DETAIL: Ludík XIV. - Král slunce


.

LUDVÍK XIV. - KRÁL SLUNCE (1638-1715)

0x08 graphic
Ludvík byl nejstarší dítě krále Ludvíka XIII. a Anny Rakouské , dcery špan. krále Fili-pa III. , a vnuk Jindřicha IV. Celkem žil 77 let , z toho vládl 72 let ( 1643 - 1715 ). Když mu byly 2 roky , narodil se mu bratr Filip I. , později zvaný Orleánský. Ludvík byl ponecháván bez výchovy.Otec mu zemřel , když neměl ani 5 let a matka neměla smysl pro výchovu dětí. Měl učitele , kteří ho učili čtení , psaní a správným způsobům chování. Ludvík také rád cvičil, tančil a lovil.
R.1643 byl korunován na krále , ale jelikož měl jen 5 let , vlády se ujala jeho matka spolu s ministrem kardinálem Julesem Mazarinem ( 1602 - 1661 ) , který se stal r. 1642 po smrti kardinála Richelieua a Ludvíka XIII. vládcem země a pokračoval v Richalieueho politice. Proti tomu se však postavila šlechta , a tak v letech 1648 - 1653 otřáslo zemí 7 občan.vá-lek známých jako frondy. Frondeři si kladli za cíl obnovit tradiční svobody království a zís-kat kontrolu nad daněmi. Král. rodina musela kvůli tomu dvakrát uprchnout z Paříže a Ludvík byl se svou matkou dokonce po nějaký čas držen ve svém paláci jako vězeň. Když se Mazarin s frondou konečně vypořádal , mohla Francie vykročit na cestu vedoucí k čelnému postavení v Evropě. Už r.1648 získala FR v důsledku 30-tileté války Alsasko a většinu Lot-rinska. Dále FR vyhrála válku se Španělskem , která skončila r.1659 Pyrenejským mírem. Jeho součástí byl i sňatek Ludvíka s Filipovou dcerou Marií Terezou. Tímto sňatkem FR získala Rousillon , Artois a pevnosti ve
Špan.Nizozemí.

Tento nejdéle panující monarcha v evr. dějinách byl známý jako „ Král slunce “. Byl to energický , cílevědomý a pracovitý panovník , který se narodil v době , kdy Francie přebírala místo po dosud nejmocnějším Španělsku. Položil základy státní kulturní politiky , z městské policie udělal účinný nástroj dozoru nad správným míněním lidu o jeho králi a založil dvě obchodní společnosti : Východoindickou
Západoindickou ( měla značný podíl na evr. kolonizaci Sev. Ameriky. Nejúspěšnějším byla osada Louisiana s městem New Orleans , která byla pojmenovaná na je-ho počest. )


Byl první týden března roku 1661 a francouzský dvůr čekal na zprávu o úmrtí kardinála Mazarina, jehož rdousila rakovina. Jakožto první ministr královny matky Anny Rakouské byl zestárlý kardinál skutečným vládcem Francie od roku 1643, kdy pětiletý Ludvík XIV. zdědil francouzský trůn.
Během příštích osmnácti let byl Mazarin Ludvíkovým učitelem a přítelem. Vládl Francii železnou rukou a postaral se o to, aby se Ludvík svého dědictví ujal v plném lesku královské moci. Mezi jiným "nechal stranou" pro Ludvíkovo výhradní používání 5 milionů livrů, aby mu tak usnadnil vytvoření systému osobní vlády.
Na smrtelné posteli odkázal Mazarin Ludvíkovi ještě jednu poslední politickou moudrost.
Mazarin zemřel 9. března. Ludvík ve svýh pamětech přiznal, že to byla chvíle, jíž se obával nejvíce, zachoval se ovšem jako muž, který byl zrozen a vychován, aby se stal králem. Nařídil dvoru dodržování nejhlubšího smutku- což byl příkaz neočekávaný, nebo taková pocta byla obvykle prokazována výhradně členům královské rodiny. Přestože bylo Ludvíkovi pouhých 22 let a v umění vladařském stál na naprostém začátku, dal tím jasně najevo, že bude ve všem vyžadovat poslušnost.
Příštího rána Ludvík povolal vedoucí úředníky státu, aby se dostavili do jeho komnat. A zde je znovu ohromil, když prohlásil, že hodlá změnit podobu francouzské monarchie.

Ačkoliv měl v rukou neomezenou moc , vybral si schopné ministry , kteří vždy pochá-zeli ze stř. vrstvy.

Nejvíce se opíral o ministra hosp. Colberta a vojenství Louvoisa. Ostatní ministry jmenoval a odvolával podle své vůle
" Nadešel čas, abych se otěží vlády ujal sám. Vy mi budete nápomocni tím, že mi poskytnete své rady, požádám-li vás o to." Pro případ, že by snad někomu ušla podstata věci, obrátil se ke kanceláři Piérru Séguierovi se slovy: " Od nynějška, pane kanceláři, neučiníte jediné rozhodnutí a nepodepíšete jedinou listinu, aniž budete k tomu mít můj příkaz a aniž věc se mnou dříve projednáte, až na to ovšem, kdy vám takové příkazy doručí přímo ode mne některý z mých státních tajemníků."
Když se jeden z tajemníků Ludvíka otázal, u koho se má hlásit o pokyny, Ludvík odpověděl: " U mě." V těch dvou slovech se skrýval osud Francie. Ludvík XIV. dovedl absolutní monarchii až na vrc
hol, který, jak ho učil Mazanin,přináležel králi vládnoucímu božským právem. On sám sice nikdy neřekl známý výrok : „ L´Etat c´est moi “-Stát jsem já , ale bylo možno mu to vyčíst mezi řádky každého jeho proslovu nebo jeho kroku. Dělo se tak v době, kdy za Lamanšským průlivem nároky, které si na božské právo činil Karel I., rozmetala občanská válka a královská moc se po obnovení monarchie dočkala značného omezení.

Král omezil pravomoc starých soudních dvorů , daňové zákony zmírnil a státní dluh se značně snížil. Nejvíce mu pomohl první ministr Jean Baptiste Colbert , který uvedl do pořádku stav královské pokladny , prosazoval zavedení nových průmysl. oborů a propagoval koloniální obchod. Jeho systém hospodaření je známý jako merkantilismus-menší dovoz , větší vývoz. Podporoval i Ludvíkovy války. Ale nemohl krýt všechny obrovské údaje. Od toho tu byl ministr války Louvois. Mnohé z válek byly důsledkem komplikovaných právních nároků. Např. v letech 1667 - 68 vedl devoluční válku o špan. dědictví pod záminkou, že nizozemské provincie náleží po právu jeho špan. ženě , nikoli jejímu nevlastnímu bratrovi, králi Karlu II. I přesto , že se při sňatku jeho žena vzdala veškerých práv na otcovo dědictví, žádal Svobodné hrabství burgundské ( Franché - Comté ) a několik belg. měst. Anglie , Holand-sko a Švédsko vytvořily Trojalianci , která se mu postavila a částečně ho ubrzdila , ale přes-to Ludvík získal Lille , Tournai a další klíčová hraniční města. V r.1672 se Holand. pomstil tím , že podplatil jeho partnery v alianci a vpadl do Nizozemí , aby ochromil tamní obchod. R.1678 byl uzavřen mír a nejvíce utrpělo Špan. FR totiž získala část Flander a území Fran-ché - Comté na vých. hranici a další území v Nizozemí.
V další fázi obrátil Ludvík svoji pozornost na Německo. Zřídil soudní dvory , které mě-ly nalézt , a také nalezly , právní ospravedlnění pro anexi velkých měst na francouzsko - ně-mecké hranici. K FR tak byl připojen alsaský Štrasburk , Mety ( Metz ) nebo savojské Casale. V r.1685 učinil katastrofický tah , když zrušil edikt nantský. Tento čin měl 3 osudné následky : odhalil pravdu o králově netoleranci , přinutil k emigraci nejkvalitnější vrstvy spo-lečnosti a sjednotil protestantské státy Evropy proti Francii.
V září 1688 vtrhla Ludvíkova vojska do falckého kurfiřství , zvaného palatinát , ale evr. státy se rychle zformovaly a vytvořily Augsburskou ligu ( Anglie , něm. země , Holandsko , Španělsko a Švédsko ) , se kterou se dostal do válečného konfliktu , který trval až do r.1697. V této době prokázala francouz. armáda své kvality , ale 9 let bojů nepřinesla Francii žádný výsledek a těmito boji značně utrpěla. Za 4 roky propukl další konflikt. Dlouho očekávaná smrt nemocného špan. krále Karla II. konečně nastala , ale Karel po sobě nezanechal žádné potomky. Na trůn si dělali největší nároky rakouští Habsburkové a Bourboni ( Ludvíkova vě-tev ). Dřívější dohody o rozdělení Španělska byly porušeny a Ludvík se rozhodl , že na trůn dosadí svého vnuka Filipa z Anjou ( Filip V. ).Výsledkem takového činu bylo vytvoření další evr. koalice a válka v letech 1701 - 1714.
Tentokrát utrpěla Francie několik zdrcujících porážek a dostala se téměř do situace , kdy by byla úplně poražena. Nakonec rozpory mezi spojenci vedly k uzavření dohody , podle které se Filip stal králem Španělska a jeho zámořských kolonií , zatímco na rak. Habsburky , císaře Karla VI. , zbylo Špan. Nizozemí a italské državy. A nad tím vším se ještě Ludvík za-vázal , že se francouzská a špan. koruna nikdy nespojí , navzdory tomu , že v obou zemích bu-dou vládnout Bourboni.
Francie byla vyčerpána a navíc se v Evropě objevil mocný konkurent - Anglie. Král však byl starý a unavený , a tak přestal osobně dohlížet na státní záležitosti. Nakonec 1.září 1715 ve věku 77 let umírá.

Nejokázalejším symbolem královského absolutismu se stal palác, který Ludvík vystavěl ve Versailles. Vše, co se týkalo jeho stavby i výzdoby, bylo přepečlivě naplánováno tak, aby výsledek připoutal pozornost ke králově velikosti a slávě. Dlouhá křídla, vybíhající z ústředního hranolu původního loveckého zámečku jeho děda, se rozevírala v impozantní nádvoří, kterým museli projít cestou ke vchodu veškeří návštěvníci z Paříže. Geometrické zahrady, které navrhl André Le Notre, byly pověstné po celé Evropě.



Palác vybudovaný na kostech

Při stavbě paláce zemřelo na horečku a zápal plic několik tisíc dělníků. Na takových drobnostech však pramálo sešlo. Palác, který byl v zásadě dílem dvou architektů Julese Hardouina Mansarta a Loise le Vaua, zatímco na interiér dohlížel Charles le Brun, byl v roce 1682 připraven pojmout po přestěhování dcery královský dvůr čítající 25 000 lidí.
Etiketa dodržovaná v paláci byla detailně propracovaná a přísně vymezená v míře, která do té doby neměla obdoby. Společnost kolotala kolem "krále slunce" jako planety po určených drahách, každá dáma či pán plnili jim přidělenou úlohu odpovídající jejich postavení, a to od okamžiku, kdy denní režim začal královým petit le vée, malým čili neformálním vstáváním.
Do královy ložnice každé ráno přicházelo procesí nejméně 100 úslužných dvořanů, seřazených do šesti po sobě následujících skupin, přičemž každá skupina stála na společenském žebříčku o něco níže než ta předchozí. Šlechtici nejvyššího postavení pozorovali krále, když opouštěl lože. Ti méně významní se museli spokojit s tím, že zahlédli závěrečné okamžiky jeho oblékání.
Celá tato formálnost mělo konkrétní politický účel. Ludvík si dával záležet, aby aristokracii zabránil v politickém intrikaření v Paříži. Ve Versailles urození museli své dny poslušně trávit v nekonečném řetězci rituálů a lovů, slavností a plesů.
Ještě po celé další století nevzešel z řad šlechty vůdce, který by oponoval královské vládě. Za dnů Ludvíka XIII. bylo opuštění dvora znakem odporu. Byl-li někdo propuštěn z Versailles, ulpěla na něm hanba. "V ústraní od vás, pane," prohlásil jakýsi šlechtic, "je člověk nejen nešastný- je pro smích

Proč byl palác Ludvíka XIV. vybudován za Paříží ?

Jako chlapec byl Ludvík XIV. v Paříži svědkem střetu povahy občanské války, známého jako povstání frondy. V něm hrál hlavní roli parlement, který bojoval proti kardinálu Mazarinovi a jeho regenské radě. Z těchto bojů vyšla vítězně absolutní monarchie, ale Ludvík si údajně odnesl cenné poučení: aby podlomil sílu pařížského šlechtického parlamentu, musí výkon vlády přenést mimo hlavní město. Právě tyto představy možná ovlivnily Ludvíkovo rozhodnutí postavit palác za Paříží.
Ludvík toužil vystavit pomník dinastii Bourbonů, která v té době neměla žádné vlastní velkolepé sídlo, a vyjádřit prostřednictvím architektury své postavení nejmocnějšího vladaře Evropy.
Neznamená to, že měl Ludvík Paříž v nelásce. Naopak, během jeho vlády se město dočkalo různých obnovitelských zásahů. Uskutečnila se rekonstrukce chrámu Notre Dame, velkolepá dostavba Louvru, byla založena třída Champs Elisées a vystavěna Invalidovna, Hotel des Invalides včetně krásné renesanční kupole- za to vše Paříž vděčí Ludvíkovi.
Město ovšem neskýtalo prostor, který by se hodil pro palác narolik grandiozních rozměrů, jaký chtěl mít Ludvík. V roce 1669 proto nařídil stavitelům, aby zahájili práci na novém sídle ve Versailles.

VERSAILLES

Ludvík si vážil umění , ve kterém viděl jednu z cest ke zvýšení slávy monarchie. Za-ložil Akademii malířství a sochařství , oddělil umělecký průmysl od ostatních oborů umělecké tvorby a r.1671 vzal pod královskou ochranu a dohled Francouzskou akademii ustanovenou Richelieuem. Jako všichni absolutističtí monarchové té doby chtěl i Ludvík odkázat potomkům monumentální architektonická díla. V Paříži dal dostavět Louvre a na místě malého lovecké-ho sídla jeho otce nechal postavit Versailles , kam r.1681 přestěhoval celý královský dvůr. Na jeho stavbu najal 3 talenty : architekta Louise Le Vaua (později ho nahradil Jules Mansart, který navrhl vznešené náměstí Vendome s kolonádou , kde nyní stojí hotel Ritz ) , zahradního architekta Andrého Le Notra a malíře historických scén Charlese Le Bruna (1619 - 90). Ti za-hájili za Le Vauova vedení r.1662 stavbu paláce , jehož plocha nabývá 10 ha a park se za-hradami neuvěřitelných 800 ha. Palác s průčelím měl délku 415 m. , 375 oken , obývací pokoje pro 10 000 osob , malé zámečky a altánky. To všechno bylo postaveno za tehdejších 500 mil. franků.
Původní práce architekta Le Vaua ( 1612 - 1670 ) ve Versailles můžeme nyní ocenit jenom podle tehdejších nákresů , protože jeho návrhy byly z velké části přeškrtány Julesem Mansartem , který po smrti Le Vaua r.1670 převzal jeho práci. Mansartovým významným příspěvkem je Zrcadlová síň , která byla postavena v letech 1678 - 84. Zrcadla byla v té do-bě vzácná a luxusní. Jsou oddělena pilastry ze zeleného mramoru. Na zdobené římse jsou zla-cené trofeje a klenutý strop je zdoben malbami od Le Bruna.
Ředitelem král. zahrad byl Le Notre ( 1613 - 1705 ). Jeho nejznámější prací je rozvrže-ní prostoru Champs Elysées v Paříži , jejichž styl je stejný jako jeho návrhy pro Versailles -přímé linie a geometrické vzory. Le Notre neměl rád barevné květiny a vyhýbal se jim. Z celé Francie bylo proto dovezeno 250 000 stromů. V těchto zahradách hrála velkou roli voda , a tak bylo postaveno na 1400 fontán , které fungovaly na základě složitého systému pump. Do zah-rad byly také umístěny jednotlivé sochy , které byly převážně v klasicistním stylu a tématem byli římští bohové a bohyně.
Le Brun byl geniální designér interiéru a kvalitní malíř. Skoro se stal diktátorem ofi-ciálního umění doby Ludvíka XIV. Navrhl většinu soch , nábytku tapiserií , výrobků ze stříbra a koberců.
Ve Versailles žily tisíce dvořanů a Ludvík je musel bavit. Hazardní hry byly populár-ní formou zábavy s vysokými sázkami a rozšířenými podvody. Často byla uváděna nová dra-mata jako součást večerní zábavy , ke které patřily také ohňostroje , masky nebo balet.
S koncem 17. století začala sláva Versailles blednout. Nákladné války doslova vysály pokladnu země a její morálku a nový nábož. duch začal ovlivňovat stárnoucí král. dvůr. Mód-ní dvořané začali opouštět palác ve Versailles a stěhovali se zpět do Paříže. Versailles jako symbol moci a jednoty byl pryč.

1663-založil Akademii malířství a sochařství
1666-Akademie historie a archeologie
1671-Akademie architektury

Co bylo "božské právo" králů ?

Aby Ludvíka XIV. vybavil argumentem pro uchvácení absolutní moci, vychval jej kardinál Mazarin k tomu, že oporu má hledat v doktríně božského práva králů. Kořeny teorie o božském právu králů sahají do historie středověkého panování, kdy byli papež a císař pokládáni za náměstky boží na Zemi, první z noch jakožto nejvyšší duchovní správce a druhý z nich jako nejvyšší autorita v pomíjivých věcech světa.

Králové tudíž byli za své činy odpovědní přímo samotnému bohu a na Zemi je nebylo možno zpochybnit. S touto tradicí se střetala argumentace opačná, podle níž králové byli korunováni na základě souhlasu lidí, a tudíž povoláni k vládě pouze díky souhlasu komunity tvořící království. Velká část evropské historie je obrazem střetů těchto dvou protichůdných koncepcí vlády a úsilí o prosazení jedné nebo druhé. Míra královské moci byla va Francii mezi roky 1614-1789 taková, že ani jeden z králů nepocioval potřebu svolat Generální stavy čili národní shromáždění. Věci vysokého státního zájmu rozhodoval jednoduše král a jeho ministři, které si sám vybral.

Ludvík XIV. zlikvidoval politické řešení, které bylo rozhodující pro bohaté příjmy Francie, totiž toleranci udělenou hugenotům čili protestantům, kteří vládli obzvláštní zběhlostí v důležitém obchodu textilem. Učinil tak v roce 1685, když jednoduše oznámil zrušení 87 let starého ediktu nantského. Francie v důsledku toho ztratila tisíce uznávaných řemeslnických odborníků, kteří se vystěhovali do hlavních rivalských států Francie- do Británie a Nizozemí

Čeho dosáhl Ludvík XIV. v zahraničí ?

Ludvík XIV. snil o tom, že vybuduje velkomocenské postavení Francie do rozměru imperiéru Karla Velikého. V první řadě usiloval o to, aby co nejvíce omezil vliv Habsburků v Evropě. Ludvík vedl po 40 let války ve jménu slávy - avšak dosáhl jen nemnoho.

První válka, zvaná devoluční, začala v roce 1667 po smrti španělského krále Filipa IV., když Ludvík trval na nárocích své manželky ve španělském Nizozemí, ležící na severovýchodní hranici Francie. Francouzské úspěchy přiměly habsburského císaře Leopolda I. příslibu, že se rozdělí o španělskou říší v Evropě i zámoří s Ludvíkem v případě, že vymře španělská větev Habsburků. Karel II. ale žil až do roku 1700, a tak se dohoda nikdy nenaplnila.

V roce 1672 obrátil Ludvík svá vojska proti Spojeným provinciím - kalvinistické nizozemské republice, kterou Ludvík pokládal za urážku své katolické monarchie. Město za městem padalo v plen Francouzům, avšak poté, co do války vstoupili Leopold a Španělsko, obrátila se válka v patovou situaci, která trvala až do uzavření míru v Nijmwegenu v roce 1679. Ludvík nedosáhl ničeho.

Když Ludvík získal území v Německu, postavil se proti augšpurské lize, kterou v roce 1686 zformovaly Sasko, Savojsko, Braniborsko, Švédsko, Španělsko, Bavorsko, Spojené provincie a Svatá říše římská. Ludvík vpadl v roce 1688 do Falce a tím začal válku s augšpurskou ligou. Tato tzv. devítiletá válka byla ukončena mírovou smlouvou v Rijswijku roku 1697, která Ludvíkovi jako jediný územní zisk přinesla Alsasko.

Poslední z velkých Ludvíkových válek, válka o dědictví španělské znamenala neslavný konec jeho ambicí. Vítězatví vévody z Marlborough v roce 1704 u Blenheimu ukončilo pověsti o francouzské neporazitelnosti. Utrechtský mír válku v roce 1713 ukončil a Francie musela postoupit Británii Newfoundland a Hudsonův záliv v Kanadě.

.

- opory panovníka:

- úřednictvo (byrokracie) - nahradilo stavovské zřízení

- armáda (jedna z nejsilnějších v Evropě, pohlcovala 3/4 státních příjmů)

- snaha rozšířit území Francie, zejména proti Německu

- církev (Ludvík zastával názor, že stát má mít jedny zákony, jednoho krále a jednu víru, a to katolickou)

- 1685 ruší Edikt Nantský (vydaný roku 1598 Jindřichem IV.)

- představoval náboženskou svobodu, zrovnoprávnil hugenoty a katolíky

Francouzská společnost

Francouzská společnost byla společností stavovskou, přičemž nejmocnějším stavem bylo duchovenstvo vlastnící asi pětinu všech pozemků. Patřilo společně se šlechtou mezi „privilegované“, tzn., že neplatili daně. Vysocí církevní hodnostáři byli jmenováni králem ze střední šlechty.

Také šlechta byla privilegovaná (a tudíž nemusela platit daně), žila jen z feudální renty (založené na pozemkovém vlastnictví). Odlišné postavení měla dvorská šlechta, která byla financována králem. Za odměnu dvořané královi sloužili.

Do třetího stavu patřili všichni ostatní. Ti byli neprivilegovaní, a tudíž jediní, kteří byli povinni odvádět daně do královské pokladny. Třetí stav tvořili m칝ané, městská chudina, buržoazie, chudina, dělníci v manufakturách, poddaní na venkově, aj.

Daně

- přímé

- nepřímé (z prodeje, z koupě)

- poddaní na venkově museli platit ještě dávky své vrchnosti

Francie za Ludvíka XIV. byla nejmocnější Evropskou mocností, opírala se o finance a armádu. Finanční stav se zlepšil zásluhou ministra Jeana Colberta, který začal uplatňovat zásady hospodářské politiky státu („colbertismus“ nebo také „merkantilismus“).

Jaké zanechal Ludvík dědictví

Ludvík XIV. zemřel v roce 1715 a po něm nastoupil jeho pravnuk Ludvík XV., jenž se rovněž ujal trůnu v pěti letech. Zdědil množství problémů. Během jeho dlouhého panování, trvající až do jeho smrti v roce 1774, ztrácela Francie moc v Evropě i zámoří, zatímco na výsluní světové velmoci stoupala Británie.
Ludvíka XV. měl jeho dvůr rád. Byl sličný a příjemných mravů, ale byl také lenivý a stejně jako jeho předchůdce měl i on mnoho význačných milenek.
0x08 graphic
Francie stála tváří v tvář narůstající krizi. Její buržoasie bohatla a byla stále pyšnější a nechtěla se nadále smiřovat s tím, že je vyloučena z účasti na správě země. Státní politika nebyla ani v pevných rukou ani neměla jasně vyhraněný směr a obrovské náklady na válku s Británií zatěžovaly královskou pokladnu rostoucími dluhy.
Ludvík XV. se pokusil během posledních čtyř let své vlády zreformovat ancien regime, starý režim, avšak loď státu, jejíž kormidlo předal v roce 1774 svému vnukovi Ludvíku XVI., se již řítila na skaliska revoluce, která vypukla v roce 1789.

Zpět

 
logo horoskopy
logo humor
logo sms
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky Studijní materiály
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Úterý 15. 10. 2019 Svátek má Tereza
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Pla-Mobilem.cz