HISTORIE VýPOČETNÍ TECHNIKY V ČESKOSLOVENSKU

Typ Seminární práce
Počet stažení 277
 
Doporučit Zaslat na email Zaslat na email
Stáhni
Vložil Končula Peter
Vloženo 05.3.2006
Počet stran 16
Velikost 34 KB
Typ souboru Jednoduchý text

Historie výpočetní techniky v Československu

Úvod

Dnešní doba je charakteristická svým velice chaotickým děním a
neustálým vědeckotechnickým vývojem. O výpočetní technice platí toto tvrzení
snad ještě dvojnásobně. Lidé si již pomalu zvykli na neustále se objevující nové
možnosti samotných počítačů i pole jejich použití. Žádný jiný obor neproděl
tak bouřlivý vývoj, jenž proděla výpočetní technika za poslední půlstoletí. Je
to vskutku až neuvěřitelně dlouhá a klikatá cesta, na které zůstalo mnoho
zapomenuto. To kladlo a klade stále větší nároky na schopnosti lidí přijímat a
učit se novému. Proto zůstává jen málo sil dívat se nazpátek a zaznamenávat
předchozí události. Dvojnásobně to platí i na strastiplné cestě vývoje
počítačů v Čechách a bývalém Československu. Již od začátku
prohlubující se propast mezi námi a vyspělým světem dosáhla ke konci
komunistického režimu hodnoty, která byla oficiálně přiznávána na rozmezí 10 až
15 let, ale ve skutečnosti byla ještě větší. Proto není divu, že jsme všichni
velice rychle a rádi zapomněli na všechny ty zastaralé počítače a vrhli se plnou
vervou na konečně dosažitelný technický standart. Jen málokdo se ohlížel zpátky a
zachoval nějaký ten historický kousek nebo materiál. Světlou výjimkou zůstává
Technické muzeum v Brně se stálou expozicí výpočetní techniky instalovanou
v roce 1983 a výstava Historie výpočetní techniky v Severočeském muzeu
v Liberci, konaná ve dnech 18.5. až 26.6.1994. Je proto obtížné
shromáždit materiály pro ucelený přehled o vývoji a výrobě v oblasti
výpočetní techniky v bývalém Československu. I když jsem se pokoušel napsat
následující text jako úplný přehled počítačů vyvíjených, vyrobených a
používaných na území bývalého Československa, můj záměr se mi ze stejných
důvodů nepodařilo uskutečnit.

VÝVOJ PRVNÍHO POČÍTAČE

Počátky výzkumu vývoje a výroby československých počítačů
sahají do poválečného období, v němž byla zahájena etapa vlastního výzkumu.
Toto průkopnické období je neodmyslitelně spojeno se jménem profesora Antonína
SVOBODY. V roce 1950 začalo oddělení matematických strojů ÚSTŘEDNÍHO
MATEMATICKÉHO ÚSTAVU pracovat pod jeho vedením na projektu reléového počítače,
jenž dostal jméno SAmočinný POčítač (SAPO). Trvalo celých
sedm let, než se podařilo uvést první samočinný domácí počítač do zkušebního
provozu. Prodleva byla způsobena hlavně problémy s neplněním dodávek nutných
součástek, což bylo velice bolavé místo i pro mnoho dalších výzkumných a
vývojových projektů pozdějších počítačů. Přesto lze tento okamžik považovat
za zrod výpočetní techniky v Československu, i když to zní trochu ironicky,
protože ve světě začala sériová výroba elektronkového počítače IBM 604 již
v roce 1948. Už ve svých počátcích byl SAPO koncipován s ohledem na
odolnost proti chybám, což bylo ve své době průkopnické řešení. Tato opatření
si vyžádala hlavně nespolehlivost základních operačních prvků. Počítač měl
trojnásobnou aritmetickou jednotku. Pokud se neshodovaly alespoň dva ze tří paralelně
počítaných výsledků, provedla se poslední aritmetická operace znovu a teprve po
opakovaném špatném výsledku počítač zahlásil chybu. Samozřejmě také vstupní a
výstupní zařízení odpovídalo své době. Pro vstup byla použita snímač děrných
štítků a pro výstup zpráv o chybách sloužil psací stroj.
SAPO mělo bubnovou paměť o kapacitě 1024 slov o délce 31+1 bit.
Později se kapacita paměti zdvojnásobila na 2048. Čísla byla zobrazována
v binárním kódu v pohyblivé řádové čárce. Instrukce procesoru měly dva
operační kódy. Jeden sloužil jako vnitřní kód instrukce a druhý řídil vstupně
výstupní operace. Dále měla každá instrukce až pět adres. Tři adresy ukazovaly na
místa, kde byly uloženy operandy a další dvě pak adresu následující instrukce
(jedna byla použita, když operace skončila s kladným výsledkem a druhá byla pro
záporný výsledek).



Formát instrukce : 2 slova, 5 adres










k r f j s i


i, j, k – adresy operandů a výsledků

r, s – adresy následujících instrukcí podle znaménka
výsledků operace



Formát dat :














30 29 6 5 4 0








Mantisa exponent se znaménkem




Znaménko mantisy


Správnost zápisu do bubnové paměti se okamžitě ověřovala jeho
opětovným čtením a porovnáním se skutečnou hodnotou. Počítač obsahoval
přibližně 7000 relé a asi 350 elektronek. Rychlost, kterou počítač pracoval, je
dnes pro nás již neuvěřitelná. SAPO pracoval rychlostí 3 operace za sekundu.
Bohužel jeho provoz provázely stejné potíže jako jeho vznik, a tak počítač
skončil neslavně po třech letech zkušebního provozu. V roce 1960 byl vyřazen
pro neopravitelné poškození operační jednotky způsobené pravděpodobně
elektrickým zkratem.
Vývoj počítače SAPO byl jistě průkopnický počin a v mnoha
ohledech i s originálními myšlenkami, přesto výsledek zaostal za svým
očekáváním. Rozhodně bych nechtěl tvrdit, že to bylo způsobené nedostatkem
odborníků v dané oblasti. Naopak tito lidé měli hlavní zásluhu na tom, že se
podařilo udělat alespoň toto. Mnozí z nich pak po rozčarovaní nad stávající
situací postupně v několika vlnách opustili Československo. Urgence
opožděných dodávek a žádosti o větší finanční podporu a další prostory byly
skoro na denním pořádku, což výrazně ubíralo síly a energii. Nejtíživější
však byla otázka technické zaostalosti, která se postupně ještě výrazně
prohloubila v následujících desetiletích. Již v úplných počátcích
vývoje výpočetní techniky byl patrný rozdíl mezi námi a světem způsobený
omezenými možnostmi československého hospodářství a blokádou dovozu součástek a
technologií z vyspělých západních zemí. V době uvedení SAPO do provozu
byly již ve světě sériově vyráběny elektronkové počítače a vývoj
tranzistorových číslicových počítačů se zdárně blížil ke svému konci a
v roce svého vyřazení (1960) začala ve světě sériová výroba tranzistorového
počítače IBM 7090, který byl 5x rychlejší než běžné reléové počítače.


POKRAČOVANÍ VÝVOJE

Výzkum, vývoj, výroba a používání SAPO přinášely důležité
praktické zkušenosti, které při absenci možnosti dostat se k hodnotným
zahraničním materiálům byly hlavním přínosem při práci na vývoji počítačů
dalších generací. Souběžně se vyvíjely i další menší reléové počítače. Na
žádost Fyzikálního ústavu ČSAV a s jeho aktivní spoluprací byl v letech
1950 - 1952 vytvořen jednoúčelový počítač M1 pro výpočet struktur molekul.
Jeho aritmetická jednotka pravděpodobně obsahovala, podle některých materiálů,
první použití proudového zpracování dat ve světě. Další malý počítač E1a
byl dokončen v roce 1960. Byl řízený děrnou páskou. Jeho přímý nástupce,
počítač E1b, měl již bubnovou paměť s 1000 slovy a desítkové zobrazení
čísel v pohyblivé řádové čárce. Byl vcelku úspěšně uveden do provozu
v roce 1962. Dalším krůčkem v naší malé počítačové revoluci byl
experimentální počítač NMP 10. Měl ještě řídící logiku na bázi relé,
ale v sériové aritmetické jednotce se již objevila první polovodičová
vlaštovka v podobě diod a feritových jader. Bohužel všechny tyto počítače
trpěly podobnými neduhy jako SAPO – vysokou poruchovostí a zaostalostí plynoucí
z nedostupnosti součástkové základny.
Počátkem roku 1960 začal ve Výzkumném ústavu matematických
strojů (opět nový název původního Oddělení matematických strojů Ústředního
ústavu matematického, později v roce 1953 přejmenovaného na Laboratoř
matematických strojů a v roce 1955 opět změněný na název Ústav matematických
strojů), tentokrát již v resortu přesného strojírenství, nový projekt malého
tranzistorového počítače pod názvem MSP. Opět se historie opakovala, tak jako
se to stalo mnohokrát předtím. Celý projekt trpěl průvodními jevy jako bylo
nedostatečné soustředění kapacit a špatnými dodávkami. Funkční prototyp se
podařilo sestrojit až za pět let v roce 1965. MSP byl počítač pracující
v desítkové soustavě s pamětí 2500 slov schopný zpracovávat
alfanumerická data. Operační rychlost pro jednotlivé operace byla udávána ve
stovkách až tisících mikrosekund. I když měl hotový počítač na našem trhu
ideální podmínky, co se týká velice slabé konkurence, přesto se na našem trhu
nedokázal prosadit. Celkem bylo vyrobeno v ZPA Čakovice v letech 1967-1968 a
prodáno asi 11 sestav tohoto počítače (ZPA se později stal poměrně úspěšným
výrobcem i řady dalších počítačů). Navzdory tomu byl toto další milník
v naší historii výpočetní techniky, protože MSP byl první u nás sériově
vyráběný univerzální počítač.
Prvním relativně úspěšným počítačem se stal až počítač DP 100.
Od roku 1962 byl vyvíjený ve VÚMS společně s podnikem ARITMA. Koncepčně byl
velice úzce zaměřen jako řídící prvek děrnoštítkových výpočetních soustav
používaných hlavně ke zpracování hromadných dat. Poučení z předchozích ne
zcela úspěšných projektů a také díky zkušenostem s výrobou
děrnoštítkových strojů v Aritmě, se vývojáři zaměřili především na
jednoduchost a spolehlivost počítače. Pro vstup dat sloužila elektromechanická
snímač děrných štítku. Štítek procházel lamelami, při průchodu dírou lamela
propadla otvorem a vyvolala elektrický kontakt. Jako mezipaměť sloužila děrovač
děrných štítků. Po načtení vstupních dat a programu se po zpracování vyděrovaly
mezivýsledky, které se znovu načetly na vstupu a tak to pokračovalo až do konečného
výsledku, který se vytiskl na tiskárně. Při napsání trochu nešikovného programu
nastávaly situace, při kterých se operátoři topili v záplavě štítků.
Jednoduchost a spolehlivost počítače se ukázaly jako správné předpoklady a od roku
1967, po zavedení do sériové výroby, bylo vyrobeno a prodáno v průběhu deseti
let zhruba 200 kusů DP100.

EPOS

Další kroky již jistě směřovaly k vývoji univerzálního
počítače 1. generace. V roce 1956 se soustředil VÚMS na konstrukci nového
počítače, který dostal jméno EPOS 1. Byl taktéž určen pro zpracování
především hromadných dat. V původním návrhu se počítalo s modulární
strukturou tvořenou základním počítačem a různými vstupně-výstupnými a
paměťovými jednotkami. Architektura počítače obsahovala zcela nová a originální
řešení hardware zaměřená na hardwarově řízené přepínání mezi současně
zpracovávanými programy. Bylo možno najednou provádět až pět programů. To taktéž
dovolovalo využívat vnější sdílení času mezi základní jednotkou a jednotlivými
periferními zařízeními. Vedle toho EPOS umožňoval i další prvky paralelismu jako
možnost současného zpracování operace násobení nebo dělení současně
s jinou operací základní jednotky.
EPOS 1 byl jednoadresový sério-paralelní počítač s délkou
slova 12 dekadických míst, s pamětí o velikosti 1024 slov pracující
v celočíselné aritmetice. Samozřejmě uměl zpracovávat i operace
v pohyblivé řádové čárce, ale jednotka určená pro tyto výpočty nebyla
součástí základní jednotky a byla řešená jako zvláštní periferní zařízení.
Podle původních předpokladů měl obsahovat nanejvýš 2000 elektronek, ale
nekompletní funkční model měl již v roce 1962 více než 3400 elektronek a
potřeboval příkon kolem 80 kW. Hotový model nakonec obsahoval čtyřikrát více
elektronek, než bylo v původním záměru (kolem 8000) a potřeboval příkon asi
200 kW.
Počítač, jak bylo obvyklé v této době, vykazoval značnou
poruchovost.Pro ilustraci: průměrná délka bezporuchového chodu programu během
zkoušek v roce 1963 byla jenom 84 minut. Toto spolu s dalšími již
klasickými příznaky nedalo velkou šanci najít uplatnění pro EPOS 1. Počítač
s takovými vlastnostmi se zkrátka nepodařilo protlačit do sériové výroby. a po
Po kritické diskusi, která pronikla až do tisku, byla výroba počítače odstavena a
nové úsilí bylo směrováno na vývoj menšího tranzistorového počítače.
Na základě těchto podnětů byl zahájen projekt nového počítače
označovaného EPOS 2. Jak již název napovídá, nový model navázal na svého
předchůdce a plně využil logiku EPOSu 1. Tentokrát se již vsadilo na plné využití
polovodičových součástek a tranzistorů. Bohužel jeho vývoj velice nepříznivě
ovlivnila emigrace doc. Svobody společně s řadou jeho spolupracovníků
v letech 1964-65. Vývoj se opět neúměrně protáhl a podnik ZPA Čakovice, podle
kterého měl počítač interní označení ZPA 600, zahájil sériovou výrobu teprve
až v roce 1969.
Mimo dalších vcelku unikátních řešení byly nejzajímavějším
rysem EPOSu takzvané operace maskování. Ty dovolovaly programovat jednou instrukcí i
velmi neobvyklé operace.
EPOS 2 byl po sérii nezdarů jedním z poměrně úspěšných
počítačů. Díky orientaci na vlastní součástkovou základnu a politické podpoře
našel uplatnění na řadě míst i v armádě.


KONEC VLASTNÍ CESTY

Počítač EPOS 2 byl také završením vývoje výpočetní
techniky v Československu, která sledovala zcela vlastní cestu vývoje. Přinesla
mnoho originálních řešení a nových nápadů (např. použití dekadického
zobrazení namísto dnes běžně užívaného binárního). Napříště se již
uplatňovala koncepce dovozu techniky z východního bloku a později společný
mezinárodní rozvoj socialistických zemí, který byl zaměřen na kompatibilitu a
jednotnost řešení. Byla to nutná daň zrychlení dalšího rozvoje počítačů.
Bohužel tím se muselo opustit i od mnoha směrů slibného vývoje.
Je jen veliká škoda, že význam vývoje a nasazování výpočetní
techniky byl u nás až do druhé poloviny 60. let velice podceňován. Na výzkum a
vývoj nebyly soustředěny potřebné lidské a finanční zdroje. Společně
s izolací od ostatního světa to způsobilo opožďování a dávalo velice
neuspokojivé výsledky. Proto je jasným důsledkem, že potenciální uživatelé
výpočetní techniky hledali možnosti mimo území našeho státu. Samozřejmě, že
naráželi na vážné ekonomicko-politické problémy jak na naší straně, tak i na
straně technologicky vyspělých západních zemí. Rád bych vzpomněl jenom několik
nejužívanějších typů počítačů, které se podařilo přivézt a uplatnit
v Československu i navzdory problémům.
Prvním dovezeným počítačem byl německý ZEUS Z 11, který
získala Meopta Přerov v roce 1957. Mezi dalšími byly sovětský URAL 1
a 2, německý LGP 30 a ZRA 1, anglický NE 803, SIRIUS
a ICT 1901, americký IBM 1410 atd. Nákupy se většinou realizovaly
převážně z limitu Brněnských mezinárodních veletrhů přidělovaného na
odkoupení exponátů.
Problémy s provozem se však vyskytly i u těchto dovezených
počítačů. Například Ústav teorie informace a automatizace (ÚTIA) koupil
v roce 1958 elektronkový počítač URAL 1. O rok později po odstranění
konstrukčních závad na magnetopáskových pamětech a provedení dalších zlepšení
byl počítač uveden do provozu. V dalším roce pak bylo nutné provést
generální opravu, při níž bylo vyměněno 75% elektronek a asi 10% germaniových
diod. Udržení počítače v provozu znamenalo udržet provozní teplotu mezi 20-25° C,
což obnášelo v letních měsících dost velký problém, protože počítač měl
velký tepelný výkon a generální opravy se pak opakovaly každý rok.
Další etapu využití výpočetní techniky předznamenalo přijetí
vládni koncepce rozvoje umožňující hlavně dovoz počítačů ze socialistických
zemí. Typickým představitelem té doby byl běloruský počítač MINSK 2/22. Po
výměně původního snímače děrné pásky za domácí výrobek FS 1500 a
děrovače představoval poměrně spolehlivý a oblíbený počítač. Jen na okraj,
FS 1500 byl jedním z našich vůbec nejúspěšnějších výrobků
výpočetní techniky. MINSK 22 nakonec existoval asi v 60 exemplářích na našem
území a uživatelé dokonce založili zájmovou organizaci.
Rád bych se ještě zmínil o jednom významném bodu tohoto období.
Byl jím počítač TESLA 200. Podnik VHJ TESLA, zabývající se slaboproudou
technikou a elektronikou, se začal ve druhé polovině 60. let zabývat také
číslicovou technikou. Podařilo se mu získat licenční smlouvu s firmou BULL-GE a
na jejím základě vznikl projekt nového počítače. TESLA 200 se svou architekturou
velice blížila počítačům 3. generace představovaných IBM 360. Výroba byla
zahájena v roce 1969. Z počátku se podnik orientoval na součástkovou
základnu z dovozu. Později se začala čím dál více prosazovat výroba
s použitím domácích součástek a počítač byl dodáván spolu
s vlastními domácími periferními zařízeními. Počítači TESLA 200 byla
v průběhu 70. let vybavena většina výpočetních středisek vysokých škol.
Spolu s vývojem číslicových počítačů se v průběhu
50. let vyvíjela i řada analogických a mnoho pracovišť se zabývalo právě touto
otázkou. Toto odvětví vývoje výpočetní techniky by si jistě zasloužilo vlastní
kapitolu. Jsem názoru, že toto by ve velkém měřítku překročilo rámec práce, a
proto bych jen v krátkosti vzpomenul ty nejznámější. Jistě si to zaslouží
univerzální analogový počítač MEDA, který se vyráběl od roku 1956
v různých obměnách a dosáhl i světové úrovně. Vyrobilo se 1200 kusů,
z nich většina skončila v zahraničí. Z řady další snad ještě mohu
vzpomenout stochastický počítač SARO, který získal roku 1958 Grand Prix na
světové výstavě v Bruselu a počítače řady AP (AP 3M byl
jeden z našich největších analogových počítačů a počítač APŠ, kterého
se vyrobilo v 60.letech přes 400 kusů, a byl pro svou cenovou přístupnost
instalován na mnoha středních školách). V roce 1973 ARITMA zavedla do výroby
úspěšný počítač ADT. To však byl jeden z posledních úspěchů. Výroba
analogových počítačů, jejichž vývoj a výroba dosáhla světové úrovně, byla
postupně utlumována a nahrazována výrobou zaostalé číslicové výpočetní
techniky. Tak jako mnohdy jindy se dobrá věc neprosadila a úsilí se zaměřilo jiným
směrem.




JSEP

V roce 1969 založily státy sdružené v RVHP společný
projekt jednotného systému elektronických počítačů (JSEP). Bulharsko, Maďarsko,
Polsko, Československo a Sovětský svaz postupně zapojily do projektu cca 20 tis.
výzkumných a vývojových pracovníků. Tato mezivládní dohoda o spolupráci při
projektování výpočetní techniky byla inicializovaná snahou odpovědět západnímu
světu na jejich úspěšný rozvoj počítačů, ve které bývalý komunistický blok
začínal silně zaostávat.
Ve svých začátcích byl zaměřen na počítače třetí generace a
nesl pracovní označení JSEP 1. Později přišly soustavy počítačů
“třiapůlté generace” (JSEP 2) a v rozpracované fázi byl i projekt JSEP 3 pro
počítače čtvrté generace.
JSEP 1 byl řešen v letech 1968 až 1974. Byl to první pokus o
společné řešení souborů počítačů a příslušenství v tak širokém
měřítku. To se velice jasně projevilo i na výsledcích vývoje. V mnoha
případech byly zadané pevné termíny dodrženy na úkor přesné domluvy
konstrukčních či jiných vlastností. Přesná technická norma nebyla předem
vytvořena a vznikala společně s jednotlivými počítačovými systémy, což byla
u různorodých vědeckovýzkumných a vývojových kolektivů, s ne zcela dobrou
komunikaci mezi sebou, velice bolestná záležitost. Proto se jednotlivá konstrukční a
technologická řešení mezi sebou v rámci zemí lišila. Naštěstí se podařilo
vyřešit vzájemnou kompatibilitu jednotlivých zařízení, což umožňovalo vzájemné
propojování, jednotné programování, instalaci a údržbu. Výsledný technický
standart se opíral o tyto základní položky :

• styk mezi zařízeními (standart interface)

• vnitřní kód počítačů (nutný pro přenositelnost programů mezi počítači)

• vnitřní kód a formát dat na médiích (nutný pro přenos dat pomocí médií mezi
počítači)

• standard pro nosiče informací

• struktura slabik a délka slov (vnitřní organizace paměti)

• formát instrukcí

• rozměry skříní (výpočetní systém většinou zabíral rozlehlou místnost, a
proto bylo nutné mít i tento standart pro projekt a případnou pozdější výměnu
jednotlivých komponentů)


Jednoznačnou snahou bylo dosáhnutí kompatibility po technické i
programové stránce s počítačem IBM 360, který se stal vzorem pro vývoj.
JSEP 1 v první fázi obsahoval počítače EC 1010(MLR), EC
1020(BLR, SSSR), EC 1021(ČSSR), EC 1030(SSSR), EC 1040(NDR),
EC 1050(SSSR). V průběhu výroby byly počítače zdokonalovány
v určitých časových skocích, čímž vznikaly modifikace odlišné od prvních
vyráběných verzí. Postupně se přidávaly další EC 1011, EC 1012(MLR),
EC 1022(SSSR), EC 1032(PLR), EC 1033(SSSR).
Problémy, které provázely projekt, se projevily i na operačních
systémech. Pro JSEP 1 vznikly celkem čtyři operační systémy. Operační systém
OS 10 EC byl určen pro počítač EC 1010. Operační systém MOS EC (malý
operační systém) byl určen pro EC 1021. Systém DOS EC byl určen pro EC 1020,
EC 1022, EC 1032, EC 1033, EC 1035, EC 1040 a EC 1050.
Zahrnuje varianty DOS-1/EC a DOS-2/EC. Systém OS EC byl nejrozsáhlejším
operačním systémem určeným pro JSEP 1 (OS-2/EC, OS-4/EC), ale v dalších
variantách i pro JSEP 2 (OS-6/EC). Mohly pod ním pracovat všechny počítače
s výjimkou EC 1010 a EC 1021.
Sestava počítače obsahovala ovládací stůl, procesor
s kanály, hlavní paměť, řídicí jednotku a periferní zařízení.
V Československu byl zkonstruován a vyráběn počítač EC 1021
(ZPA 6000/20). Byl to po maďarském počítači EC 1010 nejmenší univerzální
počítač řady JSEP. Byl určen zejména pro hromadné zpracování dat. I přesto, že
byl malý, měl poměrně velký výkon, což bylo dosaženo použitím rychlé
zápisníkové a řídící paměti. Počítač měl 65 instrukcí,délku adresy paměti
16 bitů, nepřímou čtyř-úrovňovou adresaci a zabezpečení lichou paritou nebo
kódem 1 ze 2. Řídící paměť měla kapacitu 3072 slov o velikosti 72 bitů
s vybavovacím cyklem 300ns. Hlavní paměť o kapacitě 16 – 64 K slabik
měla vybavovací dobu 800ns. Měla 1 multiplexní kanál s 16 podkanály a dva
selektorové kanály. EC 1021 byla plně kompatibilní v rámci počítačů JSEP a
z hlediska formátu a kódu dat na mediích byla kompatibilní i s počítači
západního světa (Siemens 4004, IBM 360). Strojový kód byl definován shodně
s menšími počítači IBM a Siemens, proto byl kompatibilnější ohledně
programů psaných v asemblery se západními počítači než s počítači
JSEP.
Porovnání výkonnosti počítačů






































Počítač Computer mix GPO mix Gibson 1 mix
ZPA 600 - 18,3 19,8
EC 1021 29,8 26,7 19,5
Siemens 4004/45 97,9 79,1 52,3
IBM 370/125 78,7 47,8 24,7
IBM 4331 208,3 141,1 105,8



Základ řady počítačů tříapůlté generace označované jako
JSEP 2 tvořily počítače EC 1015 (MLR), EC 1025 (ČSSR),
EC 1035, EC 1045, EC 1065 (SSSR) a EC 1055 (NDR).
EC 1025 byl nižší člen této řady. Byl to univerzální
výpočetní systém se všemi charakteristickými znaky a funkcemi počítačů
tříapůlté generace. Měl virtuální paměť do 16 M slabik a dynamické
překládání adres, nepřímou adresaci dat v kanálech a ovládání přes
konzolový display. Záznam o chodu systému a poruchových stavech se ukládal na
pružný disk.
Schéma počítače EC 1021
Popis obrázku





EC 5022
EC 5058
EC 5015
EC 5558
EC 6016
EC 7034
EC 7063
EC 7054
EC 7172
EC 7902
EC 8400
EC 9015 Magnetické pásková paměť
Magnetické
disková paměť
Řídicí jednotka pro mg. páskovou paměť
Řídicí jednotka pro mg. diskovou paměť
Snímač děrných štítku
Řádková tiskárna
Zobrazovací jednotka
Souřadnicový zapisovač
Elektrický psací stroj
Kombinované vstupně-výstupní zařízení s děrnou páskou
Multiplexor přenosu dat
Pořizovací stroje



Velikost operační paměti 256 K slabik a rychlost procesoru 30
až 40 tisíc operací za sekundu. Později byl inovován a distribuován pod označením EC 1026.
Rychlost procesoru stoupla na 80 tis. operací/s a operační paměť se zvětšila na
dvojnásobek stejně jako vnější diskové paměti. V letech 1985 až 1986 byla
provedená další inovace pod označením EC 1027. Operační rychlost
vzrostla na 200 tisíc operací/s a kapacita operační paměti vzrostla až na 2 M
slabiky.
Dál se již vývoj počítačů řady JSEP nedostal a byl po roce 1989
ukončen.


SMEP

Velká finanční náročnost při pořizování velkých nebo
středních sálových výpočetních systémů, nutnost udržení stálých klimatických
podmínek, vyšší příkon jakož i postupná miniaturizace a nárůst výkonu
počítačů vedly k požadavkům na menší a levnější počítačové systémy
pro méně náročné úlohy.
V roce 1974 bylo přijato rozhodnutí o společném rozvoji a
budování Systému malých elektronických počítačů (SMEP). Jejich rozvoj probíhal
v Bulharsku, Československu, Maďarsku, východním Německu, Polsku, Rumunsku a
Sovětském Svazu. Odborníci těchto zemí se dohodli na základních systémových
parametrech jako je architektura systému, kompatibilní rozhraní, programové vybavení,
fyzické rozměry atd. Na základě těchto dohod byl pak v jednotlivých zemích
zahájen vývoj a výroba.

NAME=\"_Toc443574575\">Systém malých elektronických počítačů označovaný jako
SMEP 1 zahrnoval systémy postavené kolem procesorů označených SM 1, SM 2, SM 3,
SM 4. SM 1 byl první výsledek projektu a měl nejmenší výkon, který postupně
vzrůstal s dalším vývojem. Způsob propojení jednotlivých zařízení
minipočítačů je rozdílný. U SM 1 a 2 je realizován prostřednictvím rozhraní 2k.
U SM 3 a 4 pak pomocí společné sběrnice. Vznikly tak dvě nekompatibilní řady, i
když se společnými periferními zařízeními. A taky instrukční kód obou řad
je rozdílný. I když se odborníci poučili z chyb, které provázely projekt JSEP,
stejně se jim nepodařilo udržet jednotný systém. Ani pod centrálním vedením
celého projektu se nedokázaly odstranit tyto problémy. Proto se později upustilo od
podpory nižších systémů (SM 1 a 2) a nadále se rozvíjely jenom vyšší systémy,
pro které bylo snahou mezinárodně koordinovat alespoň programové vybavení.
Vývoj minipočítačů SMEP se orientoval převážně na modely
kompatibilní s výrobky firmy DEC, především PDP-11.
Tyto systémy měly celou řadu operačních systémů. Mezi
nejrozšířenější patřily LOS, děrnopáskový operační systém určený pro
SM 3 a 4. FOBOS byl diskově orientovaný systém pracující
v monoprogramovém i multiprogramovém (umožňoval spustit dva programy současně)
režimu. DOS RVV 2 byl malý multiprogramový systém řízený událostmi. DIAMS
byl multiuživatelský diskově orientovaný operační systém určený pro vytváření
a provoz informačních systémů.

NAME=\"_Toc443574576\">V rámci projektu SMEP 1 byly v Československu vyvíjeny
systémy SM 3/20 a SM 4/20 u VÚVT Žilina. Byly to počítače se
společnou sběrnicí. Používaly asynchronní přenos dat a paralelní připojení
periferních zařízení se společným adresným prostorem. Obsahovaly šestnáctibitový
paralelní procesor se zásobníkovou pamětí a jeho instrukční kód měl 76
instrukcí.
Další vývoj označovaný jako SMEP 2 se zaměřil na
počítače další generace. V Československu byly řešené počítače označené
SM 50/40 a SM 50/50 budované kolem mikroprocesorů a SM 52/11,
SM 52/12 a SM 53/10, představující výkonnější řadu
počítačů.
SM 50/50 byl šestnáctibitový mikropočítač řešený
stavebnicovým způsobem. Byl plně kompatibilní s předchozími počítači
SM 3/20 a SM 4/20. Měl i shodný instrukční kód a použití společné
sběrnice umožňovalo použít všech periferních zařízení projektu SMEP.
SM 52/12 byl prvním naším minipočítačem patřícím do třídy
označované superminipočítače. Byl ekvivalentní k systému firmy DEC
označovaného VAX-11. Byl vyvinut stejně jako ostatní československé počítače
projektu SMEP ve VÚVT Žilina a od roku 1986 se vyráběl v ZVT Banská
Bystrica. Byl obdobně jako ostatní modely orientován sběrnicově. Jako páteř
systému byla použita synchronní 32 bitová sběrnice pro adresu i data. Maximální
propustnost byla 13,3 MB/s.
Vývoj a výroba počítačů řady SMEP byla postupně utlumována a
po roce 1989 byla z ekonomických a technologických důvodu zcela zastavená.

Armáda a počítače

Na závěr mé práce bych se ještě rád věnoval otázce použití
výpočetní techniky v bývalé Československé lidové armádě, jednak proto, že
pracuji v armádních podmínkách již několik let právě v
oblasti výpočetní techniky a také proto, že armáda je obecně dobře technicky
podporována (alespoň to platilo za bývalého režimu) a na základě toho docela dobře
odráží vývoj použití automatizační techniky v praxi. Také bylo možné
setkat se zde jak s různými modifikacemi počítačů, tak i s počítači
speciálně vyvinutými pro armádní účely. Sám jsem ještě pracoval na sálových
počítačích EC 1033 a EC 1045 i v dobách, kdy již bylo možné tyto
počítače spatřit v muzejních sbírkách. Samozřejmě, že jednak
z politických, ale také z ekonomických důvodů byla armáda vybavována
technikou výhradně z tuzemské produkce nebo ze zemí bývalého RVHP a stejně
jako při vývoji i tady používaná součástková základna způsobovala neustálý
nárůst zpoždění technologické úrovně v porovnání se světem.
Počáteční snahy zavést výpočetní a automatizační techniku do
procesu velení a řízení ČSLA sahají do poloviny padesátých let. V prostorách
původní budovy ministerstva národní obrany byla vybudována Strojněpočetní stanice
MNO. Vybavení tvořilo několik děrnoštítkových strojů typu ARITMA zaměřených na
hromadné zpracování dat. Většinou šlo o vnitřní agendu armády jako mzdy a platy
zaměstnanců a ubytovací agendu apod.. V roce 1960 bylo vytvořeno samostatné
oddělení mechanizace evidence. O dva roky později byla strojněpočetní stanice
zrušena a v prostorách objektů Dukly na Julisce bylo zřízeno středisko
mechanizace a automatizace MNO. Středisko bylo vybaveno novými programovatelnými
abecedně-číslicovými stroji ARITMA. I na jednotlivých velitelstvích svazků byly
postupně vytvářeny menší strojněpočetní stanice a postupně nastával širší
rozvoj zpracování dat na děrnoštítkových strojích. Společně s ním začala pomalu
klíčit idea využití výpočetní techniky i v polních podmínkách pro práci
štábů. V té době poměrně vyspělá bojová a spojovací technika podnítila
vznik pojízdné soupravy děrnoštítkových strojů nazvanou MOST. Bohužel
projekt MOST, provázený klasickými problémy, skončil stejně neslavně jako mnohé
projekty před ním. Po různých pokusech o efektivní využití v praxi byla
souprava bez možnosti praktického použití zrušená. V tomto období byla také
zřízena dvě významná armádní pracoviště. První byl Elektronický výzkumný
ústav v Praze Jincích (později přejmenován na Výzkumný ústav 060), který se
podílel na rozvoji automatizační techniky po technické stránce. Druhým bylo
Středisko mechanizace a automatizace v Praze Braníku (později Výzkumný ústav
401). Armáda si uvědomila nutnost vychovávání vlastních automatizačních
odborníků, což se projevilo i vytvořením speciální katedry pro oblast vojenské
výpočetní techniky při Vojenské akademii v Brně v roce 1962. Tato katedra
existuje dodnes. Ve srovnání s ostatními počítačovými katedrami na vysokých
školách patří k těm s nejdelší tradicí a stále nic neztratila na svém
prestižním postavení. V roce 1965 byl na vojenské akademii nainstalován první
počítač na katedře. Byl to MINSK 21.
Další léta přinesla stále větší uvědomění nutnosti využití
počítačů ve velení a řízení armády. Proto v roce 1967 vznikla přímo na
Generálním štábu Správa vojenských informací jako orgán funkčně zodpovědný za
rozvoj dané oblasti. V jeho přímé podřízenosti vzniklo v budově
Generálního štábu Informační středisko. K prvnímu vybavení patřil
počítač EPOS 1, který sloužil armádě až do roku 1972. Informační středisko
prošlo dlouhou cestou vývoje. Mnohokrát měnilo svůj název (později Výpočetní a
projektové středisko, pak Vývojové a projekční středisko automatizace velení
vojskům) i svoji podobu, ale jeho existence zůstala zachována až dodnes a stále
patří mezi hlavní střediska automatizace armády. Dnes má opět nové jméno,
Vývojové a technologické centrum informatizace AČR, a pohltilo část pracovníků
zrušeného Výzkumného ústavu 401 v Braníku. Taktéž ostatní strojně-početní
stanice svazků se postupně měnily na výpočetní střediska a byly osazovány novou
automatizační technikou. V roce 1970 začaly být zaváděny do armády počítače
EPOS 2 (ZPA 600). Celkově jich v armádě až do roku 1978 a jeden dokonce
v mobilní podobě na několika nákladních automobilech se speciální nadstavbou.
Byl určen pro práci štábu v polních podmínkách. Mezi jeho hlavní nevýhody
patřilo, že se musel pokaždé znovu dlouze oživovat.
Vývoj orgánů zodpovědných za rozvoj automatizace v rámci
armády přešel rychlým vývojem stejně jako sama výpočetní technika. Postupně byly
zaváděné do armády další modernější počítače. Jednoznačně to byly další
typy ruského počítače MINSK 22 a MINSK 32. Po vzniku JSEPu byly postupně na
výpočetních střediscích nainstalovány sálové stacionární počítače středního
výkonu EC 1030 (EC 1033). Od roku 1975 až do roku 1991 jich bylo v rámci
armády v provozu 12 kusů. Později novější EC 1045 (1046). Je kupodivu, že
tyto velké počítače byly v aktivním provozu ještě v roce 1995. Postupně
byly nasazovány stále novější typy počínaje výpočetní technikou projektu SMEP
zastoupené počítači SM, počítači ADT, později i domácími osmibitovými
počítači TEXT 01, až po moderní počítače typu PC nebo Silicon.
Specifickou a samostatnou kapitolu ve vývoji výpočetní techniky
znamenaly mobilní výpočetní prostředky pro práci v polních podmínkách.
Samozřejmě že tato oblast je spojená hlavně s armádou. První vlaštovkou byla
již vzpomínaná děrnoštítková souprava MOST. V 70.letech vznikla převozní
počítačová souprava PŘÍPRAVA II. V těchto letech vznikly i pojízdné
výpočetní automaty CONSUL 261 a 266, které u vševojskových, leteckých a
ženijních svazků zabezpečovaly zpracování taktických, technických a týlových
výpočetních úloh. V 80.letech byla do výzbroje zavedená řada malých mobilních
počítačů MOMI, postavených na bázi minipočítačů ADT 4300 a 4500.
Soupravy MOMI 2 a MOMI 3 umožňovaly výstavbu terminálových sítí
v polních podmínkách. V druhé polovině 80.let byl zaveden nový zodolněný
osmibitový počítač POTAS, který splňoval klimatické a mechanické požadavky
podle vojenských norem. Dalším zajímavým polním automatizačním prostředkem byl
ruský výpočetní systém PASUV. Byl umístěn v několika obrněných
transportérech a umožňoval provoz a komunikaci mezi transportéry i za přesunu.
V letech 1985 až 1990 probíhaly státní úkoly SMEP-SII a
VYLET, v rámci kterých se vyvíjely nové speciální prostředky výpočetní
techniky, splňující požadavky čs. vojenských norem. V důsledku změn po
listopadu 1989 však došlo k ukončení vývojových prací a výroba zařízení,
z nichž některé již byly ve stádiu funkčního prototypu, nebyla realizována,
neboť pozbyla původního účelu (hlavně kvůli technické zaostalosti a vysoké
ceně).

logo horoskopy
logo humor
logo sms
logo nejhry
logo tri65dni
logo tvp
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky Studijní materiály
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Pondělí 18. 10. 2021 Svátek má Lukáš
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz