BAROKNÍ ARCHITEKTURA

Typ Referáty
Počet stažení 120
 
Doporučit Zaslat na email Zaslat na email
Stáhni
Vloženo 22.3.2006
Počet stran 12
Velikost 27 KB
Typ souboru Jednoduchý text

Barokní architektura

Barokní sloh vznikl koncem 16. století v Itálii a do ostatních
evropských zemí, kde měla převládající vliv katolická církev, se rozšířil
v průběhu 17. a 18. století. Bylo to především do Španělska,
Portugalska, Rakouska, Polska a do Čech. Pochází pravděpodobně z portugalského
názvu „barocco“ = perla nepravidelného tvaru, ale někteří uměnovědci
je odvozují z řeckého „báros“ = tíha, hojnost (což je bezpochyby
narážka na přemíru dekorace na uměleckých dílech), jiní je vykládají
jako deformaci latinského „verruca“ = bradavice. Evropské stavitelství
ovládalo skoro 200 let. Je téměř ve všem pravý opak renesančních
stavitelských zásad. Zatímco renesance upřednostňovala přímé linie a
hleděla, aby stavba ladila jako celek a byla uměřená, barokní obrazy, sochy
a honosné stavby měly ohromovat prostý lid nádherou, přepychem a okázalostí.
Stavěly se a přestavovaly nákladné kostely, zámky a paláce, ale také měšťanské
domy a radnice a v neposlední řadě venkovská stavení s bohatými štíty a
vjezdy. Baroko, jako honosný umělecký sloh, bylo využíváno především k
obnovení moci katolické církve, proto se uplatnilo ve všech uměleckých směrech
a nejnápadněji se projevovalo v architektuře. Narozdíl od renesance, která
převáděla prostor do plochy, rozvíjelo prostor do hloubky, díky čemuž je
tak dynamické; klade důraz hlavně na bohatou výzdobu, šikmé a zakřivené
linie, pokroucené plochy, nápadné a vlnité křivky, dynamické a kypré
tvary, obrysy nejasně rýsující se v polostínu.

Ještě donedávna se myslelo, že baroko vzniklo v 17. století a za
jeho zakladatele byli považováni Gian Lorenzo Bernini a Francesco Borromini,
zatímco ve skutečnosti oba tento styl pouze šířili. Zárodky nového slohu
můžeme najít už na počátku 16. století dokonce už u Michelangela, když
připustíme, že pro baroko je typické hromadění tvarů a jejich deformace.
Pak je nutno uznat, že Michelangelo a jeho žáci položili základy novému umění,
na které Bernini a Borromini už jen navázali. Důkazem je například
Michelangelův návrh průčelí florentského kostela San Lorenzo a schodiště
tamější knihovny, jejichž zdobné prvky (masky, konzoly, medailóny,
girlandy) jsou příznačné pro baroko a inspirovaly umělce 17. století. Totéž
se dá říci i o Michalengelových žácích, jako je například bezprostřední
Michelangelův následovník Giacomo della Porta. Ten navrhl průčelí římského
kostela Il Gesú, který se stal vzorem pro mnohé kostely budované v 17.
století nejen v Itálii, ale i v jiných katolických zemích, a je
považován za první výtvor barokní architektury.

Jako první z italských měst podlehl barokní architektuře Řím. V díle
generace, která zde nastoupila v 17. století, se začaly barokní prvky
slučovat do jednoty a řádu, který nesl všechny znaky tvořícího se slohu.
Vedoucím architektem této generace byl Carlo Maderna. Byl pověřen dostavbou
chrámu sv. Petra ve Vatikánu ve chvíli, kdy se rozhodovalo, má-li chrám zůstat
centrální stavbou, jak ji navrhl Michelangelo, nebo zda-li má být chrám
proměněn přístavbou lodi v chrám typu podélného. Znamenalo to konečný
rozchod s renesanční myšlenkou, když se rozhodlo pro přístavbu
trojlodí s bočnými loděmi, a vítězství, když bylo použito tohoto
typu jako representačního chrámového barokního prostoru při budování
prvního římského jezuitského kostela ve 2. čtvrtině 17. století –
S. Ignazia.

Madernův pokračovatel v dostavbě chrámu sv. Petra, architekt a sochař
Lorenzo Bernini, v jehož díle se posunul vývoj barokní architektury směrem
k dynamice jako k základnímu principu. Bernini byl pověřen úpravou
tzv. Královského schodiště a vytvořením celé řady děl pro chrámový
vnitřek: různých soch, kropenek Svatopetrského stolce a zejména proslulého
bronzového baldachýnu, ale byl vázán dílem svého předchůdce, proto mohl
provést jen některé korektury v hmotě a tvaru stavby, což si
vynahradil při tvorbě oválného Svatopetrského náměstí před chrámem. Má
podobu obrovské, lehce stlačené elipsy, která je tvořena dvěma polokruhy přisazenými
ke dvěma protějším stranám obdélníku, uprostřed náměstí se tyčí
staroegyptský obelisk, který stojí mezi dvěmi fontánami. Náměstí je
obklopeno mohutným sloupořadím nazývaným Berniniho kolonáda a obsahuje čtyři
řady toskánských sloupů.

Bernini šel v Michelangelových stopách a přehodnotil i palácový
typ. Jeho reformní myšlenka vyvrcholila v projektu přestavby pařížského
Louvru, který ale nebyl nakonec proveden.

Třetí stupeň vývoje barokní architektury se týká vývinu prostoru a
tvaru ze složitých půdorysných vzorců. Toho dosáhl Berniniho žák a
spolupracovník Francesco Borromini, který zkonstruoval v kostele S. Carlo
alle Quatro Fontane vnitřní prostor z průniku stereometrických těles v podobě
oválu omezeného zprohýbanými stěnami. Vnitřek tohoto kostela byl jeho první
a průčelí jeho poslední prací. Borrominiho kostely jsou dost složité a
originální, bez jakékoliv stopy vlivu antiky nebo renesance, byly proto ve své
době považovány za vrchol výstřednosti. Mezi další Borrominiho díla patří
například kostelík, nebo vlastně kaple Sant`Ivo della Sapienza, která se
nalézá na konci arkádového nádvoří, zřízeného uvnitř budovy římské
univerzity. Jeho díla vyvolávají pocity napětí a úzkosti, což by nám možná
mohla vysvětlit ta skutečnost, že Borromini spáchal sebevraždu (patrně
proto, že byl pronásledován představou, že se mu nikdy nepodaří vyjádřit
duchovní hodnoty, které ho znepokojovaly).

Barokní architekti provedli řadu urbanistických úprav v okolí
Svatopetrského chrámu a vůbec v celém městě. Upraveno bylo i Španělské
náměstí, na němž lze obdivovat krásnou fontánu ve tvaru loďky. Barokní
fontány patří vůbec k nejpůsobivějším ozdobám Říma. Několik
starověkých akvaduktů přivádělo stále do města vodu z horských
bystřin, čehož využili architekti 16. a 17. století a zvelebovali vzhled města
fontánami, které platí dodnes za jeden z hlavních znaků jeho krásy.
Ve světě byly pak hojně napodobovány. Za aspoň malou zmínku stojí fontána
di Trevi, která představuje typ umělé „přírodní“ fontány, které mělo
baroko obzvlášť v oblibě. Další velmi proslulou římskou fontánou
je Fontana dei Fiumi, postavená Berninim a jeho žáky.

Těžiště barokního snažení se radikálně přesunulo do jižní a
severní Itálie, kde byly lepší podmínky pro jeho vývoj než v konzervativním
Římě. V Neapolsku a na Sicílii bylo baroko uvítáno s nadšením.
Španělští vicekrálové přestavovali celá města s typickou barokní
okázalostí. Jedním z nich je Lecce v Apulii jemuž dal Ferdinand
Gregorovius název Barokní Florencie. Později musel Luigi Vanvitelli postavit
v Casertě, ležící na sever od Neapole, podle vzoru zámku ve
Versailles, přepychový královský palác s obrovským parkem, který se
krásou vodních děl i bohatstvím sochařské výzdoby vyrovná originálu.

Ve střední a severní Itálii se barokní sloh šířil opravdu rychle,
dokonce v renesanční Florencii dostal palác Pitttiů barokní střechu. V Benátkách
bylo vybudováno jedno z nejkrásnějších architektonickým děl barokní
epochy, kostel Santa Maria della Salute.

Také v Miláně byla postavena řada barokních budov a Turín je městem
téměř výhradně barokním. Architekt Guarino Guarini zde v 2. polovině
17. století vybudoval Palazzo Carignano, kostel San Lorenzo a v dómu
dostavěl kapli Santa Sindone. Guarini patřil ke generaci, která vystřídala
slavné barokní architekty. studoval v Římě – zejména díla
Francesca Borrominiho -, ale byl vynalézavý a nápaditý a jeho stavby překonaly,
pokud jde o složitost dispozice, architekturu Borrominiho.

Ve Španělsku lze 17. století označit jako období politického a hospodářského
úpadku. Pokud jde ale o oblast umění a literatury, je to období velice plodné,
rozmanité, plné kontrastů a ani snad nejde pochybovat o bohatství tehdejšího
španělského umění. V architektuře se baroko prosazovalo postupně,
protože většinou byla barokní architektura ve Španělsku odsuzována a je
škoda, že se nemohla vyvíjet v trochu normálnějších podmínkách.
Trvalo to ještě několik desetiletí, než se baroko v architektuře trochu
uplatnilo. Názory klasistických spisovatelů, kteří barokní sloh odmítali,
se tu udržovaly až do počátku 20. století, považovali baroko za omyl, úpadkový
styl apod. Romantičtí spisovatelé a básníci se pro změnu k baroku
nehlásili vůbec, místo toho obdivovali pouze katedrály a gotické památky.
Nakonec však Španělé pochopili, že by tento sloh neměl být odsuzován a
španělskému baroku se začalo nepřesně říkat „churriguerismus“- podle
jména architekta Josého de Churriguera a jeho bratrů, kteří se v architektuře
také alespoň trochu uplatnili. Vžila se představa, že je autorem nejnevázanější
a nejkypivější barokní formy, což naprosto neodpovídá pravdě, protože
Churriguera vůbec nebyl průkopníkem baroka ve Španělsku. Byl umělcem
vcelku konzervativním, který při svých pracích používal dávno zaběhnutých
architektonických postupů. Ze staveb jemu připisovaných je ve skutečnosti
jen málokterá jeho dílem. Pozornost si zaslouží první z jeho prací v oboru
architektury, založení nového města Nuevo Baztán, budovaného pro bankéře
Juana de Goyeneche, kde hlavní dílo tvoří zakladatelův palác a přilehlý
kostel. Ani jeho bratr Joaquín nebyl žádným průkopníkem nových stylů.
Inspiroval se hlavně architekturou 16. století. Jeho styl dokládá dnes v Salamance
hlavně Colegio de Calatrava. Nejmladší a nejnadanější z bratrů –
Alberto de Churriguera v Salamance zanechal po sobě trvalou památku – náměstí
Plaza Mayor.

Dříve se zásluha o zavedení barokního slohu do Španělska přičítala
dvornímu architektovi Giovannimu Battistovi Crescenzimu, Italovi, který
pracoval na Panteonu králů v Escorialu, kde s pomocí bronzířů z
Itálie prováděl pouze nástěnnou výzdobu, a proto dnes nemá moc velký význam.
Na stavbě měl totiž daleko větší podíl Juan de Herrera a jeho synovec a
žák Juan Gómez de Mora.

Významnou osobností z řad tehdejších architektů byl Alonso
Carbonell, hlavní stavitel paláce Buen Retiro v Madridu a tamějšího
tanečního sálu, kde se baroko prosazovalo zatím pouze v povrchové výzdobě.

V polovině 17. století se pak osobitě projevili umělci v Andalusii
- průčelí katedrály v Granadě navrhl architekt, malíř a současně i
sochař Alonso Cano. Toto průčelí je vynikající ukázkou andaluského
baroka, který byl vzorem pro další řadu kostelů, hlavně však pro jejich
průčelí a vnitřní výzdobu.

V 2. polovině 17. století se baroko ujalo i v Murcii a Valencii,
o čem svědčí například věž kostela sv. Kateřiny nebo chór valencijské
katedrály, kde byly původní gotické zdi a klenby dokonale zamaskovány a překryty
barokní výzdobou.

Nadšení pro nový sloh dospělo i do Katalánska. Portál kostela ve
Vinarozu upoutává pozornost vnější výzdobou, u kostela ve městě Caldas
de Montbuy nedaleko Barcelony je velmi zajímavý portál, za zmínku stojí i
kostel Nuestra Seňora de Belén v Barceloně, který uchvacuje nádhernou
vnitřní výzdobou.

Nový architektonický styl měl mnoho vyznavačů i v Zaragoze. Kostel
v jezuitské koleje v Loyole je pro španělskou architekturu docela
netypický, protože jeho projektantem byl římský architekt Carlo Fontana, žák
Berniniho.

Za velký úspěch ve španělské barokní architektuře je považována
modernizace velmi starého a významného kostela, románské baziliky Santiago
de Compostela.

Ani ve Francii nebylo přijato baroko nijak s nadšením. Dá se říct,
že pro francouzské umění 17. století je příznačný odpor k evropskému
baroku a jeho prvkům. Typické barokní křivky a zborcené plochy byly
francouzským architektům cizí. Vyvinuli proto monumentální styl, v němž
převládají přímé linie, horizontálie a vertikály. Přesto ale nelze říct,
že by se ve Francii barokní styl vůbec neobjevil. Prudký rozmach rokoka a
kolísání mezi barokem a klasicismem, patrné v architektuře první
poloviny 17. století, jsou dokladem, že tomu tak opravdu nebylo. Nicméně
francouzský smysl pro jednoduchost a přehlednost se v celkovém uspořádání
projevil menší přezdobeností a větší uměřeností (než je pro baroko
typické) stavebních prvků.

Obzvlášť pozoruhodným příkladem francouzské barokní architektury je
kostel Val-de-Grace v Paříži, s jehož stavbou začal jeden z největších
architektů této doby – Francois Mansart. Stál v čele stavitelské
rodiny, jejíž jméno se proslavilo díky tzv. mansardové střeše (typ
podlomené střechy, ve které jsou často ještě okna, které mají osvětlovat
podstřešní místností). Projektoval rovněž zámek Maisons – Laffitte
poblíž Paříže, který budoval pro Richelieuova ministra financí Reného de
Longueil a je to vlastně jeho jediné dílo, které má dodnes svou původní
podobu, včetně výzdoby.

Další proslulý architekt první poloviny 17. století je Jacques Lemercier,
který se proslavil v dějinách francouzské architektury především
jako projektant kostela pařížské Sorbonny, postaveného z iniciativy
kardinála Richelieua, jež Lemerciera neustále zaměstnával. Mimo výstavbu města
Richelieu a tamějšího zámku mu v Paříži zadal vybudování svého
paláce, hned vedle Louvru (Palais – Cardinal), z něhož dodneška nezbylo
skoro nic. Palais – Cardinal, změněný v Palais – Royal, prošel
potom ještě mnoha přestavbami a úpravami.

Posledním z trojice architektů, která se nejvíce zasloužila o vznik
francouzského klasicismu, byl Louis Le Vau, jež zhotovil plány pro stavbu
koleje Čtyř národů, která byla financována z části finančního
obnosu odkázaného kardinálem Mazarinem speciálně pro tyto účely. Když
ale tuto stavbu porovnáme s jinými italskými barokními chrámy, je
vidno, že jednotlivé stavební články jsou prostší a jejich celková
stavba je zdrženlivější.

V druhé polovině 17. století (zvlášť od roku 1661, kdy za Ludvíka
XIV. vládl jeho ministr průmyslu Colbert), je možné si všimnout, jak
francouzský klasicismus potlačil baroko. Nejtypičtějšími pařížskými
stavbami této doby jsou pařížská Invalidovna, která měla sloužit pro
ubytování starých a zmrzačených vojáků, a východní průčelí Louvru,
tzv. kolonáda.

Stavba Invalidovny byla zahájena v roce 1671 architektem Libéralem
Bruantem. Spolu s ním se na stavbě dále podílel Jules Hardouin –
Mansart (nepokrevní synovec výše zmiňovaného Francoise Mansarta; svým dílem
také přispěl k přestavbě zámku Versailles), který navrhl kupoli tamějšího
chrámu.

Dostavba brány Louvru byla jednou z nejvýznamnějších událostí
doby vlády Ludvíka XIV., kterou podporoval už Jindřich IV., ale jeho syn
Ludvík XIII. pak o ni už neprojevoval takový zájem, protože raději jezdil
na hony do Versailles. Tam si dal postavit lovecký zámeček, který sloužil
pro přechodné ubytování. Ale Richelieu, přesvědčený, že by dostavba paláce,
který se vyskytoval v centru Paříže, mohla přinést monarchii slávu,
dal přednost dostavbě Louvru a Colbert následně toto rozhodnutí podpořil.

Po skončení odboje francouzských stavů proti Mazarinovi (1648 - 1652) se
královna Anna Rakouská a její čtrnáctiletý syn Ludvík XIV. usídlili v Louvru,
kde se ve středověkými zdmi cítili bezpečněji. O několik let později byl
celý Louvre kompletně přestavěn a z období středověku zde nezůstalo
vůbec nic. Práce pod vedením architekta La Vaua byly dokončeny v roce
1664, jen východnímu křídlu ještě scházela vnější fasáda, kde měl být
vybudován slavnostní vstup do paláce. Všechny projekty několika francouzských
a italských architektů byly odmítnuty. Dva návrhy poslal z Říma
dokonce i Gian Lorenzo Bernini, který byl nakonec pozván Colbertem do Paříže.
Bernini byl přijat s velkou slávou a když se vracel zpět do Říma,
protože stavba kolonády na Svatopetrském náměstí vyžadovala jeho přítomnost,
byl přesvědčen, že jeho projekt byl přijat. Byl dokonce už položen základní
kámen, ale ze stavby nakonec sešlo a Ludvík XIV. jmenoval komisi složenou z Clauda
Perraulta, Le Bruna a Le Vaua, aby vypracovala nový návrh. Projekt, který byl
vybrán, se přisuzuje Perraultovi, ale není potvrzeno jeho autorství.

Za vlády Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. začala Paříž dostávat dnešní
podobu díky mnoha přestavbám a různým novým projektům. V době prvních
Bourbonů si ministři, vysocí státní úředníci a velmožové budovali
velkolepé rezidence, známé pod názvem „hotels“.

Avšak nejvýznamnějším palácem, kde se znaky francouzského klasicismu
střídají s mohutnými barokními efekty, je zámek ve Versailles. Původně
se nepředpokládalo, že by Versailles mohlo být královskou rezidencí. Ludvík
XIII. ho původně zřídil jako malý lovecký zámeček, teprve až Ludvík
XIV. přivedl Versailles do dnešní pompézní podoby. Ignoroval různé varování
Colberta o možných finančních problémech díky nekonečným přestavbám a
neustálým zvětšováním Versailles.

Přestavbou byl pověřen nejdříve Louis Le Vau. Rozšířil zámeček o čtyři
nárožní pavilony, připojil k němu dvě křídla a spojil je terasou.
Tu pak později odstranil Jules Hardouin – Mansart při přestavbě zahradního
průčelí a místo ní zřídil světoznámou Zrcadlovou galerii. Současně k zámečku
přistavěl obrovská boční křídla, severní a jižní, a dvacet let nato
palácovou kapli, která byla dokončena až po jeho smrti. Nejdůležitější
stavbou 18. století je divadlo, které navrhl Jacques – Ange Gabriel.
Versailleský park projektoval ještě za Ludvíka XIV. André Le Notre. V obrovském
parku je možno najít mnoho soch, vodotrysků nebo kaskád. Architektonickým
skvostem versailleského obvodu je Velký Trianon. Ludvík XIV. miloval různé
slavnosti a recepce, ale zároveň potřeboval místo, kde by si odpočinul ve
společnosti pouze nejbližších přátel. Dal si proto ve Versailles Mansartem
a de Cottem zbudovat malý palác, zvaný Mramorový Trianon, později přejmenovaný
na Velký Trianon, aby se odlišil od Malého Trianonu Ludvíka XV.

V Holandsku se politická a náboženská rozluka projevila i v umění
- rozdělilo se na část vlámskou a na část holandskou. První známky nějakého
nového stylu se u vlámských staveb začaly projevovat na počátku 17. století
a to především v uspořádání chrámových průčelí (přesto základní
dispozice staveb zůstala ještě dost dlouho gotická). K nejzajímavějším
stavitelským památkám první poloviny století patří kostel řádu bekyní
v Mechelen, chrám sv. Petra v Gentu a další dva kostely: sv. Lupa v Namuru
a sv. Karla Boromějského v Antverpách.

Ze staveb druhé poloviny století stojí za zmínku obzvlášť kostel sv.
Michala v Lovani, jehož tvůrci byli zřejmě inspirováni římským
barokem, ale přitom zachovali gotickou dispozici stavby (pro severskou gotiku
je typická vertikalita, množství sloupů a výstavné štíty). Tímto stylem
jsou postaveny například domy na Velkém náměstí v Bruselu, které svůj
přepychový vzhled získaly většinou na konci 17. století.

Pro holandské architekty 17. století byly barokní formy nepřijatelné. Místní
buržoazie byla už tak dost bohatá a neustále bohatla díky obchodům a oblíbila
si vytříbenou prostotu, která se samozřejmě projevila i v architektuře.
Její domy střízlivých proporcí postavené z typického holandského
materiálu, tj. cihel dodnes dávají městu příznačný ráz, k němuž
nemálo přispěl architekt Hendrick de Keyser. Stavitel mnoha církevních i světských
budov, který vytvořil nový typ protestantského kostela. V tomto stylu
je postaven největší kostel Westkerk (Západní kostel) v Amsterodamu,
od něhož se vzhledově úplně liší kostel Nieuwe Kerk (Nový kostel) v Haagu.

Kolem 30. let 17. století se v Holandsku začal šířit klasicizující
styl, díky cestování holandských architektů do Itálie, aby se zdokonalili
ve své práci. V čele této generace byl Jacob van Campen, který
vybudoval nejreprezentativnější stavbu tohoto zaměření – Mauritshuis,
palác Jana Mořice Nasavského, dnes jedno z nejproslulejších muzeí. O
nové orientaci holandské architektury svědčí například Soukenická tržnice
v Leydenu nebo radnice v Maastrichu a hlavně amsterodamská radnice,
dnešní Královský palác, postavený podle plánu Jacoba van Campena.

17. století pro Anglii znamená období velkého neklidu a mnoha zvratů v politickém
a společenském životě. Anglická architektura navazovala na klasickou
italskou renesanci a snad by si ani nezasloužila nějaké zvláštní
pozornosti, kdyby do ní nezasáhl Londýňan Inigo Jones, propagátor italského
klasicismu a přívrženec Palladiova stylu, na jehož základě vybudoval
typicky anglické stavební umění. Svůj talent uplatnil hlavně v projektech
londýnského paláce Whitehall. Jeho další projekty nebyly bohužel kvůli
nedostatku finančních prostředků realizovány.

V jeho díle pokračoval jeho žák a příbuzný John Webb, díky kterému
se palladiovský styl rozšířil na venkov. Jeho učitelem byl další významný
anglický architekt, sir Christopher Wren. Je zajímavé, že se nevyškolil ani
v architektuře ani v žádném jiném uměleckém oboru. Naopak –
od mládí se věnoval vědám, ve kterých byl velice úspěšný. Proslul jako
přírodovědec, astronom, matematik, fyzik, technik a vynálezce. Jeho prvním
dílem z oboru architektury byl projekt kaple Pembroke College v Cambridgi.
V roce 1665 odjel Wren do Francie, kde se důkladně seznámil s novou
architekturou. Studoval a kreslil si hlavně stavby Clauda Perraulta a Francoise
Mansarta. Krátce poté postihl Londýn velký požár, který zničil téměř
celé město. Řízením jeho nové výstavby byla jmenována komise, ve které
se Wren stal „generálním inspektorem královských staveb“. Tato funkce mu
přinesla velké úspěchy a úspěšnou kariéru. Zhotovil plán na přestavbu
Londýna, kde převládaly veřejné budovy a široké ulice směřující na
prostorná náměstí. Jeho projekt, inspirovaný evropským barokem, byl uskutečněn
jen zčásti, zato ale mohl realizovat své návrhy na přestavbu více než
padesáti z osmdesáti zničených farních kostelů. Vybudoval je ve velmi
krátké době, ale dodnes jich zbylo jen málo, například St. Bride, St.
James, St. Stephen`s Walbrook.

Nejvýznamnějším Wrenovým dílem byla stavba obrovské londýnské katedrály
sv. Pavla (St. Paul`s Cathedrale), která nahradila zničený gotický chrám.
Kromě církevních staveb navrhoval i paláce, nemocnice, knihovny a podobně.
Nepracoval jen v Londýně, ale i například v Cambridgi nebo
Oxfordu.

Za Wrenova následovníka je brán architekt a teoretik architektury James
Gibbs. V Londýně je jeho prací kostel St Martin – in – the –
Fields, který se později stal vzorem pro stavbu protestantských kostelů v celé
britské koloniální říši. Mimo tento kostel je Gibbsovým nejvýznamnějším
dílem Radcliffe Camera v Oxfordu.

V zemích střední Evropy se na počátku 17. století držely ještě
vlivy italské a nizozemské renesance, ze kterých se pomalu vyvíjel manýrismus.
Než se ale stačil vyvinout pořádně, vypukla třicetiletá válka, na kterou
nejvíce doplatilo obyvatelstvo střední Evropy. Bylo silně zdecimováno, jeho
hospodářství zruinováno a kulturní život ochromen.

V českých zemích, které po skončení války skončily pod nadvládou
Habsburků, došlo k rekatolizaci, s níž souviselo poněmčování měst
a utužování nevolnictví. V této situaci sloužilo výtvarné umění více
než kdy jindy jako nástroj církevní politiky a prostředkem sloužícím k reprezentaci
šlechty. Církev stavěla, přestavovala a nově zařizovala kostely, kaple a
kláštery; nová šlechta, zbohatlá zabavením půdy statků českých pánů,
si začala stavět paláce a zámky. Cizí umělci a řemeslníci, kteří přicházeli
do Čech, s sebou přinášeli umělecké formy, které vyhovovaly jak církvi,
tak šlechtě: oslnivé prvky barokního slohu. Baroko začalo proměňovat
vzhled českých měst a vesnic. Ze slohu přejatého z ciziny se postupně
stával sloh domácí, který nabyl typické české podoby.

Vývoje české palácové architektury zasáhl částečně Albrecht z Valdštejna.
Tento český šlechtic vyvlastnil na Malé Straně asi třicet nemovitostí,
aby si na jejich pozemcích mohl nechat vybudovat obrovský palác. Projektanty
byli většinou cizinci, hlavně Italové, což se na Valdštejnském paláci
celkem projevilo – nese vlivy italského baroka. V monumentálním měřítku
konkuruje valdštejnské rezidenci Černínský palác, který si nechal
vybudovat hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic. Ten byl taky projektován
cizinci, z nichž hlavní je Ital Francesco Caratti.

Také církevní stavby u nás v baroku zpočátku projektovali jen
cizinci, jako například Ital Carlo Lurago, který se podílel na stavbě pražského
Klementina, kostele sv. Františka na Starém Městě atd. Kromě Italů zaujímal
významné místo i Francouz Jean – Baptiste Mathey. Pracoval nejen na valdštejnských
panstvích, ale i pro různé církevní řády a pro šlechtu. Z církevních
staveb je jeho nejvýznamnějším dílem projekt křížovnického kostela sv.
Františka na Starém Městě (po jeho smrti ho dostavoval výše zmíněný
Lurago), kterým obohatil českou chrámovou architekturu o nový stavební typ.
Neméně významným dílem je projekt zámku Trója v Praze.

Kapitolu samu o sobě v dějinách české architektury tvoří tzv.
barokní gotika. Jejím reprezentantem je Jan Blažej Santini Aüchel. Pocházel
z italské rodiny v Praze už zdomácnělé. Vyučil se malířem a na
konci století se vydal do Itálie. Během cesty poznal umění Johanna Bernarda
Fischera von Erlach a Francesca Borrominiho, díky kterým se rozhodl být
architektem. Po návratu do Čech znovu budoval staré pobořené středověké
chrámy, např. chrám Panny Marie v Kutné Hoře, kostel Panny Marie v Kladrubech,
chrám Narození Panny Marie v Želivi atd. Nevěnoval se pouze
rekonstrukci starých chrámů, ale podílel se i na projektech nových staveb,
například kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

Dalším známým českým architektem je Kilián Ignác Dienzenhofer. Jeho
otec Kryštof Dienzenhofer se u nás podílel na mnoha stavbách a je považován
za tvůrce několika staveb, významných pro rozvoj českého radikálního
baroka. Jsou to především kostely sv. Josefa v Obořišti, sv. Kláry v Chebu
a kostel sv. Markéty v Praze - Břevnově, avšak neexistuje žádný
doklad o jeho projekcích na těchto chrámech, hledají umělečtí historikové
projektanta těchto kostelů v jiné osobě.

Mladý Kilián Ignác navázal na projekty Santiniho Aüchela a stal se věhlasným
architektem, který dostával rozmanité zakázky. Mezi jeho vrcholná díla patří
kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce v pražském Novém Městě a východní
část malostranského chrámu sv. Mikuláše.

V Německu se až po třicetileté válce mohla začít rozvíjet nějaká
stavební a umělecká činnost. Německo se v té době ale rozdělilo na
dvě části: severní, která se přikláněla spíše k holandskému a
francouzskému klasicismu; a jižní, katolické země a sousední Rakousko, kde
se prosazoval italský barokní sloh. Nejvýznamnější jihoněmečtí a rakouští
architekti (Georg a Johann Dienzenhoferové, Johann Bernard Fischer von Erlach,
Johann Lucas von Hildebrandt) vytvořili, díky vkládaní různých prvků
fantazie do svých projektů, styly odlišné jako od italského baroka, tak od
francouzského klasicismu.

Jeden z vynikajících architektů je Johann Bernard Fischer von Erlach.
Začal nejdříve jako sochař, ale poté co se seznámil v Itálii s
Berniniho a Borrominiho díly, stal se architektem. Nejvíce staveb vybudoval v Salcburku
a ve Vídni, kde se stal architektem císařského dvora. Jeho mistrovským dílem
je kostel sv. Karla Boromějského ve Vídni (tuto stavbu pak dokončoval ještě
jeho syn), dále císařská letní rezidence Schönbrunn, jejíž dnešní
podoba zdaleka neodpovídá té původní v důsledku jejího neustálého
zvelebování a upravování. Fischer nepracoval pouze pro císaře, ale i pro
šlechtu, pro kterou dokončil Schwarzenberský palác ve Vídni a vybudoval
Zimní palác prince Eugena atd.

Druhým vynikajícím architektem působícím převážně ve Vídni byl
Johann Lucas von Hildebrandt, napůl Ital, vyškolený v Římě u Carla
Fontany. Po Fischerově smrti se stal prvním dvorským stavitelem. Hildebrandt
byl dost ovlivněn italskou architekturou vrcholného italského baroka, o čemž
svědčí projekt kostela sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí,
kde původní kostel z 13. století byl nahrazen barokní stavbou. Z jeho
vídeňských staveb je proslulý Belvedér, letní sídlo prince Eugena.

logo horoskopy
logo humor
logo sms
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky Studijní materiály
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Pondělí 25. 9. 2017 Svátek má Zlata
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz