UMĚNÍ ŘÍMA II

Typ Seminární práce
Počet stažení 140
 
Doporučit Zaslat na email Zaslat na email
Stáhni
Vloženo 20.4.2006
Počet stran 9
Velikost 25 KB
Typ souboru Jednoduchý text

Umění Říma

Úvod

Uplynulo téměř půl roku od napsání mé první ročníkové práce, která popisovala první civilizaci v dějinách lidstva, a já se ocitám opět tam, kde jsem byla před tím půl rokem. Nacházím se na začátku, v úvodu mé druhé ročníkové práce, která by se měla týkat, a já doufám, že se bude týkat Říma, konkrétně umění Říma. Rozdíl mezi mou první a druhou ročníkovou prací je ten, že téma této práce jsem si vybrala já sama, nebylo mi přiděleno.
Ptáte se, proč jsem si vybrala právě toto téma? Zřejmě proto, že mám kladný vztah k samotnému umění. Ráda kreslím, maluji a pracuji se všemi typy barev. Kromě toho také ráda pracuji s hlínou.
Co od této práce očekávám, jaký je můj cíl? Mým cílem je dozvědět se blíže něco o římské architektuře, sochařství a malířství. Dále pak seznámit se s hlavními představiteli římského umění a typickými stavbami. Zkrátka a dobře poznat Řím po umělecké stránce, která je bez pochyb velice zajímavá a pestrá.
Ale je tomu opravdu tak, jak předpokládám? Na zodpovězení této otázky si budu muset počkat do závěru této práce, kdy budu schopná jednoznačně odpovědět na tuto otázku a ve kterém posoudím, zda jsem dosáhla toho, o co jsem usilovala; o seznámení se s uměním Říma.
Umění Říma
Římskému umění předcházelo umění Etrusků, které čerpalo náměty z řecké kultury a řeckého umění. O původě Etrusků a etruské kultuře víme dodnes velmi málo. Pravděpodobně přišli do Itálie v období stěhování národů na přelomu 2. a 1.
tisíciletí př.n.l. z Malé Asie. Přibližně v polovině 1. Tisíciletí měli už svoji vlastní kulturu, která děkovala za bohaté podněty řecké kultuře, silou a významem se jí však nevyrovnala. Mnohé její svérázné prvky najdeme v základech římského umění.
Římské umění je poznamenáno silnou heterogenností forem: najdeme v něm vášnivého Catulla vedle umírněného Horátia, výřečného Tita Livia vedle vzoru stručnosti Tacita, přísnou jednoduchost účelových staveb vedle oslepující nádhery císařských paláců, ideální krásou Antinoa vedle smělé pravdy portrétu. Všechny tyto kontrasty se projevují v dílech z jednoho období. A naproti tomu mělo římské umění po staletí své osobité znaky. Římské umělecké dílo se dá téměř pokaždé rozeznat od řeckého.

Římské umění v době svých počátků a za republiky

Nejstarší římské umění z republikánského období vyšlo z domácích tradicí, které se však častokrát pomíchaly s vlivem zralejšího řeckého umění. Počínaje 7. stol. př.n.l. byl republikánský Řím otevřen přínosům helénistické kultury Velkého Řecka. S nimi pronikal přes Neapol také již zmíněný vliv řeckého umění, zejména děl řeckých kolonistů z italského jihu. Z Řecka byly dováženy do Říma umělecké předměty a přicházeli sem i řečtí umělci. To ovšem neznamená, že v Římě pominulo někdejší působení etruského umění.
Jedním z jevů podmíněných etruským vlivem bylo první umělecké dílo, o kterém víme s jistotou, že bylo vytvořeno v Římě. Jedná se o bronzovou cistu Ficoroniho, jejíž plášť je zdoben rytinami se scénami z mýtů o Argonautech. Cista má blízko k jiným pracím z kovu, které vyšly z etrusko-latinských dílen v Praeneste, odkud přišla celá řada umělců do Říma. Římská vítězství nad Samnity a Kelty ke konci 4. stol. př.n.l. vzbudila ohlas v řeckém světě, a tak začaly nové římsko-řecké kulturní styky, tentokrát však ne už tolik s řeckými koloniemi jižní Itálie, ale přímo se samotným Řeckem. I když část veřejného mínění z tradiční republikánské strohosti odolávala tomuto vpádu řeckého vkusu a řeckých zvyklostí, helénský vliv se přece jen prosadil.

Architektura

Z mála budov a soch z dob republiky, které se zachovaly v Římě, je vidět, že prvotní římské stavby byly inspirovány helénským uměním.
V Cori u Říma se zachoval Herculův chrám v dórském slohu z počátku 1. století př.n.l.; stavba se vyznačuje štíhlím sloupovím a kladím s hladkými římsami v lehčím stylu, než jaký byl obvyklý u dórských staveb v době kolem 3. stol. př.n.l. Zadní portikus se čtyřmi sloupy byl přikryt dřevem a předpokládá se, že byl daleko prostornější než portiky běžných dórských chrámů. Na všech detailech chrámu je patrné splývání etruských tradic s helénskými styly Malé Asie.
V samotném Římě se zachoval dodnes skoro neporušený chrám z dob republiky, zasvěcený Fortuně virilis (obr.1). Místo sloupů po stranách má jen polosloupy zapuštěné do zdí. Hlavice sloupů jsou iónské. Oba zmíněné chrámy spočívají na vysoké podezdívce. Je to specifický latinský prvek, který si uchovaly i pozdější chrámy z doby císařství. V chrámu v Cori jsme viděli příklad adaptace dórského slohu a v chrámu Fortuny virilis máme zase ukázku iónského architektonického stylu. Způsob, jakým Římané už v době republiky využili forem korintského slohu, dokládá kruhový chrám v Tivoli. Kruhové chrámy byly patrně specialitou římského umění.
Velmi charakteristickou zvláštností římských staveb je řazení různých architektonických řádů nad sebe. Dobrým příkladem je divadlo, jež dal postavit v posledních letech republiky Marcellus a z něhož se v Římu zachovala podstatná část.
Další typickou stavbou pro římský život byla bazilika . Měla podobu dvorany o třech lodích, jedné větší uprostřed a dvou menších po stranách. Podle literárních zpráv je nejstarší bazilikou bazilika Porcia. I když tento typ stavby v Římě nevznikl, dostal zde svoji definitivní podobu, která pak v Evropě přežila do středověku.


Sochařství

V sochařství hráli za republiky hlavní úlohu Etruskové. Byli to neobyčejně zruční kovolitci, a třebaže jejích vzory byly často řecké, faktura jejich prací už ohlašovala fakturu římských bronzů. Slavná bronzová Vlčice, která se vždy pokládala za paladium Říma byla zřejmě objednána u etruských bronzířů. Mezi bronzovými portréty z dob republiky lze rozlišit dvě řady. K první patří práce etruské, u druhé řady se objevují typické římské prvky, i když technika etruských bronzířů stále přetrvává. Tito bronzíři tvořili v Římě důležitou kolonii, která trvala až do doby Augustovy. Je téměř jisté, že tyto portréty anonymních nebo špatně identifikovaných lidí představují podobizny významných osobností. První sochařské spodobnění římských osobností měla podobu byst z vosku. Repliky pak byly vyrobeny z mramoru či bronzu.
Po celou dobu republiky bylo umění strohé a drsné. Teprve ve 3. stol. př.n.l. začali římští Patriciové, kteří procestovali Řecko a Orient, dovážet sochy z těchto končin. Řím tudíž zaplavilo množství podivuhodných soch, před nimiž etruské pálené hlíny a bronzy i římské vosky ustupovaly do pozadí.

Malířství

Pokud jde o malířství, uvádějí antičtí autoři v této době jediné jméno, jméno urozeného Fabia Pictora , jehož nástěnné malby líčily válečné výjevy. Někdy v této době se začala vyrábět také charakteristická římská keramika z jemné lesklé načervenalé hlíny. Která se zdobila vytlačováním dekorativních motivů nebo figur, a nebo nanášením reliéfních prvků z téže hlíny, aby se tak levně napodobilo helénistické nádobí ze stříbra. Nádoby tohoto druhu se našly po celém někdejším římském světě, a protože nejproslulejší dílny se nacházely v Arretiu, říká se jim aretinské vázy.

Přes všechno, co bylo v této době vytvořeno, nutno ovšem zdůraznit, že tehdejší umění bylo ve srovnání jak se soudobým, tak hlavně se starším uměním východního Středomoří chudé.


Římské umění z doby Augustovy a jeho nástupců

Umění z období Augustovy vlády neoplývá originalitou, ale není to ani období napodobování. Umění Augustovy doby se často pokládalo za elegantní, ale chladné obnovení a pokračování řeckého stylu.
Podle tradice měl Augustus prohlásit, že z Říma, města z cihel, udělal město z mramoru a je skutečně pravda, že první císař zanechal po sobě ve městě památky, které znamenají důležitou etapu v dějinách umění tohoto města i v dějinách celého antického umění. Augustova úloha byla velmi důležitá: přál si otevřeně skoncovat s republikánskou tradicí a nemohl nevidět v nádheře řecké civilizace vzory, po kterých toužil, i když dobře věděl, že se nesmí omezit na neplodné napodobování.

Architektura

Architektonické typy byly řecké, pozvolna se však přizpůsobovali praktičtějšímu a triumfálnějšímu římskému géniu. Významným příkladem toho je proslulý Augustův chrám v Ankaře. Základní význam chrámu spočívá v tom, že se na jeho zdech zachoval dlouhý rytý nápis, známý jako “Augustova závěť”, ve které se první císař loučí se svým lidem a vypočítává svá tažení, reformy a stavby, které byly za jeho vlády dovedeny ke zdárnému konci. Zmiňuje se také o oltáři Míru (Ara pacis), postaveném v Římě, který je považován za nejdůležitější dílo Augustovy doby. Chrámy byly podle etruského vzoru stavěny na vysokém pódiu, přístupném po schodišti na průčelní straně. Dokládá to výborně dochovaný chrám v Nemausu, který vznikl právě v době Augustově (obr.2). Obliba pamětních vítězných oblouků , která se projevovala už za republiky, se za Augustovy vlády ještě stupňovala. Stavby tohoto typu byly považovány za originální výtvor architektů císařství. Je třeba vzpomenout oblouky v Aostě, Rimini atd., které jsou důkazem pokusů spojit konstrukci helénského typu s etrusko-italickou bránou. K typickým stavbám pak patří také cirkus, neboli závodiště. Jeho kořeny jsou řecké. První římský cirkus byl v údolí mezi Aventinem a Palatinem. Za císařů z rodu Augustova byl Řím obohacen řadou velkolepých staveb veřejného rázu, které přispěly k tomu, že už dostával vzhled císařské metropole. Ale nejzdařilejšími díly této doby jsou zřejmě stavby, které dal provést sám Augustus-proslulé forum nesoucí jeho jméno. Pokud jde o gigantické hrobky, s jejich stavbou se začalo už koncem republiky. Ostatky císaře Augusta a členů jeho rodiny byly uloženy v kruhové hrobce na Martově poli.
Ani římský dům nezůstal stranou vývoje. Zachovalo se i na dále tradiční atrium, prostor s otvorem ve střeše, zvaný compluvium. Tudy pronikalo nejen světlo, ale i déšť, který stékal po střeše atria dovnitř, kde plnil pravoúhlou nádrž impluvium (obr.3).
Architektura Augustovy éry se tedy inspiruje dvěma tvořivými prameny: helénismem a etrusko-italickou tradicí.

Sochařství

V souvislosti se sochařstvím Augustovy éry se musíme vrátit do doby před nástupem Augusta. Pokud chceme pochopit význam řecké skulptury z období císařství, nesmíme zapomenout analyzovat dílo, které je pro hodnocení římského historického reliéfu základní: oltář Domitia Ahenorbarba. Výjev představuje objetování býka, berana a prasete. Průvod zakončuje skupinka vojáků, z nichž jeden jede na koni. Náměty ukazují na vzájemné působení mezi helénistickou tradicí a římským vkusem, které se projevilo u dvou umělců. Prvním je PASITELES, který je ztělesněním příbuznosti římského umění s uměním Velkého Řecka. Druhou uměleckou osobností byl ARKESILAOS, autor sochy Venuše. Dalšími osobnostmi sochařství jsou MENEALOS, autor sousoší Oresta a Elektry, a STEPHANOS, kteří jsou představitelé novoatického směru, který působí chladně.
Ve všech obdobích vynikal portrét. Za Augusta pronikal portrét klasicistní, idealizovaný. V portrétu se projevuje umění Augustovy éry v celé svojí nádheře a síle. V portrétním umění můžeme pozorovat blahodárný vliv klasické školy, který dodává uměleckému výtvoru osobitou dokonalost, přitom nezatlačuje do pozadí staré římské tradice. Portréty jsou ztvárněné s citem pro míru, který se stal v Augustově době estetickým zákonem. Nejčastěji bývali portrétováni: Augustus, císařovna Livie, Octavius a další. Římští sochaři uměli výstižně podat krásu modelu, aniž by mu lichotili.
Z drobné plastiky jsou cenné gemy a kameje, např. Velká kamej francouzská, která se připisuje DIOSKÚRIDOVI. Množství mramorových váz a nádob z této doby je už zdobeno figurativními reliéfy. Uplatňoval se však i dekor s rostlinnými motivy.

Malířství

Řeckému vlivu podlehlo i malířství Augustovy doby. Uplatňovalo se zejména malířství nástěnné, zdobící domy a vily. Ve vývoji pompejské malby lze rozlišovat čtyři styly. Období prvního stylu, ještě helénistického, probíhá od 2. stol. do počátku 1. stol. př.n.l. Ilustrují jej zejména malby v domě Faunově v Pompejích a v tzv. domě Gryfů v Římě. Druhý styl, nazývaný též architektonický, je složitější a závažnější. Pomocí malovaných architektonických článků se vyvolává dojem prostoru. Toto lze vidět v místnostech slavné Vily mystérií, a nebo vily nazývané Labyrint v Pompejích. Třetím stylem je styl ornamentální. Tentokrát už nejde o to, vzbudit dojem hloubky, naopak zeď se mění v jednotně tónovanou plochu. Čtvrtý styl je doložen nejhojněji v domech vykopaných v Pompejích. Zdi jsou zdobeny obrázky a malými edikulami. Lze tvrdit, že druhý styl převládal za Augusta, třetí za vlády Neronovy a čtvrtý v době zkázy Pompejí. V troskách města se totiž našly také domy, které ještě nebyly dokončené a ve kterých se nástěnná malba prováděla malbami ve čtvrtém stylu.
Fantazie malířů z konce Augustovy vlády jsou pro nás sice výrazem trochu rozmarné bujnosti, ale jsou také výrazem svobodné, poměrně vytříbené a elegantní fantazie.

Římské umění za Flaviovců a Antoninovců

Architektura

V posledních letech své vlády dal Nero provést řadu staveb, které už opravdu hraničily s mánií. Šel tak daleko, že údolí mezi Caelien a Esquilinem změnil v jezero a zřídil zahrady, nad nimiž se tyčila jeho gigantická socha zvaná Kolos. Po jeho smrti udělali Flaviovci z jeho staveb veřejné budovy. Na místě jezera a poblíž Neronova Kolosu zbudovali Vespasianus (nástupce Nerona), Titus a Domitianus flaviovský amfiteátr, známý po jménem Koloseum podle Neronova Kolosu (obr.4). Amfiteátr v podobě oválu vyhovoval dokonale zápasům divoké zvěře a gladiátorů a díky své členitosti se do něj vešlo skoro 50 000 diváků. Jeho klenby jsou z lehkých materiálů, zdi jsou proraženy řadami arkád a celkové uspořádání je takové, že návštěvníci mohli budovu opustit v několika minutách. Podobně jako vítězný oblouk, pokládá se i amfiteátr za výtvor čistě římský.
Od této kolosální stavby se výrazně odlišuje Titův vítězný oblouk (obr.5). Z vnějšku je vyzdoben poměrně málo, pomineme-li několik reliéfů na vlysu a v rozích nad vchodem. Naproti tomu, dva historické reliéfy na vnitřních stranách svědčí o tom, jakých podivuhodných výsledků dosáhlo římské umění ke konci 1. stol. n.l. Jeden z těchto reliéfů představuje triumfální průvod s císařovým čtyřspřežením, před nímž kráčejí dvě postavy. Druhý reliéf připomíná lidstvu historickou událost-dobytí Jeruzaléma. Reliéfy z Titova oblouku nejsou vyjímkou; práce z doby Flaviovců byly rozpoznány také v medailonech a dalších reliéfech. Kromě staveb, o kterých už byla řeč, postavili Flaviovci i Titovy lázně a také velkou jezdeckou sochu, umístěnou na Foru na počest Domitiana.
Později se objevuje proslulá dynastie Antoniovců, která však stačila postavit sotva císařské forum v Římě. Teprve za dlouhé vlády Hispánce Traiana v letech 98 – 117 se Řím i provincie pokryly okázalými stavbami. Jako první příklad císařského umění z doby tohoto panovníka uveďme překrásný vítězný oblouk v Beneventu. Tento oblouk byl dostavěn až za císaře Hadriána.
Z příkazu Traiana postavil syrský architekt Apollodóros z Damašku na úpatí Kapitolu forum. Současníkům připadal tento soubor budov orientálně velkolepý: branou se vcházelo do nádvoří s portiky, jež tvořilo vlastní forum s jezdeckou sochou uprostřed. Z každé strany přiléhal k tomuto nádvoří půlkruh a na konci se zvedala bazilika Ulpia. Za bazilikou byly dvě knihovny oddělené dalším nádvořím, na kterém stál proslulý Traianův sloup, na kterém jsou spirálovitě umístěny scény z bojů s Parthy a Dáky (obr. 6). Traianovo forum bylo ze všech císařských for v Římě největší a nejkrásnější.
Po Traianovi nastoupil další velký císař z Hispánie, Hadrianus. Měl architekturu v takové lásce, že sám kreslil plány a zasahoval do provádění svých hlavních staveb. Jeden reliéf jej zachycuje, jak zasvěcuje chrám Venuše a Říma. Císařova záliba v exotických formách stála i u zrodu Hadrianovy vily. Vila byla obrovská a její zříceniny jsou dodnes gigantické. Patřilo k ní divadlo, knihovny, lázně, byty či chrámy. Překypovala sochami a uměleckými poklady všech druhů. Hadrianovi vděčíme také za to, že dal v Římě znovu postavit Pantheon (obr. 7), který se dochoval v dokonalém stavu až do naší doby. Stavba patří k vrcholným dílům římské architektury. Je zaklenuta rozměrnou kupolí, která se opírá o cihlové oblouky a žebra vyplněná betonem. Nelze vyloučit, že stavbu vedl Apollodóros z Damašku. Pantheon má dodnes mramorovou dlažbu, je vysoký 43,20 metrů a stejně tak je i široký. Pantheón byl vzorem řadě dalších umělců.

Sochařství

Za Flaviovců ztrácelo portrétní umění pod vlivem císařského kultu část svého realismu. Ostatně na vítězném sloupu věnovaném Marcu Aureliovi se reliéfy spirálového “nápisu” líčícího císařova tažení vyznačují daleko menší uměleckou silou než skulptury na sloupu zasvěceném Traianovi, a je nepopiratelné, že v umění historických reliéfů začíná zřetelný úpadek.
Naproti tomu v dekorativních motivech byli tehdejší římští umělci nedostižnými mistry.
Vespasianovy podobizny, které se zachovaly mají neobyčejný význam nejen pro pochopení vývoje portrétního umění, ale také představ, jež měli císařové o sobě a jež chtěli vnutit Římu i různým krajům císařství.Ve Vatikánských muzeích lze vidět vynikající sochu císaře Nervy. Nejvíc ze všech, kromě Augusta, byli portrétováni Traianus a Hadrianus.
Portrétů Antoninovců se zachovalo málo. K císařským podobiznám lze přiřadit i portréty mladého Bíthýňana Antinoa, oblíbence Hadriana.
Zajímavější než podobizny císařů a význačných osobností z jejich okolí bývají často portréty nižších hodnostářů, a dokonce prostých občanů. Římští sochaři ovládali mistrovsky umění zachytit a podat individuální rysy lidí. Nespokojili se pouze s úsilím reprodukovat skutečnost, snažili se také vyjádřit některé city.
Určování chronologie portrétů, na nichž figurují ženy, nám pomáhá styl účesu. U datování mužských portrétů je to podání očních panenek, plnovous či vykrojení bysty.
V portrétech prostých občanů, jež nebudeme moci nikdy identifikovat, vytvořili římští umělci za Flaviovců a Antoninovců obdivuhodná realistická díla.
Smysl pro skutečnost, jímž se vyznačovali římští sochaři je vedl k tomu, že interpretovali nejenom ducha každé rasy, ale i osobité znaky jedinců např. odstávající uši.
Odvaha, kterou sochaři vnášeli do podání svých prostých modelů, se dá srovnávat jenom s odvahou holandských a španělských malířů 17. století.

Malířství

Z císařské doby pochází nejvíce památek antického malířství. Přispěly k tomu vykopávky v jihoitalských Pompejích. Na stěnách pompejských domů se uchovalo mnoho vynikajících malířských děl, mimo jiné i kopie podle slavných helénistických mistrů. Nacházíme zde portréty, mytologické scény, zátiší, městskou nebo venkovskou krajinu a v neposlední řadě dekorační a ornamentální prvky. Stěny domů a podlahy byly zdobeny jemnou mozaikou. Obdiv vzbuzují i díla drobného umění: původně v Arretiu a později i v provinciích se vyráběla červená reliéfní keramika zdobená rostlinnými motivy nebo zvířecími či lidskými postavami. Rozšířilo se také používání skleněných nádob, které bývaly zdobeny rytím nebo malbou. Četné jsou i kovové nádoby a drobné nádoby z drahých kamenů.

Římské umění se za vlády Flaviovců a Antoninovců nevyznačovalo jednotou. Nedá se však říci, že by umění této doby bylo úpadkové. Pokles v jednom oboru se kompenzoval rozmach v oboru jiném.

Umění v době Marka Aurelia

Výtvarné umění a architektura

Pro výtvarné umění, ale i umění užité, je charakteristická nestálost uměleckého výraziva. Velký rozkvět provinciálních měst a prudce postupující romanizace se promítly v jakési jejich uniformitě, která je dána obdobným složením městských oficiálních staveb a užitím jednotného stavebního stylu, jehož krajové zvláštnosti rozpoznáme porovnáním stavebního stylu z různých míst.
Řemeslníci všeho druhu se stali tvůrci městského rozkvětu v nejrůznějších odvětvích. Jejich činnost můžeme sledovat nejen v dochovaných výrobcích, jako jsou sochy bohů, císařů, umělecké sklo, keramika, ale i přímo zobrazenou při jejich práci na civilních a pohřebních reliéfech. Při zobrazení na pohřebních stélách se můžeme seznámit i s místním krojem, zejména ženským.
Domácí tradice splynula s řeckořímskou kulturou, a tak se objevilo nové pojetí umění, které nazýváme římskoprovinciální. Vývoji imperiálního umění udával tón Řím. Na jeho půdě se setkávají významní představitelé kultury celého impéria. Hlavním uměleckým proudem tu bylo pojetí, které navazovalo na předchozí vývoj. Především se tu ve 2. století objevuje pokračování toho, co se vytvořilo v Augustově době.
Římské umění přešlo od klasického chápání ke klasicismu. Nejvýrazněji se toto pojetí uchovalo v reliéfech. Jedinečnou památkou imperiálního umění je bronzová jezdecká socha Marka Aurelia, jediná bronzová socha císařské doby. Tato socha představuje císaře po vítězství nad Parthy.


Římské pozdní umění

Během 3. století n. l. se orientální vlivy v římském světě projevovaly čím dál zřetelněji; poznamenaly literaturu, náboženství a umění nejen ve vzdálených provinciích, ale i v hlavním městě. Tento vývoj je spjat s proměnou vztahů mezi Římem a impériem.

Architektura

K přestavbě a zkrášlení provinčních měst přispěl Septimus Severus. Zato hlavní město obohatil jen velmi malým počtem staveb. Na jihovýchod od Palatinu dal nicméně postavit velký památník , tzv. Septizonium. Byla to kolosální stavba se řadami arkád a sloupořadí nad sebou, neboť průčelí mělo tři patra. Jeho výtvarná hodnota spočívala v monumentalitě.
Na oslavu 10. výročí své vlády a svých vítězství dal postavit na Fóru vítězný oblouk.
Kolem r.200 dali římští směnárníci postavit na počest císaře tzv. oblouk Peněžníků. Reliéfy, jež ho zdobí, jsou provedeny pozdnějším stylem. Uvedená díla jsou poznamenána přemírou dekorativních prvků a sochařskou technikou vytvářející reliéfy s ostře se rýsujícími stíny a světly. Souběžně s tímzo se modifikuje i architektura, která osvědčuje výraznost při provádění některých monumentálních staveb. Trosky těchto staveb působí impozantně. To platí i o Caracallových lázních, které jsou dokladem obratnosti tehdejších architektů.
Další stavba nám předznamenává počátky románského umění. Je to obrovitý Diocletianův palác, že se v jeho zdech dalo postavit celé město.
Jak už víme, stavěly se tržnice pro obchodníky a prodavače. Např. Traianova tržnice měla podobu obrovité pětipatrové půlkruhové budovy. Plány navrhl Apollodóros z Damašku. Velkoobchodníci však potřebovali nějaké shromaždiště, a tak se stavěly baziliky. V této době dal Maxentius postavit tzv. Konstantinovu baziliku.Za nejcharakterističtější památku pozdního římského umění se však pokládá Konstantinův oblouk (obr. 8). Třebaže oblouk představuje známý vítězný oblouk se třemi branami, je to stavba, jejíž rozvrh nepostrádá eleganci. Kromě starších prací jsou na Konstantinově oblouku i reliéfy, které vznikly v době jeho stavby. A právě ty přispívají k jeho zvláštnímu významu, poněvadž svědčí o vkusu, který je velmi podobný s vkusem vrcholného středověku.
Girlandy a dekorativní prvky 4. století nemají nic z krásy Augustovy doby ani robustnosti Traianova věku. Tyto změny jsou projevem snahy o vytvoření stylu, jemuž jde spíše o popis a vysvětlení než o vyvolání estetických emocí. Nejde o úpadek, ale o umění intelektualizované. Je to umění, jež dává přednost grafičnosti reliéfu, malby a mozaiky před objemovostí sochy.

Sochařství

Stranou nezůstalo umění portrétu, zachovalo se několik zajímavých podobizen posledních císařů. Osobnost je vyjádřena s mnohem větší intenzitou, portrétní bysty byly čím dál větší.
Krásným příkladem tvorby pozdního umění je sousoší čtyř tetrarchů z červeného porfyru, které se nachází na chrámu sv. Marka v Benátkách (obr. 9). Představuje augusty Diocletiana a Maximiana a caesary Galeria a Constantia Chlora. Je to dílo nepopiratelné síly, ve kterém už proráží nový svět, středověká a křesťanská Evropa.

Malířství

V malbě se zřetelněji uplatňuje abstraktní stylizace, která tak jako sochařství dospěla ke strnulé oproštěnosti. Postupné mizení formální přísnosti lze pozorovat na některých nástěnných malbách z počátku 3. století. Pokud jsou ještě čitelné, bývá na nich krajina naznačená jen několika rychlými tahy štětcem. Pokud pak jde o mozaiku – technika tohoto umění vede sama o sobě k přesnosti kontur, a proto se nemohlo vyvíjet jako malba. Ve 4. století představovaly mozaiky hlavní prvek výzdoby, a to nejen podlah, ale také zdí a kleneb hlavních síní. Mozaikové dlažby se zpravidla dělaly z malých mramorových kostek.

* * *
Římským uměním (následníkem řeckého umění) se završují dějiny antického umění. Přesně vymezit hranice tohoto období je takřka nemožné: zánik římské kultury se uskutečnil v jednotlivých oblastech a v jednotlivých odvětvích umění v odlišné době. Starý Řím předstihl svými mnohými uměleckými úspěchy středověk i novověk.

Závěr

Již podruhé se ocitám na konci své ročníkové práce, která se týkala umění Říma. Teď bych asi měla říci svůj názor na toto umění. Je těžké hodnotit věci, které jsem nikdy na vlastní oči neviděla a dovídám se o nich prostřednictvím knih. Škoda, že se tato seminární práce neodevzdává o pár týdnů později. Pojedu totiž na exkurzi do Itálie, kde budu mít možnost zhlédnout některé jmenované památky, jako například Koloseum. Možná že potom by byl můj náhled jiný, zajímavější. Ale po přečtení tolika učených knih a časopisů mi připadá toto umění poněkud jednotvárné, i když má svůj význam v dějinách umění a v rozvoji architektury. Toto stavitelství a kultura fascinovalo již lidi v renesanci, kde se k němu, okouzleni jeho stylem a unaveni jednotvárností středověkých staveb vraceli.


Použitá literatura:
• Pijoan, J.: Dějiny umění II, Praha, 1977
• Alpatov, M.: Dejiny umenia I, Bratislava, 1976
• Škaroupová, A.: Antický Rím, Bratislava, 1975
• Hošek, R.; Marek, V.: Řím Marka Aurelia, Praha, 1990

logo horoskopy
logo humor
logo sms
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky Studijní materiály
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Sobota 23. 9. 2017 Svátek má Berta
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz