ČESKOSLOVENSKý PAVILON NA SVĚTOVÉ VýSTAVĚ EXPO 1958 V BRUSELU

Typ Referáty
Počet stažení 92
 
Doporučit Zaslat na email Zaslat na email
Stáhni
Vloženo 20.3.2006
Počet stran 10
Velikost 26 KB
Typ souboru Jednoduchý text

Československý pavilon na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu

V roce 1955 rozhodla československá vláda o účasti na Světové výstavě v Bruselu. Svou účastí dokumentuje současný stav kulturní a technické vyspělosti i životní úroveň československého lidu, výsledky jeho práce a jeho podíl na budování lidštějšího světa.

Pro exposici byl J. Santarem vypracován scénář, který vychází z ústředního tématu této výstavy. Bylo zvoleno heslo „Jeden den v Československu“, vyjádřené ve zkratce oddíly Práce-Kultura-Odpočinek. Tyto tři části, rozpracované do dvanácti dílčích exposic, obsahují vše podstatné a typické, čeho dosáhl československý lid při budováni země a co bylo dochováno z historie až do dnešního dne.

Po dohodě s belgickou výstavní společností bylo pro československý pavilón určeno staveniště u Brány parku, izolované od ostatních mohutnými alejemi. Umístění má, přes nevýhodu určité izolovanosti a zastínění, velkou výhodu v možnosti samostatné architektonické koncepce a ve vyloučení náhodného, často rušivého, vlivu sousedních objektů.

Na projekt pavilónu byla v létě 1956 vypsána užší architektonická soutěž na podkladě scénáře a dané velikosti výstavní plochy. K realizaci byl určen projekt F. Cubra-J. Hrubého-Z.Pokorného, architektů Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Praze, kteří se stali vedoucími projektanty celé komplexní akce, to jest projektu pavilónu, objektu restaurace, vnitřních expozic, vnějších architektonických a sadových úprav, vnějšího slavnostního osvětlení i prodejních stánků v přilehlé aleji.

Stavební projekt

Při koncepci pavilónu byly sledovány tyto hlavní záměry:


1. urbanistické začlenění do okolí
2. uplatnění hledisek vnější a vnitřní architektury
3. uplatnění hledisek účelových
4. splnění vyšších hledisek technických


Urbanistické začlenění do parkového prostředí na samostatném, od ostatních odděleném staveništi trojúhelníkového tvaru vyžadovalo respektování budoucích vztahů k přilehlému výstavnímu parku, k sousedním pavilónům a k dálkové veřejné komunikaci. Za daných podmínek a z důvodů uvedených v dalším rozboru, rozhodli jsme se proti použití monobloku a pro soustavu nepřevýšených hal, rozvedených volněji po parcele při zachování pevné vazby a jednoty stavby.

Při rozvržení objektů bylo nutno respektovat náročnost volných .pohledů ze všech stran. Hlavní nástup byl orientován do třídy vedoucí od „Brány parku“ k centru výstaviště, s maximálním odstupem hlavní fronty od komunikace a tím i od velké hmoty sovětského pavilónu. Na tomto slavnostním plató byly umístěny výškové dominanty. Sledovali jsme záměr, aby objekty zůstaly zasazeny v přírodním prostředí, a to jednak respektováním vzácných chráněných stromů, jednak vytvořením vlastního vnitřního nádvoří parkového charakteru s ponecháním původního porostu. Tato myšlenka „prorůstání přírodního prostředí pavilónem“ byla dále zesilována oboustranným prosklením spojovacích křídel, aby u návštěvníka procházejícího exposicemi byl udržován stálý pocit přítomnosti přírody.

Samostatný objekt restaurace je do celkového řešení komponován tak, aby svým tvarem i měřítkem, svou odlišností tvořil se souborem terasy "Karlovarského zřídla" a sadovou úpravou intimnější doplněk k rozlehlým výstavním halám.

Architektonickým dozněním objektů na vlastním staveništi je řada malých prodejních stánků v zeleném pásu přilehlé aleje. Tvoří přechod mezi zelení parku a výstavními objekty.

Projektanti se zaměřili na uplatnění takových hledisek vnější a vnitřní architektury, která by odpovídala nejen povaze akce - výstavní pavilón, světová výstava - ale i přirozenému vývoji naší novodobé architektury.

Bylo také jasné, že vedle hledisek formálních musí být uplatněn ve výrazu stavby i její smysl, obsahová náplň a vliv pokrokové průmyslové techniky.

Uvědomovali si závažnost velké a vyspělé konkurence architektů padesáti zemí, realizujících více než jedno sto pavilónů, soutěžících o pozornost a uznání. Během konceptní práce docházeli stále pevněji k přesvědčení, že vývoj novodobé architektury je čím dále tím více ovlivňován a je v souladu s prvky plynoucími z vyspělé průmyslové techniky, dokonalostí fabrikátů, typizací prvků a požadavky předvýroby a montážnosti. Dále že snahy o vymyšlení individuální nápadné formy - pokud jsou draze placenou individuální stavební a řemeslnou výrobou - jdou mimo hlavní proud vývoje a jsou možné jen v poloze výlučnosti. Znamenají solitéry, ze kterých.je možno většinou čerpat jen dílčí formální poučeni.

Uvědomovali si, že individuálnost pavilónu má být především v tom, že slouží individuálnímu obsahu - téma, že vyrůstá z určitého prostředí kulturního i výrobního. Proto také trvali na ujasnění výstavní náplně před započetím vlastního projektu. Z uvedených důvodů navrhli jsme výstavní pavilón v jednoduchých formách přiznávajících obsah, konstrukci a montážní charakter. Architektonický účin je založen na seskupení hmot se střídáním velkých ploch plných a velkých ploch cele prosklených. Křídla a jednotlivá průčelí byla rozvržena tak, aby ze všech stran bylo zachováno velké měřítko pavilónu.

Použití co nejjednodušších forem, linií i ploch stavby má i ten důvod, že velké stromy, krásné, tvarově bohaté cedry a vzácné jehličiny se stávají důležitou kompoziční součástí celku. Nutnost čistého vyznění nástupního monumentálního sousoší a technické dominanty nás vedla k co největšímu oproštění od nápadných forem nepodložených obsahem a i od dílčích vnějších efektů dekorativní povahy.

Práce na vnější architektuře bylo skončena projektem osvětlení, které bylo navrženo jako šestiminutový kinetický cyklus s použitím několika barev a střídavým osvětlováním objektů, přírodního okolí, sousoší a věže. Vnitřní architektura všech prostorů byla vytvářena současně v konceptu s architekturou vnější. Hlediska, která ji usměrňovala, byla především : spojitost s architekturou vnějšku a splnění specifických nároků na řešení prostorů i tématické výstavby. Podobně jako při úvahách o konceptu budovy, tak při zvažování všech možností vnitřní architektury, jsme předem zamítli typ velkého „monoprostoru“. Má tu nevýhodu, že návštěvník příliš brzy - a takřka jedním pohledem - se seznamuje zhruba s celým obsahem. Domníváme se, že při tématické výstavě je správnější, oby nebyl ochuzován o nové prostorové dojmy.

Rozhodli jsme se tedy pro soustavu vnitřních diferencovaných prostorů. Snažili jsme se, aby již základní vyvinutí této soustavy vnitřních prostorů záměrně budovalo dramatickou linii prohlídky, aby v této linii se střídaly prostory nástupní, rozptýlené, prostory dominantní a komorní. Tak došlo k uplatnění kontrastu střídání prostorů co do rozměrů a tvarů, malých s velkými, půdorysem protáhlým nebo čtvercovým, prostorů pravidelných s nepravidelnými, nízkých s vysokými. Podobně bylo použito kontrastů co do povahy prostorů složitějších a jednodušších, přesvětlených a temných, se světlem horním, bočním, oboustranným, sálů normálních, galeriových, mostových, podestových a podobně. K tomu pak ještě přistupují další možnosti, jako vazba prostorů s průhledy, vyhlídkami, prolínání prostorů, pohledy shora, zpětné atd.

Splnění účelových hledisek znamenalo nejen splnění základního stavebního programu - výstavní haly, kinodivadelní sál, příslušenství, administrativa, restaurace, hygienická zařízení včetně umělého větrání atd. - ale především navržení takového objektu nebo soustavy, která vytváří z počtu, velikostí, sledu a povahy tématických celků výstavy pro ně co nejvhodnější prostředí a vzájemné vztahy. Domníváme se, že v případě tématické výstavy platí výrazně fakt, že stavba je schránkou obsahu. Toto účelové hledisko se pak viditelně prolíná do vnějšku stavby a má zpětný vliv pro vytváření vnější architektury. Tak se vnějšek a vnitřek, vnitřní náplň a technika stavby, exponáty a výtvarná díla stávají nedílnou součástí komplexního celku.

Zdůrazňujeme tuto zdánlivou samozřejmost nejen proto, abychom zdůvodnili svůj postup a řešení pavilónu. Zdá se nám, že je dosud příliš častá praxe rozdělování projektu pavilónu od projektu vnitřku, nebo dodatečná imputace výstavní náplně do daného pavilónu. To je při akci podobného druhu postup méně správný, zastaralý a architektonicky i ekonomicky nevýhodný. Zvážení různých možností z hlediska účelu svědčilo jednoznačně proti monoprostoru, jehož hlavní výhoda - universálnost a přizpůsobivost různému obsahu - platí jen pro výstavní budovy stálého charakteru s mnohonásobným, často komerčním využitím. Zatím se zde jednalo o akci individuální, jednorázovou, na přesný scénář, který vyžaduje řadu prostorů určité povahy v daném sledu. To vedlo k vytvoření prostoru slavnostního, sloužícího pro zkoncentrování pozornosti a prostorů „dramatických“proti prostorům „klidným“.

Uvážili jsme také obrovskou rozlohu výstavy, množství pavilónů, spoustu dojmů a masy lidí. Je nutno počítat s velmi unaveným, a proto nepozorným návštěvníkem. Toho je zapotřebí nejprve zaujmout, soustředit a v průběhu prohlídky jeho zájem udržet, případně vystupňovat. To vše svědčilo pro nenásilné vedení návštěvníka do postupně jiných, odlišných prostředí, která ho mají povzbudit k soustředění na další úsek prohlídky.

Ve smyslu všech těchto úvah byla dislokována výstavní náplň do soustavy typizovaných hal, ve které se střídají a kontrastně doplňují dva systémy. Tři typizované plné kubusy čtvercového půdorysu a dvě plně prosklené spojovací haly. Tyto základní prostory byly dále vnitřně členěny volným vkládáním výstavních plošin, zhruba ve výši.prvého patra. Tak vznikla skladba sálů různých charakterů. V dispozici pavilonu je důsledně zachováno plynulé vedení návštěvníka od vstupní haly prostorami přízemí, mezipater a galerií až do expozice lázeňství v nádvoří. Zmáhání výšky je rozloženo s ohledem na únavnost tak, že vždy menší počet stupňů spojuje. výstavní sály různých podlaží. Bezpečnostní schodiště jsou volně připojena na vnějšku hal jako samostatné prvky architektury. K výstavním halám je připojena partie s věžovou nosnou konstrukcí pro oběžné kolo Kaplanovy turbiny a samostatný objekt restaurace.

Hlavní konstrukce je provedena technikou trubkové ocelové kostry. Pro vytvoření obvodových stěn u kubusových hal byl navržen jednotný systém čtyř nosných rohových sloupů. Haly jsou bez vnitřních podpor. Stěny těchto tří kubusů jsou příhradové nosníky na rozpětí 28 m a výšku 12 m. Spojovací haly s plně prosklenými obvodovými stěnami mají jednoduchou trubkovou konstrukci o stejných rozponech s vloženými galeriemi. Podmínkou zastřešení tří čtvercových kubusů bylo dobré horní světlo. Plný čtvercový střed těchto střech, velikosti 18 X 18 m, je nesen čtyřmi šikmými vzpěrami, zakotvenými do čtyř rohových nosných sloupů vnějších stěn. Po celém obvodu střechy je proveden široký osvětlovací pás z polyesterového laminátu. Konstrukce vnějších stěn je upravena pro montáž lehkých venkovních panelů velikosti 1 X 2 m.

Považovali jsme za důležité řešit technicky otázku, která dnes zajímá mnoho architektů, otázku plné plochy ve fasádě, a to takovým způsobem, abychom se nemusili spokojit normální technikou vnější plné stěny, tj. stěnou provedenou v omítce nebo v normálním obkladu, nebo stěnou obloženou fabrikáty - deskami, které vyžadují plasticky vystupující lištování spár.

Po vyzkoušení celé řady vývojových prototypů došli jsme k panelu na. principu skříňového nosníku o tloušťce 7 cm a rozměrů 100 X 200 cm, provedeného převážně z pěnoskla a umělé pryskyřice. Líc panelu je překryt skleněnou mozaikou z křišťálového průhledného skla se zatavenými krystaly jantarového skla s použitím similizace. Pro zvýšení třpytu a pro vyloučení zrcadlení nebo oslňování ve velké ploše, je vnější líc jednotlivých kamenů této skleněné mozaiky zvláště tvarován. Byl řešen i jednoduchý způsob montáže na šrouby a provedení zapadlých vodotěsných spar, ve kterých je zamáčknuta krycí lišta z eloxovaného hliníku s těsnicím gumovým páskem. Panely mají při své malé váze a tloušťce izolační schopnost 45 cm silné cihelné zdi. Mají i velkou odolnost proti tlaku větru, proti mrazu a vodě. Panely i mozaika mají pro svůj snadný výrobní postup charakter fabrikátů, takže tento princip lze uplatnit v nejširším měřítku v průmyslové výrobě.

U velkých zasklených stěn fasády bylo záměrnou snahou dosáhnout vzhledu svislých průhledných dílců o rozměrech 1,5 X 13 m bez vodorovných příčlí. Proto jsou stěny zasklívány tabulemi velikosti 1,5 x 2 m s vodorovnými těsnicími vložkami z průhledné umělé hmoty. Váha každé tabule je samostatně nesena svislou kovovou konstrukcí.

Hledisko ekonomie stavby bylo respektováno především typizací prvků, respektive typizací a opakováním hal a důslednou předvýrobou součástí stavby.

Jednou z daných podmínek projektu byl požadavek, aby provedené konstrukce po skončení výstavy mohly být s minimálními ztrátami demontovány a přeneseny a využity v Československu. Proto jsou nosné ocelové konstrukce většinou šroubované. To mělo pochopitelně vliv, někdy nepříznivý, na dimenzování jednotlivých konstruktivních prvků.

Závěrem k tomuto oddílu uvádíme, že závažnou součástí stavebního projektu byla spolupráce se skupinou inženýrů a techniků z Hutního projektu vedenou inženýry Dundrem, Dr. Wankem a Tomáškem; na projektu ocelové věže spolupracoval ing. Bendík a na statických výpočtech ing. I. Nový. Byla to spolupráce příkladná, pomohla splnit termíny projektu, které se po schválení scénáře počítaly ne na měsíce, ale na týdny a dny.

Projekt expozice a výstavního zařízení

Při naší práci byly sledovány v dohodě se scénáristou J. Santarem tyto hlavní zásady:

Důležitá byla otázka volby nových a pokrokových výrazových prostředků, které by zajistily odlišnost od ostatních účastí. Byla zvolena ve všech směrech kulturní poloha expozic proti obvyklejšímu pojetí se silnými znaky komerčnosti. Přímými nositeli vedoucích myšlenek programu se stala výtvarná díla, která byla často monumentální povahy a která byla provedena v definitivních materiálech - v bronzu, mozaice, mramoru, skle, keramice atd. Scénář vůbec byl převážně vyjádřen uměleckou formou. Kromě toho byly některé vhodné úseky předvedeny filmem, světelnými, pohybovými nebo jinými technickými prostředky.

Nová a odlišná byla myšlenka, aby část scénáře byla obsahem průbojného představení v kulturní síni - Radokova „Laterna magika".

Aby obsah výstavy byl návštěvníku přehledný a pamatovatelný, byly oddíly scénáře zpracovány co nejjednodušeji, lapidárně, s minimem textů. Byl respektován požadavek volného prostoru a nejužší výběr exponátů znamenal, že se staly typickými představiteli celých oborů.

Byli jsme toho názoru, že je správné, aby byli přizváni k účasti, pro solitérní úkoly kromě výtvarných umělců ti architekti a výtvarníci, kteří mají zkušenosti ve vytváření scény. Ti převzali ztvárnění těch částí scénáře, které byly vhodné pro scénický způsob vyjádření. Tak.měla být zajištěna i určitá svěžest instalace a využito specifických .hodnot k prospěchu a obohacení celku. Byla realizována spolupráce v úseku "Děti a loutky" s Jiřím Trnkou, v úseku energetiky a zemědělství s F. Trosterem, v úseku sklo a památky s J. Saalem, ve scénách expozice "vkus" s A. Kybalem. Z důvodů jednotnosti stylu byly tvarové i konstruktivní detaily výstavních zařízení prováděny ústředně v našem ateliéru. V několika scénických vyjádřeních spolupracoval J. Svoboda, který také realizoval novou podnětnou scénu „Pražského jara“ a „Laterny magiky". V průběhu práce byly vypsány užší soutěže pro školy uměleckého směru. Na základě jejich výsledků navrhl P. Smetana interiér kulturního sálu a propagaci československých lázní v exteriéru.1)



Situace areálu
Československá účast na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 měla zásadní význam: zde se naše země vrátila do civilizované Evropy. Po letech ždanovovského třeštění, které se v architektuře a výtvarném umění projevilo trapnou epizodou tzv. socialistického realismu (sorely), se architektům, technikům, designerům a výtvarníkům naskytla skvělá záminka, jak toto smutné období radikálně ukončit. Slovo „radikálně" je zde na místě, neboť Československý pavilón s restaurací PRAHA-EXPO \'58 nenese vůbec prvky historismu a rovněž zvolená konstrukce (ocelový skelet) nemá u staveb z předchozí totalitní éry obdoby. Lze zde spíše spatřovat pokus navázat na styl slavného československého pavilónu na pařížské Světové výstavě v roce 1937 (arch. J. Krejcar a kol.), kde byly použity stejné materiály- ocel a sklo. Ale je tu i paralela s tehdy souběžnou produkcí špičkových studií v USA a západní Evropě, kterou tvůrci bruselských staveb pečlivě studovali novátorské užití hliníkových panelů, subtilnost konstrukce, dovedená téměř k extrému, "pastelová" barevnost interiéru, prvky tehdejšího "aerodynamického" art déco). Novinkou pak bylo hojné užití typicky českého produktu: drobné skleněné mozaiky. Základní ideou architektonického řešení byl kontrast prosklených "vzdušných" partií s mohutnými kubusy pavilónu. To byly jistě důvody, proč v Bruselu náš pavilón s restaurací získaly hlavní cenu. Přidejme ještě působivost instalace, která poprvé - jen neřadila jednotlivé exponáty, ale měla promyšlenou strukturu a poměr výtvarných a technických prvků.

Pavilón s restaurací pro Brusel byl tedy hlasitým prasknutím dveří za traumatizujícím obdobím. Architekti František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný patřili ke generaci, která vstupovala na scénu ve třicátých letech (Hrubý byl např. spoluautorem funkcionalistického obchodního domu Bílá labuť v Praze Na poříčí z let 1938-1939). Brusel byl tedy logicky pro tyto tvůrce příležitostí vrátit se zpět k odkazu avantgardy a po deseti letech plynule navázat na násilně přerušený vývoj. Na instalacích obou objektů pro Brusel se ovšem zúčastnila plejáda dalších autorů, mnozí z nich byli tehdy ještě studenty pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Většina z těchto architektů a výtvarníků pak patřila k těm, kteří v uvolněné atmosféře šedesátých let dokázali přivést československé umění na evropskou úroveň ( namátkou pár jmen: Troster, Smetana, Svoboda, Makovský, Trnka, Kybal, Fišárek, Roubíček, Bauch, Fulla, Kovář, Svolinský, Štipl, Rossmann, Janoušek, Kotík). Ostatně neplatí to jen o těchto profesích; obrovského úspěchu dosáhla v Bruselu také Laterna magika.

Všimla si toho i československá vláda a v roce 1959 rozhodla, aby byly obě stavby v Bruselu demontovány a přemístěny do Prahy. Je to čin neobvyklý, ale nikterak výjimečný - také Rakušané provedli transfer svého pavilónu z Belgie do Vídně (umístili tam pak Muzeum umění XX. století). Pro naše objekty byly vybrány atraktivní parcely – pavilón byl sestaven v areálu výstaviště v Královské oboře (katastr Bubeneč), restaurace na ještě lepší parcele přímo na hraně Letenských sadů v Holešovicích, takže se ihned stala jednou z dominant města při pohledu z centra. (V Letenských sadech se tak - možná náhodou - objevily postupně dvě stavby, určené původně pro výstavní účely v jiné lokalitě a později transferované: Hanavský pavilón z roku 1891 a restaurace PRAHA-EXPO \'58). Čin to byl prozíravý, neboť nové dominanty se staly takřka okamžitě kultovními stavbami, Pražané na ně byli patřičně pyšní a "bruselský styl" zachvátil v následujících letech celou společnost (bohužel v dosti zdegenerované a někdy až odpudivé podobně, i když by se našly i dobré příklady...). Je možná škoda, že pavilón a restaurace, které v Bruselu tvořily komplex, byly od sebe odtrženy, ale jinak se věnovala maximální péče jejich okolí, kam byly přeneseny téměř všechny další originální prvky, včetně bazénků, plastik, dokonce i Kaplanovy turbíny (stála zavěšena na speciální konstrukci poblíž boční brány do areálu Výstaviště - tehdy ovšem ještě PKOJF). Je třeba připomenout i adaptaci sálu v paláci Adria na Jungmannově náměstí v centru Prahy, kde architekti Cubr- Hrubý- Pokorný upravili (samozřejmě opět v "bruselském stylu") prostory pro Laternu magiku (poslední zbytky těchto úprav zmizely v polovině devadesátých let).

Pavilón i restaurace plnily po léta výborně svou funkci. Výstavní komplex byl vhodný zejména pro jarní a podzimní expozice nejrůznějšího druhu (problémy byly jen se zimním provozem - pavilón se nedal vytápět - a v létě v něm bylo v prosklených částech příliš horko). Jak však bývá u těchto staveb typické, objekt postupně chátral a údržba nebyla kvalitní. Koncem osmdesátých let byly odstraněny působivé mozaikové obvodové panely a nahrazeny plastovými prvky. Po nevydařené "Jubilejní" výstavě v roce 1991 pavilón do základů vyhořel a poté už nebyl zájem o jeho obnovení, třebaže tím Výstaviště ztratilo jednu z mála polyfunkčních budov.

Osud restaurace byl vlastně obdobný. Skvěle sloužila v šedesátých a sedmdesátých letech. Ukázalo se, že velmi prozíravé je rozčlenění prostorů do tří cenových zón: na nekrytém plató na zbytcích vinných sklepů před restaurací byla cenově všem dostupná sezónní kavárna s cukrárnou, v přízemí se nacházela dražší plzeňská restaurace a exkluzivní patro, přístupné nádherným vřetenovým schodištěm se stěnami krytými zlatou mozaikou, bylo vyhrazeno pro tzv. první cenovou skupinu

Úpadek nastal až v průběhu osmdesátých let. Podnik tehdy spravovala firma RaJ Praha 7, která tu zřídila něco jako turistickou restauraci, kam autobusy navážely čedokářské zájezdy.

Postupně zmizela většina původního vnitřního zařízeni, okna ve vyhlídkové horní místnosti byla opatřena tmavými okny pohlcujícími UV zářeni, čímž se změnil vnější vzhled objektu. Veškeré konstrukce byly ve značně omšelém stavu, za pavilónem se objevily nejrůznější přístavky. Ale objekt dále sloužil. Uzavřen byl v roce 1990, kdy byl zcela nesmyslně zařazen do dražby v rámci malé privatizace, poté několikrát změnil majitele, kteří zřejmě mínili se stavbou na tak lukrativním místě dále spekulovat

Po celá ta léta řada odborníků i různých iniciativ upozorňovala na bídný stav Bruselské restaurace. Vše marno. Naděje svitla před třemi lety, kdy se jejím majitelem stala banka, ale ta se jí rychle zbavila. Pak se objevily jakési velmi podivné záměry nového majitele: restaurace je prý na tomto místě nerentabilní (?! - nedaleko situovaný „Letenský zámeček" je v sezóně doslova obléhán Pražany i turisty). Proto vznikl nápad celý pozemek obehnat vysokou zdí (uprostřed veřejných sadů!), přerušit tak jedinečnou vyhlídkovou cestu z Letné přes Chotkovy sady a areál Pražského hradu až na Petřín. Restaurace se měla změnit na rezidenci. Pak bylo nějakou dobu ticho a poté začal šířit radní magistrátu Igor Němec další novinku - prý tu budou kanceláře a prostory pro umístění dvaceti obrovských Muchových pláten z cyklu Slovanská epopej. I laikovi bylo přitom zřejmé, že do stávajícího objektu by se nevešel ani jediný obraz! Navíc není jasné, proč o podobných záměrech neinformuje přímo současný majitel objektu, firma Allgemeine Immobillien Verwaltung.

Bruselská restaurace je chráněna dokonce několikanásobně: jako nemovitá kulturní památka, jako stavba, která leží na území pod patronátem UNESCO (sem patří část Letenských sadů jižně od Letenské pláně), jako součást chráněného parku a konečně jako objekt, ležící v památkové zóně Holešovice. Přesto postupnou demontáž (přesněji řečeno rozkrádání) stavby přímo před očima všech Pražanů nedokázaly zastavit kompetentně orgány obvodu, města ani státu (Obvodní úřad, Pražský ústav památkové péče, magistrát a jeho odbor památkové péče, ministerstvo kultury a Státní ústav památkové péče). To je pozoruhodné a svědčí to o značné laxnosti odpovědných úředníků. A jistě tu stále platí, že památky moderní architektury jsou vnímány jako druhořadé, ač stáří nemůže být jediným kritériem.

Přesto je ještě možnost nápravy. Ocelová kostra stavby se zachovala a veškeré další prvky lze vyrobit bez problémů, neboť existuje podrobná plánová dokumentace, stovky fotografií, několik filmů a především ještě žijí lidé, kteří se před více než čtyřiceti lety podíleli na projektu a realizaci. Protože nejde o stavbu velkého stáří, kde je žádoucí zachovat maximální množství autentických prvků, a řada původních detailů byla již dříve zničena nebo nahrazena jinými, je rehabilitace objektu reálná. Otázkou ovšem je, kdo to zaplatí.

V současnosti je opět projednáván projekt přestavby na administrativní budovu. Projekt zpracoval v březnu 2000 atelier AIT Praha, s.r.o., pod vedením ing. J. Kripnera. Projekt necti památkové ani architektonické hodnoty objektu, o principiální nevhodnosti budovat kanceláře na tomto místě nemluvě. Navrhuje se změnit rozsah prosklených ploch fasády, v prostoru vnitřního dvora má být půlkruhový světlík o průměru 12 m pro prosvětlení suterénu, historický vstup do objektu s původními dvoukřídlými dveřmi a výzdobou ve tvaru dvou písmen X je nahrazován kruhovým turniketovým vstupem. V přízemí, kde se pod uzavřenou restaurací v prvním patře nacházela otevřená venkovní restaurační terasa, se počítá s uzavřením tohoto prostoru prosklenými stěnami, takže objekt přijde o své charakteristické hmotové řešení.

V nadzemních podlažích se prostory nově dělí příčkami na kancelářské prostory a zřizují se nová schodiště. Projekt neupřesňuje obnovu barokního viničního sklepa, který je dnes součástí restaurace. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem konstatoval pražský ústav památkové péče, že řešení dle předloženého projektu není přípustné. Doufejme, že v těchto dnech kdy se vydává závazné rozhodnutí, bude odbor památkové péče ctít zákon a devastující přestavbu Bruselské restaurace na kancelářskou budovu zamítne.

Celou situaci dokresluje skutečnost, že odborné veřejnosti je prezentována studie na obnovení restauračního provozu a instalaci Slovanské epopeje v suterénu objektu (viz.příloha: „Podzemní přístavba výstavního sálu pavilonu EXPO´58). Největší odpovědnost za zničení této mimořádné kulturní památky má stát, a je proto nezbytné, aby stát své chyby napravil.5)

Současný stav restaurace

Podíváme-li se zpět na úspěšné stánky československých expozic, máme tu impozantní sérii staveb, které posunuly vývoj domácí tvorby o hodně dopředu, někdy dokonce ovlivnily i světovou scénu. Stačí připomenout objekty Josefa Gočára na Světové výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925, Otakara Novotného na benátském Bienále 1925 (stojí tam dodnes), Kamila Roškota v Miláně 1927, Chicagu 1933 a zejména New Yorku 1939 a především úžasnou stavbu Jaromíra Krejcara pro Světovou výstavu v Paříži 1937 s konstrukcí z oceli a skla. Na tuto sérii pak navázal Brusel, Montreal (1967) a Osaka (1970). Úpadek nastal v době normalizace: průměrný pavilón jsme měli ve Vancouveru (1986). Sevilla o šest let později dopadla rovněž rozpačitě, protože do kvalitně navrženého „obalu" (ADNS) -jakési černé dřevěné skříně - nebyla vpuštěna konceptuální idea filosofa Petra Rezka, která se zdála schvalovacím komisím příliš „ujetá", a narychlo se do pavilónu stěhovaly „osvědčené" skleněné plastiky. Na další náš pavilón pro EXPO v korejském Soulu se ministerstvo zahraničí ani nenamáhalo vypsat soutěž a vše, co se odehrálo kolem přípravy EXPO v Hannoveru, nese rovněž pečeť neuvěřitelného amatérismu.2)

logo horoskopy
logo humor
logo sms
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky Studijní materiály
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Úterý 16. 10. 2018 Svátek má Havel
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz