TAJEMSTVÍ KRABIČKY - SLOHOVÁ PRÁCE

Typ Referáty
Počet stažení 91
 
Doporučit Zaslat na email Zaslat na email
Stáhni
Vloženo 06.4.2006
Počet stran 2
Velikost 6 KB
Typ souboru Jednoduchý text

Tajemství krabičky - slohová práce

Je to teprve nedávno, co se Sylva se svou maminkou paní Myškovou přestěhovaly do jednoho starého domu v docela malém městě. Po pár dnech, když už byly téměř nastěhované, tak si Sylva řekla, že se konečně porozhlédne po půdě, jelikož tam zbylo spoustu starých věcí, které tam jistě nechali dřívější majitelé domu. Ale hned na první pohled ji zaujala stará zdobená krabička …

,,Au!“ vykřikla Sylva, když se na ni zřítilo pár starých krabic a knížek. ,,Jsi v pořádku?“ zeptala se máma a vyběhla po schodech na půdu podívat se, co se stalo. ,,Jo, jsem,“ ozvala se Sylva, „jenom jsem se tady chtěla porozhlédnout, ale zřítilo se to na mě.“

Když jí máma pomohla sesbírat všechny ty věci, Sylva konečně otevřela tu záhadnou krabičku. Našla v ní nějakou fotku pěkného mládence ve vojenské uniformě. „To musí být pěkně stará fotka.“ Prohlásila Sylva s obdivem. Podívala se, co je tam dál a vytáhla korálky a brož, které si hned vyzkoušela. „Tak ty Ti vážně sluší.“ Řekla jí maminka, a tentokrát nahlédla ona. Zbyla tam ještě uschlá růže, medajlónek, jakási olověná kulička a dopis. Paní Myšková ho vzala do rukou. Na obálce stálo : Anička Slámová. Otevřela obálku a začala číst :

„Milá Aničko, je mi líto, že se nezúčastním Tvé oslavy. Moje matka Ti už všechno jistě řekla a určitě Ti předala i můj dárek. Vše se seběhlo tak rychle, ani jsem se nestačil s Tebou rozloučit. Konečně se ozval bratr a poslal plán cesty. Za chvíli odjíždím se strýcem do Ostravy a odtud do Těšína. Zítra, tedy v den Tvých osmnáctin už jistě budu ve Varšavě nebo Gdaňsku. A pak jen lodí do Anglie. Tam už mě bude čekat bratr. Odchází se mě těžko, ale vím, že to chápeš. Vždyť jsem Ti všechno vysvětlil už mnohokrát. Doufám, že to nebude dlouho trvat a my se znovu setkáme. Opět půjdeme kolem řeky na naše místo a já Ti natrhám tu nejkrásnější a největší kytku.

Se vzpomínkou v srdci

Tvůj Honza“

„To bylo tak smutné.“ vzlykla Sylva, když máma dočetla dopis. „Je tady datum 5.března 1939.“ Řekla paní Myšková. „Je starý, ale myslím, že bychom měly najít jeho majitele, jistě bude mít radost.“ Ale Sylva namítla : „Vždyť už jí musí být 79 let! A co když je už dávno mrtvá nebo se vdala a jmenuje se jinak?“ Avšak její máma byla pevně rozhodnutá. „Za pokus přece nic nedáme.“ A tak se ty dvě vydaly hledat onu Aničku Slámovou.

Ptaly se sousedů v okolí, jestli o ní něco neví, ale bez úspěchu. Až teprve jedna stará žena si na ni vzpomněla : „Ano, pamatuji se na ni. Byla to krásná a velmi milá žena. Ve třiceti se vdala a měla dva syny. Její manžel pak zemřel na zápal plic. To víte, tehdy nebyla taková medicína jako dnes. Její synové se oženili a pak se odstěhovali. Proto tam bydlela tam jen do svých šedesáti pěti let a pak odešla do Domova důchodců. Ale to už je dávno a já si nevzpomenu do kterého. Od té doby jsem o ní neslyšela. V tom domě bydlelo už víc rodin. Co si pamatuji, tak jste třetí.“ „A nevíte náhodou, jak se teď jmenuje?“ „Ano, jistě,“ odvětila stará žena, „jmenuje se Anna Kozelková.“ „Tak vám moc děkuji.“ Radostně poděkovala paní Myšková a odešla se Sylvou pátrat dál…

A konečně! Objevily ten Domov důchodců, kde žila Anna. Poprosily tedy sestřičku jestli by ji mohly navštívit. A tak vešli do pokoje a uviděli starou dámu, jak sedí v křesle a dívá se z vysluněného balkónku ven. „Dobrý den, Vy jste Anička Slámová?“ Slušně se zeptala paní Myšková. „Něco pro Vás máme.“ Anna pomalu vstala a otočila se. „To jsem. A kdopak jste Vy? Smím-li se ptát.“ „Já jsem Tereza Myšková a tohle je má dcera Sylva. Víte, nedávno jsme se přestěhovaly do Vašeho bývalého domu a na půdě jsme našly tuto krabičku. Myslela jsem, že ji budete chtít.“ „Ano, ta je moje.“ Zašeptala Anna se slzami v očích. Pobídla je, aby se u ní posadily a začala rozbalovat tu krabici…

„Víte, to bylo tak. Tehdy mi bylo šestnáct let. Byla jsem smutná, protože mi umřel bráška na záškrt.“ Řekla a podívala se na tu olověnou kuličku. „Ta byla jeho. Dal mi ji, když umíral. Byl to jeho talisman.“ A pokračovala ve vyprávění. „Procházela jsem se podél řeky, když mě oslovil půvabný mládenec s kytkou v ruce. „To jsem natrhal pro Vás.“řekl mi a já se na něj usmála. Byla to láska na první pohled. Tehdy mu bylo dvacet let a jmenoval se Honza. O rok později musel jít na vojnu a my už se viděli jen málokdy. Každý den jsme si psali a já na něj trpělivě čekala. Hitler stále víc okupoval svou armádou tehdejší Československo a my všichni jsme už dávno vycítili, že už brzy propukne druhá světová válka. Tak moc jsem se bála o svého milého! Byly to hrozné časy. Honza mě připravoval na to, že bude muset do války, jestli se mu brzy neozve jeho bratr, co už dřív odjel do Anglie. Emigroval by za ním a tam by byl v bezpečí. Říkal mi, že tu mám na něho počkat, že se vrátí, až to všechno skončí. A tak čas utíkal a blížily se mé osmnáctiny. Slíbil, že si vezme propustku na moje narozeniny. Byla jsem šťastná, že ho opět uvidím…
Tak konečně nastal ten den…

Když nastal večer a Honza se ještě neukázal, znervózněla jsem. Oslava vypukla v plném proudu. Najednou ke mně přišla Honzova matka. Všechno mi řekla a vysvětlila, že prý už neměl čas a předala mi jeho dárek a dopis s růží. Vše jsem chápala, ale stejně mi bylo hrozně. Vyběhla jsem nahoru po schodech do svého pokoje a s pláčem jsem si sedla na postel. Rozbalila jsem ten dárek byly to nádherné korálky a brož. Byla jsem tak ubrečená, že jsem skoro neviděla. Ruce se mi třásly, ale přesto jsem otevřela dopis. V tom dopise se mi omluvil a znovu vše vysvětlil. Vyšla jsem z domu a rozběhla jsem se k řece, kde jsme se spolu často procházeli a kde jsme se také seznámili.

Za pár dní už byli Němci všude. Slovensko se od nás odtrhlo a vznikl samostatný stát…

Ani nevím jak, ale přežila jsem druhou světovou válku. Bylo konečně po všem a ti, co utekli před Němci se vraceli domů. I já jsem čekala na svého milého, ale vrátil se jen jeho bratr se svým strýcem. Tušila jsem, že se Honza už nikdy nevrátí. Jeho bratr mi to jen potvrdil. Prý dostal tuberkulózu a zemřel. Věděla jsem, že už nikdy s nikým nebudu tak šťastná jako s ním. Jeho strýc mi dal medajlónek, který jsem Honzovi věnovala pro štěstí. Tak jsem všechny cennosti, co mi po něm zbyly uložila do této krabičky společně s bolestí v srdci.“ Když stařenka dopověděla svůj příběh, všechny měli slzy v očích.

A od té doby byly ty tři jako babička s dcerou a vnučkou. A i po její smrti ještě dlouho vzpomínaly na tuto krásnou a výjimečnou ženu, která vnesla do jejich životů nejen radost a štěstí.

logo horoskopy
logo humor
logo sms
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky Studijní materiály
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Neděle 25. 2. 2018 Svátek má Liliana
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz