Dějepis

KLÍČOVÁ ROZHODNUTÍ V KOREJSKÉ VÁLCE

Typ

Seminární práce

Počet stažení

Doporučit

Vložil	Kozák Kryštof
Vloženo	21.3.2006
Počet stran	10
Velikost	15 KB
Typ souboru	Jednoduchý text

Klíčová rozhodnutí v Korejské válce

Obsah:

1. 1. Úvod *

2. 2. Kim Ir Sen: Zaútočit na jih? *

3. 3. USA: Jak zareagovat na útok Severní Koreje? *

4. 4. MacArthur: Vylodit se u Inčchonu? *

5. 5. OSN: Překročit 38 rovnoběžku? *

6. 6. MacArthur: Pokračovat až k řece Jalu? *

7. 7. Čína: Jak reagovat na postup k Jalu? *

8. 8. Truman: Rozšířit konflikt i na Čínu? *

9. 9. Eisenhower: Uzavřít mír? *

10. 10. Závěr *

1. Úvod

Válka v Koreji 1950 – 1953 byla jedním z nerozsáhlejších
horkých střetů studené války. Pohledy na jednotlivá rozhodnutí v tomto
konfliktu, i na konflikt jako takový, se ještě dnes poměrně hodně liší.
Na následujících stránkách bych chtěl analyzovat několik klíčových
kontroverzních momentů v průběhu tohoto střetu.

2. Kim Ir Sen: Zaútočit na jih?

Prvním klíčovým rozhodnutím, které bylo v Korejské válce učiněno,
bylo samozřejmě rozhodnutí Severokorejců vojensky sjednotit Koreu pod svým
vedením.

Velká část západní historiografie žila poměrně dlouhou dobu v přesvědčení,
že celá tato akce byla dlouho a pečlivě naplánována v Kremlu temnými
Stalinovými poradci, kteří spřádali centrálně organizované globální
komunistické spiknutí. Severokorejci zůstali v tomto pojetí pouhými nástroji
Stalinovy železné vůle, kteří byli zneužiti pro z hlediska Moskvy vyšší
cíle.

Nové výzkumy v nedávno otevřených sovětských archívech ale
ukazují, že rozhodnutí zaútočit na Jižní Koreu bylo předmětem velmi zajímavé
třístranné diskuse mezi Kim-Ir-Senem, Mao Ce-Tungem a Stalinem. Iniciativa
vzešla s největší pravděpodobností od Kim Ir-Sena, který očekával,
že na straně Severokorejců vystoupí v průběhu bojů i spousta
nespokojenců s autoritativním režimem Li Syn-Mana v Jižní Koreji.
Kim Ir-Senovi se podařilo získat Maovu podporu, bylo však ještě třeba přesvědčit
Stalina.

Stalin si dobře uvědomoval možná rizika spojená s útokem. Hlavním
bojištěm už naplno rozběhlé Studené války byla Evropa a jakékoliv
dlouhodobé zatažení do konfliktu v Asii by oslabilo pozice SSSR. Navíc
poválečná obnova totálně zničené země nebyla zdaleka u konce. Argumentem
pro byla pro Stalina zejména nutnost udržet si status jediného vůdce celosvětového
komunistického hnutí. Tato jeho pozice byla oslabena zejména jeho zdrženlivým
postojem v otázce Řecka a Turecka.

Dalším silným argumentem pro byla poměrně reálná možnost, že Spojené
státy v Koreji vůbec intervenovat nebudou. Státní tajemník Dean
Acheson totiž ve svém projevu na Filipínách označil pouze ostrovy jihovýchodní
Asie za obrannou zónu USA. Navíc byla konvenční americká armáda velmi
oslabena v kritickém mezidobí mezi demobilizací a účinností rezoluce
NSC-68, která zareagovala na opětovnou nutnost zvýšit bojeschopnost i konvenční
armády. V této souvislosti zazněl i argument, že kdyby náhodnou došlo
k nejhoršímu, tak je právě teď ta nejlepší doba na to, s kapitalistickým
imperialismem, potažmo Spojenými státy, definitivně zúčtovat. Je zajímavé,
kolik válek začalo právě proto, že si stratégové mysleli, že teď je právě
ta z vojenského hlediska nejvhodnější doba a že za rok už by to
nemuselo vyjít.

3. USA: Jak zareagovat na útok Severní Koreje?

Nyní leželo břímě rozhodování na Spojených státech, které navíc
byly Severokorejským útokem překvapeny (zpravodajská blamáž). Rozhodnutí
také muselo padnout velmi rychle, Severokorejci postupovali velmi rychle. Proti
jejich tankům T-34 neměla totiž jihokorejská armáda žádnou účinnou
obranu. Většina jihokorejských jednotek byla ještě k tomu obklíčena
u hranic už v prvních fázi konfliktu.

Prezident Truman byl pevně rozhodnut agresi čelit, navzdory všem planým
nadějím Moskvy. Koneckonců, uplatňoval pouze svoji vlastní doktrínu. Obával
se, že komunisté pouze testují připravenost Západu a že Korea je pouze možným
předobrazem podobného scénáře v Evropě. Projevení slabosti by mohlo
mít fatální důsledky.

Američané se rozhodli pro velmi riskantní krok, který se jim ale rozhodně
vyplatil, a to že ihned přenesli celou záležitost na půdu čerstvě narozeného
OSN, protože si byli vědomi, že SSSR se jednání nezúčastňuje na protest
proti zastupování Číny Čankajškem. Riskantní byl tento krok zejména
proto, že v případě neúspěchu by vážně narušil prestiž OSN. Ta
byla stejně lehce poškozena svým zneužitím pouze jednou supervelmocí. USA
ale takto získaly velmi důležitou podporu světového veřejného mínění a
když do Koreje vyslalo jednotky ještě dalších patnáct států, dostal celý
podnik charakter mezinárodní donucovací akce a zlepšil si tak výrazně svůj
image. A v moderních konfliktech se na image hodně dá.

Konečně se dostáváme také k vyloženě vojenským dilematům. Američané
si totiž původně mysleli, že bude stačit letecká a námořní podpora
jihokorejské armádě. To se však brzy ukázalo jako iluzorní a vyvstala potřeba
urychleně nasadit i pozemní síly. Těch však bylo zoufale málo a kromě 82.
výsadkové divize nebyly plně bojeschopné. 4 divize dislokované v Japonsku
měly až 1/3 kádrů. Generál MacArthur ale nemeškal, a bez příslušného
souhlasu už je odvážel ke korejským břehům.

4. MacArthur: Vylodit se u Inčchonu?

Představy, že pouhé zjevení amerických jednotek zářících aureolou
vítězství ve 2. světové válce zastaví postup Severokorejců, se brzy ukázaly
jako plané. Akce Smithovy skupiny prokázala, že i když mají Američané
vysokou morálku, nejsou vybaveni dostatečným množstvím účinných
protitankových zbraní. Začalo se pochybovat dokonce i o pouhém udržení
nevelkého pusanského perimetru. Jeho ztráta by byla pro vojska OSN
katastrofou.

MacArthur, pověřený vrchním velením vojsk OSN v oblasti, se rozhodl
pro velmi odvážný plán. Protože byla vojska Severní Koreje rozmístěna
zejména na jihu u Pusanu, kde se zuřivě snažila smést nepřítele do moře,
a protože Američané disponovali naprostou převahou na moři a ve vzduchu,
byla myšlenka provést vylodění v týlu velmi lákavá. Inčchon byl cennou
kořistí z několika důvodů. Byl třetím největším korejským přístavem,
probíhala skrz něj železnice zásobující Severokorejce u Pusanu a
strategicky a psychologicky důležitý Soul byl vzdálen pouhých 40 kilometrů.

Severokorejci útok v oblasti Inčchonu neočekávali, protože vylodění
zde mělo i své stinné stránky. Byl to především osmimetrový příliv, díky
němuž byla doba mezi první a druhou vyloďovací vlnou velmi dlouhá a čas
na vykládání velmi krátký. Navíc byla voda v této oblasti samé
bahno, takže panovaly obavy, že vyloďovací čluny ke břehům vůbec
nedojedou. Proti vylodění u Inčchonu jako přílišnému riziku vystupovali
zejména generálové Bradley a Collins ze Spojeného sboru náčelníků štábu
ve Washingtonu. Navrhovali vylodit se mnohem blíže u Pusanu, čímž by ale
vylodění ztratilo mnoho ze svého kouzla. Severokorejci by pak mohli získat výhodu
vnitřních linií a jediným výsledkem by bylo zbytečné rozštěpení sil
OSN. Další zvažovanou variantou potom byl průlom přímo u Pusanu, ten by si
ale jistě vyžádal velké ztráty a konflikt by se hodně prodloužil.
Zopakovala by se totiž strategická chyba z italského tažení, protože
Korea se, stejně jako Itálie, dobývá z jihu jen velmi těžko.

MacArthur nakonec prosadil svou (v tom byl vždycky dobrý), a události mu v tomto
případě daly za pravdu. 15. října 1950 se tedy americký X. sbor vyloďuje
u Inčchonu.

5. OSN: Překročit 38 rovnoběžku?

Hladký průběh vylodění u Inčchonu (operace Chromite), obklíčení
Severokorejců u Pusanu a dobytí Soulu postavily vítěze před další zásadní
dilema: pokračovat v tažení na sever? Vojenská situace vytvářela
jedinečnou příležitost k obsazení celé Koreje vojsky OSN a k vyhlášení
svobodných voleb, jak už to měla OSN naplánováno v roce 1947. Jediným
znepokojujícím ukazatelem byl velký počet severokorejských vojáků, kteří
byli ochotni proniknout skrz horský terén z obklíčení na jihu, což svědčilo
o jejich vysokém odhodlání. Italská armáda už by už se v podobné
situaci asi nevzpamatovala.

Do hry však vstupoval další faktor: komunistická Čína. Čou En-Lai
opakovaně prohlásil, že po útoku na Severní Koreu bude Čína intervenovat.
Američané ale brali tato prohlášení na lehkou váhu. Vycházeli z toho,
že pouhý rok po skončení občanské války nemá čínské vedení zájem na
rozsáhlejším konfliktu a že se spíš bude zabývat poválečnou obnovou a
konsolidací moci. Také varianta nového Čankajškova nástupu, tentokrát s výraznější
podporou USA, jistě neposkytovala Mao Ce-Tungovi příliš klidný spánek.

SSSR žádné jasné varování nevyslal, to bylo hlavní, a tak začala
vojska OSN bez větších problémů postupovat na sever.

6. MacArthur: Pokračovat až k řece Jalu?

Samotné překročení magické 38 rovnoběžky nepředstavovalo pro Čínu
podstatné ohrožení její bezpečnosti. Čím se však vojska OSN blížila k samotné
hranici na řece Jalu, začala být situace napjatější. Číňané vysílali
velice jasné signály, že nepřipustí, aby se americké jednotky dostaly k Jalu.
Navíc v průběhu tažení na sever zaútočily několikrát z těžko
přístupných korejských hor čínské jednotky, vždy se však rychle stáhly.
MacArthur měl ještě k tomu zakázány průzkumné lety nad čínským územím,
takže se mohl jen dohadovat o koncentraci čínských sil v Mandžusku.

MacArthurovu situaci zhoršovaly z vojenského hlediska ještě dva
faktory. Zaprvé, postupem k řece Jalu by hodně roztáhnul své linie,
protože by musel opustil úzké a dobře bránitelné hrdlo poloostrova. A za
druhé, protože byla Korea rozdělena podobně jako Itálie horským hřbetem,
tak musel svou armádu rozdělit na dvě poloviny, které spolu mohly jen obtížně
spolupracovat, což by poskytovalo Číňanům velkou výhodu při případném
útoku, protože pro jejich lehkou pěší pěchotu nebyly hory tak neprostupné.

MacArthur se však ve své pýše rozhodl všechna výše uvedená rizika
podstoupit a postoupil až k Jalu, což se dnes hodnotí jako velká
strategická chyba, která kompenzovala jeho inčchonský úspěch. Jeho tvrzení,
že jedině postupem vpřed se dalo zjistit, co se vlastně děje, se pak dá
hodnotit jako čirý alibismus.

7. Čína: Jak reagovat na postup k Jalu?

Čínské vedení bylo rozhodnuto nedopustit padnout velmi výhodný nárazníkový
stát v Severní Koreji. Stalin se však do tohoto podniku příliš
nehrnul, a Spojené státy byly pro Čínu dost těžkým soupeřem (atomové
zbraně apod.). Číňané se tedy rozhodli v duchu své šalamounské zlaté
střední cesty – vyslali 5. listopadu do Koreje milión „dobrovolníků“.
Dobrovolníků proto, že podle mezinárodního práva mohli občané neutrálních
států zasahovat do konfliktů, aniž by tím porušili závazek neutrality svého
státu. Pokud by tedy USA zaútočily na Čínu, byl by to z jejich strany
akt agrese a dalo se počítat s podporou SSSR. Nutno dodat, že čínští
„dobrovolníci“ byli velmi úspěšní a společně s kolegy z hor
uštědřili roztažené a pak chaoticky ustupující americké armádě zdrcující
porážku.

8. Truman: Rozšířit konflikt i na Čínu?

Valné shromáždění sice pod vlivem USA označilo Čínu via facti za
agresora, ale Truman se zdráhal dát povolení k vyloženě protičínským akcím.
Vlastně svým způsobem uvítal čínskou kamufláž s „dobrovolníky“,
protože mohl sám rozhodnout o intenzitě konfliktu s Čínou.

MacArthur, pokořen čínským vítězstvím, byl zuřivým advokátem útoku
na Čínu. Požadoval bombardování cílů v Mandžusku, bombardování
mostů přes Jalu, svržení 35 atomových bomb na Severní Koreu (jenom pro
dvanáct pum měl ale určené cíle), nasazení Čankajškových vojáků, atd.
Jistě by to znamenalo válku s Čínou, ale MacArthur byl přesvědčen,
že právě to je to pravé.

Truman rozhodně nepochyboval, že kdyby o to opravdu šlo, byly by Spojené
státy schopné se s Čínou vypořádat. Ale jako politik viděl i další
rozměry tohoto problému. Předně, hlavním protivníkem USA byl Sovětský
svaz. Hlavním bojištěm studeného konfliktu se SSSR byla Evropa. Pokud si
toto člověk uvědomil, nebylo v podstatě co dále řešit. Pokud by se
USA nechaly zatáhnout do konfliktu s Čínou, byly by nuceny velmi oslabit
evropskou obranu. Přispěly by navíc k utuženích vzájemných styků
mezi SSSR a Čínou. Konflikt by se mohl velmi rychle rozšířit všude po světě.
To se rozhodně neslučovalo s americkými národními zájmy.

Aby si ale OSN zachránilo tvář, musel být pomocí limitovaných prostředků
konvenčně dobýt alespoň Soul. MacArthur si až příliš často stěžoval
na „mandžuskou svatyni“, která mu svazuje ruce (nemohl bombardovat ani výše
zmíněné mosty přes Jalu) a veřejně kritizoval vládu. Byl proto nahrazen
generálem Ridgewayem, kterému se podařilo i se „svázanýma rukama“ dobýt
zpět Soul.

9. Eisenhower: Uzavřít mír?

V létě 1951 se situace na frontě stabilizovala v okolí 38
rovnoběžky. OSN a USA se musely smířit s tím, že vojensky Korea
sjednocena nebude a že postup za 38 rovnoběžku byl k ničemu. Začala
komplikovaná jednání o míru, která ztěžoval kromě jiného jihokorejský
autoritář Li Syn-Man (nakonec příměří ani nepodepsal). Klíčovou otázkou
byla nakonec násilná povinná repatriace zajatců, požadovaná Severní
Koreou. Vzhledem k tomu, že mezi zajatými severokorejskými vojáky bylo
mnoho těch, kteří byli nedobrovolně naverbováni ze svých rýžovišť v Jižní
Koreji za účelem doplnění stavů přímo při severokorejském tažení, je
jasné, že jednání uvázla na mrtvém bodě.

Nejvíce tento stav uspokojoval Stalina, který si získával image bojovníka
za mír a vychutnával si zatažení USA do dlouhodobého konfliktu. Zdá se, že
ani Číně nebylo prodlužování jednání příliš proti mysli, protože ta
si mohla dovolit lehké ztráty při každodenních frontových šarvátkách.
Začala se ale brzy projevovat lehká disharmonie mezi Čínou a SSSR, protože
Stalin odmítl výrazněji Čínu podpořit a ta musela za všechny dodávky ze
SSSR pěkně zaplatit.

V USA byla situace vnímána čím dál tím víc jako nesnesitelná,
protože stále stoupal počet obětí, aniž by to k něčemu bylo, a to
americké veřejné mínění těžko překousne. Dwight Eisenhowre učinil z míru
v Koreji jedno z hlavních volebních témat roku 1953. Eisehowrovo vítězství
a Stalinova smrt konečně umožnily průlom v jednání.

Eisenhowre dobře věděl, že neomezená válka je nemyslitelná a že
omezená válka je nevyhratelná. Byl přesto nucen sáhnout až ke tvrdým
výhružkám ohledně nové eskalace konfliktu (nevyloučil ani jaderné zbraně),
aby přiměl Severokorejce k rozumu. Otázka válečných zajatců se
nakonec vyřešila kompromisem, kdy každý zajatec předstoupil před komisi
složenou ze severokorejského politruka, jihokorejského politruka a nezávislého
předsedy (většinou Inda). Poté, co oba politruci provedli svoje agitace, měl
se zajatec svobodně rozhodnout, kam se chce navrátit.

10. Závěr

Konflikt v Koreji přinesl kromě dynamického vývoje také množství
kontroverzních rozhodnutí. Tato rozhodnutí byla zajímavá z toho
pohledu, že obě strany neměly téměř žádné informace ze zpravodajských
služeb a musely velmi často vycházet jen ze svých dohadů. To se projevilo v až
katastrofální neschopnosti odhadnout kroky, popř. sílu protivníka. Dnes,
když už máme k dispozici více dat, se nám zdají některá rozhodnutí
příliš ukvapená a některá vyloženě chybná. Kdyby ovšem měli ti, na
nichž leželo břímě rozhodnutí, stejné informace jaké máme dnes, vyvíjel
by se celý konflikt od začátku jistě úplně jinak. Je zajímavé, kolik
lidských životů může stát rozhodnutí, které není samo o sobě špatné,
ale je bohužel postavené na nedostatečných nebo přímo špatných informacích.

Přihlášení

Registrace

Vzhledy:

Neděle 24. 8. 2025 Svátek má Bartoloměj

Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz Prodávej s Plať-Mobilem.cz



Odesílatel:
Příjemce:
Předmět:
Text zprávy:	Posílám ti odkaz na zajímavý studijní materiál s názvem: Klíčová rozhodnutí v Korejské válce Najdeš jej na adrese https://studentka.sms.cz/seminarka/klicova-rozhodnuti-v-korejske-valce