Přehled studijních materiálů > Technické obory > Výpočetní technika > Latex

LaTeX

A) ÚVOD

Latexovský dokument je obyčejný textový soubor - soubor příkazů pro překladač, které určují podobu výsledného dokumentu a vlastního textu. Text je tedy promíchán s příkazy (užitečné je používat syntax highlighting - klíčová slova mají jinou barvu nebo odstín než okolní text, umí to např. editor vi). Výstupní soubor se dostane až překladem tohoto souboru. Mezery mezi slovy textu ve vstupním souboru jsou chápány pouze jako oddělovače slov - když jich je více za sebou, dopadne to stejně, jako by tam byla pouze jedna. Dokonce i jeden znak nový řádek je chápán stejně jako mezera - pouze jako oddělovač slov. Pokud za sebou následují alespoň dva znaky nový řádek (prázdný řádek mezi odstavci ve vstupním souboru) je to chápáno jako příkaz pro přechod na nový odstavec.

V historii byl nejdříve vytvořen systém TeX (tvůrce je pan Donald E. Knuth) - tento systém dovoluje vytvářet v maximální míře různé detaily - je to soubor "malých krabiček" - malých funkcí. Dá se s ním pracovat, ale ne dostatečně pohodlně. Pro vyřešení tohoto problému byl vytvořen LaTeX, který nabízí uživateli podstatně "větší krabičky" (přišel s ním pan Leslie Lamport). LaTeX je systém, který je postaven na systému TeX - je to vlastně preprocesor pro TeX rozbalující LaTeXovské sekvence na TeXovské na principu makrojazyka. Ve finále tedy funguje obyčejný TeX - LaTeX je systém postavený na TeXu. Vzhledem k principu, na kterém je LaTeX postaven, se v latexovském zdrojovém souboru dají dobře používat i některé čistě TeXovské příkazy. Ať už je to jakkoliv, v každém případě se na LaTeX dá dívat jako na jazyk (píšeme něco v LaTeXu).

Pro LaTeX je typický dávkový způsob práce. Tento způsob práce má své výhody a nevýhody. LaTeX je ideální řešení v případě výroby normalizovaných (a jěště navíc složitých) dokumentů jako jsou články, zprávy nebo knihy. Dovoluje tyto typy dokumentů vytvářet maximálně pohodlně a spolehlivě. Velkou výhodou LaTeXu je i lehkost (i větších) úprav dokumentu a malé problémy s kompatibilitou (úprava starého dokumentu napsaného např. v plainTeXu do současného LaTeXu je snadná záležitost). Nevýhodou je, že se ho uživatel musí naučit. Pro méně náročnou práci (kdy člověk nepoužívá takové věci, které jsou obsahem např. zde uvedených kapitol Makra, Boxy a Prostředí picture) je však potřebné úsilí poměrně malé (avšak příkaz \renewcommand{}{} z kapitoly Makra se dost často nezbytně potřebuje). Typografický systém TeX spolu s nadstavbou LaTeX výrazně přispívají k jednotnému vzhledu dokumentů.

Dokument se přeloží např. asi následujícím způsobem: cslatex mujdokument.tex. Při překladu TeX (inicializovaný LaTeXem) postupuje zhruba řečeno ve dvou fázích:

Soubor mujdokument.dvi pak můžeme poslat přes vhodný filtr na tiskárnu nebo si ho vhodným prohlížečem znázornit na monitoru. Častou příčinou chybových hlášek LaTeXu jsou chybějící backslashe v klíčových slovech nebo jménech registrů a nesprávné nebo nespárované závorky.

Struktura latexovského dokumentu je (LaTeX2epsilon):

\documentclass[]{}[] …

\begin{document} …

\end{document}

Část mezi \documentclass a \begin{document} se nazývá preambule, druhá část se nazývá textová čast a je hlavním místem, kde uživatel tvoří svůj dokument. Parametry se uvádějí v příslušných závorkách, přičemž parametry ve složených závorkách jsou povinné, kdežto parametry v hranatých závorkách nejsou povinné. Odstavce se ukončují prázdným řádkem (nebo příkazem \par - neznamená tedy začátek nového odstavce nýbrž konec současného, přičemž poslední odstavec je výjimkou - nemusí se explicitně ukončovat; příkaz \par nebo prázdný řádek je tedy stále součástí ukončovaného odstavce).

Text následující po znaku % až do konce řádku je považován za komentář. Význam znaku jako speciálního (řídícího) se ruší zpětným lomítkem (např. \% způsobí, že ve výsledku bude znak %).

\documentclass[volby]{třída}[RRRR/MM/DD]
, kde třída je article nebo book nebo letter nebo report nebo slides. Podle toho o jakou se jedná třídu, některé příkazy fungují nebo nefungují. Volby musí být odděleny čárkami bez mezer (nebo znakem | pro alternativy). Třídy jsou uloženy v souborech s příponou .cls (jsou tam definice příkazů a prostředí) a pokud je tento vytvořen později než je nepovinný parametr datum, tak na to LaTeX upozorní.

Pokud chceme vytvořit dokument bez nějakých kapitol atd. je zřejmě nejvhodnější použít třídu article.

twoside - geometrie pro oboustraný tisk (implicitní pro styl book)
oneside (implicitní pro všechny ostatní styly)
openright - znamená, že kapitoly mohou začínat jen na pravých stránkách (implicitní pro book)
openany - kapitoly mohou začínat i na levých stránkách) (implicitní pro report)
a4paper, a5paper, b5paper, letterpaper, legalpaper, executivepaper, landscape
12pt (nebo 10 pt, 14 pt,17 pt atd.) nebo twocolumn (v textové části lze navíc použít příkazy \twocolumn a \onecolumn s tím omezením, že změna sloupcování způsobí přechod na novou stránku), twocolumn se nedá použít ve třídě letter a slides
leqno (čísla rovnic nalevo místo napravo)
fleqn (rovnice zarovnané na určitou vzdálenost od levého okraje).

V úseku nazvaném preambule se nacházejí příkazy, jejichž platnost se vztahuje k celému textu (např. nastavení rozměrů stránky). Některé příkazy se nemají uvádět mimo preambuli.

\usepackage[volby]{balík}[datum vytvoření] - připojení doplňujícího balíku (definice dalších nestandartnich prostředí a příkazů případně i redefinice původních), kde balík je např. czech (pak se připojí soubor czech.sty) nebo multicol. Může jich být více než jeden. Uvádějí se v preambuli nejraději co nejblíže specifikaci \documentclass. Existuje velké množství různých specializovaných balíků obsahující definice speciálních příkazů a speciálních prostředí - např. balík pro tvorbu elektronických schémat. Balíky, které nejsou příliš specializované a často se používají (např. balík graphics umožňující manipulaci a obrázky) se nazývají standartní.

LaTeX byl navržen tak, aby preferoval symbolickou práci. Tím se myslí to, že uživatel se při tvorbě dokumentu nemusí zabývat detaily a není jimi tedy zbytečně zatěžován. Když píše abstrakt v článku, pak napíše něco jako \abstract{Tento článek ... atd. atd.} a nezabývá se tím pod jakým názvem, kde a v jakém tvaru se přesně abstrakt ve výsledném dokumentu objeví. Tyto detaily jsou už vyřešeny v balíku maker pro TeX s příponou sty nebo cls. Uživatel obvykle buď používá nějaký standartní balík nebo balík, který mu pošlou z nějakého odborného časopisu nebo organizátorů konference - když jim posílá příspěvek. Balík maker z časopisu obvykle obsahuje některá nová makra, která nejsou obsažena ve standartní třídě dokumentu (balíků s příponou cls) a mírné redefinice některých standartních příkazů a prostředí. Pod mírnou redefinicí je zde myšleno to, že např. předefinovaný příkaz \abstract se bude chovat velmi podobně jako standartní příkaz \abstract, avšak např. místo uvozujícího slova Abstract nad vlastním abstraktem napíše slovo ABSTRACT na začátku odstavce s abstraktem. Tento postup podporuje symbolickou práci a je velmi důležitý a užitečný - uživatel stále používá tento příkaz stejným způsobem, tento příkaz prostě zařídí vhodný tvar abstraktu, což je ten odstavec se shrnutím na začátku článku a detaily umístění a tvaru už za nás vyřešil tvůrce balíku maker a všichni, kdo tento balík používají, vygenerují proto velmi podobný tvar.

B) Nastavení rozměrů textu a nastavení písma v textovém režimu

Rozměry a umístění hlavních částí na stránce mají na počátku defaultní hodnoty, závislé mimo jiné na velikosti stránky určené volitelným parametrem v příkazu \documentclass. Tyto rozměry je však možno v preambuli ještě ovlivnit. Jedná se hlavně o délkové registry

U \oddsidemargin a \topmarging je použit výraz vnitřní okraj stránky po seříznutí. Má to tento význam - levý a horní okraj skutečné stránky jsou jakoby ustřiženy o 1 palec + \hoffset (nebo \voffset) - tím vzniká jakoby menší stránka (pokud je \hoffset nebo \voffset větší než minus jeden palec), na které se pohybujeme. \hoffset a \voffset se dá také nastavit v preambuli.

V případě volby oneside (která je implicitní u třídy article, report a slides) je uvedena vzdálennost stejná pro sudé i liché stránky a je určena parametrem \oddsidemarging.

Změnou \evensidemargin nebo \oddsidemargin dosáhneme posunu textu v horizontalním směru na stránce. Téhož dosáhneme změnou \hoffset. Podobně změnou \voffset dosáhneme pohybu textu ve vertikálním směru.

Pokud chceme ovlivnit řádkování celého dokumentu, můžeme tak učinit pomocí \renewcommand{\baselinestretch}{řádkování} v preambuli.
\baselineskip - vzdálennost účaří - dá se ovlivnit změnou chování příkazu \baselinestretch, který způsobuje změnu řádkování násobením normální vzdálennosti určitým koeficientem. Uživatelsky se to dá zařídit pomocí příkazu renewcommand. Např. pro řádkování 1.5 napíšeme: \renewcommand{\baselinestretch}{1.5}. Řádkování se tím zvětší v celém dokumentu - i v matematice a tabulkách. Hodnota délkového registru se nastaví např. takto: \textheight=20cm nebo \textheight 20cm (v obou případech tzv. TeX-ovský způsob naplnění).

Všechny tyto úpravy by se v preaumbuli měly zadávat až po všech příkazech \usepackage{}.

V textové části lze měnit i \topmarging, \headheight, \headsep, \footskip, \oddsidemarging a \evensidemarging. Má to pak vliv na stránku, kde je to uvedeno a následující stránky. Nemá to prakticky žádný význam - nejlépe je dát je (pro přehlednosti) do preambule.

Nastavení písma:

Stupeň základního písma je 10 pt. Následující modifikátory ho pozmění následujícím způsobem:

předefinování velikosti písma:

\tiny (5pt), \scriptsize (7pt), \footnotesize (8pt), \small (9pt), \normalsize (10pt) large (12pt), \Large (14.4pt), \LARGE (17.28pt) \huge (20.74pt), \Huge (24.88pt)

Pro jinou základní velikost (specifikovanou v nepovinném parametru documentclass) zůstanou proporce zhruba zachovány (jsou to tedy multiplikátory).

Některé příkazy ovlivňující atributy písma (v nematematickém režimu):

cmr znamená Computer Modern Roman
cmss znamená Computer Modern Sans Serif
cmtt znamená Computer Modern Typewriter

Kromě již uvedených rodin jsou běžně dostupné i následující rodiny:

Na tyto rodiny se dá přepnout následující sekvencí dvou příkazů:
\fontfamily{rodina}
\selectfont

Pro vytisknutí fontu, který není reprezentován žádnou klávesou, lze použít příkaz \symbol{číslo}, kde číslo je pořadí fontu v tabulce fontů dané rodiny.
Je třeba psát např. \large\ttfamily a ne \ttfamily\large - příkaz pro nastavení velikosti (tedy stupně) písma totiž automaticky přepíná na antikvu.

zvýraznění textu: \emph{}

Akcenty: LaTeX umožňuje přidat ke znaku akcent bez nutnosti přepínat na jinou znakovou sadu:

C) Délkové registry, mezery a pomlčky v textovém režimu

Délkové registry se nemusí jen nastavovat - dají se i používat např. jako parametry maker. Některé registry se nedají vůbec nastavovat (např. \linewidth ).

Délkové registry:

(např. \parindent, \fill) jsou speciální parametry a dají se (řada z nich) modifikovat buď (např. pro \parindent a 3cm) takto \parindent=3cm nebo takto \parindent 3cm. Tyto modifikace mohou být i v textové části (až na výjimky, jako je např. \textwidth) a platí od až do místa případné další modifikace nebo do konce souboru.

Některé příkazy pro práci s délkovými registry:

Délkové registry se dají použít jako parametr v příkazech \vspace a \hspace. Délkové regisry mohou být i záporné. Jednotky délek:

pt (tiskařský bod), em (zhruba prostor případající na písmeno m v nastaveném písmu), ex (zhruba prostor připadající na malé x v nastaveném písmu), in, cm, mm, sp (nejmenší délka)

Mezery a pomlčky v textovém režimu:

velikost může být i pružná délka, \fill - to je maximální mezera: např. \hspace{\fill} text \hspace{\fill} umístí text uprostřed řádku. Místo \hspace{\fill} lze používat zkrácení \hfill (podobně \vfill).

příkaz \hrulefill znamená maximální mezeru vyplněnou čarou
příkaz \dotfill znamená maximální mezeru vyplněnou tečkama

D) Různé běžně potřebné příkazy

explicitní určení rozdělování (uvádí se mimo preambuli):

\hyphenation{orga-ni-zace při-bliž-ně vznik} - slovo vznik se tedy od tohoto místa nemá dělit vůbec (do případné další změny dalším příkazem \hyphenation). Mezi slovama mají být mezery nebo (jeden) znak nový řádek. Platnost není omezena hranicemi skupiny nebo prostředí - tzv. globální deklarace.

přechod na nový řádek bez nového odstavce a bez automatického zarovnání takto ukončeného řádku:

\\[vzdálennost]
\\*[vzdálennost]
parametr vzdálenost určuje oč bude vzdálenost následujícího řádku větší, než je standartní meziřádková vzdálenost.

V boxech a prostředí tabular \footnote nevygeneruje poznámku pod čarou. V tomto případě však lze použít dvojici příkazů:
\footnotemark[číslo] a \footnotetext[číslo]{text}. První příkaz se použije v boxu nebo prostředí tabular (to je ovšem také box), čímž se vygeneruje čísílko v místě uvedení a inkrementuje se čítač poznámek o jedničku (v případě bez volitelného parametru) tak jak má. Druhý příkaz umístěný za boxem pak generuje poznámku pod čarou s čísílkem podle aktuální hodnoty čítače poznámek nebo podle volitelného parametru. Protože se však jedná o box jsou vlastní poznámky vygenerovány až po "výrobě boxu". V důsledku toho, pokud máme v boxu více poznámek, příkaz \footnotetext zná vždy jen číslo poslední poznámky a vygeneruje všechny takovéto poznámky se stejným číslem! Proto je v tomto případě potřeba kolem jednotlivých příkazů \footnotetext trochu manipulovat s čítačem poznámek pod čarou (footnote) - např. pomocí příkazu \addtocounter.

\footnotesep - velikost vertikální mezery mezi různými poznámkami pod čarou. Čára pro poznámky pod čarou je generována příkazem \footnoterule. Pokud uživatel chce něco na této čáře změnit nebo ji vynechat, musí použít předefinování tohoto příkazu pomocí renewcommand.
Pozn.: Poznámky pod čarou nefungují v plovoucím prostředí.

Příkazy enlargethispage, pagebreak a linebreak by se měly užívat jen v závěrečné fázi úpravy dokumentu v situaci, kdy jsme v nouzi.

Některé příkazy z balíku czech.sty:

\dateczech{}
\dateenglish{}
\dateUSenglish{}
\captionsczech{}
\captionsenglish{}

Seznam jmen čítačů (pro příkazy jako je \setcounter, \addtocounter) nebo \refstepcounter):

enumi enumii enumiii enumiv figure table footnote mpfootnote page equation subparagraph paragraph subsubsection subsection section chapter part

E) Skupiny a prostředí

Práci při vytváření dokumentu značně usnadňuje používání tzv. skupin a prostředí. Skupina je prostě oblast textu ohraničená párem složených závorek {} (pokud to není místo pro uvedení parametru). Podobně prostředí je oblast textu ohraničená řádky \begin{konkretní_prostředí} a \end{konkretní_prostředí}. Prostředí však musí být nejprve zkonstruováno (konstrukce řady prostředí je obsažena v souborech s příponou cls a sty - ty jsou součástí systému LaTeX). Řada nastavení uvnitř konkrétní skupiny nebo konkrétního prostředí po jejím opuštění přestává platit (např. nastavení velikosti písma). Např. pokud je písmo nastaveno na netučné a chceme, aby další věta byla tisknuta tučně, ale dále se opět tisklo netučně, stačí uvedenou větu uzavřít do skupiny a přepnout na tučné písmo uvnitř této skupiny - ... {\bfseries bla bla bla bla} ... . Toto je nejčastější využití skupiny. Pokud se jako argument nějakého příkazu zadává slovo nebo posloupnost slov, která se pak vytiskne a my nejsme spokojeni s tím jaké písmo příkaz nastaví, můžeme na začátek tohoto argumentu vložit příkaz pro nastavení nějakého písma, které nám vyhovuje. Může se však stát, že toto nastavení bude mít neblahé následky na druh písma po tomto příkazu. Tuto situaci lehce vyřešíme tak, že argument i se změnou písma vnoříme do skupiny, čímž se zajistí pouze lokální platnost změny písma (píšeme tedy např.: \prikaz{{\LARGE blabla}} místo \nejakyprikaz{\LARGE bla}).

V prostředí mohou platit některé speciální nastavení a příkazy, které vně neplatí a naopak některé příkazy, které jsou dostupné vně, neplatí uvnitř. To které příkazy a nastavení je dáno konstrukcí prostředí. Prostředí je v podstatě jakási speciální skupina. Některá prostředí mají parametr: \begin{konkretní_prostředí}{parametr}. Některá prostředí se dají do sebe vnořovat.

Různá prostředí:

abstract, quote, quotation, flushleft, flushright, center, verse verbatim, itemize, enumerate, description, list, trivlist, math, displaymath, equation, eqnarray, tabbing, tabular, picture, letter, slide, overlay, figure a table (obě jsou tzv. plovoucí prostředí)

V prostředí verbatim se nic neformátuje - je to přeneseno na výstup tak jak je to napsáno

prostředí quote a quotation se často používá na citáty a šířka odstavce je zmenšena; v prostředí quote je mezi odstavci nenulová mezera a odstavce jsou bez zarážky, v prostředí quotation je tomu přesně naopak
Prostředí letter je možno použít jen ve třídě letter. Prostředí slide a overlay je možno použít jen ve třídě slides.
Prostředí picture umožňuje kreslit jednoduché geometrické objekty přímo prostředky LaTeXu a je velmi užitečné pro jednoduchá schémátka.
V případě balíku multicol je možno použít ještě prostředí multicols (např. \begin{multicols}{3} ... )

F) Třídy article, report, book a slides

\maketitle je příkaz pro vytvoření titulní stránky - tam je název, autor atd.. V případě volby notitlepage v \documentclass (implicitní pro třídu article) je tato "strana" umístěna v dokumentu v horní části stránky na níž pak normálně pokračuje další text a pro tuto stránku je použit styl plain (\thispagestyle{plain}). V případě volby titlepage v \documentclass (implicitní pro book, report a slides) je titulní strana vytvořena jako samostatná. Samostatná titulní strana má styl empty. V případě stylu book se titulní strana započítává do stránkování (do čítače stránek). V ostatních stylech číslování začíná bezprostředně za samostatnou titulní stranou nebo až za stránkou s abstraktem, pokud je tento na další samostatné straně (to nastává v případě volby titlepage). Samostatnou titulní stranu můžeme vytvořit přímo i uvedením následujícího prostředí: \begin{titlepage} nějaký text \end{titlepage}. Číslování pak začíná až za touto stranou. Na titulní straně se umístí texty předepsané předtím (nejlépe v preambuli) příkazy \title{}, \author{}, \date{}. Pokud se \date nepoužije, dá se tam \today, pokud se použije, ale s prázdným argumentem, datum (ani příslušný řádek) se neuvede. Uvnitř argumentu příkazů \title, \author a \date se dá u tříd book, article a report použít příkaz \footnote{}, který na titulní stranu umístí v místě svého uvedení značku a text k této značce umístí na této stránce pod čarou - na rozdíl od uvedení footnote v běžném textu se tyto poznámky pod čarou nečíslují, nybrž označují nějakými standartními znaky. V případě volby titlepage se abstrakt specifikovaný v prostředí abstract umístí na další samostatné stránce (prostředí abstract není dosažitelné ve stylu book a slides) - číslování začíná až za stránkou s abstraktem.

Oddílové příkazy dostupné ve třídách book, article a report:

\titulek[případně_odlišný_nadpis_v_obsahu_a_záhlaví]{nadpis} nebo \titulek*{nadpis}

Tyto příkazy zajistí umístění vhodné mezery a nadpisu nad oddílem a zajistí navíc vhodné číslování objektu uvnitř oddílu a v obsahu atd.. obecné označení titulek má tyto možné konkrétní podoby:

\part \section \subsubsection \subparagraph \chapter \subsection \paragraph

(ve třídě article není \chapter definováno) parametr nadpis je název oddílu, tvar bez hvězdičky produkuje číslované záhlaví a umožňuje předepsat jiný název v obsahu, tvar s hvězdičkou potlačuje číslování záhlaví oddílu a zamezí uvedení v obsahu. Přesněji řečeno tvar s hvězdičkou pouze vygeneruje vhodně odsazený nadpis vhodným písmem a zajistí zamezení nevhodnému zlomu stránky, kdy by pod nadpisem nebyly alespoň dva řádky. LaTeX však nevygeneruje novou sekci - nezmění hodnotu čítače sekcí; pokud nám toto nevyhovuje, můžeme hodnotu čítače ovlivnit ručně pomocí příkazu \setcounter{název_čítače}{číslo} nebo \addtocounter{název_čítače}{číslo} (např. \addtocounter{chapter}{-1} a analogicky pro ostatní typy oddílů).

Tvar s hvězdičkou umožňuje ručně očíslovat sekci. V tomto případě je však velmi vhodné spravit ručně hodnotu čítače sekcí (těsně! před začátkem hvězdičkované sekce) - např. aby byly správně číslovány odkazy. Polohu celého názvu sekce můžeme lehce ovlivnit vnořením do vhodného prostředí - např. \begin{center} \section* Úvod \end{center}.

V případě stylu book (na rozdíl od article a report) je pro stránky následující po titulní straně implicitně zvolen typ stran headings, přičemž se ho headeru dává číslo strany a označení oddílu (pokud není hvězdičkový).

Obsah se vytváří příkazem \tableofcontents (je dokončen až po druhém překladu). Vytvoří se v místě uvedení tohoto příkazu. Někdy se mohou v průběhu práce při překladu objevovat trochu zmatené chybové hlášky týkající se vytváření obsahu - někdy pomůže vymazání pomocného souboru s příponou .toc (který sloužíf pro vytvoření obsahu) a potíže zmizí (je to tehdy, když jsme v průběhu práce způsobili vytvoření "chybného" souboru s příponou .toc v důsledku chyby v našem zdrojovém souboru a ten nám pak překáží i v čase, kdy už jsme chybu napravili)

Příkaz \tableofcontents však sám o sobě nezařadí do obsahu nečíslované titulky. Pokud chceme i tyto do obsahu zařadit, musíme si pomoci příkazem, který přidá do obsahu předepsanou položku: \addcontentsline.

Ten má tři povinné položky:

1. přípona obsahového souboru (toc - pro obsah, lot - pro seznam tabulek, lof - pro seznam obrázků),
2. úroveň položky,
3. text položky. Například:

Nejlépe je uvést \addcontentsline hned za deklarací sekce.

Příklad:

\section*{Úvod}

\addcontentsline{toc}{section}{Úvod}

(pro obsah se totiž obvykle používá pomocný soubor s příponou toc)

Pro umístění textu do obsahu, který vůbec není specifikován v oddílovém příkazu, slouží příkaz \addcontents{toc}{nějaký text}. Text se objeví v místě určeném podle polohy v dokumentu.

Další ovlivnění tvaru obsahu dosáhneme nastavením vhodných hodnot čítačů secnumdepth a tocdepth v preambuli (pomocí příkazu \setcounter - např. \setcounter{secnumdepth}{2}). Čítač secnumdepth říká, které úrovně "sekcí" budou v obsahu ještě číslovány. Čítač tocdepth říká, které úrovně "sekcí" se v obsahu ještě vůbec objeví. Přitom úrovně jsou definovány takto:

section: 1, subsection: 2, atd. - ve všech třídách
part: 0 - ve třídě article
chapter: 0, part: -1 - ve třídách book a report

Např. \setcounter{secnumdepth}{2} způsobí, že subsubsekce už nebudou v obsahu číslovány.

Pro vytvoření seznamu tabulek slouží příkaz \listoftables. Pro vytvoření seznamu obrázků slouží příkaz \listoffigures.

Příkazy \frontmatter, \mainmatter a \backmatter jsou určeny pro naše sdělení LaTeXu o tom, kde začíná úvodní část knihy, kde hlavní a kde závěrečná. LaTeX pak může podle toho zvolit např. různé typy čísel stránek. Tyto příkazy jsou dostupné jen ve třídě book.

\appendix - tento příkaz říká LaTeXu, že následující části jsou už jenom dodatky - LaTeX podle toho změní styl titulku těchto částí.

Třída slides:

Ve třídě slides neplatí a nebo nemá smysl používat některé příkazy a prostředí, které zde nedávají smysl (např. prostředí figure a table). Ve třídě slides je předefinována velikost písma (takže normalsize odpovídá zhruba LARGE) a parindent nejde předepsat. Také se nemá měnit textwidth a textheight. Konkrétní slide nebo jeho overlay se vytváří vytvořením prostředí \slide nebo \overlay. Toto prostředí jednoduše zařizuje v podstatě jen vhodné číslování slidu nebo jeho overlaye a varuje nás, pokud se slide nebo overlay nevejde na jednu stránku. Nemá smysl v něm přikazovat přechod na novou stránku.
Dále je zde k dispozici prostředí note (\begin{note} \end{note}), pomocí něhož si můžeme vytvořit poznámky ke slidu - chová se stejně jako prostředí overlay, pouze číslování má trochu jiný styl.
Pokud se text uvede mimo tato prostředí, jeho stránky se nečíslují, funguje dělení stránek (lze používat \pagebreak a \newpage)- LaTeX nic neříká o tom, že nějaká stránka takovéhoto textu přetekla - toto zde neexistuje.
Ještě je zde užitečný příkaz \onlyslides, který nařizuje tisk jen některých slidů (a jeho overlayů). Tento příkaz se umisťuje do preambule a funguje např. toto: \onlyslides{10-13} - tisk slidů 10 až 13 (a jejich overlayů) nebo toto: \onlyslides{12,14-16,20} - význam je jasný. Argument příkazu \onlyslides může obsahovat neexistující slidy - výsledek je takový, jako by tyto v argumentu příkazu uvedeny nebyly.
Analogicky se dá používat příkaz \onlynotes. Platí, že pokud je uveden právě jen příkaz \onlyslides, pak se poznámky vůbec nevytvářejí a podobně pokud je uveden právě jen příkaz \onlynotes, pak se slidy (a jejich overlaye) vůbec nevytvářejí.
Text uvedený mimo prostředí slide, overlay a note se překládá vždy.
S použitím balíku color (je potřeba dvi převést na postscript) lze snadno vytvářet i (složitě) barevné slidy.

\documentclass{slides}

\usepackage{graphics} % viz Grafika

\usepackage{color}

\onlyslides{1} % Tento příkaz (nebo třeba i \onlyslides{1-100})způsobí tisk

% pouze slidu. Tisk i poznámek dosáhneme zakomentováním tohoto

% řádku

\fboxsep 7mm

\definecolor{lightyellow}{rgb}{1,1,0.7} % definujeme si světlejší žlutou.

\begin{document}

\pagecolor{lightyellow}

\begin{slide}

% Vytvoříme barevný rámeček po okraji stránky tou fintou, že do barevné

% stránky umístíme bílý box a až do něj vlastní text (v budoucnosti to snad

% půjde s balíkem color šikovněji - viz. další řádky).

% Avšak pozor - tato finta znemožní normální chování prostředí slide, kdy

% text, který se nevešel na slide je umístěn na další (nečíslovanou) stránku

% a LaTeX nám o tom dá hlášku. Nicméně i ve zde uvedené úpravě jsme LaTeXem

% v případě přetečení na tuto skutečnost upozorněni - ale může se to chovat

% divně! Proto je lepší takovouto úpravu (vnoření do \colorbox{}{\parbox ...})

% provést až v závěrečné fázi! přípravy dokumentu, kdy už máme vše v pořádku

% rozmístěno. Odstranění této konstrukce dosáhneme jednoduše zakomentováním

% následujících tří řádků - příkazu \hspace{-1.5cm} a příkazů \colorbox a

% \parbox (a jejich ukončení těsně před \end{slide}).

\hspace{-1.5cm}

\colorbox{white}{

% Následující vnoření parboxu zajistí zalamování řádků v colorboxu - viz Boxy.

\parbox{\textwidth}{ % Vzhledem k tomu, že \fboxsep není nula a že

% vnitřní parbox má již šířku textového těla,

% bude colorbox širší než šířka stránky a LaTeX

% dá varovnou hlášku. V podstatě to ale v tomto

% případě nevadí.

\vspace{1cm}

\textbf{\colorbox{green}{What have been measured:}}

\vspace{1cm}

\begin{itemize}

\itemsep 3mm

\item

\textcolor{red}{heat transfer from the cusp region of the plasma plume to the

cooper plate situated perpendicularly to the flow}

\item

\textcolor{red}{exit average enthalpy of argon (from voltage, electrical

current and increase of temperature of the cooling water)}

\item

\textcolor{red}{voltage as a function of time $\Rightarrow$ voltage

fluctuation spectra}

\item

\textcolor{red}{acoustical noise as a function of time $\Rightarrow$

acoustical oscilations spectra}

\item

\textcolor{red}{light emission as a function of time by means of an photodiode

array $\Rightarrow$ light emission oscilation spectra}

\end{itemize}

} % konec parboxu

} % konec colorboxu

\end{slide}

\begin{note}

% Poznámka jedna k předešlému slidu.

djl dsljk dsjksd sdfkjsdf sdjsd dskjsdf sdfkjsd sdfkj

djl dsljk dsjksd sdfkjsdf sdjsd dskjsdf sdfkjsd sdfkj

\end{note}

\begin{note}

% Poznámka dvě k předešlému slidu.

djl dsljk dsjksd sdfkjsdf sdjsd dskjsdf sdfkjsd sdfkj

djl dsljk dsjksd sdfkjsdf sdjsd dskjsdf sdfkjsd sdfkj

\end{note}

\end{document}

G) Bibliografie

\cite[p.71]{symbnázev} - odkaz s poznámkou - vytvoří např. [6, p.71]
Položka v seznamu literatury se vytvoří příkazem
\bibitem[název uvedený v seznamu literatury]{symbnázev použitý v cite}
- tento příkaz přidá do seznamu literatury literaturu uvedenou za tímto příkazem. Volitelný parametr umožňuje, aby ve výsledném dokumentu byl zadaný tvar odkazu a ne prostý číselný odkaz (který se použije pokud se tento parametr nevyužije).
(na řádky následující za jednotlivými příkazy \bibitem se umisťuje popis konkretní literatury)

Tyto položky je třeba uvést v prostředí thebibliography, které má jeden povinný parametr a tím je sekvence znaků, ze které se určí maximální šířka odkazu (např. \begin{thebibliography}{8798nnn} - tedy max. šířka je 7 znaku). Toto prostředí rovněž zařídí přidání nadpisu. Nadpis je určen parametrem \refname - pokud s ním nejsme spokojeni, můžeme ho předefinovat na např. Použitá literatura pomocí renewcommand:
\renewcommand{\refname}{Použitá literatura} (umístěné např. do preambule za \usepackage{czech}).

Symbolické odkazy (balbla1) latex nahradí čísly tak, aby znamenaly pořadí výskytu v textu - jak je obvyklé. Příkazy \label, \ref a \cite, \bibitem tvoří páry. V případě křížových referencí (kdy se v dokumentu odkazujeme buď pomocí \ref nebo \cite na objekt označený v textu pomocí \label nebo \bibitem později) je třeba překlad spustit dvakrát - až při druhém běhu se dosadí čísla odkazů do položek \ref nebo \cite.

Tento způsob vytváření referencí je ale trochu nepohodlný a hlavně nezajíštuje jednotnost. Proto byl vyvinut program BibTeX, který celé prostředí thebibliography s položkami bibitem a konkrétními popisy literatury pro LaTeX generuje z pohodlné databáze literatury (které program BibTeX rozumí). LaTeX byl obohacen o příkaz \bibliography, který LaTeXu říká, že má při překladu natáhnout celé prostředí \thebibliography ze souboru soub.bbl (který si před tím vytvoříme za pomocí programu BibTeX ze souboru s příponou .bib). Při tomto způsobu uživatel tedy neuvádí literaturu do zdrojového latexovského souboru, ale pohodlně ji "vytáhne" z databáze (všemožné) literatury umístěné v jiném souboru (s příponou bib) ve speciálním formátu pomocí programu BibTeX. Postup je následující: uživatel přidá do svého latexovského zdrojového souboru na místo, kde chce seznam literatury uvést, po sobě následující příkazy \bibliography{} a \bibliographystyle{}. V parametru prvního příkazu jsou uvedena zkrácená jména souborů, ve kterých je databáze všemožné literatury ve formátu, které rozumí program BibTeX. Tyto soubory mají příponu .bib, ale v uvedeném příkazu se tato přípona vynechává. Tedy např. \bibliography{clanky1,knihy1} se týká souboru clanky1.bib a knihy1.bib. Formát těchto databázových souborů zajištuje jednotnost a je popsán dále. Parametr příkazu \bibliographystyle{} určuje styl, podle kterého se literatura naformátuje. Standartní možnosti jsou:

Dále je potřeba dodržet následující postup:

Ačkoliv se to zdá trochu složité, je aplikování tohoto postupu velmi snadné. Je jen třeba mít literaturu připravenou v databázi podle pravidel popsaných dále a pak již stačí jen provést výše uvedené čtyři běhy.

Ještě se mohou hodit následující dva příkazy:

\nocite{symbnázev} - funguje jako \cite (přidá do soub.aux na místo, které je určeno umístěním tohoto příkazu v textu, položku), ale nevytiskne odkaz v textu. Po zpracování BibTeXem pak tedy máme položku v seznamu literatury, ale v textu na ni není odkaz. Místo jednoho symbolického názvu můžeme uvést i seznam názvů - položky jsou odděleny čárkama.
\nocite{*} - v souvislosti s BibTeXem funguje tak, že dá do seznamu literatury veškerou literaturu obsaženou v příslušném souboru .bib, ale v textu na ně neodkazuje

Pravidla pro tvorbu bib souboru:

Jedná se o vlastní jazyk. Soubor se skládá z odstavců, které obsahují vlastní informace o dané literatuře. Odstavec má asi následující tvar:

@ARTICLE(McCourt64,

AUTHOR = {McCourt, F. R. and Snider, R. F.},

TITLE = {Thermal conductivity of a gas with rotational states},

JOURNAL = JCP,

YEAR = {1964},

VOLUME = {41},

PAGES = {3185--3191},

Pozn. = {xerox})

První řádek udává typ odkazu (ARTICLE) a label pro odkazování pomocí \cite. Další řádky jsou tzv. pole, ve kterých se specifikuje vlastní literatura. Vlastní specifikace jednotlivých položek jsou řetezce znaků uzavřené do závorek nebo do dvojitých uvozovek. Pro daný typ odkazu jsou některá pole povinná (zde např. AUTHOR), některá jsou volitelná (zde např. VOLUME) a některá jsou ignorovaná (zde např. Pozn.). Pokud chybí povinné pole, BibTeX ohlásí chybu. Pokud je uvedeno volitelné pole, BibTeX ho použije (nejspíše) a když chybí, nic se neděje. Ignorované pole BibTeX vůbec nezajímá, ale je to dobré místo pro poznámky v bib souboru - může mít jakýkoliv název, který se liší od standartních názvů.

Následuje seznam typů odkazů a jejich možných polí:

Dále soubor může mimo tyto odstavce obsahovat řádky, které BibTeXu nic neříkají a ještě řádky, kde se definují tzv. zkratky. Zkratka je řetězec začínající písmenem a neobsahující mezeru nebo jakýkoliv z následujících znaků: "#%'(),={} Slouží ke snadnému odkazování na delší řetezce a způsob jejich definování je jasný z následujícího příkladu (zadávají se na samostatném řádku):

@string(JCP = {Journal of Chemical Physics})

nebo také třeba (ekvivalentně)

@string{JCP = "Journal of Chemical Physics"}

Aby zkratka v místě použití platila, musí být umístěna v souboru před místem použití. Existují i některé standartní předdefinované zkraty (závislé na předepsaném stylu). Uživatelské zadání zkratky tyto defaultní zkratky přebije. Při vytváření souboru bbl využije BibTeX informace v bib souboru. Způsob, jakým BibTeX přesně řádky v bbl vytvoří, závisí i na předepsaném stylu specifikovaném v LaTeXovském zdrojovém souboru příkazem \bibliographystyle{}. Jestliže některá písmena zadáme velká (např. ve jménech), BibTeX je může ztransformovat na malá a naopak. Také slova nemusí uvést v tom samém pořadí, ve kterém je specifikujeme v souboru .bib. BibTeX prostě "ví lépe" jak se literatura má naformátovat. Pokud chceme přinutit BibTeX aby respektoval naši specifikaci, použijeme uzavření do složených závorek - např. {P}hysical pošle BibTeX na výstup vždy s velkým P, {Jan Novák} pošle BibTeX na výstup vždy jako Jan Novák a ne jako Novák Jan. Rozsah stránek se zadává způsobem zřejmým z příkladu (dvě pomlčky --).

H) Třída letter

LaTeX rozhodně nebyl vytvořen kvůli takovým věcem jako je psaní dopisů a není na to zrovna ideálním nástrojem. Nicméně když už ho máme, tak proč v něm nepsat i jednodušší dopisy ?

Příkazy v prostředí \letter{adresát}:

\address{adresa} - zpáteční adresa, má být před \opening,
\cc{osoby},
\closing{pozdrav},
\encl{seznam příloh},
\opening{pozdrav},
\ps,
\signature{jméno} - může být v preambuli

Pozn.: letter je příklad třídy dokumentu, pro kterou se vyplatí mít předem připravený template (záleží na pořadí příkazů, které se těžko pamatuje).

\documentclass{letter}

\usepackage{czech}

\signature{}

\begin{document}

\renewcommand{\today}{29. května 2000} % pokud chceme jiné datum

\begin{letter}{adresát}

\address{}

\cc{}

\opening{}

TO JE TEXT.

\closing{}

\ps{}

\encl{dok1,dok2}

\end{letter}

\end{document}

Případná uživatelsky předepsaná velikost písma v dopise má vliv na položky uvedené za tímto předpisem (pokud není velikost dále ještě upravovaná) s jednou výjimkou - předpis třeba jen těsně před řádkem \opening ovlivní současně velikost písma datumu a položek předepsaných příkazy \begin{letter}{...} a \address{...} (teprve \opening tyto položky aktivuje). Navíc platí, že automaticky vygenerovaná slova (např. \cc generuje slova Na vědomí:) jsou polotučná. Chceme-li např. aby celý dopis byl napsán písmenem velikosti Large, stačí těsně za \begin{letter}{...} nebo dokonce i jen těsně před \cc{...} uvést \Large. Chceme-li navíc aby jen položka adresát byla vytištěna polotučně, zařídíme to tímto: \begin{letter}{\bfseries ....}.

Automaticky vygenerovaná slova však můžeme předefinovat pomocí příkazu \renewcommand{}{} např. \cc v české verzi vygeneruje polotučné Na vědomí, pokud na konec preambule umístíme \renewcommand{\cc}{\bfseries Na vědomí \mdseries}, bude polotučné heslo změněno na tučné).

Ve třídě letter nelze (samozřejmě) používat bibliografii.

Standartní třída letter nám nemusí vyhovovat, můžeme chtít nějaký vhodný specializovaný balík. Na následujících řádcích je ale ukázka toho, že příkazy v balíku letter.cls můžeme v preambuli předefinovat tak, že nám nejspíše budou vyhovovat.

Příklad na přizpůsobené chování prostředí letter:

\documentclass[11pt,a4paper]{letter}

\usepackage{czech}

% podpis je zarovnán na místo, které nám nevyhovuje, proto následující

% složitost:

\signature{\vspace{-.5cm}~~~~~~~~~~~~~\parbox{5cm}{% parbox proto, aby

Jan Novák \\předseda % "podpis" mohl mít více řádků

}}

% příkazy \renewcommand, \newcommand a \parbox

\renewcommand{\encl}{{\bfseries \\ Příloha: }}

\renewcommand{\headtoname}{{\bfseries Komu:\\}}

\renewcommand{\ccname}{\bfseries Na vědomí}

\newcommand{\Ps}{\vspace{0.5cm}\ps} % přidáme mezeru

\newcommand{\Encl}{\vspace{0.5cm}\encl} % přidáme mezeru

\newcommand{\mojeadresa}{\address{Praha 8 Kobylisy\\ jlhfdjlh 23\\18200}}

\begin{document}

\renewcommand{\today}{Dne 29. května 2000} % chceme jiný datum než ten,

% který právě udává počítač.

\begin{letter}{\headtoname \leftskip 0.04\textwidth pan XY\\ Ústav lakjdlkd\\

Nademlejnem 13}

\mojeadresa

%\cc{paní Y-ová}

\opening{Vážený pane XY}

lksdfjj kůjds sdkjdf dfkjdf dfkjdf kdjf

dfkj dflkdf dflkjdf dfkjdf dfkjd fkdfj dfkdfj dfkjdf dkjb fgb

Tak to je asi tak všechno.

\closing{S pozdravem}

\Ps{PS. Doufám, že mě chápete.}

\Encl{dok1,dok2}

\end{letter}

\end{document}

I) Vytváření tabulek

Prostředí tabbing:

Příklad prostředí tabbing (tabulky bez linek):

% jednoduchá tabulka

\begin{tabbing}

město XYZ ~~~~\= datum ~~~~

\= 34 \kill

\bfseries Město \>

\bfseries Datum \>

\bfseries Max. tep. \\[2mm]

město M \> 15/7 \> 33$^\circ$ Celsia \\

město N \> 21/7 \> 35$^\circ$ Celsia\\

město XYZ \> 3/8 \> 34$^\circ$ Celsia

\end{tabbing}

v předchozím příkladu \= znamená nastavení zarážky, \> posunutí na dálší zarážku, \\ přechod na nový řádek, \kill znamená zrušení řádku (nebude vytisknut) avšak ponechání platnosti všech na něm definovaných zarážek - první řádek tedy slouží jen k nastavení poloh zarážek. V tomto prostředí změna nastavení atributu pisma uvnitř končí s přechodem na další zarážku nebo řádek - totéž platí pro prostředí tabular. Nad a pod tabulkou se automaticky vytvoří mezera pro odsazení od okolního textu. Ještě je možno použít např. příkaz \+ nebo \- těsně před příkazem přechodu na nový řádek \\. Příkaz \+ způsobí, že následující řádky budou automaticky začínat o tabulátor dále (přesně jako by na jejich začátku byl přidán příkaz \>). Příkaz \- ruší předchozí příkaz \+. Pokud je na řádku uveden příkaz \` (pozor na orientaci apostrofu!), je text následující na řádku za tímto příkazem umístěn na pravý okraj stránky - za tímto příkazem pak už nemůže na daném řádku být další položka. Prostředí tabbing může být rozprostřeno přes více stran a je vhodné na vytváření pasáží textu s komplikovaným odsazováním.

Poznámka: v prostředí tabbing dochází k některým shodám řídících znaků s některým - dalšími řídícími znaky prostředí tabbing jsou např. \' a \`. Aby nedošlo ke konfliktu, je třeba akcentování v tomto prostředí modifikovat následujícím způsobem: hned za obrácené lomítko se přidá písmeno a (např. \a={znak} místo \={znak}).

Prostředí tabular:

Toto prostředí slouží k umístění tabulky do textu (na řádek) jako jakéhokoliv jiného slova - neumisťuje se automaticky odděleně od textu. Celá syntaxe prostředí tabular je následující:

\begin{tabular}[p]{sloupce}

řádek \\

.....

\end{tabular}

Písmeno p ve volitelném parametru určuje způsob připojení tabulky k okolnímu textu: t - připojení horním okrajem, b - připojení dolním okrajem. Implicitně se tabulka zařazuje do textu středem.
Sloupce mohou být sekupení následujících písmen: l, r, c, p; l resp. r resp. c znamená, že sloupec bude zarovnán na levý okraj resp. pravý okraj resp. střed, p znamená sazbu textu položky do bloku o šířce, která je zadaná ve svorce následující za p (paragraph) - např.
\begin{tabular}{|p{.6\textwidth}|}) - v tomto případě se sloupec zarovnává podle levého okraje. Když se slova nevejdou na řádek, vytváří se na právém okraji sloupce automaticky zlom a přechází se na další řádek v rámci stále jednoho řádku tabulky v tomto sloupci. V přípádě l nebo r nebo c se šířka sloupce tabulky zvolí automaticky tak, aby se do něj vešla na jeden řádek i nejdelší položka - přesnou polohu zarážek tedy není třeba specifikovat. Přechod o jednu zarážku se specifikuje znakem & (nikoliv tedy \>). Jednotlivá písmena mohou být oddělena znakem |, což znamená, že se sloupce oddělí čárou. Pokud se těchto znaků uvede více za sebou, udělá se tolik čar těsně vedle sebe. Horizontalní čáry se vyrobí příkazem \hline uvnitř konstrukce tabulky - umístění této čáry se řídí logicky podle umístění tohoto příkazu v konstrukci tabulky. Je také možno vytvořit horizontální čáru (ovšem jen jednoduchou) přes jen některé sloupce - pomocí příkazu \cline{a-b} místo \hline, kde a resp. b znamená pořadí prvního resp. posledního sloupce, přes který se udělá čára.

Příklad prostředí tabular (tabulky s možností linek):

\begin{tabular}{c||rp{3cm}}

\bfseries \bfseries Město & \bfseries Datum & \bfseries Max. tep. \\[2mm]

\hline \hline

město M & 15/7 & 33$^\circ$ Celsia \\

město N & 21/7 & 35$^\circ$ Celsia\\

město XYZ & 3/8 & 34$^\circ$ Celsia \\

\end{tabular}

Další příklad na prostředí tabular

\begin{tabular}{|c||r|p{3cm}|}

\hline

\bfseries \bfseries Město & \bfseries Datum & \bfseries Max. tep. \\[2mm]

\hline \hline

Čechy & & \\ \cline{1-1}

město M & 15/7 & 33$^\circ$ Celsia \\

město N & 21/7 & 35$^\circ$ Celsia\\

město XYZ & 3/8 & 34$^\circ$ Celsia \\ \hline

\end{tabular}

Další příklad na prostředí tabular (zarámovaný víceřádkový text o šířce stránky):

\noindent\begin{tabular}{|p{\textwidth}|}

\hline

text přes několik řádků text text text text text text text text text

text text text text text text text text text text text\\

\hline

\end{tabular}

V případě, že potřebujeme, aby některá položka byla umístěna přes více sloupců, můžeme použít příkaz
\multicolumn{přes kolik sloupců}{zarovnání}{položka}, kde zarovnání je jedno z písmen l nebo r nebo c. Tím se položka v aktuálním řádku tabulky může umístit přes několik sloupců.

\begin{tabular}{|c||r|c|}

\hline

& \multicolumn{2}{|c|}{\bfseries Max. teplota v daném dni} \\ % první řádek

\cline{2-3}

\bfseries \bfseries Město & \bfseries Datum & \bfseries Max. tep. \\[2mm]

\hline \hline

Ćechy & & \\ \cline{1-1}

město M & 15/7 & 33$^\circ$ Celsia \\

město N & 21/7 & 35$^\circ$ Celsia\\

město XYZ & 3/8 & 34$^\circ$ Celsia \\ \hline

\end{tabular}

V prostředí tabular lze předepsat i jiný tvar mezisloupcového oddělovače než jen mezeru nebo vertikální čáru obklopenou tzv. mezisloupcovými mezerami. K tomu slouží @{oddělovač} umístěné mezi příslušnými písmeny v položce sloupce hlavičky prostředí tabular. Oddělovač může být znak, např. = nebo sekvence, např. \ \times \ (tedy např. c@{\ \times \ }c). Může být použito i @{} - pak mezi sloupci není žádná mezisloupcová výplň.

Celou tabulku lze v horizontálním směru prosvětlit zvětšením délkového registru \tabcolsep (velikost mezisloupcové mezery) - implicitně je 3pt. Ve vertikálním směru lze tabulku prosvětlit předefinováním příkazu \arraystretch v preambuli (implicitně je hodnota rovna jedné) např. \renewcommand{\arraystretch}{1.2}

Jinak lze ještě tabulku prosvětlit na vhodných místech vložením strutu. Do okénka tabulky můžeme vložit třeba další tabulku. Pokud chceme, aby jednotlivé položky obsahovaly nějakou složitější strukturu, můžeme toho dosahnout vložením této struktury jako boxu. S použitím instrukce \rotatebox z balíku graphics pak dosáhneme i nehorizontální orientaci elementu.
Příklad s boxem:

\begin{tabular}{|c||r|p{3cm}|}

\hline

\bfseries \bfseries Město & \bfseries Datum & \bfseries Max. tep. \\[2mm]

\hline \hline

\rotatebox{90}{\parbox[b]{2cm}{\bfseries Česká \\ Republika \\ v roce 2000}} & & \\ \cline{1-1}

město M & 15/7 & 33$^\circ$ Celsia \\

město N & 21/7 & 35$^\circ$ Celsia\\

město XYZ & 3/8 & 34$^\circ$ Celsia \\ \hline

\end{tabular} % po překladu přetransformovat dvi na ps.

Pozn. v prostředí tabular je možno vytvořit také malou vertikální čáru jako obyčejný znak (ale o trochu větší) v dané položce přes jeden řádek tabulky. Vytvoří se příkazem \vline.

J) Matematika

Matematický režim se nastaví vstupem do jednoho z dále uvedených prostředí. V těchto prostředích nesmí být žádný prázdný řádek. V matematickém režimu se používají fonty nezávislé na nastaveních vně matematického prostředí s výjimkou nastavení velikosti - to platí i po vstupu do matematického režimu.

Matematická prostředí:

\begin{math} \end{math} (ekvivalentně \( \) nebo $ $) ... vzorec v textu
\begin{displaymath} \end{displaymath} (ekvivalentně \[ \] ) ... vzorec mimo text bez čísla
$$ $$ ... TeXovské "prostředí" pro vzorec mimo text
\begin{equation} \end{equation} ... číslovaná rovnice (vzorec)
\begin{eqnarray} \end{eqnarray} ... zarovnané číslované rovnice (vzorce} podle zarážek
\begin{eqnarray*} \end{eqnarray*} ... zarovnané nečíslované rovnice (vzorce) podle zarážek

Některá prostředí zařizují automatické číslování rovnic. Číslo je odvozeno od pořadí rovnice a od čísla oddílu, ve kterém se nachází. Uživatel může standartně číslování ovlivnit jen způsobem "tuto rovnici čísluj - nebo nečísluj" s jednou výjimkou - v TeXovském prostředí $$ $$ funguje TeXovský příkaz \eqno - a to tak, že na okraj stránky přidá řetězec, který následuje za \eqno (např. $$x^2+3=4 \eqno(2) $$).

Pozn. TeXovské prostředí $$ $$ nezvyšuje hodnotu čítače rovnic equation. Pokud tuto hodnotu chceme zvýšit o jedničku i v tomto případě, pak (nejlépe dovnitř $$ $$) umístíme příkaz \refstepcounter{equation}.

\begin{eqnarray}

x &= & 8(x-9) + y + 14 \nonumber \\

x &= & 8(x-9) - y + 15 \\

-3x &= & 0.5x + 0.1 y - 103

% příkaz \\ za posledním řádkem by LaTeX pochopil

% jako že má následovat ještě jedna rovnice a

% očísloval by prázdný řádek

\end{eqnarray}

Pokud se hned za rovnici přidá klíčové slovo \nonumber, nebude tato číslovaná. Velikost mezery mezi řádky v tomto prostředí je určena délkovým registrem \jot. Pozn.: vytváření sloupců v prostředí eqnarray funguje asi následujícím způsobem:

Pokud v prostředí eqnarray místo & text (kde text je nějaký text - kus vzorce) napíšeme \lefteqn{text}, pak se to chová jako & text až na to, že se šířka textu při nastavování zarážek chápe jako nulová a text se zarovnává podle levé zarážky. To se dá využívá pro složitější rozdělování rovnic na více řádků: např.:

\begin{eqnarray*}

\lefteqn{y=a+b+c+d+e+f+g-} \\

& & -\sqrt{a+b+c+d+e+f+g}

\end{eqnarray*}

Matematickou obdobou (se všemi detaily) textového prostředí tabular je prostředí array (musí být vnořeno v prostředí displaymath nebo equation - v případě, kdy chceme, aby matice byla mimo text, a nebo mezi \( \) - pokud chceme, aby matice byla v textu).

\begin{equation}

\begin{array}{ccc@{\quad}r}

x & x-y+z & z & 31.27 \\

x-y & y+z & -z & 2.32 \\

x & y & 2 z & -4,36 \\

\end{array}

\end{equation}

$$\left( \begin{array}{ccc@{\ }r}

a & b & c & -10.15 \\

a & b & c & 3.1 \\

a & 0.3 b & 0.1c & -24 \\

\end{array} \right)$$

$$f(x) = \left\{ \begin{array}{r@{\quad}c}

y, & x > \pi \\

-y, & x \leq \pi \\ \end{array} \right.

$$

Nastavení písma v matematice:

\mathnormal{text}, \mathrm{text}, \mathbf{text}, \mathsf{text}, \mathit{text}, \mathtt{text}, \mathcal{text} Pokud potřebujeme v matematickém prostředí napsat kousek normálního textu (kdy písmena nebudou chápána např. jako jména proměnných), můžeme použít příkaz makebox{} (nebo zkráceně jen mbox{}) nebo nastavení jako např. \textrm{}. V případě \makebox{} (\mbox{}) je text v argumentu vysázen písmem, které platilo těsně než jsme vstoupili do matematického prostředí.

Číslo rovnice je ve třídě article jednoduché arabské číslo uzavřené v kulatých závorkách. Ve třídách book a report je místo jednoho čísla dvojčíslí ze dvou arabských číslic oddělených tečkou, kde první položka je číslo kapitoly a druhá je pořadí rovnice v dané kapitole (např. (2.3)).

Matematické symboly:

Šipky:

a ještě slova, kde je right místo left (kromě těch, kde je left i right)

Relace:

pozn: pro \Join je potřeba standartní balík latexsym

Binární operátory:

pozn: pro \lhd, \rhd, \unlhd a \unrhd je potřeba standartní balík latexsym

Symboly ke kterým se obvykle přidávají indexy (které jsou často nad a pod):

Příklad: $$\sum_{i=0}^\infty g_i$$ nebo $$\int_0^\infty f\,dx$$ V samostatném (vysázeném) vzorci se indexy k těmto symbolům umisťují nad a pod na rozdíl od vzorce v textu. TeXovský příkaz \limits (napsaný těsně za symbolem) však umožňuje i v textu vnutit psaní indexu nad a pod, např: $\int\limits _0^1$. Pokud chceme, aby indexy nebyly nad a pod i ve vysázeném vzorci, můžeme použít analogický příkaz \nolimits.

Další různé symboly:

pozn: pro \Box a \Diamond je potřeba standartní balík latexsym

Funkce:

Řecká abeceda:

\Upsilon \upsilon

Závorky a příbuzné oddělovače: (je dobré je uvést příkazem \left nebo \right - pak se automaticky zvolí vhodná velikost)

Pokud má na jedné straně závorka chybět, je třeba místo oddělovače použít tečku. Příklad:

$$f(x) = \left\{ \begin{array}{r@{\quad}c}

y, & x > \pi \\

-y, & x \leq \pi \\ \end{array} \right.

$$

Některé akcenty nad znakem v matematice:

Spodní index - vytváří se za pomocí podtržítka (např. a_1 nebo a_\infty nebo a_{23}, když je index předepsán jako více znaků, pomůžeme si skupinou - např. a_{23}, funguje samozřejmě i např. toto a_\mathbf{23})

Horní index - naprostá analogie se spodním indexovánim, pouze místo podtržítka je nyní stříška (např. x^2).

Dají se samozřejmě vytvářet i indexy k indexům (např. x_{2_1}, ale musí se dát pozor na závorky - např. \int_0^1 je integrál od nuly do jedné;

Zlomky: vytváří se pomocí \frac{čitatel}{jmenovatel} (např. \frac{\sqrt{x}}{\pi}).

Některé další příkazy v matematickém režimu: \widehat{} \widetilde{} \imath a \jmath (i a j bez tečky) \stackrel{}{} (umístí první parametr v indexove velikosti nad druhý parametr Příklad: $U\stackrel{lim}{\rightarrow}V$)
\underbrace{} a \overbrace{} (vytvoření vodorovné svorky pod a nad objektem), ve vzorci mimo text lze \underbrace nebo \overbrace opatřit indexem - pak se tento index umístí pod nebo nad svorku (např. $$\underbrace{a_1+\overbrace{a_2+\cdots +a_9}^8+a_{10}}_{10}$$) \sqrt[]{} (např. $\sqrt[m]{1+x}$ nebo $\sqrt[{\textstyle m}]{1+x}$)

\not - přeškrtnutí vpravo - znak za \not bude škrtnut; příklad: \not>; funguje tak, že se překrývá tento znak přeškrtnutí s následujícím znakem; polohu přeškrnutí vzhledem k objektu lze tedy ovlivnit vložením vhodné mezery mezi \not a znak; Pokud je znak symbol, vše funguje jak bylo řečeno, jinak může být potřeba uzavřít znak do složených závorek.

Různé tečky:

\ldots (lze použít i v textovém režimu), \cdots, \vdots, \ddots

Desetinné číslo v matematickém režimu - např. $1{,}345$.

Mezery v matematickém režimu:

\! záporná úzká mezera,   \; široká mezera,   \ mezislovní mezera,
\, úzká mezera,   \: střední mezera,   \quad čtverčík,   \qquad dva čtverčíky

K) Grafika

např. je možno použít balík graphics. Pak fungují příkazy:
\includegraphics*[x_1,y_1][x_2,y_2]{jméno souboru}. Tento příkaz provede následující: nechť je v souboru nějaký obrázek. Obrázek má často ten tvar, že jeho okrajové části jsou bílé plochy - tedy "vlastní obrázek" je jakoby uprostřed umístěn na čistém listu. Často potřebujeme tuto bílou plochu oříznout. První pár volitelných parametrů jsou souřadnice levého dolního rohu oříznutého obrázku vzhledem k souřadné soustavě s počátkem v levém dolním rohu neoříznutého obrázku ( v tomto případě bude tedy celý obrázek v levém dolním rohu zkrácen - oříznut o x_1 a y_1 - "vlastní obrázek" bude nyní blíže k levému dolnímu rohu). Parametry x_2 a y_2 mají analogický význam pro pravý horní roh. Velikost umisťovaného obrázku tedy bude (x_2-x_1) krát (y_2-y_1). Pokud první volitelné parametry chybí, pak jsou jejich hodnoty rovné 0. Pokud chybí i druhé volitelné parametry, neprovádí se žádné ořezávání.

Př.:
\includegraphics*[5mm,10mm][30mm,45mm]{jméno souboru} - vložení obrázku ve tvaru obdélníka o velikosti 25x35 mm, který byl vyňat z většího obrázku tak, že se obrázek nalevo ustřihl o 5 mm a dole o 10 mm.

\includegraphics[][]{jméno_souboru} - význam stejný jako u příkazu \includegraphics* až na to, že LaTeX v případě uvedení volitelných parametrů sice bude počítat s rozměry oříznutého obrázku, ale přesto ho vloží celý (pak se může s nečím překrývat).

\scalebox{scale_factor}[scale_factor_y]{} - změna velikosti detailů v ose x a y

\resizebox{velikostx}{velikosty}{} - vyplnění do připraveného obdélníka
\rotatebox{úhel}{} - otočení o zadaný úhel (používá se také v tabulkách)
\reflectbox{} - zrcadlové převrácení

Pozn.: Pokud příkaz \includegraphics vložíme do \rotatebox s rotací o násobek 90 stupňů, pak může být význam x_1, y_1, x_2, y_2 samozřejmě poněkud pomíchán. Příklad:

\scalebox{.2}{

\includegraphics*[0mm,30mm][200mm,230mm]{obr.eps}

}

Poznámka: samotný prohlížeč dvi souboru nemusí umět správně znázornit výsledky některých takových operací (např. \rotatebox) - pak je třeba provést konverzi dvi na ps (pomocí dvips).

Příklad užití balíku color:

Balík color:
Tento balík umožňuje vytvářet barevná pozadí a měnit barvu textu. Předdefinovány jsou následující identifikátory barev: red, green, blue, yellow, cyan, magenta, white, black. Pokud potřebujeme jinou barvu, máme k dispozici příkaz:
\definecolor{název barvy}{model}{h} - definuje novou barvu podle modelu (rgb nebo gray), h je stupen šedi (0 až 1) nebo hodnota barvy v rgb modelu (např. 0.5,0.5,0.3)

\pagecolor{barva} - přepnutí barvy pozadí aktuální a následujících stran.
\colorbox{barva}{objekt} - podložení objektu barevným obdélníkem (jeho velikost je o málo větší než velikost objektu). Funguje vlastně stejně jako příkaz makebox - vytváří se box, až na to, že makebox navíc může parametry nastavovat svoji velikost.
\fcolorbox{barva okraje}{barva vnitřku}{objekt} - funguje jako příkaz
\colorbox s tím, že kolem vnitřku udělá navíc okraj, jehož barva je specifikována prvním parametrem. Funguje vlastně stejně jako příkaz framebox - vytváří se box, až na to, že framebox navíc může parametry nastavovat svoji velikost. Síla okraje je určena délkovým registrem \fboxrule. Minimální vzdálennost okrajů boxu od jeho obsahu je určena parametrem \fboxsep.

\color{barva} - přepíná barvu textu
\textcolor{barva}{text} - text je vytištěn zadanou barvou.

L) Výčtová prostředí

Nejčastěji používanými výčtovými prostředími jsou prostředí itemize, enumerate a description.

\item - uvození položky v prostředích itemize, enumerate a description.
Příkaz \item může mít nepovinný parametr, který způsobí, že položka bude uvedena tímto parametrem. Pokud chceme mít v něm hranatou závorku, musíme celé heslo uzavřít do složených závorek - např. \item [{Pole[i]}]. Příklad:

\begin{enumerate}

\item první položka

\item druhá položka

…

\item[9.] devátá položka

\end{enumerate}

Výčtová prostředí lze do sebe vnořovat.

Pokud nám implicitní geometrie nevyhovuje, lze tvar výčtového prostředí ovlivnit následujícími registry (chtělo by to ale obrázek):

\leftmargini, \leftmarginii, \leftmarginiii, \leftmarginiv, \leftmarginv - vzdálennost levého okraje textového těla prostředí dané úrovně od levého okraje textového těla prostředí nadřazené úrovně (\leftmargini je vzdálennost okraje textového těla výčtového prostředí první úrovně od levého okraje textoveho těla normálního textu). Nastavení musí být vně výčtového prostředí, ke kterému se vztahuje.

\partopsep - odsazení výčtového prostředí první úrovně od normálního textu (mezera mezi výčtovým prostředím první úrovně a okolním textem tedy je \parskip + \partopsep)

\itemsep - odsazení jednotlivých položek výčtového prostředí. Platí v té úrovni výčtového prostředí, ve které je uvedeno.

\labelsep - hýbe s polohou návěští (symbolem položky). Je to vzdálennost konce prostoru rezervovaného pro návěští a prvního znaku v prvním řádku prvního odstavce dané položky

\itemindent - velikost zarážky prvního řádku prvního odstavce položek prostředí itemize a enumerate (hýbe i s polohou symbolu položky). Platí v té úrovni výčtového prostředí, ve které je uvedeno. V prostředí description je velikost zarážky pružná (podle délky označení položky) a parametr \itemindent má na ni vliv.

M) Plovoucí prostředí

Umisťování kompaktních tabulek a obrázků do textu je obecně problémem. Tyto objekty nemohou být na rozdíl od obyčejných textových odstavců rozděleny na rozhraní stránek. Při práci s LaTeXem nemáme tak rychlou kontrolu, co se stane s okolím obrázku při jeho přemísťení, jakou máme u WYSIWYG editorů. LaTeX však nabízí jinou filozofii práce při umisťování těchto objektů - objekt se umístí do tzv. plovoucího prostředí. Pomocí tohoto nástroje lze relativně snadno a pohodlně umisťovat obrázky a tabulky do textu. Uživatel nemusí specifikovat umístění objektu detailně.

Syntaxe:

\begin{figure}[loc] nebo \begin{figure*}[loc] - pro obrázky
\begin{table}[loc] nebo \begin{table*}[loc] - pro tabulky

Ve dvousloupcovém režimu verze s hvězdičkou způsobuje, že se objekt umisťuje přes oba sloupce najednou, verze bez hvězdičky způsobuje umístění objektu uvnitř jednoho sloupce. V jednosloupcovem režimu jsou obě verze ekvivalentní.

Do prostředí table je často vnořeno prostředí tabular. Jako nepovinný parametr prostředí figure a table mohou být uvedena některá (1 až 4) z písmen h, t, b, p specifikující umístění objektu, které je do prostředí vnořeno. Význam:

h - umístění v místě uvedení ve zdrojovém textu (nefunguje pro dvousloupcové tabulky a obrázky ve dvousloupcovém režimu stránky)

t - umístění na začátku stránky, na které je prostředí uvedeno ve zdrojovém textu; Pozn: může se umístit i na stránce následující

b - umístění na konci stránky, na které je prostředí uvedeno ve zdrojovém textu (nefunguje pro dvousloupcové tabulky a obrázky ve dvousloupcovém režimu stránky); Pozn: moc mi to nefunguje

p - umístění na stránce, na které není text a která není příliš fyzicky a logicky (v jiné sekci) vzdálena od místa uvedení ve zdrojovém textu; může se umístit i na stránku, kde jsou i jiné (jen) plovoucí objekty.

V případě více písmen se LaTeX pokouší splnit požadavky zleva do prava. Požadavek považuje za splněný, pokud stránka nepřeteče ani příliš nepodteče. Implicitní hodnota loc je tbp - nejdříve se tedy LaTeX pokusí splnit t, když se mu to nepodaří, pokusí se o b, když ani to ne, pokusí se o p. Pokud se LaTeXu nepodaří vhodné umístění, umístí objekt na konci dokumentu na stánce, na které není obyčejný text. Platí přitom důležitá zásada: LaTeX nikdy nepřehodí objekty stejného druhu (nezamíchá obrázky a nezamíchá tabulky). Když se tedy např. nějaký obrázek nemůže vhodně umístit a umístí se tedy až na konci dokumentu, umístí se na konci dokumentu i všechny následující obrázky. Vyjímkou je pouze možnost prohození jednosloupcového a dvousloupcového obrázku ve dvousloupcovém dokumentu.

Ještě se může hodit následující příkaz ovlivňující umístění:
\suppressfloats[t nebo b] - zabrání umístění obrázků a tabulek uvedených za tímto příkazem na horní nebo dolní části stránky, na které je tento příkaz uveden, které by se jinak takto umístily. Pokud volitelný parametr chybí, znamená to zabránění umístění nahoře i dole.

V prostředí figure a table se může umístit tento příkaz:
\caption[případně jiný text v seznamu obrázků nebo tabulek]{text}. Tím se vygeneruje označení tabulky nebo obrázku - číslování (i detaily v označování) je automatické. Případné \label se musí vyskytovat až za \caption nebo musí být uvnitř argumentu příkazu caption. Pokud nejsme spokojeni s uvedením označení obrázku (při použití balíku czech je to Obrázek.), můžeme toto označení předefinovat pomocí \renewcommand v preambuli (za \usepackage{czech}) na např. Obr.:
\renewcommand{\figurename}{Obr.}. U tabulek se jedná o příkaz \tablename.
Mimochodem v plovoucím prostředí může být umístěno vlastně v podstatě cokoliv - třeba i několik obrázků s několika příkazy \caption nebo normální text.

Pozn. Obrázek nebo tabulku do plovoucího prostředí samozřejmě nemusíme umisťovat a dokoce jej (ji) můžeme umístit do poznámky na okraji (pak ale můžeme potřebovat příkaz \raisebox pro posunutí referenčního bodu, protože objekt třeba nebude umístěn přesně tak, jak chceme).

Pro umisťování plovoucích objektů existuje řada pravidel a parametrů. Hodnoty parametrů lze uživatelsky ovlivňovat. Zmiňme jen dva:

totalnumber - čítač, jehož hodnota znamená maximální počet plovoucích objektů, které se mohou objevit na stránce s obyčejným textem (implicitní hodnota je myslím 3). Můžeme ho ovlivnit pomocí \setcounter (např. \setcounter{totalnumber}{2}).

\textfraction - příkaz definující minimální část stránky zabranou obyč. textem, na které jsou plovoucí objekty (implicitně definuje tuto velikost myslím jako 0.2 - tedy na takové stránce může být maximálně 80% plochy zabráno plovoucími objekty). Příkaz lze předefinovat pomocí renewcommand (např. \renewcommand{\textfraction}{0.15}). Pozn.: moc mi to nefunguje.

Pozn. Pokud se jedná o jednosloupcové plovoucí objekty ve dvousloupcovém stylu, mají tyto parametry stejný význam - jen místo stránky je nyní sloupec.

Pokud do hranatých závorek před loc dáme vykřičník, nebude LaTeX při umisťování plovoucího objektu přihlížet k omezením plynoucích z parametrů totalnumber, textfraction a podobných omezení - bude se maximálně snažit splnit loc (např. \begin{figure}[!ht]).

Lidé, kteří neumí s LaTeXem zacházet si často stěžují na velké problémy při umisťování obrázků a tabulek. Pravda je, že LaTeX má poměrně přísná kritéria na vzhled dokumentu a pokud se mu plovoucí objekty nepodaří umístit podle instrukcí uživatele tak, aby splnil svá kritéria na estetičnost, umístí je na konec dokumentu, čímž dá najevo, že se mu nepodařilo splnit požadavky uživatele. Pro pohodlnou práci je velmi důležité zachovat zhruba následující postup: