Hudba

CLAUDE-ACHILLE DEBUSSY

Typ

Referáty

Počet stažení

Doporučit

Vloženo	06.4.2006
Počet stran	2
Velikost	11 KB
Typ souboru	Jednoduchý text

Claude-Achille Debussy

Narodil se v Paříži 22. srpna 1862 jako první z pěti dětí. Jeho rodiče nebyli příliš zodpovědní vůči svým dětem, a tak většinu času prožil u své tety v Cannes, která mu také zařídila první hodiny klavíru. Kolem roku 1871 Claudova budoucí patronka-madame Antoinette-Flore Mauétová, upozornila jeho otce na Claudovi výjimečné schopnosti, a otec, v naději života v zahálce díky geniálnímu synovi, svolil k jeho přípravě na zkoušky na konzervatoř. V létě roku 1872 zkoušky opravdu úspěšně složil. Debussy se tedy začal hudebně vzdělávat. Jeho učitelem se stal Antoin Marmontel u něhož dělal velké pokroky. Postupně se však Debussy Vzdává veškerých plánů na kariéru klavírního virtuosa, jelikož ho čím dál víc fascinuje kompozice. Roku 1877 obdržel druhou a také poslední cenu za hru na klavír. Jeho studium hry na klavír se chýlilo ke konci, ale přibývalo úspěchů z hudební teorie. Začal také novátorským a často kontroverzním způsobem experimentovat se zvuky a hudebními myšlenkami. Byl studentem, kterého zajímalo vše, co bylo výzvou existujícím hudebním názorům. Díky první ceně kterou získal v roce 1880 za praktickou harmonii, mohl v 18 letech postoupit do třídy, kde se učila kompozice. Již v roce 1879 se mu však otevřel nový a vzrušující svět. Jeho starému učiteli na klavír, Marmontelovi, se pro něj podařilo najít na léto místo rodinného hudebníka v domě milionářky a fanatické Wagnerovi obdivovatelky madame Marguerite Wilson-Pelouzeové. V létě 1880 se dostal do prostředí ještě přepychovějšího-Marmontel mu zajistil místo u bohaté Rusky Naděždy von Meckové, Čajkovského patronky. Zde také strávil dvě následující léta, hraním a učením jejích dětí. Naděžda von Mecková byla také první osobou jíž Debussy věnoval skladbu. Předala ji na ohodnocení Čajkovskému, který ji vrátil se zdrcujícím komentářem.

Většinu roku žil Debussy ale v Paříži a věnoval se studiu. V kompozici činil podle svých učitelů velké pokroky a postupně si našel také okruh podobně smýšlejících mladých umělců a trávil s nimi večery. V následujících letech mu někteří z těchto umělců poskytli inspiraci pro pár jeho nejlepších děl. V této době Debussy navázal ještě jedno důležité přátelství-s bohatou amatérskou zpěvačkou madame Blanche-Adélaide Vasnierovou, provdanou za státního úředníka o 11 let staršího než ona. Zanedlouho nato co se seznámili, se Debussy v bytě u Vasnierů prakticky zabydlel. Mnoho písní z tohoto období věnoval Blanche, ale jejich známost byla na čas přerušena Claudovým odjezdem do Říma.
Roku 1884 se Debussy na konzervatoři přihlásil do soutěže římskou cenu a vyhrál ji. Částí ceny bylo čtyřleté stipendijní studium a příležitost k samostatnému komponován s ubytováním ve Ville Medici v Římě. Přestože to bylo přesně to co si celá léta přál, pocítil krátce po svém příjezdu nenávist vůči všemu kolem něj. Jen jedna věc v něm vzbudila nadšení-setkání se stárnoucím virtuosem Franzem Lisztem. Ten mu dal podnět k navštěvování koncertů v malých římských kostelích, kde se hráli skladby renesančních mistrů, např. Palestriny nebo de Lassa. Po zaměření pohledu tímto směrem si jej město přeci jen získalo. Po všech ostatních stránkách shledával Řím opravdu hrozným a tak se po třech letech vrací opět k Vasniérům.

Doma v Paříži vytvořil rozsáhlejší dílo, které od něj vyžadovala pravidla Římské ceny, kantátu La demoiselle élue na motivy básně Danta Gabriela Rosettiho. Toto jeho první zralé dílo konzervatoř zavrhla, avšak ho to zřejmě vůbec netrápilo. V té době již měl finanční problémy a začal se pohlížet po nějakém bohatém mecenáši. I přesto však žil bohémským životem a příjmal veškeré výstřelky módy v oblasti literatury, umění a hudby. Roku 1888 si dokonce našel čas a peníze na cestu do Bayreuthu, aby mohl shlédnout Wagnerovi opery Parsifal a Mistři pěvci norimberští. K Wagnerovým dílům si však až do konce života uchoval hluboce rozpolcené pocity. Při Světové výstavě, která se konala v Paříži roku 1889, byl Debussy zasažen novým vlivem, který s nadšením přijal: orientalismem. Na výstavě ho uchvátili čínské rituály a znění nevyčerpatelných kombinací nadpozemských zářivých tónů xylofonu v sektoru určeného Jávě. Tento vliv dálného východu jej poznamenal na dalších 20 let.

Začátek 90. let zastihl Debussyho nerozhodného a neproduktivního. Teprve v roce 1893 vytvořil Smyčcový kvartet opus 10, dílo, na nějž se vyplatilo počkat. Slávu však kvartet Debussymu nepřinesl a jeho život byl nadále bezcílný a požitkářský. V tomto období se však seznámil s řadou význačných lidí, mezi nimiž byli mladý básník a estetik Pierre Luoys, Oscar Wilde a Marcel Proust.

Pak náhle nastal obrat. Debussyho láska k Mallarméově poezii přinesla velkolepé plody v Předehře k Faunovu odpoledni, zkomponované jako hudební ekvivalent k básníkově slavné symbolické básni. Toto perfektní a revoluční dílo stačilo k tomu, aby se hudba ve Francii začala ubírat jiným směrem. Dílo se s úspěchem hrálo po celé Evropě a ačkoliv mu nepřineslo peníze, udělalo mu aspoň dobré jméno. Zdálo se však jako by se ho to vůbec nedotklo-žil nadále v bídě a spoléhal na štědrost několika přátel a mecenášů, např. vydavatele Hartmanna. Díky nim mohl pracovat na své nové opeře Pelléas a Mélisanda a postupně se dopracoval k jakémusi životnímu komfortu.
Debussyho životní styl se v podstatě nezměnil až do premiéry opery Pelléas. Vedl stále bohémský život do něhož přišli i pletky se ženami. Vztah ke své milence, Gabrielle Dupontové, byl velmi bouřlivý a vratký. Roku 1897 se pokusila o sebevraždu a Debussy ji opustil kvůli jednoduché a hezounké Rosalii Texierové. Nová dvojice uzavřela sňatek v říjnu téhož roku.

Premiéra opery Pelléas a Mélisanda znamenal skutečný předěl v Debussyho kariéře. Zhudebněním symbolické hry Maurice Maeterlinka vytvořil operu v níž se hudební stránka spojila s poetičností. Debussy se rázem stal nejoblíbenějším hudebním skladatelem, vedoucí osobností nové školy nazvané Debussismus a čímsi na způsob uznávané instituce. Toto vše však přijal s nelibostí. Žil nadále v ústraní a držel se své tvůrčí cesty. Tyto okolnosti nezvratně poznamenali celý jeho život-nebyl již závislý na dobročinnosti přátel ani na příjmu z kritik, které začal psát do různých hudebních časopisů roku 1900 pod jménem Monsieur Croche. \"Pelléas\" byl začátkem jeho vzestupu k soběstačnosti. Změny na domácí frontě byly ještě bouřlivější. Koncem roku 1903 se Debussy seznamuje s Emmou Bardacovou, krásnou, urozenou židovskou dědičkou, která měla děti z prvního manželství a naději, že ji po smrti strýce milionáře čeká bohatství. Debussy se do ní bláznivě zamiloval a v roce 1904 spolu utekli, což dohnalo jeho manželku Lili k pokusu o sebevraždu. Lili přežila, ale Debussyho jednání ukončilo mnohá z jeho nejdůvěrnějších přátelství, a ke všemu ještě musel čelit obvinění, že se řídí čistě finančními zájmy a dělá si zálusk na Emmin majetek. To ostatně vyvrátily dvě události-narození nemanželského dítěte, dcery Claude-Emmy, zvané Chou-Chou, a sňatek s Emmou v roce 1908, rok poté, co ji strýc vydědil, protože se zahodila s muzikantem.

Roku 1905 se konala premiéra jeho nového díla Moře, které se okamžitě ujalo a to i přes mizerný výkon dirigenta, který se během hry ztratil v partituře. Debussy se stal přes noc tvůrcem, a zároveň vůdcem nové školy hudebního impresionismu. Ve své hudbě se však nedržel pouze impresionistické linie-zajímala ho odvěká tajemství ztvárnění přírody. V tom byl za jedno se symbolisty a je příznačné, že jeho největším nesplněným přáním bylo napsat operu podle povídky Edgara Alana Poea Zánik rodu Usherů - Poe měl rozhodně jeden z nejsilnějších vlivů na francouzské symbolisty a dekadenty. Dva roky po tomto triumfu přepadla Debussyho životní krize-pocítil ztrátu svého bývalého života a také ztrátu většiny jeho bývalých přátel. V tomto období téměř nic nesložil a jedinou útěchou mu byly Emma a Chou-Chou, jímž byl skutečně oddán. Sňatek v roce 1908 jej však vyburcoval k nové činnosti a až do své smrti si udržel obrovskou tvůrčí plodnost. Možná z touhy stát se finančně nezávislým začal dokonce svá díla i dirigovat. Naneštěstí byl špatným dirigentem a tak zkoušky a koncerty pro něj znamenali učiněné utrpení. Publikum si toho ale nevšimlo a koncerty měli velký úspěch. Roku 1909 se u něj objevili první symptomy rakoviny konečníku a od roku 1912 trpěl téměř každý den krvácením. Dirigovat však nepřestal, uchýlil se ke směsi kokainu a morfia pro potlačení bolesti, a začal navíc přijímat zakázky na orchestrální díla v naději, že vydělá peníze, aby mohl co nejlépe zabezpečit svou ženu a dceru.
V letech 1911-1912 Debussy spolupracoval se dvěma významnými osobnostmi: impresáriem Sergejem Ďagilevem a italským dramatikem Gabrielem d\'Annunzinem. Vzhledem k tomu, jaký měl Ďagilevův Ruský balet v Paříži v roce 1909 úspěch, nás nepřekvapí, že si s ním Debussy usilovně přál pracovat. Vytvoření původního baletu jim trvalo 4 roky. Jejich první projekt, choreografická úprava Předehry k Faunovu odpoledni, byl naprostým fiaskem, z něhož byl Debussy upřímně nešťastný. Ani spolupráce s d\'Annunziem nedopadla o mnoho lépe. Jejich dílo-misterium o smrti a mučednictví svatého Šebestiána-ke kterému Debussy složil skvělou a místy hluboce dojemnou hudbu, skončilo také nezdarem. Úspěšný nebyl ani balet Hry, který v roce 1913 vytvořil s Ďagilevem. Toto poslední mistrovské Debussyho orchestrální dílo zcela nesmyslně zkazila Nižinského dětinská a narcistická choreografie. V průběhu roku 1913, rok před vypuknutím první světové války, sváděl Debussy dál bitvu s nemocí, dokončil přitom řadu dirigentských závazků a novou sérii skladeb. Dokončil dva sešity Preludií pro klavír a druhou ze dvou klavírních suit, které věnoval své dceři Chou-Chou.

Vypuknutí války v srpnu 1914 znamenalo pro Debussyho okamžité přerušení veřejných závazků a dočasný útlum jeho tvůrčího impulsu. Nakladatel Durand, který věděl, jak jsou Debussyho příjmy v době války omezené, ho na začátek roku 1915 pověřil sestavením nového vydání Chopinových děl. Tento čin přinesl skvělé ovoce ještě téhož roku, neboť Debussy napsal dvanáct Etud, které představují vrchol jeho klavírní tvorby. Jak rok míjel, linula se zpod jeho pera další díla ve strohém stylu. Přestože bojoval s rakovinou, která už se blížila ke konečnému stadiu, podařilo se mu dokončit dvě z plánovaných série šesti komorních děl a klavírní skladbu pro čtyři ruce V bílém a černém, dílo s obrovskou emocionální silou. V prosinci 1915 považovali lékaři za nutné Debussyho operovat, a přestože se operace zdařila, zjistili, že rakovina je nevyléčitelná. Po většinu roku 1916 se Debussy zotavoval a snažil se dokončit svou Houslovou sonátu. Toto tklivé, sladkohořké dílo, které dokončil koncem léta, mělo být jeho dílem posledním. Průběhu roku 1917 již pro něj bylo komponování příliš namáhavé, a spokojil se tedy pouze s dokončením libreta k plánované opeře na motivy Poeova díla. Hudbu však už nesložil.

V lednu roku 1918 byl již upoután na lůžko. Zemřel ve svém pařížském bytě 25. března ve chvíli, kdy vrcholilo poslední velké bombardování města Němci. Debussy byl pohřben 28. března 1918 na pařížském hřbitově Pére-Lachaise za hřmění německých pušek a v přítomnosti hrstky smutečních hostů.

Přihlášení

Registrace

Vzhledy:

Středa 13. 8. 2025 Svátek má Alena

Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz Prodávej s Plať-Mobilem.cz



Odesílatel:
Příjemce:
Předmět:
Text zprávy:	Posílám ti odkaz na zajímavý studijní materiál s názvem: Claude-Achille Debussy Najdeš jej na adrese https://studentka.sms.cz/referat/claude-achille-debussy