UNDERGROUND NEBO-LI DRUHÁ KULTURA

Typ Seminární práce
Počet stažení 117
 
Doporučit Zaslat na email Zaslat na email
Stáhni
Vloženo 04.3.2006
Počet stran 23
Velikost 52 KB
Typ souboru Jednoduchý text

Underground nebo-li druhá kultura

Již samotný název o tomto směru vypovídá hodně. Označení
undergroundová kultura by se dalo přeložit jako kultura podzemní. Toto označení je
zajímavé. Identifikace čehokoliv s nějakou formou podzemního světa je sama o
sobě velice vyzývavá. Je-li takto ale označena kultura, tak je to název zcela
revoluční, což bližší seznámení s tímto kulturním proudem dokazuje doslova
každou řádkou textu a každým veršem.

Co je to vlastně underground? Na tuto otázku je těžké zcela
jednoznačně odpovědět. Underground je svébytným uměleckým směrem, ale také
životním stylem. Hnutí underground zasahovalo a dnes stále ještě v menší či
větší míře zasahuje do takřka všech oblastí kultury. Umělci hlásící se
k tomuto hnutí se věnovali hudbě, výtvarnému umění, sochařství i
literatuře. Asi nejznámější under-groundovou hudební skupinou jsou Plastic People Of
The Universe. Tato kapela je nejtypičtějším hudebním souborem undergroundu. Je také
ze všech těchto kapel nejznámější a jako jeden z mála hudebních undergroundových
souborů vydržela hrát až dodnes. V současné době je tato skupina, která dnes
hraje pod vedením Milana Hlavsy, na turné ve Spojených státech. Plastic People
spojují navzájem dva nejvýraz-nější představitele undergroundu. První z nich
byl již zmíněn, jedná se o Ivana Martina Jirouse, který je všeobecně považována
za zakladatele undergroundu. Tím druhým je Egon Bondy, který byl blíz-kým přítelem
a příznivcem kapely. Oba se významným způsobem podepsali na vývoji této skupiny.
Bondyho básnická tvorba byla předlohou textů mnoha skladeb Plastiků. Magor byl od
roku 1969 duchovním vůdcem a organizátorem tajných koncertů Plastic People po celé
republice. Těchto koncertů nebylo sice díky “zdařilé” práci StB mnoho, ale o to
víc byly významné.

Poněvadž je námětem této práce hlavně underground 70. a 80. let,
je tento umělecký směr popisován hlavně v minulém čase. To způsobuje dojem,
že je minulostí, ale není tomu tak. Underground žije stále dál i po pádu
totalitního režimu. Tento zájem především o underground 70. a 80. let je způsoben
hlavně tím, že se v této době nacházel na svém dosavadním vrcholu.
Underground bude v naší kultuře existovat tak dlouho, dokud bude mít proti čemu
bojovat.

Osudy členů undergroundu lze nejlépe přirovnat k osudům
francouzských prokletých básníků. Členové druhé kultury byli ostatně také svým
způsobem prokletými umělci, kteří také stáli vždy v opo-zici
k oficiální kultuře.

Oficiální kritiky 70. a 80. let český underground doslova
srovnávají se zemí. Underground je často označován jako spolek výtržníků a
násilníků, kteří svoje events či happeningy pořádají, aby se mohli kolektivně
opít a zdrogovat. Tuto oficiální literární kritiku nelze ale rozhodně považovat za
objektivní. Jako příklad oficiálního intelektuálního názoru 70. a 80. let jsou
mnohé citovány v knize Magorův zápisník. Jsou to kritiky se silným politickým
pod-textem, jednoznačně se totiž staví proti všemu, co je jen trochu
s undergroundem spojeno. Psali je většinou přisluhovači a demagogové
komunistického režimu.

Underground se nemohl na našem území legálním způsobem vydávat
ani v těch nejmenších nákladech, jeho cesta mezi širokou veřejnost byla tedy
takřka nemožná. Tento myšlenkový proud jako celek byl totiž od počátku 70. let,
kdy byla zahájena normalizace, zakázán a jeho představitelé tvrdě stíháni. Ale i
přes tuto snahu režimu byl underground právě v této době v největším
rozkvětu. Undergroundová literatura měla sice vypovězen přístup do obchodů a
knihoven, šířila se ale samizdatem nebo náklady, které byly vydány
v zahraničních edicích. Např. edice Půlnoc, Mozková mrtvice, Popelnice,
Edice Expedice aj. Přes veškerá opatření, usilující o zničení under-groundu,
však dokonce existovala undergroundová periodika. Jednalo se např. o časopisy Vokno,
Revolver revue, Infoch, Moravská čítanka, Obsah, Váhy Dialogy aj., do kterých
přispívali svými články jak Ivan Martin Jirous, tak Egon Bondy. Další periodika,
jež se podílela na vydávání Magorových a Bondyho děl, sídlila v zahraničí.
Jednalo se o vídeňské časopisy Paternoster a Studentské listy, pařížské
Svědectví, nebo v New Yorku vydávané Proměny.

Tento literární žánr by si ale zasloužil alespoň v dnešní
době větší prostor. Množství titulů undergroundové literatury, kterým dnes
disponují veřejné knihovny či obchody, je totiž poměrně žalostné.

Jedním z hlavních znaků undergroundu je silné zastoupení
angličtiny ve všech jejích formách uměleckého projevu. Skupiny jako Plastic People
Of The Universe nebo DG 307 hrály spoustu ryze anglických písní, které si členové
kapely sami skládali. Podzemáci dělali tzv. events nebo happeningy. Nejznámějším se
stal happening Milana Knížáka v Krušných horách. V knihách Ivana Martina
Jirouse se často objevují přejatá slova z angličtiny, např. nepíše vláda
nýbrž establishment atd.

Jiným charakteristickým rysem undergroundu byly již samotné názvy
a označení kapel, skupin a děl, které byly vždy svým způsobem zvláštní a
neobvyklé. Např. již zmíněná hudební skupina se jménem DG 307. Toto označení je
lékařskou zkratkou diagnózy pro narušenou du-ševní záležitost. Nebo názvy
samizdatových časopisů jako Vokno, Infoch aj.

Další zvláštností je, že underground není a nebyl nijak
organizován. Neexistovala žádná organizace, která by umělce druhé kultury
komplexně sdružovala. Existovalo však velké množství spolků, které ale většinou
tvořil jen menší množství lidí, kteří pak společ-ně dělali různé akce.
Jedním z takových spolků byla např. Křížov-nická škola čistého humoru bez
vtipu, jejíž členem byl i Ivan Martin Jirous zvaný Magor.

Na underground také nelze pohlížet jako na uzavřený celek. Nikdo
přesně nevěděl a neví, kde vlastně underground začíná a kde končí. Nikdo také
nebyl do undergroundu oficiálně přijímán, či do-konce z něho vyloučen. Lidé
přicházeli a odcházeli. Ale nikdo nemohl být z undergroundu vypovězen nebo být
do něj naopak přijat. Bylo tomu také proto, že nebyl nikdo, kdo by underground
oficiálně zastu-poval. Tyto způsoby a struktury byly undergroundu naprosto cizí, byly
to totiž struktury, které budují vlády na celém světě. K totální absenci
zástupce undergroundu ale také nedošlo. Takovým zcela neoficiálním tiskovým
mluvčím undergroundu se totiž stal Magor. Nebyl do této funkce ale ani nikým
jmenován, ani se jím nevy-hlásil a ani o tuto funkci nijak neusiloval. Zkrátka se jím
přiro-zenou cestou stal. Za mluvčího undergroundu se neprohlašoval, ale nikdo
nepochyboval o tom, že jím je.

Underground je v tomto ohledu vlastně novou formou civilizace,
která je stejně jako příroda řízena pouze nepsanými přírodními záko-ny.
V undergroundu k mnoha věcem dochází jaksi samovolně a přiroze-ně.
Underground má s přírodou také mnoho společných charakte-ristických rysů.
Členové undergroundu byli pod neustálým tlakem totalitního režimu, stejně jako je
příroda pod neustávajícím tlakem rozpínající se civilizace. Podzemáci se stejně
jako příroda vyhýbají násilnému odporu vůči režimu, protože jim bylo jasné, že
jsou vůči moci režimu takřka bezmocní - stejně jako je příroda bezmocná vůči
moci civilizace.

Umělci undergroundu se nijak nestarali o to, jestli lze jejich tvorbu
nějakým způsobem šířit mezi lidi nebo dokonce zpeněžit. Bylo jim poměrně
lhostejné zda se jejich tvorba svým pojetím nebo po obsahové stránce ostatním
líbí, nebo nelíbí. O líbivost se nepokou-šeli, prostě to psali a hráli tak, jak to
cítili. Jiné hledisko pro ně neexistovalo a nehodlali dělat jakékoli ústupky. A tak
se nikdo z nich nepozastavoval např. nad výslovností anglických textů, nebo
hráčským či pěveckým uměním členů většiny undergroundových kapel.
Skálopevný postoj neústupnosti demonstrovala skupina Plastic People Of The Universe,
když vystupovala před uměleckou komisí, jež rozhodovala o tom, které kapele bude
přiděleno povolení pro nahrávku nové desky. Členové této kapely se nijak nenechali
ovlivnit skuteč-ností, že pokud nebudou hrát umírněně, tak nemají na novou desku
nejmenší šanci. A tak to před uměleckou komisí, jejíž členové byli samozřejmě
vybráni z řad tehdejších oficiálních umělců, rozbalili, jak byli zvyklí.
Komise byla poměrně šokována, Plastici odmítnuti, ale spokojeni.

Poněvadž všechno s undergroundem spojené bylo zakázáno a
tvrdě stíháno, nebylo možné, aby jednotlivé undergroundové spolky a skupiny byly
vlastníky či nájemci budov, kde by se pak mohli schá-zet. Neustále existovala ze
strany StB tendence jejich činnost monitorovat, kontrolovat a nabourávat. O pevných
základnách, jaké měla k dispozici první kultura, tedy nemohla být ani řeč. A
tak se místem, kde se členové undergroundu scházeli, kde organizovali kon-certy,
happeningy, výstavy, či jiné akce, stalo zařízení členům undergroundu
nejbližší. A sice hospoda. Naštěstí jsou hospody jedním z mála zařízení,
kterých je v naší zemi dostatek, a tak nebylo o prostory nouze. Občas ale
docházelo ke konfliktům s ostatními návštěvníky těchto lokálů, což při
množství konzumovaného alkoholu nebylo nic zvláštního. Avšak málokdo měl takovou
smůlu jako Magor, který se v roce 1973 dostal do křížku s jedním starším
pánem, ze kterého se nakonec vyklubal příslušník StB ve výslužbě. Následkem
tohoto konfliktu bylo desetiměsíční vězení. S českými hospodami byl underground
spjat velice pevně. Dokonce v nich lze vidět základ celého undergroundu.

Nebýt českých hospod byla by totiž česká undergroundová kultura
o celou řadu akcí chudší. Již mnoho desetiletí se umělci na celém světě
scházejí v tzv. uměleckých kavárnách. Jedním takovým příkladem je pražská
kavárna Slávie. Nevýhodou těchto čistě uměleckých kaváren je však jistá
sterilnost prostředí, které zde panuje. Pomineme-li kavárnu Slávii, kterou
navštěvuje s určitou dávkou snobismu kde kdo, koncentrují se v uměleckých
kavárnách uzavřené skupiny umělců, kteří zde vedou komunikaci pouze mezi sebou,
tedy neustále pouze mezi umělci. Scházejí-li se ale umělci v hospodě, kde má
svůj vliv již samotné vůči umělcům nepřátelské prostředí, dochází k nutné
komu-nikaci a ke konfrontaci názorů s ostatními návštěvníky hospody. Hospoda
je oproti umělecké kavárně naprosto otevřené “bitevní pole”, kde dochází
k těm nejnepředvídatelnějším situacím.

České hospody měly ale také další výhodu. Byly totiž pro StB
velkou neznámou. Členové undergroundu byli sledováni a odposlou-cháváni, jakmile ale
zapadli do některé z pražských hospod byl se špionáží konec. Podzemáci se
jim dokonce v hospodách ztráceli a StB neměla vůbec přehled o tom, kdo do které
hospody chodí. A tak se česká hospoda stala neutrální půdou druhé kultury.

Skoro všichni příslušníci hnutí underground byli v době
norma-lizace vyloučeni z organizací, pod jejichž záštitou pracovali. Ať už se
jednalo o noviny, hudební skupiny nebo jiné spolky, měli buď pro-blémy
s propagandistickou stránkou práce, nebo byli vyloučeni pod záminkou
překročení některého tehdejšího socialistického zákona. Oblíbeným
pseudopřestupkem bylo nedovolené soukromé podnikání nebo výtržnictví. Tohoto
překročení zákona se měli dopouštět organizátoři rockových koncertů, mezi nimi
i Ivan Martin Jirous, který byl pod touto záminkou několikrát vězněn. Někteří
byli ale vyhozeni ze zcela objektivních důvodů za to, že více než práci holdovali
alkoholu a jiným vedlejším činnostem, spojených hlavně s undergroundem. Takže ne
všichni byli oběťmi systému, byla jich ale naprostá většina.

Magor byl v roce 1971 vyhozen ze čtrnáctideníku Výtvarná
práce, do kterého psal výtvarné kritiky. Pak vykonával nejrůznější
zaměst-nání, mimo jiné pracoval jako noční hlídač a pomocný dělník. Magorův
osud je charakteristickým pro všechny umělce druhé kultury, kteří přišli o místo.
Místo nočního hlídače bylo mezi umělci undergroundu velice “oblíbené”. Ne že
by se podzemáci s oblibou v noci procházeli po pražských muzeích. Šlo
spíše o to, že v muzeu měli v noci dosta-tek času a klidu pro spánek,
přes den se pak mohli dál věnovat svým někdejším většinou ilegálním aktivitám
a neměli problémy s úřadem práce. Pokud by zůstali nezaměstnaní, jako to dnes
dělá spousta lidí, měli by problémů víc než dost. Nezaměstnanost totiž byla
neo-ficiálně zakázaná, a tak se pro každého vyhozeného umělce vždy muselo najít
nějaké místo. V horším případě se jednalo o tvrdé manuelní práce,
v lepším případě o místa nočních hlídačů apod. Jedi-ný možný způsob,
jak se legálně vyhnout nucené práci, byl odchod do invalidního důchodu. Naprosté
volnosti takto dosáhl Egon Bondy, který odešel ze zdravotních důvodů do invalidního
důchodu, čímž tedy pro svou literární činnost získal oproti ostatním ilegálním
spisova-telům mnohem více času. V invalidním důchodu je od roku 1967, tedy od
svých 37 let. Před odchodem do důchodu ale musel pracovat také, věren tradici
pracoval jako noční hlídač v Národním divadle a jako bibliograf ve Státní
knihovně.

Jedním z ožehavých témat předlistopadového období byla
otázka emigrace. Je to celkově velice choulostivé téma. A okolí lidí, kteří se
emigrovat rozhodli, na něj reagovalo poměrně citlivě. Rozhodnutí k emigraci nebylo
zdaleka osobním rozhodnutím, mělo totiž mnoho vedlejších účinků, které ale
neměly ani tak vliv na dotyčného emigranta, ale spíš na okruh jeho přátel a
spolupracovníků včetně rodiny. Poněvadž utekl-li někdo ze země, problémy
s totalitním reži-mem v Československu tím pro něj osobně skončily, pro
okruh jeho blízkých tím ale teprve začaly. Již tak do značné míry omezená
možnost cestování se pro ně tímto stála naprostým tabu, často byli vyhozeni ze
zaměstnání a šance na studium byla takřka nulová.

Emigroval-li ale umělec, jehož emigrace byla v případě
členů undergroundu režimem podporována, dostává se tento problém do poněkud jiné
roviny. Přirovnání Ivana Martina Jirouse, který ve své knize Magorův zápisník
emigraci umělce srovnává se sebevraždou, je naprosto trefné. Mnoho emigrantů
z řad umělců svůj čin ospravedlňo-valo tím, že mají v úmyslu bojovat
proti režimu z venčí. Jakým způ-sobem tak hodlali činit je ale velkou
neznámou.

Tento čin ale samozřejmě nelze nikomu zazlívat. Emigruje-li někdo
s tím, že hodlá v zahraničí více rozvíjet svou kariéru, pak je naprosto
v pořádku a nelze to nikomu vyčítat. Schovává-li ale někdo tento cíl za snahu
podkopávat z venčí totalitní režim v Česko-slovensku, pak je to na jednu
stranu trapné a na druhou stranu silně nekorektní vůči československým
disidentům, kteří pro svou tvrdošíj-nost raději trávili léta ve věznicích, než
aby udělali totalitnímu režimu radost a odešli do emigrace.

Magor se ve svých článcích také pozastavuje nad emigrací lidí,
kteří zde zanechali zjevný dluh. Jde hlavně o hudebníky undergroundu Havelku,
Skalického a Karáska, kteří byli v roce 1976 společně s Magorem a s dalšími
sedmnácti přáteli z okruhu hudebních skupin Plastic People Of The Universe, DG
307, Hever and Vazelína uvězněni. Původně byl Magor odsouzen k trestu odnětí
svobody na sedm let a ostatní k trestu do tří let. Tento proces však venku
vyvolal bouři, ke které se díky mravnímu příkladu Václava Havla připojilo i mnoho
ostatních českých intelektuálů a umělců. Vlna podpory uvězněným hudebníkům
dosáhla toho, že si nakonec většina z uvězněných odseděla jen pár měsíců
nebo týdnů, Magor rok a půl. V této souvislosti proto Magor všem uvězněným
připomíná jejich dluh vůči lidem, kteří se za ně v době, kdy seděli ve
vězení, statečně postavili. Tyto tři výše jmenované umělce však jmenovitě
připomíná poněvadž následně emigro-vali v době, kdy byl opět vězněn
iniciátor jejich podpory Václav Havel, kdy seděl také Petr Cibulka, který byl
obviněn za rozšiřování jejich hudby, a kdy byl uvězněn Petr Ouda, zpěvák z okruhu
těchto kapel.

Těžko posuzovat jejich pohnutky k tomuto činu právě
v této do-bě, jejich chování bylo přinejmenším poněkud nekolegiální.

Egon Bondy se k otázce emigrace vyslovuje ve své básnické
sbírce Básně 1988 aneb čas spíše chmurný, Odplouvání. Je patrné, že má na
daný problém stejný názor jako Magor. Jednoznačně se vyslo-vuje proti emigraci
umělců do zahraničí, protože ztrátou kontaktu s Československem pozbývá jejich
práce smysl.







Říkaj mi i estébáci

říkaj mi to i přátelé

Kdybych byl býval emigroval

měl bych časy veselé

Ač jsem desetkrát měl tu možnost

byť se mi prdel svírala

jakou cenu by měla má práce

kdyby se ve Vídni konala

Slyšel jsem hanebné dvojverší:

Když je básníkům prabídně

utíkají do Vídně

23.8.1988



křížovnická škola

Existence Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu již byla
v této práci okrajově zmíněna. Tento spolek lidí, jehož “ministrem
kultury” byl Magor, znamenal pro život a tvorbu Ivana Martina Jirouse a ostatních
členů velice mnoho. Jistě si tedy zaslouží, aby jí bylo věnováno více pozornosti.

Místo vzniku Křížovnické školy hledáme ve staroměstské
hospodě U Křížovníků. V této hospodě vznikla na počátku 60. let a byla
podle ní také pojmenována. Křížovnická škola byla původně pouze označením, za
kterým se skrývali dva čeští umělci, pozdější ředitelé této skupiny, Karel
Nepraš a Jan Steklík. Názvu Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu užívali
pro tvorbu a uveřejňování kresleného humo-ru. Později se k nim přidávali
další umělci. Vzniklo tak volné sdružení lidí stejného životního postoje, které
již nebylo zaměřeno pouze na kreslířskou činnost. Byla to zcela otevřená skupina,
která se neřídila žádným uměleckým programem, jak to většinou u uměleckých
skupin bývá. Její otevřenost se projevovala mimo jiné faktem, že se členy
Křížovnické školy postupně stávali i lidé, kteří dnes již zaniklou hospodu U
Křížovníků nikdy nenavštívili. Uzavření tohoto zařízení způsobilo, že se i
Křížovnická škola na několik let odmlčela. V roce 1969 však byla její
činnost po společné výstavě Karla Nepraše a Otakara Slavíka znovu obnovena, došlo
k tomu opět v jedné pražské hospodě. Tentokrát tato významná událost
v historii Křížovnické školy proběhla v hospodě U zlatého soudku.

Křížovnická škola se vyznačovala tím, že sdružovala lidi,
kteří si byli na jednu stranu velice blízcí, avšak z pohledu jejich uměleckých
postojů měli navzájem pramálo společného. Umělci Křížov-nické školy odmítali
jakýkoli způsob společné či cílené umělecké tvorby. To, co je ale navzájem
spojovalo a co považovali za to nej-lepší, co je vůbec spojovat může, byl jejich
způsob života, jejich humor a to, co odmítali.

Ať se již jednalo o Eugena Brikciuse, Otakara Slavíka, Karla
Nepraše, Magora (“ministr vnitra” Křížovnické školy) nebo o jiné členy, nikdy
nedělali umění společně. Když byli členové tohoto spolku pohromadě, tak se
nezabývali uměleckou činností, kterou se zabývali ve své sólové umělecké
profesi. Mohlo by se tedy zdát, že toto uskupení nemá s undergroundovou
literaturou nic společného. Mělo však v životě všech jejích členů pevné
místo, a tak na ně mělo nutný vliv i při jejich nezávislé umělecké tvorbě. Jako
původní, společnou činnost členů Křížovnické školy lze označit jedině
reali-zaci okamžitých spontánních nápadů. Tuto činnost ale nelze označit jako
akci, event nebo happening. Na nápady tohoto druhu většinou přicházeli
v hospodě, a tak byly i v hospodě realizovány. Většina nápadů byla ale se
stejnou rychlostí, jakou byla objevena, také opět zapomenuta. Některé však
neupadly v zapomnění, a tak byly později opakovány. Jedním z takových nápadů
byla např. společenská hra Fando nezlob se.

Tato hra vznikla pravděpodobně v hlavách Karla Nepraše a
Eugena Brikciuse v hospodě v U zlatého stolu. Vycházela ze známé hry
Člově-če nezlob se, přičemž pro změnu názvu dodal podnět hospodský Fanda, s
kterým se členové Křížovnické školy neustále potýkali. Zůstat ale pouze u
změny názvu nebylo jejich stylem. Dovedli tuto hru k dokona-losti tím způsobem,
že nahradili klasické hrací figurky frťany s různým alkoholem (nejčastěji
používali rumu, griotky, peprmintové-ho likéru a vodky). Majitel vyhozené figurky pak
musel frťana na místě vypít.

Jedním z členů Křížovnické školy byla i fotografka Helena
Pospíšilová (zvaná Wilson), která společně s ostatními uskutečnila
dlouhodobou akci, pocházející z hlavy Jana Steklíka. V roce 1972 se totiž
členové Křížovnické školy každý poslední den v měsíci scházeli
v hospodě U Svitáků, kde se fotografovali, jak sedí za stolem a pijí pivo.
Smyslem této akce bylo zobrazení jejich každodenní činnosti. Vytvořili paradox
zvýznamnění bezvýznamného. Tím vzniklo jedno z má-la původních uměleckých
děl Křížovnické školy.

Jak tedy vyplývá z tohoto hrubého nástinu činnosti
Křížovnické školy, jednalo se vždy o spontánní a silně svérázné myšlenky.
Členo-vé undergroundu takoví prostě byli, svéráznost k nim vždy patřila a
bude nadále patřit. Symbolem svéráznosti je pro mne Otakar Slavík. Tento malíř,
který ničil spoustu svých obrazů tím, že je násilně přemalovával a výtkám
okolí, že je to úplná škoda, se jenom smál a říkal:”Jak to má vydržet
věčnost – když to nevydrží ani můj zásah.”












Egon Bondy


Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, je nejvýznamnějším
představitelem českého undergroundu. Je nejenom básníkem, prozaikem, dramatikem,
publicistou a překladatelem, ale hlavně jednou z největ-ších kapacit současné
české filozofie. Užívá již zmíněného pseudony-mu Egon Bondy, dále pseudonymu
Ivan Telecký a šifry E.B.

Narodil se 20. ledna 1930 v Praze v rodině generála
Československé armády. Studoval gymnázium v Praze, které v roce 1947
přerušil a až do roku 1957 přežíval bez stálého pracovního místa. V roce
1957 dokončil maturitu a začal dálkově studovat Filozofickou fakultu Univerzity
Karlovy, studoval zde filozofii a psychologii, studia úspěšně dokončil v roce
1961. Za své filozofické práce Otázky bytí a existence a Útěcha
z ontologie získal roku 1967 titul PhDr. a CSc.

Podstatnou část dosavadního života strávil v rodné Praze,
společně se svou manželkou Julií obýval malý byt v Nerudově ulici. Julie
Fišerová zemřela roku 1995. V Praze žil až do konce osmdesátých let. Po dokončení
studií pracoval od 1957 do 1962 jako noční hlídač v Národním Muzeu a od 1962
do 1967 v Bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSR. Od roku 1967 je ale pro
své zdravotní problémy v invalidním důchodu. Stal se postavou četných próz
Bohumila Hrabala a řada jeho básnických textů byla zhudebněna již zmiňovanou
hudební skupinou Plastic People Of The Universe.

Koncem osmdesátých let se Egon Bondy odstěhoval do Telče. Nyní
žije již několik let, od roku 1994, sám v malém bytě v centru Brati-slavy.
S obrovskou rychlostí píše další knihy a pracuje jako externí profesor na
bratislavské univerzitě, kde přednáší indickou a čínskou filozofii a marxismus.

Jeho tvorbu ve čtyřicátých letech silně ovlivnilo setkání se
Zdeňkem Kalandrou, pod jehož vlivem se přiklonil k trokcismu. V roce 1950
založil s Vodseďálkem samizdatovou edici Půlnoc, v níž vydával i své
vlastní literární práce. V letech 1968-69 se podílel s P.Uhlem na
organizaci strany marxistické levice.

Bondy se hlavně soustředil na poezii, próze se více věnuje až v
70. a 80. letech. Sebekriticky tvrdí, že je to žánr, kterému příliš nerozumí.
Okrajově psal i divadelní hry a pracoval na překladech např. Morgensterna, Fromma nebo
Mao Ce-tunga.

Egon Bondy pracoval ve dvou rovinách, nejčastěji své práce
vydával pod dvěma jmény - své filozofické práce publikoval pod svým vlastním
jménem Zbyněk Fišer a ostatní literární práce jako poezii, prózu a překlady
vydával pod pseudonymem Egon Bondy. Na začátku 90. let se však od této dvojakosti
oprošťuje a dále tvoří již jen pod pseudonymem Egon Bondy.

Takřka celá jeho literární tvorba vyšla buď v samizdatu nebo až
po roce 1989. Pouze několik málo filozofických děl stihl vydat ještě na konci 60.
let před zahájením normalizace, odkdy byl režimem označen jako zakázaný autor. Byla
vydána jeho práce Otázky bytí a existence (1967), což je nezměněná verze
Bondyho diplomové práce z roku 1961. Dále pak v roce 1967 vyšla jeho práce Útěcha
z ontolo-gie, napsaná v roce 1962 a v roce 1968 byla vydána Bondyho
monogra-fie o zakladateli buddhismu Budha. Další práce již nakladatelství
nevydala, a tak veškeré další časové údaje u jednotlivých děl vyja-dřují vznik
rukopisu, nikoliv jeho vydání.

Filozofické práce Egona Bondyho mají čistě odborný charakter,
mezi nejvýznamnější filozofickou práci patří bezesporu skromně nazvané ale velice
obsáhlé pětidílné dílo Poznámky k dějinám filozofie. Je to značně
podrobná a i pro laiky srozumitelná filozo-fická práce. Doposud však toto
dvanáctidílné vydání dějin filozofie existuje převážně jen v rukopisech.

Těžištěm filozofických prací Egona Bondyho je ontologická
problematika. V průběhu života byly jeho názory a postoje modelová-ny, ale
nebyly opuštěny. Systematicky se věnuje buddhistické a čínské filozofii, což jej
dovedlo i k zájmu o islámskou a křesťanskou teologii. V průběhu času dospívá
k přesnějšímu výkladu indické a čínské filosofie a poukazuje na vnitřní
souvislosti s evropským myšlením a jejich využitelnost pro další filozofickou
práci.

Bondyho ranná básnická tvorba obsahuje prvky surrealismu, je
ovlivněna hlavně tzv. paranoicko-kritickou metodou Salvadora Dalího. Ve stejné době
přejímá od Vodseďálka poetiku tzv. trapné poezie, jež se od surrealismu
odkláněla, byla humornější a charakterově měla blízko k dadaismu (např. sb. Trapná
poezie – 1951; sb. Velká kniha – 1952). Tyto dvě základní linie
v Bondyho díle existovaly paralelně. Koncem 50. let k nim přibyl i sklon
k filozoficko-meditativní poezii, jež se často vyznačoval vizionářským tónem.
K surrealismu se ale i nadále vrací (např. poemy Pražský život - 1951,
Nesmrtelná dívka – 1958). Dokonce je patrná inspirace poetikou českých autorů
z období romantismu – K. H. Mácha a K. J. Erben (např. poema Zbytky eposu
– 1955).

V Bondyho díle je patrný odpor vůči režimu a jeho
strukturám, který nepominul ani nástupem kapitalismu. Často se v Bondyho díle
projevuje jeho levicová politická orientace a filozofické zaměření na marxismus.

Člověk by levicovou orientaci u jednoho z nejvýznamnějších
odpůrců komunistického režimu v Československu nepředpokládal. Řada lidí na
počátku devadesátých let pochybovala o tom, zda je duševně zdráv. Bondy totiž
začal psát články do Rudého práva, kde se pokou-šel přesvědčit čtenáře
k volbě komunistů. Sám se také dokonce stal jedním z kandidátů strany
Levého bloku. K této otázce se vyjádřil takto:”Tak jako jsem ostře vystupoval
proti minulému, hnusnému a de-generovanému režimu, který neměl s marxistickými
myšlenkami vůbec nic společného, tak jsem zůstal stát na pozicích člověka, který
je levicově orientovaný. Přece najednou nebudu souhlasit s návratem kapitalismu,
ze kterého je mi celý život na blití!”

Jak dalece je politický program levého bloku postaven na
marxistickém učení, je silně diskutabilní. Ale takové postoje k Bondymu
zkrátka patří. Smysl jeho konání je často silně neprůhled-ný. Jeho literární i
životní počiny mají téměř vždy společnou jednu věc, řádně dokáží vyrazit
dech. Nejsilnějším příkladem se stala jeho výpověď při procesu s členy
skupiny Plastic People Of The Universe, kteří byli zatčeni při ilegálním koncertu
v Českých Budějovicích.

Jelikož oficiálně neexistoval v právním řádu zákon, který
by underground přímo zakazoval, pokoušel se soud obvinit pořadatele z čehokoliv
jiného. Státní zástupce se nejčastěji snažil o obvinění z nepovoleného
podnikání, výtržnictví nebo hanobení státu. Všichni samozřejmě vypovídali, tak
aby obvinění zabránili, až na Bondyho. Bondy při výslechu řekl úplně všechno, co
věděl a dokonce si i řadu věcí vymyslel. Např. vypověděl, že musel Magorovi
jednou v hospodě rozbít hubu, protože se otevřeně posmíval marxismu. Což
nebyla pravda, Magor sice tenkrát přes hubu dostal, ale ne kvůli tomu, že by se
posmíval marxismu. Dále Bondy vypověděl, že za vstup do sálu, kde se vystoupení
konalo, musel zaplatit čtyřicet korun. Bondy však na rozdíl od ostatních nemusel
samozřejmě platit vůbec nic. Tím podpořil snahu státního zástupce o obvinění
Magora z nepovoleného podnikání.

Důvody tohoto Bondyho jednání zná zřejmě pouze on sám. Při
nedávné přípravě televizního dokumentu o alternativní kultuře, obvi-nil Ivan
Martin Jirous Egona Bondyho z toho, že byl od třiapadesá-tého roku
spolupracovníkem StB. Avšak jedním dechem dodává, že nemá nejmenší právo ho
jakkoli soudit.

Bondyho básnické i prozaické dílo je stejně jako autor silně
kontroverzní. Je to literatura, kterou si člověk buď zamiluje nebo ne. Bondy se ve
svém díle často věnuje literárním tabu. Píše o tom co prožívá v běžném
životě. Přiznává se např. k tomu, že v únoru 1948 pochodoval
s rudým praporem po Václavském náměstí. Do jeho tvorby se také promítají
vlastní okamžité pocity a problémy, jež se objevují během psaní. Často se
zmiňuje o svých zdravotních problé-mech, měl totiž vyoperovaný konečník a již od
dětství časté zácpy. Čtenář se také dozvídá i intimnosti z jeho
manželského života s Julií. Právě pro toto odhalování vlastní intimní
sféry, pro časté levicové odbočky, pro značnou upovídanost a pro opakované
vyjadřování se k palčivým problémům doby, postupně vyúsťujícím
v ne-konečný spor básníka se světem, který by se svým rozsahem dal
v čes-ké literatuře srovnávat snad jedině s básnickým dílem Jakuba
Demla, je mnohými odsuzován a označována za grafomana a exhibicionistu. Proti tomuto
se však důrazně staví Magor, který obviňování Bondyho z exhibicionismu a
grafomanie odmítá. Jednak zpochybňuje směrodat-nost rozsahu literárního díla pro
obvinění z grafomanie a jednak je podle něj třeba chápat rozdíl mezi exhibicí
a odhalováním se. “Exhi-bice útočí na svět a chce šokovat. Odhalení umožňuje
světu nahlédn-out dovnitř a skrze to pochopit sám sebe.” Každopádně je hranice
mezi exhibicionismem a odhalováním se velice tenká a Bondy ji někdy překračuje.
Nelze ale říci, že by byl Bondy exhibicionista, opravdu jde spíše o sebeodhalování,
k exhibicionismu ale místy sklouzne.

Pro básně Egona Bondyho je charakteristický jazyk, který autor
užívá. Jedná se o spisovnou a hovorovou češtinu, která často přechá-zí v
češtinu obecnou. Bondy jednotlivé styly kombinuje. Touto kombi-nací spisovné a
obecné češtiny vznikají zajímavé kontrasty. Obecné češtiny užívá hlavně,
pokud chce dát na danou skutečnost důraz. V Bondyho básnické tvorbě se však
můžeme setkat i s odbornými výra-zy.

Dobrým příkladem Bondyho tvorby je jistě krátká báseň ze
sbírky Básně 1988 aneb čas spíše chmurný, Odplouvání, která přesně
vystihu-je Bondyho svěřování se se svými celoživotními zdravotními problémy, nad
kterými zde projevuje lítost.



Pán Bůh mě dal psát básně

jako obyčejným lidem sraní

Možná proto mám furt zácpu

Ale jinak by bylo blbců, který by si to strašně považovali!

10.6.1988



Mezi nejvýznamnější Bondyho básnická díla nepochybně patří
sbírky Zápisky z počátku let sedmdesátých (1972), Sbírečka
(1974), Mirka (1975)a Chcípání (1984).

Bondyho prozaické dílo se odvíjí ve čtyřech tématických
okruzích, jež se ale často vzájemně prolínají. Do první tématické linie patří
sci-fi (např. Invalidní sourozenci – 1974, Nepovídka – 1983), druhou
linii tvoří téma aktualizace obrazů z minulosti (např. Šaman – 1976).
Intimní a reflexivní próza, jež má blízko k filozofi-ckému eseji či deníku,
představuje třetí prozaickou linii (např. Sklepní práce – 1973, Leden na
vsi – 1977), čtvrtý tématický okruh se zabývá tématikou poválečného
života v Československu (např. Bratři Ramazovi – 1985, Máša a Běta
– 1978).

Bondyho současná tvorba jde i přes autorův věk s dobou.
Dokladem toho je jedno z jeho posledních děl, které vydalo na sklonku roku 1998
nakladatelství Zvláštní vydání pod názvem Cybercomics. Toto dílo je velkým
krokem mimo vyšlapané cesty spiso-vatelství Egona Bondyho, tímto dílem totiž
vstupuje přímo doprostřed módního proudu současné světové literatury, aniž by se
pokoušel o podbízení se čtenáři.

Setkáváme se zde ale s již tradičními prvky Bondyho
literatury. Najdeme zde především Bondyho typický smysl pro humor, u kterého si
nejsme jisti zda se autor směje nebo se jen kysele šklebí. Autor popisuje pionýrské
časy slavného návratu kapitalismu do Prahy a vizi Prahy budoucnosti. Děj se však
neomezuje pouze na jedno místo, přesouvá se dokonce až do New Yorku, který je tou
dobou z části pod vodou. Hlavní postavou knihy je půvabná dívka Věra, která v
díle vysvětluje pozici Číny ve světě a plynně cituje Marxe, čímž se opět
dostáváme na již důvěrně známou půdu tvorby Egona Bondyho. I přes všechen smutek
a pesimismus kniha končí optimisticky a s výzvou k odporu proti zlým silám.
Bondy vyslovuje myšlenku, že lidstvo pravděpodobně nemá budoucnost ve své
stávající tělesné formě, ale že ho bude čekat lepší existence ve světě
virtuální nirvány světa počítačů.

AFGHÁNISTÁN

Jednou z dalších velice zajímavých próz Egona Bondyho je
próza Afghánistán, která je řazena do volného cyklu společně
s románem Invalidní sourozenci (1974) a dvoudílnou prózou Bezejmenná
(1986). Tato díla navzájem spojuje jednak značná autobiografičnost, ale hlavně
spojování motivů konkrétní historické situace s autorovým snem. Tato próza patří
k Bondyho doposud nejpesimističtějším science-fiction.

Hlavními postavami je postava mladého muže, kterého Bondy
pojmenoval C. a jeho družky D., jež zřejmě představují Egona Bondyho a jeho ženu
Julii. Tento neobvyklý způsob pojmenování postav kores-ponduje s románem Invalidní
sourozenci, ve kterém Bondy pro označení dvou hlavních postav užil dvou
předcházejících písmen abecedy - písmen A. a B.

Děj se odehrává v Praze blízké budoucnosti
pravděpodobně koncem dvacátého století. Německým vědcům se podařilo vyvinout
zbraň, která je schopna bezestopy zničit téměř sto procent veškerého života na
zemi. Zbraň se jim však vymyká z rukou a ničí takřka všechen život na Zemi.
Na živu zůstává jen pár jedinců, kteří jsou ze svého údělu nejdříve značně
vyděšeni. Pak jim ale dochází, jak obrovské měli štěstí. Obzvláště mají
radost z toho, že si nyní mohou zdarma užívat takřka všech lidských vymožeností.
Nemusí za žádné jídlo a pití nic platit, nemusí do práce a nikdo je nijak
neomezuje. Nabývají tak na první pohled neomezené svobody.

Děj začíná na konci léta v Praze. C. a D. se rozhodli vyzkoušet
účinky bílého halucinogenního prášku, který získali od jednoho ze svých
přátel. Účinky prášku zkouší několikrát. První pokusy však ne-přináší
slibovaný výsledek. Po třetím pokusu s touto drogou se náhle probouzí
uprostřed zcela opuštěné Prahy. Zpočátku to považují za halucinaci. Postupně si
ale připouštějí, že je to realita. Mají z celé situace velkou radost a
náležitě si užívají nabyté volnosti. Aniž by si stanovili určitý cíl cesty
vydávají se na pěší cestu do světa, míří samozřejmě na západní hranici.
Dostávají se takto až k jednomu opuštěnému zájezdní hostinci, kde se
shledávají s prvními živými lidmi, kteří přežili. Dozvídají se, že od
českých hranic dál na západ se rozprostírá jen obrovská spoušť a spálená zem.
Nějaký čas s novými přáteli pobývají v hostinci, ale táhne je to dál
na cesty, a tak se po několika dnech vydávají dál. Přicházejí až na
česko-německé hranice, kde opravdu začíná měsíční krajina.

Toto je zlomový okamžik knihy. Autor končí s idylickým
líčením krásné letní přírody české země. Dochází k vystřízlivění. Hlavní
hrdinové dostávají poznat stinnou stránku události, jež postihla planetu Zemi. Autor
se dostává k hrůzným vyobrazením trosek měst a měsíční krajiny západní
Evropy.

C. a D. postupují dál zničenou krajinou až se dostanou na začátek
skloviny, jež se vytvořila po výbuchu roztavením veškeré hmoty na povrchu, a která
pokrývá většinu planety. Setkávají se zde s lidmi z celé Evropy
a vytvoří s nimi společně komunu. Jedná se často o umělce. Každý ale
dělá to, co ho baví a co umí. Kdo z komuny nechce, pracovat nemusí. Autor zde
opět vytváří idylický obraz společenství lidí, tentokrát ale uprostřed zkázy.

D. otěhotní a její vnitřní hlas jí říká, že musí najít
Jarní údolí, které se nalézá někde v Afghánistánu. Přestože C. nerad
opouští idylickou atmosféru komuny, vydávají se na cestu do Afgháni-stánu. Putují
přes Rakousko směrem na východ, až se dostávají do hor. Přichází ale zima a D.
onemocní. Jejich putování je velice strastiplné, už mají jen zřídkakdy co jíst,
nemají střechu nad hla-vou a prostupují jen s námahou temným lesem pokrytým
pohořím. Když konečně přejdou pohoří a přichází na konec lesa, zůstává D.
sama v malém srubu na okraji lesa, kde přivádí na svět dceru Františku, C. se
na další cestu vydává sám. Dostává se do Moskvy, která je plně pod nadvládou
vojáků, kteří nutí veškeré obyvatelstvo k životu v podzemním labyrintu
a práci v podzemních továrnách.

Zde se autor dostává k nejhrůznější části románu.
Popisuje ži-vot ve společenství lidí na pokraji smrti hladem v podzemních
pro-storách Moskvy. Popisuje nelidské podmínky ve kterých lidé musí žít a
pracovat.

C. se dokonce dostává do jedné továrny, kde se s místními
poměry seznamuje důvěrněji. Pak ale z Moskvy rychle spěchá pryč zpátky za D.
Moskva je plná vojáků chytajících obyvatelstvo pro práci v podzemních
továrnách. Dostává se zpět do lesního srubu k C. a společně dospívají
k rozhodnutí, že musí co nejdříve zpět do vlasti. Hned se vydávají na stejně
náročnou cestu zpět. Po vstupu na území Slovenska ale s hrůzou zjišťují, že
toto území je již také obsazeno ruskými vojáky, kteří odvlečou každého, koho
najdou a co nemohou vzít sebou, tak ničí.

C. a D. jdou dál až se dostanou do Prahy, která je na tom úplně
stejně. Ulicemi pochodují zástupy lidí, kteří byli chyceni ruskými vojáky a
právě jsou deportováni do Moskvy. C. a D. vidí bezvýchodnost jejich situace a jsou
zoufalí. V malé hospodě nacházejí úkryt před vojáky, společně zde dospívají k
rozhodnutí ukončit život. V tom ale přichází islandský básník Jóhann,
který je posledním islandsky mluvícím člověkem na Zemi, a kterého již důvěrně
znají z komuny. Ten se je pokouší přesvědčit o smyslu jejich existence a jejich
budoucího poslání na Zemi. Říká, že je jejich posláním pracovat na vzniku nového
světa a nové kultury. Jóhannovi se je však přesvědčit nepodařilo a odchází.

V tomto momentě do děje vstupuje Magor, kterého C. a D.
zahlé-dnou v jednom ze zástupu zajatců, kteří proudí ulicí před hospodou.
Nenápadně s ním naváží rozhovor. Magor je plný elánu a přesvědčení, že
se z Moskvy vrátí zpět. Jediné, co má v hlavě, je nikdy se nevzdát a
nikdy se tomuto režimu nepodvolit.

Kniha končí pohledem anděla z vesmíru na planetu Zemi, která
je z velké části pokryta jen oslnivě zářící sklovinou. C. a D. sebe i svou
dceru Františku opravdu zprovodili pomocí jedu z tohoto zkaženého světa a jejich
duše vystupují do hloubky univerza.

Generace Egona Bondyho prošla obrovskou životní zkušeností. Bondy
ale na rozdíl od dnešních autorů tuto zkušenost neimplantuje pseudohrdinům svých
knih, ale přímo ji demonstruje sám na sobě. “Obnažený jako sval stažený
z kůže nám ukazuje, co se s ním dělo a co se s ním děje.” Proto je
on sám často hrdinou svých děl, proto číst Bondyho texty znamená číst v Bondyho
duši. Literatura Egona Bondyho je náročná, avšak velice zajímavá. Magor se
k polemice, kterou nad Bondyho dílem vede celá řada kritiků, vyjádřil
v Magorově zápisníku takto:”Brát Bondyho lze jedině v jeho celistvosti –
jako maso u řezníka: když to nechcete, pane, s tou flaksou, tak to nechte bejt.”






Ivan Martin Jirous


Ivan Martin Jirous zvaný Magor se narodil 23. září 1944
v Humpolci. Magor je zakladatelem a společně s Egonem Bondym nadále vůdčí
osobností českého undergroundu, uměleckým kritikem, publici-stou, básníkem a
prozaikem. Mimo jiné bývá označován za rváče, noto-rika a exhibicionistu. Sám o
sobě říká: “Jsem ten, který vyvolává neklid. Anebo ten, který roznáší
radost.” Užívá také dalšího pseu-donymu Jan Kahan nebo šifry /kubl/. Autorem
přízviska Magor je Eugen Brikcius.

Magorovou první ženou byla Věra Jirousová, rozená Vařilová, jež
byla básnířkou a uměleckou historičkou. Druhou manželkou mu byla ma-lířka Juliána
Jirousová, rozená Stritzková.

Po maturitě na SVVŠ v Humpolci pracoval rok jako topič a
sta-vební dělník. Od roku 1963 studoval dějiny umění na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy. Jeho studium ale nebylo příliš inten-zivní, škola mu byla totiž
naprosto lhostejná a na akademickou práci nikdy nepomýšlel. A poněvadž bylo
v blízkosti fakulty mnoho hospod, do školy většinou nedorazil. Nebýt výhrůžek
Magorovy první ženy Věry, že se s Magorem rozvede, pokud nenapíše diplomovou
práci, Magor by vysokou školu zřejmě nikdy nedokončil. Svou diplomovou práci na
téma Vizuální poezie. Jiří Kolář a Henri Michaux obhájil v roce 1968,
vlivem politických událostí tohoto osudového roku se ale nestal bakalářem, nýbrž
vyřazeným absolventem bez titulu. V té době se již naplno věnoval českému
undergroundu, byl spoluorgani-zátorem a teoretikem Křížovnické školy čistého
humoru bez vtipu.

Od třetího ročníku Filozofické fakulty byl Magor redaktorem
časopisu Výtvarná práce a přispíval výtvarnými kritikami i do revue Výtvarné
umění. Od roku 1967 navazuje spolupráci s hudební skupinou The Primitives Group,
jež trvá až do roku 1969. V tomto roce se The Primitives Group rozpadá, Magor a
kytarista Josef Janíček se přidává k mladé rockové kapele The Plastic People Of The
Universe. Magor se stává uměleckým vedoucím Plastiků a v návaznosti na tuto
činnost u Plastiků se postupně stává vůdčí osobností českého undergroundu.

V letech 1973 – 1974 byl společně s třemi dalšími
umělci odsou-zen na 10 měsíců za hospodské nedorozumění s vysloužilým
přísluš-níkem StB. Byl organizátorem řady ilegálních koncertů skupiny Plastic
People, a dvou “festivalů druhé kultury”. První se konal v roce 1974
v Postupicích a druhý roku 1976 v Bojanovicích. Legen-dárním se stal
koncert skupiny Plastic People v Českých Budějo-vicích, kde bylo zatčeno a
odsouzeno na dvacet osob z řad umělců undergroundu. Tato událost vyvolala
v československých intelektuál-ních kruzích velký rozruch v jehož čele
stál Václav Havel. Vzbouřená vlna odporu jednak ovlivnila podstatné snížení
rozsudků tzv. procesu s českým undergroundem a jednak měla přímý vliv na vznik
Charty 77, kterou hned po návratu z vězení Magor spolu s celou řadou
dalších členů undergroundu podepsal. Magor byl původně odsouzen na sedm let, ale
díky velikému projevu solidarity českých intelektuálů si nakonec odseděl jen rok a
půl (1976 – 1977). Po třiceti sedmi dnech na svo-bodě byl ale znovu odsouzen na osm
měsíců pro výtržnictví na výstavě J. Laciny. Odvolací soud mu pak trest
prodloužil na osmnáct měsíců (1978 – 1979). V roce 1981 byl na základě
“znaleckého” posudku V. Rzounka za činnost v samizdatovém časopisu Vokno
odsouzen na tři a půl roku odnětí svobody. Toto období strávil ve věznici
v Litoměřicích, v Ostrově nad Ohří a ve Valdicích, kde vznikla Magorova
nejvýznamnější sbírka Magorovy labutí písně. Tato sbírka byla
z Valdické věznice propašována ještě před Magorovým propuštěním a
v roce 1985 jí byla udělena Cena Toma Stopparda. Do vězení putoval opět za tři
roky, v říjnu 1988 byl odsouzen na šestnáct měsíců a byl propuštěn 25.
listopadu 1989, kdy mu byl zbytek trestu prezidentem republiky odpuštěn. Odsouzen byl
tedy dohromady pětkrát, většinou podle paragrafu 202 – výtržnictví a ve vězení
strávil celkem osm a půl roku.

Magor měl opravdu obrovskou vůli, každý pobyt ve vězení jakoby ho
burcoval ještě k vytrvalejší ilegální činnosti v undergroundu než
předtím. Bojoval proti režimu společně se spoustou dalších umělců druhé kultury,
jako byl např. Bondy, Havel, Knížák aj., čistě inte-lektuálními zbraněmi. Bylo mu
k smíchu, jaký obrovský aparát StB je nasazen proti lidem, kteří nemají
jiných zbraní než psacích strojů a elektrických kytar. Období boje proti režimu
výlučně uměleckými prostředky je v českých dějinách naprosto unikátní.
Magor tento způsob boje, který dokonce postrádá i násilné uvažování, považuje za
nejlepší způsob jak přimět režim k naprosté zuřivosti.

Dnes je Magorovi pětapadesát let, žije na Vysočině
v Prostřed-ním Vydří a nadále se věnuje organizaci rockových koncertů a
litera-tuře. Magor nedávno potlačil jeden z výrazných aspektů své osobno-sti,
začal abstinovat. Rozměry jeho pití byly opravdu mýtické. Celý život intuitivně
směřoval ke způsobu psaní poezie, jaký ctili čínští básníci. Ti totiž podle
historiků pili spoustu rýžové kořalky a neustále se tak udržovali na hranici
deliria. Magor sám o sobě tvrdí, že ty nejjemnější básně dokáže napsat jen po
několikadenním pití, kdy už přestává rozlišovat sen a skutečnost. Dnes ale sedí
do-ma a intenzivně píše. Dokonce se nechal slyšet, že v něm pomyšlení na
alkohol vzbuzuje odpor.

Na počátku své literární činnosti v polovině šedesátých
let se věnoval uměleckým a hudebním studiím, které měli hlavně faktogra-fický
význam. Vyznačovaly se hlavně jasným označováním problémů, pí-še zkrátka bez
jakýchkoliv zábran to, co si o daných výstavách či umělcích myslí. Tyto práce
publikoval především v časopisech Výtvar-ná práce, Výtvarné umění, Divadlo
a Sešity pro mladou literaturu. Po zahájení normalizace, která znamenala Magorův
vstup do ilegality, vydával své články mimo jiné hlavně v samizdatovém časopise
Vokno, na němž se od roku 1979 redaktorsky podílí. Dále vydával v časopisech
Revolver Revue, Infoch, Jazzstop, Dialogy, Obsah, Mašličkový časopis, Moravská
čítanka, Váhy atd. Od druhé poloviny sedmdesátých let publikoval také
v exilových časopisech. Jeho nejznámější historiografická práce Zpráva o
třetím českém hudebním obrození vyšla v roce 1976
v pařížském časopise Svědectví pod názvem Zpráva z českého
hudebního podzemí. V letech 1983, 1984 a 1987 vydal vídeňský časopis
Paternoster na pokračování Magorovu práci Pravdivý příběh Plastic People,
která pak v roce 1991 vyšla také ve Student-ských listech. Časopis Most vydal
v roce 1990 básnickou sbírku z ro-ku 1987 Magorův Jeruzalém, Magorův
soumrak vyšel v roce 1992 v časopise Paternoster a v roce 1993
v Revolver revue. Zpráva o tře-tím českém hudebním obrození a Pravdivý
příběh Plastic People pak vydalo společně s celou řadou dalších recenzí
a textů nakladatelství Torst v knize Magorův zápisník v roce 1997.

Básnická tvorba Ivana Martina Jirouse měla svůj debut v roce
1975, kdy byla samizdatově vydána jeho první sbírka Magorův ranní zpěv. Toto
básnické dílo pak v roce 1979 následovala sbírka poezie Magorova krabička
a v roce 1980 Mládí nevykouřené, které vyšly rov-něž v samizdatu.
Tato ranná básnická tvorba se vyznačuje především zjevnou inspirací Bondyho tzv.
trapnou poezií. Magorovy básně nejsou ale zdaleka tak sebeodhalující jako Bondyho
tvorba. Na dadaistickém pozadí, která vychází z Bondyho trapné poezie, se
objevují prvky křesťanské pokory. V roce 1981 v samizdatu vychází Magorovo
borágo a ve stejném roce Magorova mystická růže. V roce 1985
vychází Ochranný dohled a Magorovy labutí písně, které Jirous napsal
během věznění v Litoměřicích, v Ostrově nad Ohří a ve Valdicích. Toto
dílo bylo v Magorově tvorbě zlomové. Nutně se v ní odráží věznické
prostředí, ve kterém vznikla. V básních této sbírky, které jsou vystavěné
na tradičním rýmovém schématu, se prolínají úryvky z “vězeňského”
deníku se vzpomínkami na rodinu a přátele, s modlitbami a žalmy, se
sebeironickými glosami a epigramy. Z důvodů prolínání těchto témat tuto
sbírku řadíme do tématické linie literatury undergroundu a li-teratury vězeňské,
ale také do tradiční české katolické literární linie, kterou představují např.
J.Deml, J.Zahradníček, B.Fučík. Na tuto sbírku navazuje již jmenovaná sbírka Ochranný
dohled (1985) a dále mezi jinými i Magorovi ptáci (1987). Tyto další
sbírky čerpají nadále z autorových vězeňských zkušeností.

Žánrově novou a ojedinělou je v Magorově tvorbě sbírka
básní a pohádek pro děti Magor dětem (1986).

Magor uspořádal dvě básnické antologie, které vyšly rovněž
v samizdatu. První byla v roce 1975 Egonu Bondymu k 45. narozeninám –
Invalidní sourozenci a druhá ve stejném roce pod názvem Peťákovi.

Magor většinu svých básní dedikuje lidem z okruhu lidí
z under-groundu, z okruhu svých přátel. Objevuje se zde celá řada jmen.
Fi-gurují mezi nimi samozřejmě Egon Bondy, Andrej Stankovič či Dana Němcová, dále
také Petr Uhl, Filip Topol, Vlasta Třešňák aj. Své mi-lostné básně věnoval své
první manželce Věře, ale především druhé manželce Juliáně.

Ivan Martin Jirous se sám objevuje v řadě literárních děl
Egona Bondyho. Bondy o něm píše např. ve sbírce Básně 1988 aneb čas spíše
chmurný a jako literární postava zasahující do děje se objevuje např. v próze
Afghánistán. V Magorově díle se ale naopak objevuje i postava Egona Bondyho.
Příkladem tohoto vzájemného propojení je báseň Láska, která pochází ze
sbírky Magorovo borágo. Tato báseň je dedikována E.Burdonovi.




Láska


Polož se doleva nebo vedle

M. Koch to řekl lépe než já:

Otoč mne na bok, má lásko, dokud jsem nahý.

Má láska k Tobě nepřestává na Tvém životě.

Možno-li, po smrti budu Tě milovat ještě líp.

Až umřeš,

budu už milovat jenom Tebe.

To napsal můj guru E. Bondy.

Co k tomu můžu dodat.

Aspoň kdyby nic.

Juliana mi před časem řekla

Já si myslím, že už mne nemáš rád.

Přestože tato báseň není přímo dedikována Magorově ženě,
nýbrž E. Burdonovi, je z textu patrné, že se básník obrací právě k ní.
Stejně jako většina Magorových básní je i báseň Láska napsána
nepravidelným rýmem, neobjevuje se zde avšak pro Magorovo dílo běžná obecná
čeština. Je napsána hovorovou češtinou. Najdeme zde dokonce přímou řeč a
zajímavostí je, že se zde Magor zmiňuje o Egonu Bondymu. Hlavní součástí básně
je citace z Bondyho textu, který byl adresován Bondyho ženě Julii. Magor
shledává Bondyho výpověď jako dokonalé vyznání lásky ženě, a tak ji
přímo používá aniž by ji dále rozvíjel nebo upravoval. Báseň výstižně
demonstruje, jak byla Magorova a ostatně celá undergroundová poezie vázaná a spojená
s jednotlivými osobnostmi českého undergroundu. Básníci tak postupně dospívají do
pozice, kdy neoslovují široké masy, ale pouze zcela určité, velice úzké skupiny
lidí, mnohdy dokonce pouze jednotlivce. Píší poezii pro sebe. Je to jev, který platí
pro celou undergroundovou poezii. Jev, který se samovolně postupem času rozvíjel, až
dospěl do tohoto stádia adresné básnické tvorby.

Na sklonku roku 1998 byla Lidovými novinami pořádána již
tradiční volba nejzajímavější knihy uplynulého roku. Za rok 1998 tento titul
získala kniha Magorova summa. Tato Magorova nejnovější kniha je, stejně jako Magorův
zápisník (nakladatelství Torst, 1997), chronologicky uspořádaným souborem
takřka všech Magorových textů, vydaných jakoukoli formou v letech 1975-1997. Magorova
summa obsahuje celkem třináct básnických sbírek, z nichž osm jich již bylo
vydáno. Tři sbírky doposud existovaly pouze v samizdatu a dvě jsou nyní
publikovány jako celek vůbec poprvé. Editorem této knihy, která vyšla roku 1998
v nakladatelství Torst, je Martin Machovec.

Magor působí ve srovnání s Egonem Bondym sympatičtěji. Je to
hlavně díky jeho neústupnosti a jeho jednoznačně pravicovým posto-jem. Je těžké
posuzovat pohnutky Egona Bondyho při procesu s českým undergroundem, ale Magor ze
svých postojů nikdy neslevil ani o píď, což Bondy svou výpovědí u jmenovaného
soudního procesu s českým undergroundem učinil.


Obrázková příloha


Egon Bondy

Egon Bondy

Rukopis Egona Bondyho

Ivan Martin Jirous

Ivan Martin Jirous a jeho Remingtonka

Návrh obálky pro 14. číslo Revolver revue


Přehled díla Egona Bondyho


BELETRIE:

Invalidní sourozenci (1981 Toronto, 1991 Bratislava)

Pražský život (1985 Mnichov)

Sklepní práce (1988 Toronto)

Nesmrtelná dívka (1989 Mnichov)

Básně 1988 aneb Čas spíše chmurný, Odplouvání (1990)

Afghánistán (1990 v knize Orwelliáda, E.Bondy + Alexandr Kabakov)

3x Egon Bondy: Šaman, Mníšek, Nový věk (1990)

Dvě léta (1991)

Gottschalk, Kratés, Jao Li, Doslov (1991)

Ministryně výživy (1991)

Cesta Českem našich otců (1992)

Nepovídka (1994)

Dvě léta (1994)

Leden na vsi (1995)

Hatto (1995)

Příšerné příběhy (1995)

Ples upírů (1995)

Cybercomics (1998)


VÝBOR:

Bez paměti žilo by se lépe (1990)


logo horoskopy
logo humor
logo sms
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky Studijní materiály
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Čtvrtek 21. 2. 2019 Svátek má Lenka
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz