Banky

DLOUHODOBÁ MĚNOVÁ STRATEGIE ČNB

Typ

Referáty

Počet stažení

114

Doporučit

Zaslat na email

Stáhni

Vloženo	05.3.2006
Počet stran	15
Velikost	29 KB
Typ souboru	Jednoduchý text

Dlouhodobá měnová strategie ČNB

Dokument projednaný v Bankovní radě ČNB dne 8. 4. 1999

Úvod

Česká národní banka (ČNB) předkládá tento materiál
vládě ČR jako podklad pro koordinaci měnové politiky s hospodářskou politikou
vlády. Navrhuje, aby v zájmu vytváření co nejpříznivějších
hospodářsko-politických předpokladů pro dynamický rozvoj české ekonomiky a její
makroekonomickou stabilitu byl přijat společný cíl
dosažení cenové a měnové stability.

Překonání hospodářského poklesu, zajištění dlouhodobé
prosperity a zužování mezery ve výkonu české ekonomiky ve vztahu k EU je klíčovým
předpokladem další vývojové etapy. Jde nejen o oživení ekonomiky, ale především
o vytváření podmínek pro setrvalý, dlouhodobě udržitelný růst. Zkušenosti ze
světové ekonomiky jednoznačně dokládají, že dynamický růst a cenová stabilita se
vzájemně nevylučují, nestojí proti sobě, ale naopak se vzájemně předpokládají a podmiňují. Růst při současně se
prohlubující vnitřní nerovnováze a akceleraci inflace nebo při vnější
nerovnováze může mít pouze dočasný a krátkodobý charakter. Jak ostatně
dokumentují zkušenosti z předchozího vývoje české ekonomiky, dříve či později
nutně dochází ke korekci doprovázené kurzovými pohyby a inflačními tlaky s
nepříznivými dopady na dlouhodobější růstový potenciál. Země se stabilní měnou
a rovnovážnou makroekonomickou situací nejsou nuceny k takovéto opakující se korekci
nerovnováh restriktivní politikou, a proto v
dlouhodobějším horizontu dosahují vyšší dynamiky rozvoje. Prosazuje se i zpětná
vazba: stabilní hospodářský růst vytváří příznivé podmínky pro dlouhodobé
udržování cenové a měnové stability.

Společným zájmem vlády a ČNB, ale i všech dalších institucí a
subjektů trhu je proto sdílení a realizace takové hospodářské strategie, která
optimálně kombinuje a vyváženě sleduje obě dimenze zmíněného oboustranného
vztahu. Svoji roli v uvedené strategii centrální banka odvozuje z ustanovení článku 98 Ústavy ČR a zákona č. 6/1993 Sb., o
České národní bance (§ 2), které jí ukládají zabezpečovat stabilitu měny.
Stabilita měny má svou vnitřní a vnější složku: stabilitu domácích cen a
měnový kurs. Měnová politika usilující o dosažení a poté udržení cenové stability, a to za minimálních nákladů,
bez nadměrných fluktuací výstupu ekonomiky a zaměstnanosti, je příspěvkem
centrální banky k vytváření prorůstového prostředí. Tím fakticky podporuje
hospodářskou politiku vlády směřující k urychlení
růstu a zvýšení zaměstnanosti.

V kapitole 2 materiálu jsou identifikována východiska a argumenty
pro postup k cenové a měnové stabilitě. Vysoká inflace je zpravidla inflací velmi
nestabilní a volatilní. Její náklady se v podmínkách malé otevřené ekonomiky
ještě násobí, a proto je žádoucí nejen udržení dosavadních výsledků
dezinflačního procesu, ale i postupné přiblížení se standardu zemí EU. Na druhé
straně rychlost postupu k cenové stabilitě a časový horizont jejího dosažení musí
brát v úvahu hloubku budoucích adaptačních
procesů. Jde zejména o dostatečný prostor pro přizpůsobení cenových relací.

V kapitole 3 je konkretizován návrh centrální banky na
konsenzuální stanovení cíle k dosažení cenové a měnové stability. Jde o
dlouhodobý cíl situovaný do horizontu roku 2005. Předpokládáme, že právě v tomto
období budou pro nás relevantní náročná kriteria stability spojená se začleněním
do EMU. ČNB očekává, že navržený cíl bude vládou podporován a stane se
integrální součástí celkové hospodářské strategie.

Kapitola 4 materiálu se zabývá postupy
k realizaci dlouhodobého cíle. V české ekonomice, stejně jako v narůstajícím
počtu rozvinutých i rozvíjejících se zemí, se uplatňuje institucionální rámec
cílování inflace. Tento rámec používá i Evropská centrální banka. Cílování inflace je založeno na multikriteriálním přístupu
k rozhodování o nastavení měnové politiky. Jeho předností je transparence,
využití celé soustavy ukazatelů indikujících budoucí vývoj inflace a účinné
ovlivňování inflačních očekávání subjektů trhu
stanovením postupových cílů k nízkoinflační ekonomice. Právě tyto přednosti
cílování inflace vytvářejí předpoklady pro minimalizaci nákladů dosažení a
udržení cenové a měnové stability. Je odpovědností centrální banky, aby k
dosažení dlouhodobého cíle realizovala adekvátní
postupové kroky. Pravidlem je, že při volbě trajektorie a při stanovení postupných
střednědobých cílů měnová politika nebude zakládat růst inflace. Je žádoucí,
aby tento princip sdílela i celá hospodářská politika (výjimkou by mohlo být pouze rozhodnutí o urychleném scénáři nápravy regulovaných
cen).

Závěrečná 5. kapitola materiálu zdůvodňuje, proč je žádoucí
kooperativní přístup vlády, ale i Parlamentu, odborů i zaměstnavatelů k realizaci
dlouhodobé strategie cenové a měnové stability. Tato stabilita vytváří příznivé
makroekonomické prostředí, je podstatnou podmínkou udržitelného a dynamického
růstu. Její dosažení a udržování však může být spojeno s menšími či
většími náklady. Je společným zájmem všech zúčastněných subjektů, aby tyto náklady byly minimalizovány. K tomu je nezbytný kooperativní
přístup, společná podpora dosahování cenové a měnové stability a rozhodování
konzistentní s touto stabilitou. Kapitola 5 formuluje odpovídající náměty pro
prohloubení koordinace mezi vládou a centrální bankou.

Vzhledem k závažnosti dosažení shody na dlouhodobé strategii
směřující k cenové a měnové stabilitě a docílení kooperativního přístupu
hospodářsko-politických institucí, sociálních partnerů a dalších účastníků
trhu předkládá ČNB tento materiál vedle vlády současně i širší odborné
veřejnosti. V kontextu transparentnosti měnové politiky a jejích cílů považuje ČNB
tento postup za žádoucí.

2. Východiska pro stanovení cíle cenové a měnové stability

Pro hospodářsko-politické rozhodování musí být koncept cenové a
měnové stability jednoznačněji identifikován a konkretizován. K této
operacionalizaci slouží stanovení inflačního cíle pro odpovídající dlouhodobý
horizont. K jeho odvození ČNB přistupuje z těchto východisek:

(i) nízká inflace je jednou z klíčových
podmínek udržitelné dynamiky růstu a současně hodnotou vysoce ceněnou širokými
vrstvami české společnosti,

(ii) identifikace pojmu nízká inflace
musí reflektovat konkrétní podmínky malé a současně již velmi otevřené české
ekonomiky, navíc geopolitickou polohou a intenzivními hospodářskými vztahy těsně
propojené s EU,

(iii) rychlost postupu k cenové a
měnové stabilitě a předpokládaný časový horizont jejího dosažení musí brát v
úvahu nezbytné strukturální adaptace, zejména přizpůsobení cenových relací,

(iv) dlouhodobý inflační cíl musí
být konzistentní se strategií našeho začleňování do evropských institucí,
především s nároky vstupu do EU a do EMU.

Ad (i)

Vysoká inflace je zpravidla inflací nestabilní, rozkolísanou, což
výrazně zvyšuje její náklady. Empirické zkušenosti z vývoje ve světové ekonomice
stejně jako teoretické závěry potvrzují, že vysoká a nestabilní inflace má
negativní důsledky pro dynamiku hospodářského růstu. Inflace znehodnocuje příjmy a
úspory, vyšší inflace znamená vyšší nominální úrokové sazby. Vyšší inflace zvyšuje nejistotu o budoucích
relativních cenách i o cenové hladině, domácí i zahraniční finanční trhy proto
vyžadují vyšší rizikovou prémii jako kompenzaci za zvýšenou nejistotu. V
rozhodování ekonomických subjektů dochází k zafixování
inflačních a depreciačních očekávání a k jejich setrvačnosti, v důsledku
kolísání vyšší inflace se investoři orientují na krátkodobé finanční investice
(spekulační aktivity) a zajišťování proti inflaci, a nikoliv na investiční
projekty s dlouhodobějším horizontem v reálné
ekonomice. Inflace působí daňové distorze, nekontrolovaně přerozděluje důchody,
představuje implicitní daňové zatížení těch, kdo spoří a kteří nejsou s to
zachovat kupní sílu svých úspor.

Ad (ii)

Česká ekonomika je malá, velmi otevřená ekonomika, a to nejen
obchodně, ale i finančně, s liberalizovanými kapitálovými toky. Kromě toho přímo
sousedí s nízkoinflační oblastí EU. V těchto podmínkách přetrvávání
výrazného inflačního a v důsledku toho i úrokového diferenciálu je významným
faktorem nestability. Projevuje se v rozkolísání kurzu, v
nestabilním vývoji finančních trhů a ve značné citlivosti zejména krátkodobých
kapitálových toků na vývoji rizikové prémie, s negativními důsledky pro stabilitu
vnitřního hospodářského vývoje, cen i růstu. Na
rozdíl od velkých a relativně uzavřených ekonomik (na něž se zpravidla
koncentrovalo hodnocení důsledků různých hladin inflace) kladou podmínky české
ekonomiky výrazně vyšší nároky na snížení inflačního diferenciálu, mají-li se
omezit jeho destabilizující důsledky. Dosažení
cenové stability srovnatelné s hlavním partnerským regionem, tj. se zeměmi EU, je
proto nezbytné pro minimalizaci rizik destabilizačních tendencí vyplývajících z
podmínek malé a velmi otevřené ekonomiky.

Ad (iii)

Náprava relativních cen vyžaduje
odpovídající prostor a časový horizont. V transformující se ekonomice mají změny
relativních cen dvě odlišné příčiny. Za prvé jde o nápravu cenových relací
daných ”zděděnými” deformacemi. Ty se týkají zejména okruhu dosud regulovaných
cen, ale nejenom jich. Tyto korekce by měly být
provedeny v omezeném časovém horizontu. Druhou dimenzí jsou standardní a nikdy
neukončené procesy adaptace cenových relací reflektující změny v relacích
produktivity a nákladů, ve struktuře domácí i zahraniční poptávky, jakož i dalších faktorů. I po nápravě výchozích
deformací bude muset tato adaptace pokračovat, zejména cenových relací mezi
obchodovatelným a neobchodovatelným zbožím a službami.

Část korekce cenových relací v segmentu obchodovatelných zboží a
služeb, jakož i u dosud administrativně regulovaných cen byla již realizována,
nicméně provedené analýzy dokumentují, že rozměr další žádoucí adaptace je
ještě značný. Při omezené pružnosti cen směrem dolů je nutno předpokládat, že
tato adaptace povede k relativně rychlejšímu růstu
domácí cenové hladiny. Horizont dlouhodobého inflačního cíle a jeho výše proto
musí brát v úvahu nezbytné přizpůsobení cenové hladiny vyplývající z adaptace
cenových relací.

Ad (iv)

Argumenty pro dosažení cenové a měnové stability platí bez ohledu
na zapojování do evropských struktur. Dlouhodobá hospodářská strategie, jejíž
integrální součástí bude cíl cenové a měnové stability, je však do značné
míry předurčena nároky a časovým horizontem vstupu do EU a EMU. Proto je nutno
sladit jeho dimenze s požadavky předpokládaných
etap našeho zapojení do evropských struktur. Je rovněž žádoucí realisticky ocenit
potenciální náklady a efekty našeho začlenění do jednotlivých stadií evropského
integračního procesu a podle toho negociovat jejich horizont a podmínky.

Samotný vstup do EU není spojen s žádným kvantitativně vymezeným
kritériem pro úroveň cenové a měnové stability. Nicméně již v této fázi je
žádoucí vytvořit podmínky pro udržování co nejnižšího inflačního a
úrokového diferenciálu. To vyplývá už z nezbytnosti vytvořit předpoklady pro
těsnější vazby naší měny na euro, nezávisle na tom, zda pro nové členské země
EU, a tedy kandidáty EMU, budou relevantní pravidla stávajícího kurzového systému
(tzv. ERM II), nebo schéma upravené. Není rovněž vyloučena alternativa, že mezi
vstupem ČR do EU a EMU by nemusela být výrazná časová mezera.

Přijetí do eurozóny je již spojeno se splněním souboru
makroekonomických kritérií, včetně cenových a měnových. Stávající členské
země se kvalifikovaly podle tzv. maastrichtských kritérií konvergence. V cenové
oblasti předpokládají, že inflace měřená meziročním indexem spotřebitelských
cen nepřesáhne o více než 1,5 procentního bodu (p.b.) průměr tří zemí s
nejnižší inflací. Paralelně nominální dlouhodobé úrokové sazby v kandidátské zemi nesmí převyšovat průměrnou hodnotu
tří zemí s nejnižší inflací o více než dva procentní body. Dále se požaduje,
aby měnový kurz byl po dobu minimálně dvou let před vstupem do EMU začleněn do
kurzového systému ERM a dodržel jemu odpovídající kritéria stability.

Při pokračujícím přizpůsobování relativních cen a při
zohlednění určitého zkreslení při vyjádření změn v kvalitě zboží a služeb,
jakož i v technologickém pokroku, definovala Evropská centrální banka cenovou
stabilitu jako cenový růst pod 2 %.

Rozdíly cenových hladin ČR a EU

Částí naší odborné veřejnosti je za zásadní problém našeho
vstupu do EU považována výrazná mezera v úrovni cenových hladin. K tomu přispěla
skutečnost, že cenová hladina dosahuje v ČR v současnosti přibližně pouze 43 %
průměru EU a mezinárodní srovnání (např. s Polskem a Maďarskem) naznačují, že
tento rozdíl je vyšší, než by odpovídal naší ekonomické úrovni. Z toho se
vyvozuje, že nejen při zachování, ale i při pouze dílčím zúžení existujícího
rozdílu vůči cenové hladině EU bude tato
skutečnost destabilizujícím faktorem při našem vstupu do EU, ne-li překážkou
tohoto vstupu vůbec. V této logice je úsilí o stabilizaci nízké inflace vlastně
nežádoucí či dokonce kontraproduktivní.

K tomu je nutno uvést:

• existující relativně nízká cenová hladina rezultuje v
naprosto převažující míře z relací ve skupině neobchodovatelných, resp.
neobchodovaných zboží a služeb,

• růst cenové hladiny v těchto segmentech zboží a služeb je podmíněn růstem
reálné důchodové a mzdové úrovně. Ten však definičně předpokládá
odpovídající růst produktivity na národohospodářské úrovni,

• relace cenové hladiny ve vztahu k zahraničí je zprostředkována devizovým kurzem.
Pokud by růst domácí cenové hladiny vyúsťoval do odpovídající depreciace kurzu,
ke sbližování cenových hladin nebude docházet,

• k zúžení vzdálenosti mezi naší a zahraniční cenovou hladinou je tudíž
nezbytné, aby rychlejší růst domácí cenové hladiny (inflační diferenciál) byl
vyvážen předstihem v růstu produktivity. To vytváří předpoklady pro stabilitu
kurzové hladiny, případně i pro jeho nominální zhodnocení kurzu.

Z uvedené argumentace vyplývá, že problém cenových hladin je
problémem odvozeným. Určujícím a primárním faktorem pro zúžení rozdílu v
cenových hladinách jsou relace v růstu produktivity. Ty jsou generovány procesy v
mikroekonomické a institucionální rovině, makroekonomická politika si nemůže klást
za cíl sbližovat vývoj cenových hladin. Podstatné je navození takového prostředí
a takových mechanismů, které povedou k urychlení růstu produktivity, a k tomu
strategie cenové a měnové stability směřuje a přispívá.

Je skutečností, že řádové rozdíly cenových hladin kumulované s
nárazovým uplatněním standardů EU, zejména v oblasti sociální a mzdové, daňové,
ekologické či zemědělské politiky v době našeho vstupu do EU představují riziko
potenciálního nárazu a diskontinuity. Je ale možno předpokládat, že některé
standardy, např. v zemědělské politice, budou do doby našeho vstupu ze strany EU
modifikovány. Dále je nutno předpokládat, že ještě
v předvstupní etapě našeho členství v EU dojde k výraznějšímu přiblížení se
zmíněným standardům, což snižuje možnou intenzitu nárazových změn.

Procesy konvergence v cenové sféře budou nutně pokračovat i po
začlenění do EU. Jde o procesy dlouhodobé, s inercií a mnoha bariérami. To ostatně
dokumentují právě zkušenosti zemí EU. Po desetiletích existence jednotného trhu a
integračních procesů jsou cenové hladiny členských zemí nadále diferencovány až
± 30 % od průměru EU.

3. Konsenzuální stanovení dlouhodobého
inflačního cíle

V zájmu vyváženosti hledisek dynamiky rozvoje a cenové a měnové
stability je žádoucí, aby základní parametry dlouhodobého inflačního cíle byly
výsledkem společného posouzení a konsenzu vlády a centrální banky.

ČNB navrhuje konkretizovat dlouhodobý inflační cíl pro meziroční
čistou inflaci v podobě:

2 % ± 1 p.b. s tím, že tohoto cíle bude dosaženo v roce 2005.

Uvedený návrh je odvozen:

• na základě argumentů ve výše uvedených východiscích,

• z předpokladu, že varianty pro přijetí ČR do EU je možno očekávat v období
2003-2005.

Navrhovaná středová hodnota dlouhodobého inflačního cíle, a
tudíž i vymezení kategorie cenové stability pro podmínky české ekonomiky, je
poněkud vyšší než cíl vyhlášený Evropskou centrální bankou pro země eurozóny.
Reflektuje se tím zejména skutečnost, že pravděpodobný rozsah zkreslení cenových
indexů v důsledku změn v kvalitě a sortimentu zboží a služeb, jakož i v důsledku
intenzivnější adaptace cenových relací ve stále ještě se transformující české
ekonomice bude nadále vyšší než v zemích
eurozóny.

Pokračující transformace, zejména pak nelineární rozložení
důsledků dokončování zásadní nápravy dosud regulovaných cen a přizpůsobení
nepřímých daní (jejichž střednědobý program nebyl dosud specifikován) vyžaduje,
aby dlouhodobý inflační cíl byl konkretizován v podobě čisté inflace. ČNB
předpokládá, že v horizontu roku 2005 budou již důsledky nápravy regulovaných cen
absorbovány cenovým vývojem a indexy čisté inflace se budou vyvíjet v zásadě
paralelně s indexy spotřebitelských cen. Pro
docílení srovnatelnosti v čase a pro možnost přímého odvození cílů měnové
politiky od konsenzuálního dlouhodobého cíle vlády a centrální banky je však
žádoucí jeho konkretizace ve formě čisté inflace. Cílování inflace ve formě
indexu spotřebitelských cen je podmíněno
existencí závazného dlouhodobého scénáře cenových deregulací a úprav
nepřímých daní.

Z porovnání hodnot navrženého dlouhodobého cíle pro rok 2005 (2 %
± 1 p.b.) a nyní platného střednědobého cíle pro rok 2000 (4,5 % ± 1 p.b.)
vyplývá, že se dlouhodobým cílem zakládá jen velmi pozvolná trajektorie k cenové
a měnové stabilitě. Při jejím lineárním promítnutí (od něhož se realita bude
více či méně v jednotlivých fázích odchylovat) by to mohlo představovat
snižování čisté inflace přibližně o 0,5 p.b. ročně. Jde tedy v podstatě o
vytváření předpokladů pro stabilizaci již dosažené dezinflace a o dokončení
přechodu k nízkoinflační ekonomice.

Při situování realistických variant našeho vstupu do EU do období
let 2003-2005 ČNB považuje za zdůvodněné orientovat se na horizont roku 2005 jako na
období dosažení cenové a měnové stability. Provedená porovnání potenciálních
nákladů a efektů pro možné alternativy, tj. zejména pro rok 2003, oprávněnost
uvedené volby podporují.

4. Inflační cíle a strategie měnové politiky

Konsenzus mezi vládou a centrální bankou se týká dlouhodobého
cíle jakožto koncového bodu postupu k cenové a měnové stabilitě. V návaznosti na
něj ČNB odvodí svou měnovou strategii a inflační cíle. V zájmu posílení
kooperativního přístupu hospodářsko-politických institucí budou cíle vyhlašovány
tak, že pro konec příslušného roku bude cíl stanoven vždy na konci dubna
předchozího roku.

Tento postup umožňuje, aby práce na přípravě makroekonomického
rámce pro návrh státního rozpočtu na nadcházející rok mohly vzít v úvahu
stanovený inflační cíl a aby i odborové organizace a další účastníci trhu mohli
z daného cíle vycházet při formulaci své mzdové a cenové strategie.

V průběhu druhé poloviny roku 1998 a začátkem roku 1999 hladina
inflace vyjádřená indexem spotřebitelských cen i čisté inflace výrazně poklesla v
důsledku souběhu exogenních i vnitřních faktorů. Tento vývoj ovšem nebyl
specifický pro českou ekonomiku, zejména řádový pokles cen komodit na světových
trzích se promítl do cenových indexů většiny
zemí. Váha zmíněného pozitivního cenového šoku a dalších exogenních vlivů na
index čisté inflace v roce 1998 je odhadována na 2-3 p.b. Uvedený trend byl dále
podpořen podstatným omezením jednotlivých segmentů domácí agregátní poptávky v
důsledku restriktivního nastavení fiskální,
měnové i mzdově-důchodové politiky.

Nízké hodnoty inflace z konce roku 1998 a začátku roku 1999 proto
samy o sobě neopravňují k závěru, že se již prosadily charakteristiky
nízkoinflační ekonomiky. Pokles indexů spotřebitelských cen i čisté inflace se
ještě výrazně nepromítl do inflačních očekávání a do rozhodování
ekonomických subjektů, což mimo jiné dokumentují výsledky mzdových vyjednávání
pro rok 1999. Česká ekonomika se ještě nevypořádala se závažnými strukturálními
defekty, nedostatkem flexibility a vysokými transakčními
náklady, což je předpokladem nízkoinflační ekonomiky. Nelze proto předpokládat,
že bez dalšího hospodářsko-politického úsilí by bylo možno existující nízkou
hladinu inflace udržet, a tím méně se dále
přiblížit standardu EU.

Inflační cíle bude ČNB v příštích letech konkretizovat na
základě vyhodnocení nově dostupných informací a prognóz tak, aby bylo dosaženo
dlouhodobého inflačního cíle v předpokládaném horizontu a s co nejmenšími
náklady. Při stanovení horní a dolní meze koridoru pro stanovení cílů se ČNB bude
řídit zásadou, že stanovení těchto cílů a jejich realizace měnovou politikou
nesmí:

• zakládat akceleraci inflace (s přihlédnutím k exogenním a dočasným vlivům),

• směřovat pod úroveň cenové stability, definované jako 2 % ± 1 p.b.

Dosažení inflačních cílů je určujícím východiskem
rozhodování o změně nastavení nástrojů měnové politiky v konkrétní etapě.
Současně se respektuje, že v realitě dochází k celé řadě nárazových změn
(problémové jsou zejména důsledky pozitivních i negativních šoků na straně
nabídky) a výjimečných situací, jejichž příčiny leží zcela či ve značné
míře mimo dosah opatření měnové politiky. Bylo by ekonomicky zcela neracionální a
nákladné (ve výkyvech výstupu a zaměstnanosti), aby
se měnová politika snažila důsledky těchto šoků krátkodobě korigovat či
eliminovat.

Byl proto definován soubor výjimek, které opravňují k odchýlení
se od stanoveného střednědobého cíle. Jde o tyto exogenní a nepředvídatelné
faktory:

• výrazné odchylky světových cen surovin, energetických
zdrojů a komodit od jejich predikce,

• výrazné odchylky devizového kurzu, které nesouvisejí s vývojem domácích
fundamentálních veličin a s domácí měnovou politikou,

• výrazné změny v podmínkách zemědělské výroby s dopadem na ceny zemědělských
výrobců,

• živelní pohromy a jiné mimořádné situace s nákladovými a poptávkovými dopady
do cenové oblasti.

Po odeznění zmíněných nárazů však bude ČNB koncipovat měnovou
politiku tak, aby udržela inflační vývoj na trajektorii směřující k dlouhodobému
cíli.

Se zmíněnými výjimkami byla veřejnost seznámena koncem roku 1998
při příležitosti vyhlášení krátkodobého inflačního cíle pro rok 1999. V
budoucnu k nim budou patřit i jednorázové a předem těžko odhadnutelné cenové šoky
vyvolané přejímáním standardů EU.

Po dosažení konsenzu o dlouhodobém inflačním cíli s vládou a po
jeho oznámení veřejnosti bude ČNB vyhlašovat inflační cíle pro rok 2001 a pro roky
následující. Výchozími determinantami vyhlašování inflačních cílů jsou:

• hodnota dlouhodobého cíle (předpokládaný konsenzus 2 %
± 1 p.b), implikující trajektorii desinflace,

• stávající cíle pro roky 1999 (4,5 % ± 0,5 p.b.) a 2000 (4,5 % ± 1 p.b.),

• makroekonomický a měnový výhled na dané období.

5. Nezbytnost kooperativního přístupu k dosažení cenové a
měnové stability

Dosažení a udržení cenové a měnové stability je pro malou a
velmi otevřenou českou ekonomiku jedním z předpokladů dlouhodobého rozvoje. Je to
rovněž nezastupitelná podmínka budoucího začleňování do EU a EMU. Společným
zájmem vlády i centrální banky, jakož i všech dalších subjektů, včetně odborů,
je realizace tohoto cíle s co nejnižšími náklady.

Shoda na dlouhodobém cíli cenové a měnové stability a společný
závazek vlády a centrální banky jej naplnit umožní tyto náklady minimalizovat.
Konsenzus zvyšuje kredibilitu vyhlašovaných inflačních cílů, příznivě ovlivňuje
inflační očekávání, a tím snižuje náklady protiinflační politiky. Vládě
usnadňuje koncipování střednědobých záměrů fiskální politiky a rozpočtového
hospodaření. Pro zaměstnavatele a odbory snižuje
nejistoty při mzdových vyjednáváních a umožňuje prodloužit jejich časový
horizont. Snižuje se tak riziko, že mzdová vyjednávání budou založena na
očekáváních, jež nejsou konzistentní s inflačním vývojem a ve svém důsledku
povedou k růstu nezaměstnanosti a k podlomení
konkurenční schopnosti vůči zahraničí. Pro investory vytváří stabilnější bázi
pro jejich projekce a rozhodování. Nelze pominout ani pozitivní signální význam pro
proces přijímání do EU a pro kredibilitu postupu České republiky při plnění příslušných závazků.

Provedené analýzy jednoznačně dokumentují, že při kooperativním
přístupu, při kredibilitě inflačních cílů a jejich sdílení ekonomickými
subjekty je možno dosáhnout vytčeného cíle cenové a měnové stability v navrženém
horizontu roku 2005. Při pozitivním vývoji inflačních očekávání, při
snižování transakčních nákladů a při větší pružnosti a adaptační schopnosti
ekonomiky jsou navíc minimalizovány průvodní náklady uvedeného procesu. V opačném
případě, při nekooperativním rozhodování a
chování, je nutno více spoléhat na restriktivní orientaci hospodářské politiky. V
takové konstelaci by náklady v podobě negativních důsledků pro agregátní výkon
ekonomiky a zaměstnanost mohly narůstat, případně by bylo nutno časový horizont dosažení dlouhodobého cíle prodloužit.

(i) Význam kredibility a společné podpory inflačních cílů

Pro utváření cenového vývoje, resp. pro postup k cenové
stabilitě, jsou určující očekávání ekonomických subjektů. Pokud se tato
očekávání vyvíjejí konzistentně s vytčenými inflačními cíli a podniky,
domácnosti, ale i vláda a odbory zmíněné cíle berou v úvahu při svém
rozhodování, vytvářejí se předpoklady pro dosažení a stabilizaci nízké inflace s
minimálními náklady. Některé příklady z minulosti dokumentovaly důsledky
nekonzistence v inflačních očekáváních, jež byla zabudována do mzdových
vyjednávání či do sestavování rozpočtu. Důsledkem byly nejen chybné odhady
rozpočtových výsledků či negativní vliv na fluktuaci zaměstnanosti, ale i vyšší
náklady dezinflace.

(ii) Vzájemná výměna a toky informací

Předpokladem kooperativního postupu a účinné koordinace
hospodářských politik je co nejpružnější vzájemná informovanost mezi vládou a
centrální bankou, jakož i co nejlepší informovanost dalších aktérů
hospodářského vývoje.

ČNB významně pokročila ve zprostředkovávání informací vládě,
parlamentu i široké odborné veřejnosti. Jde zejména o zpracovávání
střednědobého výhledu a o pravidelné čtvrtletní zprávy o inflaci. Ty obsahují i
záznamy z jednání bankovní rady s hodnocením měnové situace a se zdůvodněním
přijatých měnově-politických rozhodnutí. Záznamy z jednání bankovní rady jsou
rovněž zpřístupněny veřejnosti prostřednictvím internetu. Kromě toho má vláda,
parlament i širší veřejnost k disposici výroční zprávy o měnovém a hospodářském vývoji, jakož i pravidelnou pololetní
analýzu a hodnocení vývoje platební bilance. Vedoucí pracovníci ČNB se setkávají
na pracovních zasedáních se členy rozpočtového výboru parlamentu. Pravidelně
probíhají i schůzky s představiteli odborů. Kromě
toho ČNB rozvíjí praxi pravidelných setkání s domácími i zahraničními analytiky
a novináři a je připravena dále zpružnit a zkvalitnit tok informací pro
zainteresovanou veřejnost.

ČNB vítá bližší informace o střednědobých programech a
záměrech vlády i dalších institucí. Pro centrální banku jsou v tomto směru
významné zejména ty oblasti hospodářské strategie a politiky vlády, které se
přímo týkají koncipování měnové strategie a politiky. Jde mimo jiné o
střednědobý výhled nápravy regulovaných cen, daňových úprav, jakož i o střednědobé záměry fiskální
politiky.

I když koncept čisté inflace, od něhož ČNB odvíjí inflační
cíle a měnovou politiku, do jisté míry ”odfiltrovává” primární důsledky
náprav regulovaných cen a měnová politika nemusí nutně reagovat na tyto
deregulační šoky zvýšením úrokových sazeb, střednědobý scénář deregulací je
podstatnou informací zejména pro odhady inflačních impulsů, jež vyplývají ze změn
v očekáváních ekonomických subjektů.

(iii) Žádoucí ”mix” hospodářské politiky vlády a měnové
politiky centrální banky

Hospodářská politika vlády, zejména v oblasti fiskální a
mzdově-důchodové, a měnová politika centrální banky představují spojité nádoby
a utvářejí celkové makroekonomické klima v ekonomice. I když se konkrétní
podmínky v čase a v jednotlivých fázích mění, a tudíž i adekvátnost nastavení
zmíněných politik, obecnou tendencí by neměla být přísná měnová politika
následně kompenzující, resp. vyrovnávající, příliš rozvolněnou mzdově-
důchodovou či fiskální dimenzi. Naopak, podmínkám stále ještě se transformující a současně velmi otevřené
české ekonomiky by měla standardně odpovídat spíše obezřetná mzdově-důchodová
a fiskální politika kombinovaná s pokud možno uvolněnější politikou měnovou.

(iv) Podpora a ukotvení nízkoinflační ekonomiky ve vztazích k
vnějšímu okolí

V současném prostředí sílící globalizace kapitálových toků
roste zranitelnost malých otevřených ekonomik, jež nejsou dostatečně zaštítěny
spoluprací s dominantními institucemi a měnovými autoritami daného regionu. Při
značné míře otevřenosti české ekonomiky a citlivosti jejího hospodářského a
cenového vývoje na tendence a zvraty v jejím okolí je proto žádoucí spolupracovat s
mezinárodními institucemi, snižovat vestavěné nejistoty a redukovat nepříznivé
důsledky různých výkyvů a jejich odrazu v
rozhodování zahraničních investorů, ale i domácích účastníků trhu.

Přihlášení

Registrace

Vzhledy:

Pátek 8. 12. 2023 Svátek má Květoslava

Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz Prodávej s Plať-Mobilem.cz



Odesílatel:
Příjemce:
Předmět:
Text zprávy:	Posílám ti odkaz na zajímavý studijní materiál s názvem: Dlouhodobá měnová strategie ČNB Najdeš jej na adrese http://studentka.sms.cz/referat/dlouhodoba-menova-strategie-cnb