Literatura

JOSEF JUNGMANN

Typ

Seminární práce

Počet stažení

Doporučit

Vložil	Šnircová Ivana
Vloženo	20.3.2006
Počet stran	14
Velikost	14 KB
Typ souboru	Jednoduchý text

Josef Jungmann

Obrození měšťanské společnosti

Základním znakem národa se stal obvykle jazyk. Proces vytváření národa byl snazší tam, kde žily národy ve vlastních státech (Francie, Španělsko ap.), naopak u národů žijících v politickém područí probíhal tento proces méně přímočaře. U těchto národů hovoříme často o národním obrození (Litva, Slovinsko ap.). Rovněž proces formování novodobého českého národa označujeme jako národní obrození.

Tento proces začal obdobím učeneckého zájmu o jazyk v poslední čtvrtině 18. století a rozvojem česky psané lidové literatury a divadla v téže době. Tato ,,generace Dobrovského" nevěřila v to, že by český jazyk mohl být plnohodnotným dorozumívacím prostředkem národa, spíše jej chápala jako jazyk lidu a omezovala se na jeho vědecký popis. Byla to generace ještě osvíceneckého názoru a uměleckého ovzduší klasicismu.

V prvním desetiletí 19. století si ale Josef Jungmann již plně uvědomoval potřebu rozvoje českého jazyka a byl přesvědčen, že čeština bude záhy plnohodnotným jazykem národního společenství. Jungmann okolo sebe soustředil okruh vlastenců, kteří začali s nadšením pěstovat český jazyk a literaturu, a my tedy hovoříme o nástupu ,,Jungmannovy generace".

,,…každý národ jen v svém jazyku nejjistěji a nejrychleji vzdělán být může….“

Josef Jungmann

Josef Jungmann pocházel z Hudlic u Berouna a byl šestým dítětem chudého ševce Tomáše Jugmanna a Kateřiny rozené Kinské. Na přání rodičů se měl stát knězem, a tak byl poslán nejprve do Berouna a poté do Prahy na piaristické gymnázium. Vystudoval filosofii na univerzitě, kde jej profesor matematiky Stanislav Vydra přivedl k českému vlastenectví. Následovalo studium práv, které však z rodinných důvodů nedokončil. Od roku 1799 totiž mladý Jungmann získal při studiu místo učitele na litoměřickém gymnáziu a zde se roku 1800 oženil s Johannou Světeckou.Po sňatku se rozhodl pro učitelskou dráhu, protože mu skýtala nejvíce prostoru a času pro literární činnost. Jako první gymnaziální učitel se věnoval výuce češtiny, což mu přineslo velkou popularitu mezi vlasteneckou společností a přivedlo ho do Prahy, kde v letech 1815 - 1844 vyučoval na staroměstském gymnáziu a posledních deset let stál v jeho čele.

Kromě své činnosti učitelské se Jungmann zabýval i činností překladatelskou. Zvláště významné byly překlady Chateaubriandovy Ataly a Miltonova Ztraceného ráje. Vytkl si za cíl výrazné posílení slovní zásoby, neboť právě překlady moderních děl ukazovaly její nedostatečnost. Přes spory s mnoha tehdejšími jazykovědci včetně Josefa Dobrovského prosadil do češtiny velké množství novotvarů, citlivě přebíral slova z jiných slovanských jazyků a nebránil se ani mezinárodním termínům, zdomácnělým v hlavních evropských jazycích. Velký boj sváděl Jungmann se samozvanými ,,brusiči“ jazyka.I díky němu dnes hrajeme na piano, a ne na břinkotruhlu nebo na klapkobřinkostroj, a nepoužíváme čistonosoplenu, nýbrž kapesník. Neujaly se však ani novotvary jeho spolupracovníků. Máme sice kyslík, dusík, uhlík a další slova, která navrhl J. S. Presl, ale už ne solík (chlor), ďasík (kobalt), nebesník (uran), kostík (fosfor). Ovocem jeho úsilí se stal pětisvazkový česko - německý slovník, který obsahoval na 120 000 slov včetně jejich významu a správného užití. Slovník mu přinesl zaslouženou slávu doma i v zahraničí. V rámci rakouské monarchie se stal členem mnoha učených společností, pražská filosofická fakulta jej zvolila dvakrát děkanem a za svou vědeckou práci byl vyznamenán i císařem.

Jungmannův slovník se stal vrcholem českého vlasteneckého snažení, plně srovnatelným s dnešními vědeckými díly. Ovšem s tím rozdílem, že tento Slovník vznikl prací pouze jediného autora. Jeho vydáním byla dokončena kodifikace moderního jazyka ve formě, kterou užíváme dodnes. Český národ tím získal prostředek dorozumění a vzdělání ve všech svých oborech lidské činnosti.

Poslední Jungmannovou literární prací byly jeho Zápisky,napsané v posledních letech jeho života,vydané však víc než dvacet let po Jungmannově smrti. Když zápisky vyšly , staly se jakousi literární senzací. Jungmann se snažil napsat vlastní životopis, avšak když poznal obtíže, spojené s prací tohoto druhu, omezil se jen na několik navzájem nesouvisejících kapitolek, v nichž se upřímně zpovídal ze svých životních zkušeností a názorů. Zápisky ukázaly, že na povrchu tichý a nevýbojný Jungmann hluboce nenáviděl šlechtu, že jeho nejmilejším autorem byl francouzský filosof Voltaire, a to proto, že nenáviděl církev a posmíval se náboženství. To mu bylo v pozdějších letech kritikou vytýkáno jako osobní nepoctivost a Jungmannův význam pro národní obrození byl neoprávněně snižován.

,,Čechem je ten, kdo česky mluví a píše, nikoli ten, kdo se k Čechům hlásí, ale mluví německy.“

Jungmannova díla:

Slovesnost aneb Sbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu (1820, 2. vydání s podtitulem aneb Náuka o výmluvnosti prosaické, básnické i řečnické se sbírkou příkladů v nevázané a vázané řeči)

Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka (1825, 2. přepracované vydáni 1849 rozšířeno o abecední seznam autorů s životopisnými údaji)

O počátku a proměnách pravopisu českého (1828 s V. Hankou)

Beleuchtung der Streitfrage über die böhmische Orthographie (Osvětlení sporu o český pravopis, 1829, s K. Vinařickým)

Slovník česko- německý (1834 - 1839, 5 sv.)

Sebrané spisy veršem i prosou (1841)

Zápisky (vydány v Časopise Českého musea 1871, Z. V. Tobolkou 1907, 1973)

Josef Jungmann

O jazyku českém

Rozmlouvání první

(Z Veleslavína a Čech)

Z Veleslavína : Dovol, Minose, ať promluvím několik slov s příchozím tímto.Tuším pane, že rozprávíte česky?

Čech : Tobše, pan, ja měla, tyš pyl chlapes, chovaška, a ten pyl šesky.

Z Veleslavína : Chvalné a potěšitelné jest to srdci mému, an vidím, kterak i do cizích zemí jazyk můj milý se šíří. Vy, jakož patrno jest, Němec jste; odkud, prosím, rodič?

Čech : Na, na, pan, ja Šech je, a v Šechy narotil.

Z Veleslavína : I toť jste tedy celé své živobytí v cizině strávil; a kdežto, můj milý, že vám možné nebylo, abyste se doučil jazyku českému?

Čech : Já pyl můj šivot ne pšeš granic šesky. Ja v Prase narotil, v Prase šiva pyl a v Prase umšel.

Z Veleslavína : Pro Bůh! Jak jest to možné : Čech - Pražan – a tak chatrně mluviti jazyk svůj?

Čech : Můj jasyk ja mlufit tobše.

Z Veleslavína : Pohříchu, nehrubě; leda byste (čehož bůh ostřez!) k jinému se znal jazyku.

Čech : Můj jasyk je němesky.

Z Veleslavína : I vím všecko; vyť jste syn nějakého německého řemeslníka, jimž předkové naši Pořič za obydlí vykázali, aneb snad některého do Čech vnově přišlého Němce, a Němci vždy měli tu vadu do sebe, že rádi do Čech se loudíce, nerádi se jazyku českému zvykali; snad jste i málo s Čechy obcoval?

Čech : Prafil vám, že v Prase sem.Je ne šátny kaféhaus v Prase, kte ja nepyl jako doma, šátny saal, kte ja fortasovat, theatr a khostel, kte ja neunterhaltovat. Ja mám tobše tabak koušil, tobše biliard‘ hral, cechotal i fechotal, a mám všecko tělat, co se šikotal na šlofěk od kultůr, lebši neš mancher kafalír.

Z Veleslavína : Odkud medle ta hříšná jazyka svého neumělost?

Čech : Ja šek fám, še můj jasyk je němesky; a ten kto šest v těle a topry kapát na tělo má, ten šesky mlufit hanba.

Z Veleslavína : Nastojte! Česky mluviti se hanbí, jazykem, v kterém veškeré království řídí, jimž od končin do končin po celé vlasti slovo boží se káže a hlásá, jímž umění se přednášejí a srdce česká k cnosti a hrdinství se vzbuzují! – V hrdlo lžeš, člověče, že Čech jsi! Němec tobě z očí i kroje hledí; oč, že Šváb jsi? –

Čech : Švab nebo Šech! Tnes to jetno. Ale ja Šech je a Minos k Šechy mi anvaisovat.

…..

Oldřich a Božena

(Sebrané spisy veršem i prosou)

Víš ty, kde selskou děvici

vzal kníže za ženu?

Proč Peruc ves a studnici

tam zovou Boženu?

Své vlasti neznaje běh,

i jsi – li ty Čech?

K své zvůli kníže Oldra byl

a pro své trampoty

kdys v troubu lovčí udeřil;

tu šlechta s holoty

se hrne z Postoloprt

i lovec i chrt.

A hurá! Honba v lesině

a z lesa hlučí v plaň,

a knížeti tu v dědině

se jeví dražší laň.

I jal se v pocitu stát,

se divit a ptát :

,,Hle, peroucí tu děvici

tam při tom roubení;

ó div! V té malé vesnici

tak pěkné stvoření!

Kdos, kvítku, v pustině nám,

jak zvát tebe mám?"

Dí ona: ,,Slovu Božena."

A její hled se rděl.

,,Ta Božena jest má žena,"

on zase pověděl.

A zeman volně se smál,

lid v podivu stál.

,,Ó lovče, netrop, kdoskoli,

si smíchy z prostého,

jsem dívka veská jakkoli,

však ducha čestného.

Tvůj, pane, v městě je svět,

tam kvete ti květ.“

,,Ho, ho! Ty, děvo, knížeti

květ kde chce rozkvétá,

ty měj mé slovo v paměti,

Bůh zítra více dá.“

Stál zeman do zemi vryt,

má potěchu lid.

A hurá! Honba klopoce

a zmizne v lesině.

Ó jak se troudí hluboce,

ó jak je dívčině!

A zeman jitra se bál,

však lid jeho přál.

,,Ať na hrad choť mi vypraví

dvůr slušný ústrojně

a knížecí mi oslaví

trůn žena důstojně.

Kde květe krása i ctnost,

tam urozenost."

A z jitra slyš, tu ve vrata

cos náhle drnčelo

a stál tu vůz, i od zlata

se všecko třpytělo.

I vejde družina k ní

a v úkloně dí:

,,Svou kníže velí ústrojně

choť na hrad vypravit,

tvá ctnost a krása důstojně

má trůn mu oslavit.

Ctí jako urozenost

on krásu a ctnost.

Změň, choti panská, prostý šat

v ten skvostný zlatohlav,

však na panovný vezmi hrad

ten tichý, prostý mrav.

Ten tichý, prostoty mrav

jeť nad zlatohlav.

Vděj na ty zlaté kadeře

to drahé kamení,

jest jeho leskot krásy tvé

jen slabé znamení.

Co s krásou rovnané tvou

demanty, co jsou?

Těch perel mírná jasnota

tvá ňadra ozdobí:

jim ctnota tvá i dobrota

se v ceně podobí.

Ó pro tvou ctnotu a čest

co perla, co jest?"

Odína dívka v drahý šat

a v perly, kamení,

a vypravena strojně v hrad

pro trůnu zkrášlení.

Tu, ačtě národu vděk,

vstal zeman i řek:

,,Ó kníže! Chceš ty – právě-li

nám kněžnu selku dát?

Vždyť páni z panstva brávali,

svůj k svému má se znát.

Aj, předky v paměti měj

a zemana dbej!"

,,Ha, ty zemanstvo bláhové,

měj ve cti rolní rod!

Ze Stadic tvoji vládcové

svůj vyvodili plod.

I platí krása a ctnost

co urozenost.

Či vezmu cizozemkyni

a v hřívu lepík dám,

Bych zjednal vrahům vůdkyni,

bič strojil Čechům vám?

Lép kněžnu z národu mít

než z ciziny vzít."

A ulovené dívčině

dal kníže korunu.

A byla prostá Čechyně

hle, sláva na trůnu.

I plésal vysoko lid,

byl s zemany klid.

Víš nyní, kde tu dívčici

jal kníže za ženu,

Proč Peruc ves a studnici

tam zovou Boženu?

Své vlasti poznaje běh,

tak jedno jsi Čech!

Jungmannovy překlady:

F. R. Chautebriand : Atala aneb Láska dvou divochů na poušti (1805)
J.Milton : Ztracený ráj (1811)
J.W. Goethe : Heřman a Dorota (1841)
Slovo o pluku Igorově (vydal A. V. Francev 1932)
Několik básní Schillera
John Milton
Ztracený ráj
(překlad Josefa Jungmanna)

Zpěv devátý
…
Odpověděl takto svůdce podvodný:
,,Světa královno, ó Evo přejasná,
snadno mi, co kážeš, tobě praviti,
jsem i poslušenství tobě povinen.
Býval já jsem, co jsou jiná hovada
na pošlapané se trávě pasoucí,
nízké mysli, jakož byla strava má;
neznaje než stravu svou a pohlaví,
ničehož jsem schopným nebyl vyššího.
Až dne jednoho, kdy bloudím po poli,
udá mi se zříti dobročinný strom
v odlehlosti, obtížený ovocem
ulíčeným roztomilou směsicí
brunátné a zlaté barvy nejkrášší.
Přistoupím a dívám se; tu lahodná
vůně, povadnouci z každé halouzky
chutným zápachem, víc kochá smysly mé
nežli sladkost brová nebo z vemene
mléko kanoucí, an večer sajíce
pohrávají beránci a kůzlata.
Vida jablka krásná, tužby počiji
náramné, již ukojiti umíním
bez odkladu. – Hlad a žízeň , valní dva
badatelé, rozdrážděni ovoce
povabného vůní, k té mě pudili
smělosti. I opletám se vůkol pně
mechovatého (neb jeho vysokých větví
tvé neb Adama by mělo co
dosáhnouti rámě) ; kolem okolo
a závistí a touhou dívajíce se
stála zvířata, však nelze dosíci
bylo jim. Já navrch stromu vynikna,
tam kde vnadný jeho mile kyne zbyt,
rváti nemeškám a pojím dosyta.
Nikdy po tuto chvíli rovné rozkoše
nepočil jsem v pokrmu ni nápoji.
Nasycen jsa posléz, cítím podivnou
v sobě proměnu; mé vnitřní moci se
stanou rozumem a mluva neschází
déle, nemám svého nic než podobu.
Od té doby vysokým a hlubokým
rozjímáním zanáší se mysl má;
jemným rozumem vše, což je na nebi,
na zemi i prostřed viditelné,
spatřuji;a všecko pěkné, dobré jest;
než co pěkné, dobré jest, to všecko v tvé
božské podobě, v tvé krásy paprsku
nebeském je spatřovati pospolu.
Není, co by rovným, co by po tobě
druhým bylo v kráse! To mnou pohnulo,
bych, snad nevčasně, svou čest a poklonu
přišel vzdáti tobě, pravém příslušným
tvorstva královně a paní vševládné!“

Jungmannova družina:

Mezi spolupracovníky Josefa Jungmanna patřili bratři Preslové. Mladší Karel Bořivoj (1794 - 1852) byl vynikajícím botanikem a autorem českého botanického názvosloví. Starší Jan Svatopluk (1791 - 1849) stál u zrodu prvního vědeckého časopisu Krok a je autorem chemického názvosloví. Členem družiny byl i kněz, obrozenecký básník a překladatel Antonín Marek (1785 - 1877). Zasloužil se hlavně o filozofickou terminologii. Mladičký František Palacký (1798 - 1876) zpočátku ještě studoval a psal obrozenecké básně. Do Prahy přišel v roce 1823, ale díky organizačnímu talentu a své vědecké práci se brzy stal jedním z čelných představitelů českého národa. Mezi české obrozence se zařadili i dva Slováci: básník Jan Kollár a historik Pavel Josef Šafařík. Oba psali zásadně česky a byli stoupenci československé vzájemnosti. K předním básníkům té doby patřil také František Čelakovský (1799 - 1852). Známou osobností byl Václav Hanka (1791 - 1861), básník, jazykovědec (autor reformy pravopisu), a hlavně „nálezce“ Rukopisů. Jeho podíl na těchto padělcích ukazuje, jak bažil po slávě a uznání.

Přihlášení

Registrace

Vzhledy:

Úterý 11. 11. 2025 Svátek má Martin

Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz Prodávej s Plať-Mobilem.cz



Odesílatel:
Příjemce:
Předmět:
Text zprávy:	Posílám ti odkaz na zajímavý studijní materiál s názvem: Josef Jungmann Najdeš jej na adrese https://studentka.sms.cz/seminarka/josef-jungmann