18. a 19. století

Snahy monarchie o sjednocení jazyka se ukázaly jako nereálné. I na našem území se začaly objevovat pokusy o navrácení českého jazyka do škol. Toto bylo spojené s určitými počátky národního smýšlení. Pro formování českého národa byla potřeba česká inteligence, její formování však bylo z důvodu vyučování v němčině na gymnáziích a vyšších školách téměř nemožné. Prvními pokusy o změnu tohoto stavu mělo být zavedení nepovinné vyučování češtiny na gymnáziích.

Významnou osobností těchto snah byl Karel Ignác Tham, bratr divadelníka Václava Thama. K.I. Tham požádal roku 1802 Zemské gubernium v Čechách o povolení vyučovat soukromě češtinu na staroměstském a malostranském gymnáziu. Ve své žádosti uváděl, že znalost češtiny je důležitá nejen pro Čechy, ale také pro Němce, kteří žijí v českém prostředí. V roce 1803 K.I. Tham toto povolení získal. Rok nato se však proti Thamově působení postavil profesor české řeči a literatury na filozofické fakultě Jan Nejedlý. Pomineme-li oficiální důvody stížnosti zaslané studijnímu direktoriátu, docházíme k závěru, že profesor Nejedlý se obával o své postavení. Po rok trvajícím sporu byla práce K.I. Thama zmařena.

První českou skupinou, která měla při snahách o zavedení češtiny do škol nějaké pozitivní výsledky byla škola Josefa Jungmanna. S výukou češtiny začínal Jungmann na biskupském semináři v Litoměřicích v letech 1806-1815, poté přešel na pražské akademické gymnázium. Počátky jeho vyučování byly opatrné a bez výraznějšího veřejného ohlasu. V srpnu roku 1816 však vešel v platnost dekret studijní dvorské komise, který výrazně měnil postavení češtiny. Tento dekret nařizoval:

  1. aby byli navrhování na gymnasia v českých nebo utrakvistických místech jen prefekti a profesoři znalí českého jazyka;

  2. žáci přinášející si z triviálních a domácích škol znalost češtiny se měli cvičit v skládání a překládání českých spisů;

  3. 3.na počátku každého školního roku se má ve filosofických a právnických posluchárnách ohlašovat, že při obsazování politických úřadů v českých zemích budou mít studující znalí českého jazyka přednosti před ostatními stejně schopnými uchazeči.

prosince 1816 bylo toto nařízení doplněno dvorským dekretem, který rozšiřoval platnost 3. bodu i na posluchače teologie, mediciny, ranlékařských a babických studií. Za iniciátora byl považován ředitel filozofických studií Milo Grün

V lednu 1818 byl vydán výnos studijní dvorské komise, který nařizoval výuku českého jazyka na gymnáziích v českém a českoněmeckém prostředí. Toto usnesení však v praxi narazilo na netoleranci vyučujících a úředníků. Následující výnosy se snažily češtinu vrátit zpět a povolit ji pouze jako nepovinný předmět. Čekalo by se, že se proti tomu ostře ohradí J. Jungmann. Nestalo se tak však a on se držel pouze povolených možností. Nicméně v této době sepsal učebnici českého jazyka - Slovesnost, učebnice českého slohu a literatury. I když byla učebnice cenzurou značně zkrácena a sám Jungmann ji považoval za nedokonalou, určilo ji Zemské gubernium jako povinnou knihu pro gymnázia v českých krajích a doporučilo ji i studentům na vysokých školách.

Jungmannovo analogické pojetí českého pravopisu uveřejněné ve Slovesnosti velice popudilo Jana Nejedlého, který byl zastáncem tradičních forem z veleslavínské doby.

Mezi dalšími buditelsky smýšlejícími profesory byl například František Kynský, který působil na gymnáziích ve Slaném, Praze, Mladé Boleslavi a později na filozofickém ústavu v Brně. Překládal z klasických jazyků do češtiny.

  • Boj“ za český jazyk

České národní hnutí se soustřeďovalo v několika centrech. Jedním z nejvýznamnějším byl Hradec Králové. Zde působil Václav Kliment Klicpera a Josef Chmela. Josef Chmela je autorem článku Prostředek, jak by po gymnasiích českých, moravských a slezských ohledem vyučování v jazyku českoslovanském nejvyšší vůli poněkud zadost učiniti se mohlo, kde požaduje výuku češtiny alespoň dvě hodiny týdně na českých školách a čtyři hodiny na školách německých.

Další významnou osobností byl kněz Josef Miloslav Rautenkranc. Uvědomoval si sociální slabost českého národa a dovolával se  k české šlechtě, aby zajistila zavedení češtiny do všech škol. Jeho názory byly silně vlastenecké, jak se lze přesvědčit na jeho výroku „Kdo potlačuje jazyk národa, potlačuje spolu národ“, který byl v ostrém dopise Janu Nejedlému.

I přes velké snahy jednotlivců, bylo české školství v nevyhovujícím stavu. Chyběly české vyšší školy. Návrh na zřízení vyšší české školy v Praze však byl pro údajný nedostatek prostředků zamítnut. Na konci roku 1820 se k tomuto problému vrátil V. A. Pařízek, který žádal zřízení nejméně jedné hlavní české školy a rozšíření přípravných kurzů pro učitele. Jeho prosby vyslyšeny nebyly. Zamítnuty byly i návrhy na sepsání nové české mluvnice a čítanky (Pařízek, Chládek, Schmidt) a to na základě odporu profesora Nejedlého.

Ve dvacátých letech byli profesor teologie v Hradci Králové Josef Ziegler a učitel hlavní školy v Klatovech Jan Schmidt pověřeni sepsáním nové učebnice češtiny. Posudky k rukopisům psal profesor Nejedlý. Opět se zde ukázalo jeho zastaralé pojetí českého pravopisu. Tyto názory byly odsuzovány většinou českých odborníků, nicméně gymnaziální a filosofický direktoriál Nejedlého podporoval. Po několika úpravách byla nakonec přijata a později schválena Zieglerova učebnice. Je otázkou, zda nebylo zamítnutí Schmidtovi práce podmíněno jeho předchozí spoluprací s Pařízkem a Chládkem.

V této době se objevovaly i snahy o napsání českých učebnic i pro ostatní předměty. Například Preselův návrh na vydání učebnice přírodopisu zůstal pro nezájem Zemského gubernia neuskutečněn.

V dalším desetiletí vznikalo množství učebnic a pomůcek pro výuku českého jazyka, jejich kvalita však byla sporná. Proto byl dán návrh, aby jedinou oficiální učebnicí byla Pařízkova mluvnice. Její vydání opět narazilo u profesora Nejedlého, který nový- analogický pravopis označil na chybný a těžký pro školní výklad.

Významným počinem 30. let byl Chmelův návrh a pozdější realizace vydání Orbis pictus J.A. Komenského v pěti jazycích (latinsky, česky, německy, polsky a francouzsky). Dílo se setkalo s ohlasem i ve vídeňské studijní komisi a bylo nakonec vydáno ve čtyřech různých provedeních rozlišených kvalitou použitého materiálu a cenou.

Postavení češtiny se v této době velice zlepšovalo. Bylo to dáno i tím, že předchozí snahy vychovaly řadu zastánců českého jazyka v podobě odborníků, spisovatelů, duchovních, učitelů a dalších z řad inteligence. Velice aktivní byla v této době skupina duchovních soustředěná kolem Časopisu pro katolické duchovenstvo. Nejvýznamnějšími postavami byli Karel Alois Vinařický, František Josef Sláma a Vincenc Zahradník. F.J. Sláma poukazoval na škodlivost německé výuky pro českou mládež a to hlavně v náboženské výuce, kdy je pro děti němčina často zcela neznámým jazykem, který vede k nepochopení např. náboženských pojmů. Dalším z výroků F.J. Slámy bylo, že zavádění němčiny do škol je výrokem smrti nad českým národem, za velezradu na trůnu a vlasti, za podkopání náboženství a hřích proti školní mládeži I přes tyto názory nebyl pro úplně odstranění němčiny z výuky. Doporučoval, aby němčina byla pojímána jako cizí jazyk, a na druhou stranu aby čeština byla stejně vyučována na německých školách. „V obecných školách se měla němčina vykládat na základě mluvnice a všechny ostatní předměty se měly vyučovat česky a v hlavních školách ve městech a na gymnasiích měla být zavedena čeština jako povinný jazyk.“ Objevovaly se tak první názory na zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Podobný názor zastával i František Palacký, který tuto otázku přinesl do výboru Národního muzea (to se zabývalo stavem české řeči). Na základě toho byla roku 1830 právě zásluhou Františka Palackého, Josefa Jungmanna a Jana Svatopluka Presla založena Matice česká.

  • Závěr

Postavení češtiny ve školství se mezi polovinou 18. a 19. století měnilo jako dubnové počasí. Důležité však je, že nakonec došlo k jejímu upevnění ve prospěch českého národa.

Lehce zarážející jsou názory profesora Nejedlého, který místo, aby podporoval snahy českých jazykovědců a spisovatelů a tím i vývoj jazyka, zůstával věrný archaické podobě jazyka a své názory si prosazoval i na úkor společnosti.

Literatura

HANZAL, Josef: Jazyková otázka ve vývoji obrozenského školství. In Československý časopis historický. Praha : Historický ústav ČSAV v Academii, 1968. Roč. 16, č. 3.

KASPER, Tomáš; KASPEROVÁ, Dana: Vybrané kapitoly z dějin pedagogiky. Liberec : Technická univerzita v Liberci, 2006. 129 s.

HANZAL, Josef: Jazyková otázka ve vývoji obrozenského školství. In Československý časopis historický. Praha : Historický ústav ČSAV v Academii, 1968. Roč. 16, č. 3. s. 317. (dále jen Hanzal, ČČH.)

Hanzal, ČČH s. 318.

KASPER, Tomáš; KASPEROVÁ, Dana: Vybrané kapitoly z dějin pedagogiky. Liberec : Technická univerzita v Liberci, 2006. s. 64.

tamtéž s. 68.

Hanzal, ČČH s. 319.

Hanzal, ČČH s. 324.

Hanzal, ČČH s. 325 - 326.

Hanzal, ČČH s. 327.

Hanzal, ČČH s. 328.

Hanzal, ČČH s. 336.

Hanzal, ČČH s. 336.

11

Zpět

 
logo horoskopy
logo humor
logo sms
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky Studijní materiály
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Středa 24. 4. 2019 Svátek má Jiří
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Pla-Mobilem.cz