STŘEDOVĚKÁ MĚSTA

Typ Referáty
Počet stažení 139
 
Doporučit Zaslat na email Zaslat na email
Stáhni
Vloženo 04.4.2006
Počet stran 11
Velikost 25 KB
Typ souboru Jednoduchý text

Středověká města

Vznik měst:

Vznik měst byl podložen zejména obchodem, který zajišťoval přísun
potravin do měst. Mezi městem a jeho okolím se tak vyvíjela trvalá výměna
služeb, jež byla udržována obchodem a řemesly , pod jejichž vlivem stále
rostla. Avšak vznikaly velké rozdíly mezi jejich sociálním a hospodářském
zřízení a zřízením sociálním a hospodářském na venkově.

Lze tedy konstatovat, že vznik středověkých měst byl v přímé
souvislosti s renesancí obchodu. Byla to Itálie a Nizozemí, kde se
objevil rozvoj obchodu nejdříve a kde se nejdříve začala vyskytovat města,
která nejrychleji a nejsilněji nabyla majetku. Měst přibývalo vzhledem k rozšiřování
obchodu. Objevovala se podél stezek , kudy procházeli obchodníci se zbožím.
Zprvu je nacházíme pouze při mořských pobřežích a tocích řek . Pak,
jak obchod pronikal dále, vznikala města na křižovatkách, kde se protínaly
cesty obchodníků. Příkladem toho je Nizozemí.

V desátém století vznikala prvá města, jednak na mořském pobřeží,
jednak na řekách Móse a Šeldě. Brabantsko, kraj , který se nachází mezi
nimi, v té době ještě města neměl , ale dočkal se jich ve století
dvanáctém, kdy vznikla podél cesty, která se vytvořila mezi oběmi velkými
řekami.

Jak vlastně došlo k jejich vzniku. Byli to obchodníci, kteří v mezidobí
mezi svými cestami a zejména ve špatné roční době, kdy nebylo možné
cestovat ani po řekách a ani po mořích, se začali usazovat na příhodných
místech. Hlavně na těch místech, která měla výhodnou polohu a kde mohli zároveň
uložit peníze a ostatní svůj majetek. Těmto podmínkám nejlépe vyhovovala
města, vznikající na křižovatkách obchodu a hrady, které chránily před
útočníky a zároveň přitahovaly kupce. A tak od desátého století, jak
pokračovala renesance obchodu, kupecké osady nepřetržitě rostly a jejich
vzestup pokračoval až do století třináctého.

Zprávy o těchto osadách jsou velmi chudé, protože letopisy z desátého
a jedenáctého století se o nich pramálo zmiňují.Byly psány kněžími a
nebo klášterníky, kteří se zajímali o světskou společnost jen tehdy, týkalo-li
se to samotné církve. Je tedy třeba hledat až ve století dvanáctém, kde už
nacházíme písemnosti psané rukou obyčejného člověka.Týká se to pramenů,
které byly psány měšťany.

A tak ani podrobněji nevíme , jak byla města postupně osídlena. Nevíme
, jak se první přistěhovalí kupci usídlili, jestli mezi či vedle staršího
obyvatelstva.Stará města měla zpočátku pro přistěhovalce místa dost, ale
těch bylo záhy málo a noví obyvatelé se museli usídlit vně hradeb. Ve
Verdunu zřídili hrazenou osadu, kterou spojovaly dva mosty se starým městem.
V Řezně město kupců stálo vedle města biskupa a totéž je doloženo
v Utrechtu a ve Štrasburku. O Marseilli víme, že na počátku jedenáctého
století musely být městské hradby rozšířeny. To dokazuje, že stará města,
která se od římských dob nezměnila, se musela během této expanze rozšiřovat.
Jiné to bylo pro příchozí ke hradům, kde hradby a tvrze uzavíraly vždy
jen úzce omezený kruh. Kupci byli tedy nuceni se usazovat vně tohoto kruhu,
kde zřizovali hrad vnější čili předhradí- portus a kde čile rostl
obchodní život.

Počínaje desátým stoletím, kupecké osady před hrady a starými městy
nepřetržitě rostly.Stále nové a nové obyvatele lákaly kupecké osady, takže
na počátku dvanáctého století se jejich domy na mnoha místech hustě tísnily
a obklopovaly starou tvrz ze všech stran. Později se objevila nutnost zřídit
pro tyto osady nové kostely a rozdělit obyvatelstvo mezi nové farnosti. Důkazem
toho jsou zprávy z Gentu, Brugg, Saint-Omeru , kde se dovídáme o stavbách
kostelů, často podněcovaných ze stran kupců.

Jak takové předměstí vypadalo si můžeme představit jen všeobecně .Původní
typ byl všude velmi jednoduchý. Na břehu řeky, která osadou protékala,
bylo tržiště, kde se sbíhaly ulice , jež vedly odtud k branám, které
uzavíraly cestu ven..Vzhledem k tomu , že v osadách měli kupci uložen
veškerý svůj majetek, bylo třeba též tato území obehnat opevněním. To
se podobalo spíše tvrzím a srubům. Nejčastěji to bylo koloví, které uzavíralo
vrata a příkop. Zpočátku však tato opevnění byla dřevěná a tedy
nevhodná k obraně před delším obléháním. Lidé tedy museli prchnout
do pevných hradeb starého města nebo hradu. Teprve až na počátku dvanáctého
století rostoucí blahobyt dovolil osadám se zabezpečit kamennými valy, které
byly v rozích opatřeny věžemi a mohly tak čelit pravidelnému útoku.
A tak osady se samy staly pevnostmi a stará opevnění pozbyla významu.

Samotná potřeba bezpečnosti je nám podstatným znakem středověkých měst.Jde
totiž o opevnění, které odlišovalo město od vesnice. V té době si
nelze představit město bez hradeb, protože to bylo právo čili privilegium,
které nesmělo scházet žádnému z nich.

Odtud pochází i název pro obyvatele měst obehnaných hradbami. Jelikož
obehnané místo se stalo také hradem-burgus, tak i od jedenáctého století
nazýváme obyvatele města burgenses, bourgois. Názvu bourgeois s z počátku
nepoužívalo obecně, protože se užívalo názvu civis.

A jak asi vypadalo původní obyvatelstvo kupeckých osad? Je jasné, že v těchto
osadách nežili pouze kupci. Vedle nich tu byli lidé, kteří dopravovali zboží,
stavěli a vystrojovali lodi, stavěli vozy, zhotovovali sudy a bedny. Dělali vše,
co vyžadoval proces obchodu a to samotné vábilo lidi z okolí, kteří
hledali práci. Města se rozrůstala a tím rostla i větší potřeba rozmanitých
řemesel a řemeslníků, čímž docházelo k rozvoji řemesel. Avšak i
obchod samotný se zasloužil o tento rozkvět. Zejména tím, že řemesla,
která se provozovala na venkově, se přenesla a soustředila ve městech. Bylo
to především soukenictví, které zaznamenalo velký rozkvět ve městech.Vládlo
převážně ve Flandrech a také mnoho měst na severu i jihu Francie, v Itálii,
v německém Porýní se oddalo soukenictví s velkým úspěchem. Ze
všech řemeslných výrobků mělo soukenictví největší podíl na středověkém
obchodu.

Obrátíme-li se k otázkám práv obyvatel, byly velmi spletité. Kupci
byli považováni za lidi svobodné. Dále tu bylo velké množství přistěhovalců,
kteří se hrnuli do měst za vidinou práce. Pocházeli zpravidla z okolí,
kde podléhali svému pánovi, kterému utekli. A jelikož mohli být poznáni
lidmi ze svého okolí, nemohli se domáhat práv svobody jako kupci, kteří
byli svobodní jen proto, že nebyl znám jejich původ. A tak zůstávali většinou
v původním poddanství. To samotné však nepřímo ohrožovalo i kupce,
chtěli-li se oženit se ženou z vrstvy nevolníků, protože jejich děti
byly též nesvobodné podle zvykového práva matky.

Zřízení měst:

Prostředí rodících se měst, bylo neobyčejně složité, protože zde
existovalo dvojí obyvatelstvo, které tu žilo vedle sebe, ale nesplývalo.
Jednalo se o vrchnost, která si zprvu nemohla zvyknout na nové uspořádání
měst, nebyla přizpůsobena a zprvu se stavěla na odpor. Co se týče této
společnosti, měšťané ji přijímali. Jejich požadavky nebyly nijak
postaveny přímo proti ní a bezesporu připouštěli výsady a moc knížat,
kněží a šlechty. Snažili se jen o prosté ústupky panstva, bez kterých se
nemohli obejít. Šlo jim vlastně jenom o to , aby jim společnost uvolnila místo,
které by se srovnávalo se způsobem života, který vedli.

Žádali především osobní svobodu, která by zabezpečila kupci i řemeslníku
volný pohyb, možnost, aby mohl odejít kamkoliv by chtěl a bydlet, kde chtěl
a aby i jeho děti se nemuseli bát vrchnosti. Potom žádali, aby byl zřízen
zvláštní soudní sbor, aby měšťan nepodléhal několika soudům najednou.
Dále žádali, aby ve městě byl opatřen mír, což znamená, aby byly
stanoveny pokuty, které by jim zajistily bezpečnost, pak, aby byly zrušeny ty
dávky, které narušovaly průběh obchodu a řemesel a nejvíce držbu a nabývání
půdy. Nakonec žádali větší nebo menší stupeň politické autonomie a místní
správy.

Od počátku jedenáctého století můžeme pozorovat první pokusy měšťanů
a to zbavit se stavu, který je tížil. Od dvanáctého století již města
dosáhla toho, že získala podstatné znaky městského zřízení, které se
pak staly základem jejich ústavy.

Zápas počal nejdříve ve starých biskupských městech, přestože se
biskupové většinou vyznačovali osvícenou péčí o obecný prospěch. V Lutychu
například biskup Notger (972-1008) rušil hrady loupeživých rytířů, kteří
ohrožovali okolí, přeložil rameno řeky Mósy, aby zlepšil zdravotní poměry
města, a konečně zlepšil i jeho opevnění.A tak podobné příklady se
vyskytovaly také v Cambrai, v Utrechtu, v Kolíně, v Mohuči a
v mnoha městech Německa, kam až do doby o investituru se císařové snažili
dosazovat podobně schopné biskupy.

Jenže čím více si biskupové uvědomovali své postavení a s tím i
povinnosti, tím více se snažili hájit svoji moc proti nárokům svých
poddaných a drželi je pod svojí autoritativní a patriarchální správou.
Mimo to duchovní moc v jejich rukách splývala s mocí světskou, a
tak se jim zdálo, že každý ústupek bude ohrožovat samotnou církev. A
protože církev byla málo nakloněna k obchodu, tak také projevovala k němu
nedůvěru.

Postupně správa měst se dostala do rukou úředníků – konšelů. První
konšelé, o nichž máme zprávy, se objevují v Lucce roku 1080. Tam také
již roku 1068 je zmínka o curtis communalis , městský soud, což byl
charakteristický znak městské samosprávy. Milánští konšelé jsou zmíněni
v pramenech teprve roku 1107.

Konšelé, jako zástupci obce, byli vybíráni z různých sociálních
vrstev, jak ze strany šlechty tak ze strany měšťanů.Tento úřad byl dočasný,
jelikož šlo o úřad volený. Z Itálie se úřad konšelů rozšířil
do ostatních měst, což bylo důkazem toho, že dokonale vyhovoval potřebám
měšťanů. Marseille měla konšely od počátku dvanáctého století (od r.
1128) a pak je dále nalézáme ve městech Arles a Nimes, odkud se postupně šířili
po jižní Francii. Ovšem je třeba si uvědomit, že těchto práv si bylo
nutno nejednou vynutit násilím, tedy bojem většinou proti místnímu
biskupovi.

Výhodou těchto obcí oproti ostatním městům bylo , že jejich zřízení
bylo jasně vyhraněno, tedy že práva biskupova byla přesně odlišena ob práv
měšťanů .

Chceme-li studovat počátky měst čistě v prostředí světském,
nejlépe se k tomu hodí Flandry.Všechna města se vyznačují především
tím, že vyrostla kolem ústředního hradu a ten tvořil jejich jádro. Na úpatí
tohoto hradu se tvořilo předhradí, portus, v němž sídlili kupci a s nimi
pak svobodní i nesvobodní řemeslníci. Hradu i předhradí vládl kastelán.
Půda, kterou zabrali přistěhovalci, náležela z větší nebo menší
části klášterům, jiné pozemky podléhaly flanderskému hraběti nebo
pozemkovým vrchnostem. Na hradě zasedal kmecí soud a předsedal mu kastelán.Tento
sbor neměl nijak zvláštní pravomoc ve městě. Jeho soudní pravomoc se
vztahovala na celou kastelanii.Kmeti, jež mu zasedali se sem dostavovali jen ve
dnech soudních.Jinak mnoho sporů podléhalo církevnímu soudnictví a s nimi
se pak muselo jít na biskupský soud diecéze.Lidem z obývané půdy podléhali
rozmanité poplatky. Úrok z půdy, peněžité nebo naturální dávky na
vydržování rytířů, kteří měli řídit obranu hradu, mýto, které se
vybíralo ze všeho zboží, které bylo přivezeno.

Od poloviny jedenáctého století se kupci začali seskupovat v bratrstva,
která se nazývala gildami a hansami. Byly to samosprávné korporace, které
byly nezávislé na jakékoliv vládě a v nichž rozhodovala jedině vůle
členů. Svobodně volení náčelníci, starší nebo „hrabata“ hansy bděli
nad tím, aby byl zachováván řád, jemuž se všichni svobodně podřídili.Členové
bratrstva se scházeli v pravidelných dobách v tzv. gildhalle,
spolkový dům, , aby spolu popili a poradili se o svých zájmech.Potřeby
společenstva byly hrazeny ze společné pokladnice, kam všichni přispívali.Vzhledem
ke svým obchodním zájmům se gildy začaly starat i o správu měst, kde například
gilda saint-omerská věnovala část svých peněz na opevnění a údržbu
cest.A tak se stalo,že tato skupina obyvatel dosáhla nového postavení,
postavení zvláštní a privilegované třídy, jehož důsledkem bylo udělení
neodvislého soudnictví. Toto nové právo vyžadovalo nový soudní sbor. Staré
krajské soudy , které zasedaly na hradě a soudily podle zastaralého zvykového
práva, musely ustoupit městským soudům, jimž předsedali vybraní měšťané.Nejstarší
zmínku o kmecím městském soudu, který náležel městu, máme z Flander
z roku 1111 a týká se Arrasu. Na počátku dvanáctého století k těmto
novým zřízením došlo již ve všech vlámských městech. Tato práva a další
byla zapsána do listin.Avšak listiny formulovaly jen část, byly plny mezer a
nebylo v nich ani řádu, ani soustavy.

Co tedy znamenalo městské právo a jaké bylo postavení občanů.

Důležitým právem bylo právo svobody, což bylo obecným znakem měšťana.Stačilo
zde nyní, aby člověk pobýval na městské půdě. Trvale nabýval svobody každý
poddaný, který rok a den žil uvnitř městské ohrady. Toto ustanovení rušilo
všechna práva, která měla vrchnost na osobu a statky svých poddaných.Ovšem
mezi měšťany ještě existovali nesvobodní, ale to nebyli členové městské
obce. Šlo o dědičné služebníky klášterů nebo vrchností, jimž ve městě
zůstaly nějaké pozemky, které nespadaly pod městské právo a tudíž zde
setrvával někdejší stav.

Se svobodou se spojovala i svoboda půdy, která byla odprostěna o různých
poplatků, které bránily v obchodu.Městský grunt se stával gruntem
svobodným. Jeho držitel, nebyl-li sám vlastníkem půdy, byl povinován úrokem
vlastníků půdy, ale mohl grunt svobodně užívat, prodat, zatížit jej
rentami nebo ho dát do zástavy za vypůjčené peníze.Městské právo potlačilo
nejen nesvobodu osob a půdy, ale odstranilo také vrchnostenské poplatky a
fiskální důchody.Mýto, které je zatěžovalo, se snažili později také
odstranit.

Ve dvanáctém století však po dobrém nebo po zlém stará mýto přestalo.
Někde bylo vykoupeno za roční poplatek, jinde byl změněn způsob jeho vybírání.

Městští úředníci vykonávali policejní dozor nad obchodem a vystřídali
kastelány a staré vrchnostenské úředníky jak v dozoru nad mírami a váhami,
tak v kontrole trhů a řemesel. Práva vrchnosti byla postupem času
odsouzena k zániku, protože byla považována za útisk a týrání. Příkladem
toho je právo noclehu, které měšťanům ukládalo povinnost poskytovat
vrchnosti nocleh a stravu po dobu jejího pobytu ve městě ; právo rekvisice,
podle něhož vrchnost mohla užívat lodě nebo koně měšťanů ke svým službám
; právo vojenské výzvy, které ukládalo měšťanům povinnost táhnout s vrchností
do války nebo povinnost přispívat na vydržování rytířů, kteří tvořili
posádku starého hradu. Z toho všeho na konci dvanáctého století zbývaly
již jen trosky. Vrchnost se postavila na odpor, ale nakonec časem ustoupila.

Stejně jako se změnilo právní postavení osob a půdy, tak se proměnila
i sama podstata práva.Ve věcech manželských, dědických, ve věcech zástav,
dluhů, hypoték a především ve věcech obchodního práva vznikal ve městech
celý systém nových zákonů a výroky městských soudů, čím dál tím častějších
a přesnějších, začaly tvořit zvykové městské právo. Stejně jako po
stránce práva civilního, tak i po stránce trestního práva mělo městské
právo svůj význačný ráz. Ve městech bylo třeba udržovat bezpečí,
vzhledem k tomu, že se zde pohybovali různí tuláci a lidé bez práce.
Proto zde bylo třeba přísné kázně, která by i zastrašovala zloděje a
lupiče, jež střediska obchodu přitahovala. Říkalo se tomu „mír“.
Tento městský mír byl vyjímečným právem a byl přísnější a tvrdší
než právo vně města. Hýřil tělesnými tresty : oběšení, stětí, vykleštění,
utnutí údů. Aplikoval právo odvety, oko za oko, zub za zub a zřejmě chtěl
vymýtit zločiny hrůzou. Všichni,kdo vstoupili do hradeb města podléhali
tomuto zákonu i včetně vrchnosti.

Důležitou potřebou měst bylo vytvoření soustavy daní a jejich placení,
na opravy hradeb a k nezbytným veřejným stavbám. Tyto daně byl nucen
platit každý měšťan. Kdo se vzpíral k jejich placení, byl vyloučen
z města..

Další důležitým orgánem, který pečoval o blaho obyvatel, byl městský
soud. Jelikož se střetávalo městské právo platné uvnitř hradeb s právem
zemským , platícím vně hradeb, musel být zvolen takový orgán, který by městské
právo aplikoval a dával by obci záruku jejího privilegovaného postavení. Téměř
v každém městském privilegiu je zaneseno , že měšťanstvo smí být
souzeno jen úředníky města. Ti museli být nezbytně členy obce, byli více
či méně voleni obcí. Rychtář, který předsedal tomuto soudu, býval
zpravidla vrchnostenským úředníkem. Musel složit přísah, že bude dbát městských
výsad a bránit je.

Od počátku dvanáctého století, i tu a tam již na konci jedenáctého
století, měla mnohá města svůj privilegovaný soud. Jeho členové v jižní
Itálii, v jižní Francii, v některých částech Německa se nazývali
konšeli (consules), v Nizozemí, v severní Francii to byli kmeti,
jinde je označovali jako přísežní.

V obecních záležitostech bylo město spravováno radou ( consilium,
curia). Tato rada byla také někde totožná se soudem a tytéž osoby soudili
měšťanstvo.

Rada vedla ve všech směrech běžnou správu. Náležel jí dozor nad
financemi, obchodem , řemesly, dále rozhodovala o veřejných pracích a dozírala
na ně ; pečovala o zásobování města, o výzbroj a výstroj obecního
vojska, zakládala školy pro děti a vydržovala špitály pro chudé a starce.
Statuta, vydávaná radou, byla skutečným městským zákonodárstvím. Severně
od Alp máme nejstarší městská statuta již ze třináctého století.

Nejlépe se projevil novotářský duch měst na poli správy. Srovnejme jen
například berní soustavu feudální doby se soustavou, jež zavedla města.
Ve feudální době byla brně pouhou fiskální dávkou, byl to stálý, neměnný
poplatek, který platil pouze lid, a jeho výnos splýval s vlastními důchody
knížete nebo pána, který jej vybíral, aniž by něco bylo určeno na veřejné
účely. Naproti tomu berní soustava měst neznala výjimek. Všichni měšťané
stejně užívali výhody obce a proto museli všichni stejně přispívat na
její výdaje. Podíl jednotlivců byl úměrný jeho majetku. Z počátku
byla městská daň vyměřovaná ponejvíce podle důchodů, a mnoho měst až
do konce středověku tento systém zachovalo. Jiná města místo toho zavedla
akcíz, což je daň nepřímá, která se platila ze spotřebních předmětů,
jako jsou potraviny.Tento akcíz byl proměnný.

Od konce dvanáctého století byl zaveden i dohled na finance, a od té doby
nalézáme první stopy městského účetnictví.

Městské hospodářství gotické doby vytvořilo úplnější sociální zákonodárství
než bylo sociální zákonodárství kterékoli jiné historické doby.Vylučovalo
prostředníky mezi výrobcem a spotřebitelem, a tak poskytovalo měšťanům
laciné živobytí ; nemilosrdně pronásledovalo podvod, výrobce chránilo pře
soutěží a vykořisťováním, vydávalo předpisy o práci a dělníkově mzdě,
bdělo nad jeho hygienou, pečovalo o výuku, zakazovalo práci žen a dětí.

To vše bylo možné jen tím, že v měšťanstvu žil občanský duch.
Od dvanáctého století kupci vynakládali značnou část svých zisků na
prospěch svých spoluobčanů, zakládali špitály, vykupovali mýta. Každý
byl hrdý na své město a chtěl aby ta jeho obec byla krásnější než obce
sousední. Nebylo by bývalo tolik nádherných katedrál ze třináctého
století, kdyby nebylo radostné horlivosti, s níž měšťané přispívali
na jejich vystavění.Katedrály nebyly jen domem božím, ale i okrasou a
symbolem města.

Občanský duch středověkého města poněkud sobecký. Město přísně střežilo
svobody, které platily v jeho hradbách. Okolní sedláci byly v podstatě
jeho nepřátelé a město myslelo jen na to , jak by je vykořisťovalo pro svůj
vlastní prospěch. Ze všech sil se staralo o to, aby nemohli provozovat řemesla,
na která si město vyhradilo monopol ; nutilo sedláky, aby zásobovali město.

Města a jejich vliv na evropskou civilizaci

Vznikem středověkých měst začíná nová doba ve vnitřních dějinách
západní Evropy.Do té doby existovaly jen dva aktivní stavy: duchovenstvo a
šlechta.Se vznikem měst tu vzniká nový privilegovaný stav, jenž byl odlišován
od venkovského lidu, a to měšťanstvo.

Vznik měst bezprostředně začal působit na venkovské hospodářské zřízení.
Hospodářství, jak se do té doby provozovalo, skýtalo sedlákovi výtěžek
, který stačil na jeho obživu a povinné dávky vrchnosti.Trhy v té době
byly poměrně bezvýznamné , jako výdělek z přebytku produkce. To vše
se změnilo s rozvojem měst. Trhy ožily, přibylo kupců a sedlák měl
jistotu, že plodiny, které přiveze také prodá. Proto začal zvyšovat svoji
produkci a obdělávat půdu, která do té doby ležela ladem. I vrchnost
zjistila, že je škoda , aby její pozemky zůstaly neobdělané a tím jí
plynuly menší zisky. Na konci jedenáctého století bylo vše v plném
proudu.

Mimo to duchovenstvo i vrchnost začaly zakládat nové vsi. Říkalo se jim
vesnice a byly založené na panenské půdě, kde osadníkům byly přiděleny
lány půdy za určitý roční úrok.. Tyto osady, jejichž počet se od dvanáctého
století začal zvyšovat, byly zároveň vsi svobodné. Neboť, aby pán přilákal
nové osadníky, musel jim slíbit osvobození od břemen, která tížila
nevolníky. Zbavoval je povinností, které byly ještě pozůstatkem starého
velkostatkářského zřízení, a ponechal si nad nimi soudní moc. Příkladem
těchto osad jsou Lorris (r. 1155), Beaumont v Champagni (r. 1182). Podobným
příkladem je vysazení Breteuilu v Normandii , které se stalo ve dvanáctém
století příkladem pro založení velkého počtu osad v Anglii, Walesu a
i v Irsku.

A tak se stalo, že sedlák, dříve nevolník, se stal svobodným venkovským
měšťanem. Člověk byl odpoután od půdy, na které tak dlouho musel otročit.Víc
a víc nahrazovala svobodná práce starší práci otrockou. Jen v krajích,
které byly daleko od velkých obchodních cest, někdejší osobní nevolnictví
ve vší své prvotní strohosti trvalo dál a s ním i starý způsob
velkostatkářského hospodářství. Jinak všude jinde zmizelo tím rychleji,
čím bylo více měst. Tak například ve Flandrech na počátku třináctého
století se nevolnictví vyskytovalo jen zřídka. Přece jenom některé pozůstatky
zůstaly.Tu a tam až do Velké revoluce byli lidé, kteří podléhali právu
odúmrti, konali robotu a měli půdu zatíženou různými panskými právy.
Ale tyto přežitky z minulosti měly již jen čistě finanční význam.
Byly to jen prosté poplatky a i ten, kdo je platil, požíval plné osobní
svobody.

Pozemkové vlastnictví bylo dříve vším, ale v této době začíná
se hlásit ke slovu majetek movitý. Také se objevil nový pojem bohatství,
bohatství kupecké, které nemělo význam v půdě, nýbrž v penězích
nebo v kupeckém zboží, jehož hodnota se dala vyjádřit v penězích.

Díky obchodu se stříbro stalo opět nástrojem směny a měřítkem cen, a
poněvadž se ve městech soustřeďoval obchod, soustřeďovaly se tam přirozeně
i peníze. Jak peníze obíhaly, rostl jejich význam tím, že se množily
obchody, jimž peníze sloužily. Zároveň se užívání peněz stávalo čím
dál tím obecnější ; naturální dávky ustupovaly peněžním platbám.
Hospodářská krize, kterou v sociálním zřízení způsobil vznik měst,
přinesla statkářům nesnáze nebo dokonce zkázu. Od konce jedenáctého mnohé
z nich nutila nouze si půjčovat peníze od kupců. Měšťané půjčovali
šlechticům z okolí a roku 1127 výsada města Saint-Omeru mluví o tom
jako o věci běžné.Ve dvanáctém století i králové užívali služby městských
bankéřů. Ve Flandrech na počátku vlády Filipa Augusta je významným městem
bankéřů Arras.

Změna obchodování umožnila panovníkovi udělat změnu ve správě státu.
Ve dvanáctém století se objevuje bailli, úředník, odměňovaný nikoliv půdou,
ale peněžitým platem. Povaha jeho úřadu se naprosto lišila od úřadu někdejších
soudců, rychtářů nebo kastelánů, kteří úřad vykonávali dědičně. A
tak se král pomocí placených úředníků ujímá správy svých zemí.Vztahy,
které se vyvíjeli mezi panovníkem a měšťany, měly dalekosáhlé následky.
Nebylo už možné nedbat měst, jimž jejich rostoucí majetek dodával většího
a většího významu a která v době války byla schopna postavit do pole
tisíce dobře ozbrojených mužů.

Ve Francii se záhy králové nerozpakovali užívat jejich služeb. V Anglii
se v té době vliv měst projevoval odlišným způsobem. Neodporovala královské
moci, nýbrž spolu se šlechtou se proti ní vzbouřila a spoluzpůsobila tak
vznik parlamentní vlády, jejíž základy položila r. 1212 Magna charta
libertatum.

Ostatně podíl na vládě nepožadovala jen anglická města , i jinde města
toho žádala a dosáhla.Vedlo je to ke snaze se proměnit v městské
republiky jako například v Itálii..

Města měla neobyčejně rozsáhlý vliv na poměry sociální, hospodářské
a politické a ke konci třináctého století nacházíme umělecká díla,
která vznikla pery měšťanů a byla oživená jejich duchem.

Tvorba uměleckých děl byla do té doby doménou duchovenstva a šlechty.

Od poloviny dvanáctého století začaly městské rady zakládat školy pro
děti měšťanů.Znalost čtení a psaní byla nezbytná k obchodování a
nebyla již omezena jen pro členy kněžstva.

Ti, kdo se chtěli naučit více, museli se obracet k církevním úřadům.
Z nich vycházeli písaři, kteří měli za úkol vést městské písemnosti
a ekonomii města. Jazykem, jímž psali, byla nejprve latina, ale od prvních
let třináctého století začínají písaři užívat své národní jazyky.

logo horoskopy
logo humor
logo sms
logo nejhry
logo tri65dni
logo tvp
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky Studijní materiály
Seminárky, referáty, skripta, mat. otázky
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Úterý 5. 7. 2022 Svátek má Cyril a Metoděj
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz