ŽENSKÉ HRDINKY U KAROLINY SVĚTLÉ

Typ Seminární práce
Počet stažení 24
 
Doporučit Zaslat na email Zaslat na email
Stáhni
Vloženo 06.4.2006
Počet stran 11
Velikost 30 KB
Typ souboru Jednoduchý text

Ženské hrdinky u Karoliny Světlé

KAROLINA SVĚTLÁ - ŽIVOT

Karolina Světlá, dívčím jménem Johana Rottová, sestra Sofie Podlipské, se narodila 24. února 1830 v Praze na Starém Městě. Pocházela z měšťanské českoněmecké kupecké rodiny a byla vychována v duchu šosáckých mravů běžných v tehdejších patricijských kruzích. Proti takové bezduché výchově se začala brzy bouřit, posilována v touze po samostatnosti v jednání i myšlení četbou pokrokových německých a francouzských autorů. České národní uvědomění v ní vzbudil domácí učitel češtiny a pozdější její manžel Petr Mužák, jehož rodiště Světlá pod Ještědem poskytlo autorce pseudonym. K formování názorů Karoliny Světlé rovněž podstatně přispělo její přátelství s Boženou Němcovou, která se jí stala vzorem cílevědomé emancipované ženy spisovatelky. Podobně nezůstala bez vlivu na Světlou ani literární tvorba a názory francouzské spisovatelky George Sandové. Po literárních počátcích v drobných prózách podnícených povzbudivým postojem přátel, Jana Nerudy a Vítězslava Hálka, a zejména po smrti jediného dítěte, našla Světlá naplnění svého života v intenzívní literární a kulturně organizační činnosti, zvláště v ženském hnutí. Bohatou námětovou oblast objevila za svých dlouhých letních pobytů v Podještědí. Zamilovala si lid tohoto kraje pro jeho mravní kvality a svéráz, tak protikladný přetvářce a společenské konvenci pražského měšťanského prostředí. Krátké, avšak hluboké přátelství s Janem Nerudou na začátku šedesátých let zanechalo rovněž trvalé stopy v jejím díle.
Světlá patří spolu s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem k představitelům kruhu májového. První svou prózu Dvojí probuzení uveřejnila v almanachu Máj v roce 1858. Svou další tvorbu, podobně jako její vrstevníci, publikovala také v různých časopisech té doby. Od roku 1875 časem churavěla a některé své poslední práce už jen diktovala. Zemřela v Praze 7. září 1899.


OD JEŠTĚDSKÝCH PRVOTIN KE SKALÁKOVI


Lesní panna, v níž je zpracován prastarý motiv o srdci zraněném nevěrou, zradou a zklamáním, je silně prostoupena pohádkovými prvky. Je to příběh venkovské dívky, sňatkem vytržené z domova a uvedené do cizího, nepřátelského prostředí vznešené šlechtické společnosti a městských paláců, které ji ničí. Hrdinka, doma nazývaná pro svou krásu lesní pannou, je široko daleko proslulá jako vypravěčka pohádek, jejíž fantazii ustavičně sytí a podněcuje tajemné šumění staleté lípy. Světlá tu užila místní lidové báchorky o lesní panně, kterou slyšela od svého tchána. Učinila z ní součást fabule a zároveň předobraz budoucího děje: Karla, která ji vypravuje, později ji vlastně sama žije. V povídce tedy dochází k několikerému prolínání mezi pohádkovým živlem a opravdovým příběhem, přičemž pohádková konfrontace světa reálného a nadpřirozeného má analogii v protikladu světa vesnického a městského. Takovým pojetím se ovšem povídka značně vzdaluje od životní reality, která ji inspirovala. Ještědské prostředí se tu zatím objevuje pouze v podobě vnějšího přírodního rámce v expozici a několika drobných motivů v Karliných vzpomínkách. Do popředí vystupuje obecný, právě pohádkový smysl obrazu, v němž je ryzí hluboký cit postaven proti citu povrchnímu, přelétavému, mělkému. Pokud jde o vymýšlení poutavých pohádek, předznamenává již Karla románovou Frantinu.

Jiného druhu je Sefka, v niž Světlá zaznamenala kus historie Mužákova rodu, skutečné osudy nejstaršího manželova bratra a jeho dcery. Zde je zdůrazněna autentičnost vyprávění a reálnost příběhu, a to výslovně v dovětku, jímž se autorka obrací k hrdince: \"Sedím-li \"na chrbách\" právě nad studánkou, jejíž voda se v potůčku někdejším Jaršovým sadem vine, utkví oko mé pokaždé s bolestí na houštině stromů, které viděly Sefku růsti . . . Srdce se mi v těle obrací nad tvým osudem, synovkyně drahá! . . . \" Slova vypravěčky zároveň podtrhují tematické jádro povídky. Není jím ani tak typičnost sociálního osudu rodiny, kterou nemožnost obživy v rodných horách donutila vystěhovat se do Polska, jako spíš tragika zmařeného mladého života. Ve vztahu k tomuto tematickému jádru je třeba vidět celý obsah vyprávění: obraz ještědského domova, s nímž je Sefka bytostně srostlá a bez něhož hyne (v tom je příbuzná Karle); protiklad nepřívětivé ciziny, která se nestává domovem, ani když slibuje blahobyt; líčení hmotného úpadku rodiny doma i v Polsku. Postavě Sefky dodalo rodinné podání patrně určité konkrétní rysy, které z ní činí proti Karle bytost životně věrohodnější.

V Cikánce Světlá pokročila zejména v povahokresbě ústřední postavy. Podoba Juliny je živější, prokreslenější a plastičtější proto, její povahové zvláštnosti, pro něž se stává nepochopitelnou svému okolí, jimiž se vymyká z kruhu svých vrstevnic a z celého vesnického společenství, mají závažnou dějovou funkci, neboť přímo motivují utváření jejího osudu. V díle je už také povahokresba spojena se zachycením širšího rámce vnějšího prostředí, zázemí postavy. Skutečnost, že Julina dostává partnera v Tomášovi, dovoluje vypravěčce rozvinout obrázek vesnických námluv s žánrovou věrností a pestrými detaily, zapříst situace osobitého půvabu, humorné i lidsky dojímavé. Taková je třeba první rozmluva budoucích snoubenců, v níž se Julina, pohnuta Tomášovou dobrosrdečností, zpovídá ze svých zvláštností. Je příznačné pro zmíněnou tematickou i tvarovou nevyhraněnost prvních ještědských próz, že Julinin příběh, zpočátku jaksi spontánně blízký životní realitě, rozvíjí se náhle řadou motivů příznačných spíše pro literaturu romantismu. V tomto ohledu se Cikánka vrací až za Sefku, k Lesní panně. Setkání s cikány, divoký taneční výstup v hospodě, Julinino neodolatelné okouzlení a útěk s cikány, její umělecká dráha, pozdější náhodné setkání s Tomášem, jemuž vysvětluje nutnost své cesty za uměním. Cikánka v době svého uveřejnění byla ve skutečnosti již anachronismem, jakýmsi zaváháním a odbočením z cesty, na kterou Světlá vstoupila již o něco dříve povídkou O Krejčíkově Anežce.

Hrdinky Lesní panny, Sefky a Cikánky ještě nijak neodpovídají obrazu člověka, který by obracel pozornost k mravní stránce jeho bytosti, odkrýval v něm smysl pro nadosobní, trvalé hodnoty lidství, objevoval v něm schopnost uvádět svůj život v soulad s vyšším etickým řádem, v němž jsou tyto hodnoty zakotveny. Svědčí o tom už pasivita těchto hrdinek: všechny jsou unášeny svým osudem, vnějšími silami a okolnostmi, jimž se trpně podvolují. U Karly je to láska, u Sefky tvrdá vůle otcova, u Juliny tajemná síla jejího nadání, která ji nejprve odcizuje rodnému prostředí a později vyvábí do světa. Jinak je tomu u Anežky. Ta se na rozdíl od nich odhodlává k činu, motivovanému nejen milostným citem, ale také šlechetným hnutím mravním, přemáhajícím konvence a předsudky. V Anežce je zobrazen člověk, který dokáže ve jménu něčeho vyššího, ať je to láska, či jiná hodnota, vyjít sám ze sebe, překročit své vlastní hranice.

Podobně je na tom povídka Skalák. Tady jde rovněž o jinou tematickou variantu onoho základního obrazu člověka, o jehož vytvoření Světlá usiluje. Zatímco Anežčino mravní hrdinství se projevilo v mezní životní situaci jednorázovým činem, Rozička ve Skalákovi podřizuje příkazu svědomí celý svůj život. Světlá tu své téma uchopila ještě pevněji a prohloubila je. Jestliže u Anežky oslavila hrdinství jednoho jediného okamžiku, pak v Rozičce jí šlo o cílevědomý etický záměr, o statečný mravně citový postoj, vzdorující po léta překážkám a nepřízním, osobnímu neštěstí i společenskému tlaku.

Skutečnost, že postavy Anežky a Rozičky jsou kresleny schematičtěji, mohla by se ve srovnání s Cikánkou a třeba i se Sefkou zdát krokem zpět - má však své umělecké zdůvodnění. U obou nových hrdinek nejde o jejich realistickou podobu, ale právě o ideálně pojatý obraz krajních mravních možností člověka, o heroizaci jeho duševní síly, vůle, ušlechtilé obětavosti. Zejména Roziččina statečnost vyjadřuje trvání, stálost a neměnnost jejího postoje. Anežka i Rozička se projevují výrazně jen po jediné, mravní stránce své povahy, vše ostatní je potlačeno.


POVÍDKA LAMAČ A JEHO DÍTĚ, VESNICKÝ ROMÁN




Skalákem se uzavřela první etapa ještědské prózy Karolíny Světlé. Tehdy autorka hledala a v posledních dvou pracích nalezla její specifické téma - obraz ušlechtilého lidství. V povídce Lamač a jeho dítě se rovněž jako ve Skalákovi řeší zavažný etický problém. Tentokrát je to otázka oprávněnosti odplaty, spravedlivé msty za utrpěnou křivdu. Světlá na ni odpovídá tím, že v postavě Dorotky dává zazářit odpuštění, lidské útrpnosti, velkodušnosti a vroucímu milostnému citu. Zatímco však Rozička měla od počátku vnitřní jistotu a své pravdě, lamač a Dorotka se musejí k jejímu poznání teprve protrpět, překonat sami sebe.

Postava Dorotky postrádá oné jednolitosti, jíž byly obdařeny hrdinky dvou předchozích povídek. Jestliže lamačovi nebylo dáno, aby zcela sám a důsledně probojoval svůj mravní zápas mezi záští a smírem, pak Dorotka, která v bolestných zmatcích pravdu rozpozná, není zase schopna prosadit ji činem. Zajímavým způsobem se to obráží v motivu oběti, který ani v tomto díle nechybí: jako lamač neobětuje zcela beze zbytku svou pýchu a nenávist, tak i Dorotka zůstává na půli cesty mezi odhodláním naplnit příkaz citu a svědomí, k němuž se propracovala, a mezi údělem, který jí určil otec. Odvrhne sice nenávist k Vilíkově rodině, kterou jí lamač od dětství vštěpoval, a odmítne zříci se své lásky, nechce se však za Vilíka provdat bez otcova svolení. Jen zčásti patří proto do rodu Anežky a Rozičky. Má jejich čistotu, přirozenou ušlechtilost a citovou vřelost, ale její vůle je svázána slepou podřízeností otcovské autoritě, což ji sbližuje spíše s pasívními hrdinkami ještědských prvotin. Ke konci povídky už také Dorotčin zjev nabývá značné schematičnosti a strnulosti. Utápí se v dlouhých replikách, do nichž je reflexívní prvek spíše mechanicky včleňován, než aby byl učiněn organickou součástí uměleckého obrazu.

Vesnický román vypráví o tragédii citu zbloudilého na scestí a o marném úsilí vymknout se poutům společenských konvencí. Zde se vrství několik námětových rovin. Z obrazu Antošova osudu promlouvá obhajoba svobody lidské osobnosti a protest proti jejímu omezování, proti všemu, co stojí v cestě jejímu volnému rozvoji. Tak je přímo a výslovně formulována motivace jeho vzpoury proti egoismu náruživé ženy: \"Podle zákonů nebyla žena ta vinnicí, a přece se dopustila na něm hříchu hroznějšího, než kdyby byla mrhala statkem, jim společně náležejícím, kdyby se byla láska její obrátila k muži cizímu - šlapala jeho lidskost v prach… \" Mimoto je tu však ještě cosi vyššího, nadřazeného výsostným právům každé lidské bytosti, co se odráží v Sylvině oběti: etický příkaz nedomáhat se oněch práv, byť byla všestranně ospravedlněna, za cenu utrpení druhého člověka, třeba trpěl vlastní vinou. Zároveň má tato oběť ještě druhý aspekt: Sylva se odříká Antoše a tím svého i jeho štěstí nejen ze soucitu k jeho šílené ženě, ale i proto, a vlastně především proto, aby ho uchránila před její kletbou. Vyslovuje to sama Antošova matka, která se sice nemilosrdně postavila proti jeho a Sylvině lásce, nakonec je však nucena přiznat nesobeckost dívčina citu a velikost její oběti.

Úsilí o hlubší pohled do duševní, citové, morální i myšlenkové sféry postav, které je ve srovnání s povídkami jedním z nejvýznačnějších nových rysů románového útvaru, se týká především Antoše, Sylvy a rychtářky. U Sylvy jde o výrazné proměny některých charakterových znaků, myšlení, citových vztahů a soustavy etických hodnot, u rychtářky je naopak, podle Řepkové \"postižen zkázonosný proces vyjevování její nejvlastnější povahy\".

Pokud jde o Antošovu matku, je spíše zachován onen statický a jednostranný způsob charakteristiky, jak byl vypracován v povídkách. Odpovídá to jak povaze postavy, tak její tematické a dějové úloze. Matčin neúprosně rigorózní mravní postoj, neměnný od počátku do konce, se stává velmi silným činitelem.

Proti tradiční morálce je zde položeno úsilí o morálku novou, pravdivější. Sylva souhlasí s Antošem, chce začít nový život na nových mravních základech a v novém prostředí. Ale později se zříká Antoše, odchází do Prahy, aby svůj život dokončila v nemocnici, kde chce sloužit nemocným a trpícím. Sylva patří do \"galerie oněch ženských postav Světlé, jež do života vnášejí nový ethos, jež s láskou dorůstají k lidské zralosti a k hrdinství, projevujícímu se v těch životních situacích, kdy jde o záchranu lidských bytostí před následky jejich vášní\" . Sylva se vyvíjí od svého podivínství, které ji vyřazovalo ze společnosti ostatních venkovanů, až k pochopení sounáležitosti k vesnickému kolektivu. V Antošově a Sylvině vzájemném vztahu se znovu výrazně ozývá etické pojetí lásky jako citu podmíněného především úctou a vážností k druhé lidské bytosti. Sylva se tak vlivem tohoto citu mění ve zcela novou bytost, jak to rozpoznala i Antošova matka: \"To již nebylo to prostoduché děvče, které znala, co teď před ní stálo. Vážnost a zralost ducha zkoušeného dumala Sylvě v temném pohledu.\"

U Sylvy se etická náplň milostného vztahu projevuje nejen zjemněním povahy, ale také probuzením a vypěstováním nových vzácných vlastností a ctností. Důsledkem její lásky je však také soustrast, kterou Sylva pocítí s Antošovou ženou a také její odřeknutí se Antoše. V tom spočívá jedna pointa příběhu, a to že Sylva je schopna tak velkého citu, že obětuje i sama sebe. K tomu, že se rozhodne strávit zbytek života v klášteře, pak vede Sylvu spíše rezignace a pocit bezvýchodnosti, než cokoliv jiného.

Je zřejmé, že motiv oběti u Světlé není pojat nikterak schematicky, nýbrž diferencuje se podle konkrétního tématu daného díla. Jiný smysl měla oběť Anežčina, jiný Roziččina, jiný pak Sylvina. Slouží tedy spíše k postižení složitosti životních situací a lidských vztahů, než aby vyjadřoval striktní etický příkaz, jak někdy bývá zjednodušeně chápán a vykládán.


KŘÍŽ U POTOKA


Zatímco u Vesnického románu bychom mohli mluvit o \"komorním ladění, v Kříži u potoka rozehrála Světlá polyfonickou skladbu, v níž ještě více rozšířila prostor pro děj i postavy v obraze vnějšího prostředí a kolem hlavní hrdinky postavila kompars několika nestejnorodých partnerů v pevné hierarchii dané jejich významem pro tematickou osnovu díla\" . Pouze Evička jako nositelka hlavní tematické linie je sledována ve svém vývoji od prvních kroků, od dětství, kdy se už v zárodku objevují některé zvláštní povahové rysy, v budoucnu rozhodující o jejím osudu: předčasně citová zralost, vážnost i rozumnost, podivná jemnost dítěte vnímavého k cizímu utrpení. Na jedné straně je poznamenána bolestnými zkušenostmi a zážitky - otec alkoholik, z čehož vyplývala chudoba, ztráta matky, na druhé straně nečekaně šťastným životním obratem - je přijata za schovanku do mlýna a s tím spojený společenský vzestup, možnost dobré výchovy i určitého vzdělání. Ostatní postavy se k Evičce připojují nebo odpadají, když již sehrály svou roli. Eviččina postava stále více dominuje, zejména ve druhé části díla. Tam je soustředěn její životní příběh, který začíná už vyslechnutím osudů nešťastné Józy.

U Józy se spojuje psychologická pronikavost a postřeh - zejména v poetických scénách schůzek v lese, v líčení Józiných nadějí i zoufalství, dále také hluboké porozumění a soucit s lidským utrpením. V postoji vypravěčky ke klamané, nic netušící Józe se chvílemi ozve i trpce bolestná ironie, dívčin obraz je doprovázen místy hořkým úsměvem. Síla její lásky je vyjádřena se sugestivní přesvědčivostí, nezbytnou ostatně i k tomu, aby motiv Józy a její kletby nabyl oné symbolickometaforické platnosti, potřebné k dalšímu rozvíjení vlastního děje románu. Zároveň pak expresívní výraz Józina citu přispívá k realizaci samotného tematického jádra příběhu, a to k vyslovení protestu proti křivdě sobecky a bezohledně páchané na bezbranném člověku, proti potlačování a omezování jeho svobody a lidství. Józa, na které je dopouštěno této křivdy, pak vyřkla hroznou kletbu na rod Potockých, protože Franík ji donutil, aby si jej vzala, ačkoli ona milovala jiného: \". . . žádám na tobě, Bože, aby plémě to podvodné pod střechou touzrozené týmž hříchem vyhubeno a zničeno bylo, čím na mne se provinilo, nebudiž při Potockých nikdy již lásky poctivé . . .\"

Celý rod Potockých, nebo spíše jeho prokletí, je pak dramatickým soupeřem Eviččiným, který se zdá být neporazitelný. V první polovině románu se objevuje dvojí předznamenání Eviččina budoucího osudu: nejprve pověst o dávné bratrovražedné tragédii v rodině Potockých, a pak časově bližší, konkrétnější a daleko rozsáhlejší mlynářčino vyprávění o Józe. V románě se dostává do středu pozornosti motiv etické náplně, který byl doposud v tvorbě Světlé pouze dílčím tematickým prvkem. Tentokrát je však staven do popředí a spojen s myšlenkou sebezapření a odříkavosti ve prospěch hodnot, které přesahují život a význam jedince, podobně jako ve Skalákovi. Obměna motivu je však v tom, že Eviččin cit ke Štěpánovi není spontánní: ona si jej ukládá jako povinnost, protože ví, že pouze vytrvalá, vše odpouštějící láska může z rodu Potockých sejmout onu kletbu, o níž již byla řeč. Evička jde za svým cílem posmívána a ponižována, ale je v ní dost síly na to, aby nakonec zvítězila i nad hmotnými strádáními.

Pathos Eviččiny postavy tkví v proměně z ušlechtilé, ale naivní dívky ve vědoucí ženu, ve vyzrálého člověka, který prošel ohněm utrpení a složitým etickým, myšlenkovým a citovým vývojem, bohatým procesem vnitřního růstu. Evička je tvořena vcelku metodou idealizace, jako zářivý mravní příklad a vzor, jakási bílá vrána, ale v hodně nadnesené podobě. Svou morální důsledností připomíná Evička hrdinku Skaláka, Rozičku, ale je však daleko bohatší a komplikovanější osobností než právě Rozička. Ta se řídí pouze citem a je strhována osudem, zatímco Evička si svůj úděl volí sama a vedle citu uplatňuje i rozum, vůli a mravní přesvědčení.

Evička, vytvořená jako \"všeplatný ideál dokonalé ženy vůbec\" , představuje také zároveň příklad a vzor v tom, že má ztělesňovat ideál pokrokové ženy své doby, usilující o vlastní vzdělávání a poznání. Je to vcelku nový prvek v myšlenkové tkáni ještědských próz. V tomto díle je autorčina snaha o dobovou aktuálnost mnohem výraznější než dřív. Vedle Eviččiných úvah a rozmluv s manželem se projevuje i ve scénách, kdy napravený Štěpán má být zvolen za představeného obce. Opět se zde setkáváme s motivem oběti. Evička obětovala sama sebe, aby zachránila rod Potockých od Józiny kletby. Její oběť se uskutečňuje v několika stupňovitých fázích: nejprve se mladá žena s lítosí vzdává svých oblíbených knih, protože Štěpánovi se její zalébení v knihách nelíbilo, pak se zbavuje také přítomností dítěte, opět kvůli Štěpánovi, a dává je ke svým pěstounům do mlýna, nakonec se pokořuje před Štěpánovou milenkou. Největší tematickou závažnost má ovšem motiv oběti v souvislosti s Eviččiným mravním vývojem. Přichází scéna, v níž se vztah Evičky a Ambrože - bratra Štěpána - objevuje jako vztah milostný. Jenže Evička je nucena tento cit potlačit, zavrhnout, aby její oběť byla dokonalá.


FRANTINA


Třetí velká venkovská práce Karolíny Světlé, Frantina, která byla poprvé otištěna roku 1870 v Květech, ukazuje autorku na vrcholu její tvořivosti. Hlavní hrdinkou je opět žena, která se od normálu liší už svým vychováním v samotě na Čihadníku, kde ji její strýc straní lidí a učí ji vidět svět vlastníma očima a poznávat jej vlastními smysly. Když se pak osmnáctiletá Frantina stane hospodyní na Kvapilově statku, získává si přízeň čeládky, nejvíce však šestnáctiletého čeledína Bartoloma, který je vlastně vypravěčem celého příběhu, když jej už jako dědeček vypráví svým vnoučatům. V tomto díle jde o snahu uskutečňovat dobro, a to tak, aby zlo bylo předem vyloučeno. Postoj hrdinky je - na rozdíl od Evičky - spíše neosobní, nikoli vykupitelský, jak tomu bylo právě v předchozím díle. Neuplatňuje se také v úzkém kruhu rodiny, ale více tam, kam Evička zasahuje pouze druhotně, nepřímo a okrajově - a to aktivním působením v širším společenství, na statku a v obci, v celém kraji. Zatímco Evička přemítá o smyslu osobního života, Frantina uvažuje o smyslu celého světa a pokouší se o jeho pochopení a výklad.

Frantina se dost výrazně odlišuje od obou předchozích románů. Ústřední postava je zde nápadně vysunuta do popředí. Je pravda, že také Evička měla vedoucí pozici, ale měla ji právě vzhledem k postavám ostatním, jimž byly také přiděleny aspoň relativně důležité úlohy v realizaci tématu a dějovém pohybu. Naproti tomu je Frantina absolutním středem tématu i děje. Nejde zde o složitou dialektiku lidských vztahů, jako ve dvou předchozích románech Vztahy hlavní hrdinky k ostatním postavám jsou vcelku prosté. K manželovi pociťuje vděčnou a soucitnou příchylnost, k čeledínu Bartolomovi zase sestersky upřímnou náklonnost. Ani její citový vztah k Apolínovi se nekomplikuje a v podstatě nic nemění.

Rovněž některé jiné důležité prvky tematické vrstvy se ve Frantině rozličně modifikují - jako například motiv oběti. Zatímco Evička si ji předem naplánovala, Frantina je před ni postavena nečekaně následkem velkého osudového zvratu, i když je tato oběť nutným důsledkem jejího životního postoje a vyznání. Obměňuje se také moment mravního vývoje. Sylva i Evička prošly v průběhu děje řadou citových proměn a procesem etického růstu. Frantina se však objevuje na scéně jako člověk již hotový, vyzrálý, a jako svérázná silná osobnost s jasnou představou o světě, jeho podstatě a uspořádání, o lidech a společenském pořádku. Co se týče povahokresby, Frantinina podoba je lidsky daleko bohatší, složitější, plnější a barvitější než u kterékoli z dosavadních hrdinek ještědské prózy. Vedle mravního profilu se s nemenší vahou uplatňuje její fyzický zjev, charakterové znaky, způsob a směr myšlení, osobité sklony, zájmy, nadání, poměr k lidem. Frantina svou zvláštní krásou i smělostí svého uvažování a činů působí ve vesnickém prostředí, kde se náhle octla, jako bytost téměř exotická. Navíc je vykreslena tak, že neustále překvapuje, budí úžas, že se její tvář odhaluje vždy nečekaně.

Frantina, Anežka, Sylva a Evička jsou čtyři základní ženské typy ještědských románů a povídek.

Anežka je prosté venkovské děvče, které v duchu mravního cítění venkovského kolektivu bere na sebe těžký kříž života bez milovaného muže, od něhož byla odtržena pro sociální rozdíl prostředí, z nichž oba mladí lidé vyšli.

Citovým základem a laděním je Anežce blízká Evička, vyrůstající však brzy v postavu silné vůle, jíž je prostoupeno celé její velké záchranné a očistné dílo v rodině Potockých, dílo, jež roste z jejího hlubokého přesvědčení ve vítěznou moc lásky. Evička je ženský typ, který Světlá dovedla vytrhnout z kruhu konvence a jejímuž životnímu úsilí dovedla dát širší základ, než byla v té době obvyklá romantická motivace, vyplývající spíš ze situací než z povah.

V postavách Sylvy a Frantiny je však cosi z vykolejenosti z normálu. Zejména jejich dětství a rané mládí jsou prostoupeny odporem k nepoctivosti morálky vesnického a městského prostředí, snahou odpoutat se od něho a touhou dostat se za ně úsilím o lepší svět, v němž by bylo více spravedlnosti a víc citové vroucnosti. Sylva i Frantina jsou postavy tragické. Sylva v boji s tradičním názorem na manželství podléhá - lépe řečeno: z vlastní vůle ustupuje, poněvadž hrůza z toho, že by jinak byla vyvržena z mravní obecnosti, je u ní větší než síla jít navzdory všemu za hlasem svého srdce.

Je-li v postavách Anežky, Evičky i Sylvy podtržena spíše stránka citová, rýsuje se vedle nich Frantina jako postava silného intelektu. Je to představitelka lidové touhy po spravedlnosti a lidového odporu proti zvůli, ať už ji provádějí páni či loupežníci. Venkovský lid, jehož názory Frantina ztělesňuje a jejž ochraňuje jako rychtářka, i drobní řemeslníci, jichž se pak na trhu zastane proti bezpráví pánů, jsou pro Světlou základem dobré společnosti. A všichni, kdo se stavějí proti tomuto kolektivu, musí podlehnout. Frantininu revoltující bojovnost Světlá výrazně dokresluje i na dramatickém konfliktu osobním: když se totiž Frantina shledává po dlouhém odloučení s bývalým druhem z mládí, Apolínem, střetává se v něm zároveň s nepřítelem, s takovým, o němž před chvilkou byla řeč. A zde je postavena před rozpor mezi soukromým citem a mravní povinností k celku. V tomto dramatickém rozporu pak po krátkém zakolísání staví šťastný život všech vysoko nad svou vlastní spokojenost, a dokonce se sama stává vykonavatelkou spravedlnosti proti muži, po němž toužila. Když se potom po dlouhé době vyznává svému dávnému příteli Bartolomovi ze své tragédie i z toho, že sama svého milovaného Apolína pokutovala, a Bartolom označí její čin za vraždu, za hřích, odpovídá mu: \"Jen aby bylo učiněno po právu, štěstí svoje sama jsem usmrtila, a to rukou tou, která nemohla mouše, ba ani bylině ublížit, i beze vší naděje, že štěstí zničené v nebi tím krásněji pro mne oživne, neb v nebe nevěřím\" . Tomuto Frantininu přesvědčení je nejblíže i přesvědčení Světlé samé. Frantina tedy jako typ hrdinky románů a povídek Karolíny Světlé stojí ideově nejvýše.

Těmito čtyřmi ženskými postavami - Anežkou, Sylvou, Evičkou a Frantinou - si Světlá ohraničila charakterovou oblast, v níž se pohybuje velká řada jejích postav méně výrazných a méně složitých, často však zdůrazněněji ztělesňujících jen některý charakterový rys.

Například Enefa Podhajských v Kantůrčici je z těch žen, které vyrostly v nedůvěře v papírové vzdělání. Enefa je v duchu romantismu představitelkou obrodných sil, vyrostlých uprostřed přírody a ještě nedotčených rukou civilizace.

Obměnou Evičky je zase Monika Velebová v romanetu V hložinách. Monika je typem mesianisticky založených žen, které zachraňují muže, i když samy trpí.

Na řadě povídkových postav je však také zdůrazněn rys jakési povahové vyřazenosti z obecného normálu, jejž Světlá v duchu lidového názoru označuje divoustvím. Takovým typem je třeba Julina Holavská z povídky Cikánka. Jiným takovým abnormálním stvořením je Rezka ve venkovském obrázku Blázínek. Je to děvče, které je pro svůj úsměvný a přehnaný optimismus na posměch celému okolí, hlavně ovšem mladým chlapcům, kteří ji na každém kroku pronásledují svými neomalenými hrubostmi. Až nakonec se jí ujímá Jakub Tvrzníků, a pro její lásku se zříká i rodového dědictví.

Životním optimismem, přecházejícím v idyličnost, vyznívá také povídka Nebožka Barbora, která vypravuje příběh lásky trpaslicky malého Matýska a obryně Barbory, kteří se vezmou, když Barbora zdědí chalupu. A jejich láska je provází až za hrob.
Proti těmto optimisticky pojatým postavám bychom mohli kontrastně položit Cíliji, hlavní hrdinku romaneta Z vypravování staré žebračky. Cílije naříkala nad každým květem, podťatým při sečení trávy, a když její nemocná dcera ležela bez hnutí v postýlce, probodla se chorobně smutná mladá matka nožem, protože se domnívala, že její dítě zemřelo.

Do řady těchto postav bychom mohli zařadit i Dorku z malého obrázku Větrně, s jejím až přehnaně chorobným citem pro spravedlnost, jenž jí nedovoluje, aby si za muže vzala vysloužilého vojáka, usilujícího o to, aby se stal mušketýrem.

Nenormální lidi, ostře odlišené od venkovského průměru, popsala Světlá v povídce Divousové. Divouství v rodině Roháčů je způsobeno nezdravou touhou po jmění, vedle něj nemá nic cenu, ani štěstí, ani život dětí. Bezcitnost staré Rohačky je tak veliká, že po sebevraždě svého syna nemyslí na jeho neblahý osud, ale na rozsívku, na kterou její nešťastný Haštal upadl a na níž skonal. Tato chamtivost a rodová zrůdnost jsou zdůrazněny tak silně, že povídka nabývá temného ladění tragického, ba až baladického.

Hlavní hrdinka Černé divizny, Borinka, se provdá za divouse krčmáře Kosmase, který se chce vyrovnat Bohu a zvítězit nad smrtí. K tomu potřebuje černou diviznu, již však musí utrhnout čistá, nevinná dívka. Protože si Borinka váží Kosmasova vědění, jde pro diviznu ráda. Avšak sklouzne, spadne do hlubiny a zraní se, a Kosmas, který ji jde hledat, vyslechne její podvědomé vyznání lásky k sobě. A to jej vyléčí z jeho mrzoutství a rouhačství.
Stejně ponurý základ má i romaneto U sedmi javorů, v němž se vrací romantický motiv rodového prokletí. Jeden z rodu Javornických prodal totiž Židovi tabulku, jaká bývá upevněna na kříži, a za utržené peníze zbohatl. Za trest vymírají všichni mužští členové rodiny. Kletbu chce zlomit Renatina matka - chce rodové jmění darovat kostelu. Renata se postaví proti jejímu záměru, ale jmění jí nepřináší štěstí. Teprve tehdy, když jako chudá žebračka vítá svého syna, teprve tehdy jsou jejím pokáním přemoženy temné síly, jež připravovaly její rod o štěstí.

Základem povídek Hubička a Kterak se dohodli je ženská tvrdohlavost. V Hubičce chce dát Vendulka Lukášovi hubičku až po svatbě, protože kdyby políbila ženicha dříve, bylo by to podle lidové tradice líto jeho nebožce ženě. V povídce druhé si zase rychtářova Mařka postavila hlavu, že si nevezme ševce Antonína. Avšak ten zase tvrdohlavě přísahá, že když Mařku nedostane, že se neožení. Příběh končí smírem a láskou mladých manželů.
Namlouvání lidí je obsahem ještě dvou obrázků. V prvním z nich, Večeru u koryta, který je napsán formou dialogu, kmotra vzbuzuje v dívce žárlivost a nakonec ji přiměje, že se rozhodne pro Ferdu, který se o ni marně ucházel. Druhá povídka, Námluvy, je založena na tradici, že dívka se nestane ženou hocha, jemuž byla na svatbě za družičku. Proto Havel odmítá jít s hrobníkovou Cilkou za mládence na svatbu Verunky Adamové, má ji totiž rád a nakonec si ji vede sám k oltáři.

Plně do minulosti se obracejí povídka Ze starých časů, román Nemodlenec a několik ještědských pověstí.
Povídka Ze starých časů je založena na protikladu lidového smyslu pro spravedlnost a spravedlnosti úřední. Rychtářova dcera Heda nemůže pochopit odpor Kleofáše Chřástala proti pánům a těm, kdo jim pomáhají. Pochopí to však až tehdy, když je dráby v poutech hnána před pána jen proto, že léčí odvary z bylin. Avšak Kleofáš ji nenechává úplně ponížit, prohlašuje ji za svou nevěst a v náručí si ji odnáší do otcovského domu.


B I B L I O G R A F I E :

Světlá, K. Frantina. Praha: Melantrich, 1971. 148 s.

Světlá, K. Kříž u potoka. Praha: Odeon, 1968. 279 s.

Světlá, K. Vesnický román. Praha: Melantrich, 1973. 265 s.

Páleníček, L. Karolína Světlá bojovnice revoltující. Práce: Práce, 1949. 125 s.

Řepková, M. Vypravěčské umění Karolíny Světlé. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1977. 294 s.

Šťastný, R. Čeští spisovatelé deseti století. Praha: SPN, 1974. 294 s.

logo horoskopy
logo humor
logo sms
logo nejhry
logo najdemese
logo tri65dni
logo tvp
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky Studijní materiály
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Pátek 31. 10. 2014 Svátek má Štěpánka
    Vyhrávej v casino.cz   Ušetři na UkažSlevy.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz