Divadlo

ANTICKÉ DIVADLO

Typ

Seminární práce

Počet stažení

166

Doporučit

Zaslat na email

Stáhni

Vloženo	06.4.2006
Počet stran	11
Velikost	25 KB
Typ souboru	Jednoduchý text

Antické divadlo

Poprvé se se slovem divadlo v lidských dějinách setkáváme v Řecku.
V tomto smyslu se o Řecku právem mluví jako o „kolébce divadla“., i
když Řekové divadlo nevynalezli, nýbrž se objevují ve vývoji divadla jako
dědici a následovníci předchozích snah, které se již objevily v minulosti.
Řecko však představuje nový a rozhodný vývojový stupeň: ze zárodečných
stadií se tu konstituoval první ucelený tvar, jemuž Řekové dali podobu svéprávného
umění a ustavili jej jako společenskou instituci.

Vznik divadla

Ve svých zárodečných podobách prošlo divadlo vývojovými etapami :
stupeň vývoje divadla odpovídá dosaženému stupni státní organizovanosti
a společensko-ekonomickým podmínkám – určitý stupeň vývoje divadla se
ustavuje vždy jako produkt společenské a politické kultury. Počátky řeckého
divadla nalézáme v kultických obřadech k poctě různých božstev.
Zprvu to byli především bozi vegetativního cyklu, kteří měli význam pro
zemědělství: Démétér a Dionýsos. Slavnosti měli podobu průvodu a s tím
souvisela jejich trojitá skladba : pompé (odeslání), agón (zkouška, zápas)
a kómos (triumfální návrat). Kult Démétér, která podle pověsti dala
lidem zemědělství, byl spojen s iniciačními obřady ( zasvěcování
dospívajících mládeže) v chrámu v Eleusíně, jejichž součástí
bylo snad mimeticky předváděné spojení velekněze a velekněžky,
symbolizující plodivé síly země. Kult Dionýsa, z jehož popela a krve
vzniklo podle pověsti lidstvo, obsahuje myšlenku, že smrt je neoddělitelnou
součástí života , přirozeným ukončením jedné jeho fáze a počátkem
další. Z této představy vznikly v praxi rituální zvířecí i
lidské oběti , symbolická smrt boha jeho znovuzrození. Dionýsa uctívaly především
ženy (bakchantky) v uzavřených sdruženích. Za zpěvů a tanců odcházely
ženy z obce do lesa, kde obětovaly bohu a v extázi se mu přibližovaly,
po noci strávené v lese se pak vítězně vracely domů.

Eleusínská mystéria a dionýsie získali nový význam v průběhu šestého
století př. n. l., zvláště za vlády tyrana Peisistrata (546 – 527), který
tyto původně thrácké obřady přenesl do Athén, aby oslavil vliv ideologie
aristokratické vrstvy a vtiskl jim charakter oficiálních státních slavností.
To ovšem byla příznivá půda pro rozvoj jejich divadelních prvků. Součástí
průvodů maskovaných i nemaskovaných tanečníků a tanečnic byl i přednes
lyrických písní (dithyrambů). Z těchto sborových zpěvů, přednášených
zprvu chlapci a později i muži, a z mimetických tanců, jimiž bylo při
zastávce průvodu znázorňováno Dionýsovo umučení, se zrodila jakási
primitivní hra, která se postupně vyvinula do stupně , v němž mohla být
nazvána tragédií. Roku 536 př. n. l. předváděl hru Thespis a jeho forma předvedení
nabyla takové obliby, že již o dva roky později byla uvedena v Athénách.
Tam už byl text rozdělen mezi sbor a jednoho herce, kteří si navzájem odpovídali.Na
dalším stupni probíhal dialog mezi hercem a vůdcem sboru. Druhého herce
zavedl dramatik Aischylos, třetího Sofókles v pozdějších dobách přibyl
ještě čtvrtý nebo jej nahrazoval člen sboru. O zrodu veselého divadla,
komedie, nejsou přesné údaje. Pravděpodobně vzniklo v Řecku s písněmi
a tanci tzv. fallorů, kteří při dionýsiích nosili symbol plodnosti-fallos.
Podle Aristotela přišla komedie do Řecka ze Sicílie a Řekové ji převzali
již v rozvinuté podobě.

Předvádění komedií a tragédií

Předvádění komedií a tragédií bylo vázané na termíny oficiálních
státních svátků. Každoročně počátkem dubna se konaly v Athénách
„velké dionýsie“. Slavnosti byly několikadenní a účastnili se jich Všichni
svobodní občané. Ve svém dozrálém stádiu – v období athénské
demokracie za Perikla v 5. Století př. n. l. – měly tuto podobu:

Prvního dne byla do Athén slavnostně převezena dřevěná socha Dionýsa
a proběhlo představování autorů a herců (proagó). Druhého dne se konal
průvod a oběti, večer pak hody (kómos). Třetího dne se soutěžilo ve
sborovém přednesu dithyrambů. Čtvrtého dne proběhla soutěž pěti autorů
komedií. Po čtyři další dny bylo denně hráno po třech tragédiích
(trilogie) a jednom satyrském dramatu od téhož autora. Jeden z devíti členů
athénské zprávy (archontů) rozhodoval o výběru soutěžících a každému
pak přiděloval bohatého občana (choréga), který provedení zajišťoval
finančně a organizačně. Vítěze, jemuž byla udělena i finanční odměna,
určoval sbor desíti soudců. Hrálo se od časného jitra a v hledišti
se scházeli všichni svobodní občané. Nosili si do divadla jídlo a pití,
trávili tam denně osm až deset hodin. Vstupné se neplatilo.

Architektura divadla

Pro soutěže byla budována v četných městech velkolepá divadla pod
širým nebem. Zpočátku byla dřevěná, později kamenná. Měla polokrouhlé
hlediště se stupňovitě se zvedajícími řadami sedadel, pod nimiž byly umístěny
hliněné nebo bronzové rezonanční nádoby. Měla kapacitu až 20 000 míst,
i více. Na protilehlé straně uzavírala prostor obdélníková budova (skéné),
v níž byly šatny herců. . Z této budovy vedly tři vchody na jeviště
(proskénion, legeion), které mělo hloubku asi tři metry a táhlo se po celé
délce budovy (tedy až 40 metrů). Pod jevištěm byl snížený kruhový
prostor (orchéstra), kde byl umístěn sbor a někdy tam byla i čestná
sedadla. Vstupovalo se dovnitř dvěma postraními vchody (parodoi). Po stranách
jeviště stáli dva otáčivé hranoly (periakty) s malbou znázorňující
detaily dekorace. Řecké divadlo znalo různá technická zařízení, například
výsuvnou plošinu, jeřáb ke spuštění boha, zařízení na speciální
zvukové a vizuální efekty (hromy a blesky). Vedle tohoto velkého divadelního
prostoru existoval jakýsi typ „komorního divadla“, kde se pěstoval přednes
a zpěv. Různých typů divadel postupem doby přibývalo, takřka každé větší
město mělo svá divadelní zařízení.

Úloha herce

Hra pod širým nebem kladla velké nároky na herce. Jako celek bylo řecké
divadlo syntézou mluveného slova, zpěvu a tance. Zpěv a tanec příslušel
sboru, který byl ve starších dobách až padesátičlenný. Herci, jejichž
počet nepřestoupil čtyři, byli výlučně muži a hráli v maskách. Každý
z nich hrál během trilogie několik rolí a kromě hlavního herce
(protagonisty) hráli ostatní více rolí i v každé její části. Používali
paruky a bli oděni v dlouhé zdobené roucho, které se vyvinulo z roucha
kultovního. Na nohou měli vysoké boty měkké kůže s vysokou podrážkou.
Řecké herectví proslulo vysokým uměním přednesu a gestiky, jimiž musel
herec zvládat obrovský prostor divadlo. Herci byli specializováni na herce
tragédií a herce komické. Zejména první se ve splečnosti těšili velké
úctě, byli vyznamenáváni někdy jim byly svěřovány i významné společenské
funkce. Od roku 450 př. n. l. byla zavedena soutěž o nejlepší herecký výkon.

Náměty a formy divadelních her

Námětem tragického a zčásti i komického divadla byly děje řeckého bájesloví,
příběhy divákům většinou známé. Dramatikové se proto nesoustřeďovali
na příběhy, nýbrž na jejich filozofický či aktuálně politický význam.
Ale i důležité historické události se stávaly tématem dramatického
zpracování. Hry měly podobu buď jednotlivého dramatu nebo byly tři hry
spojovány v celek trilogie. K ní byla připojována satyrská dohra,
která látku pojednávala v komické rovině. Ve starších tragédiích měli
herci zpravidla dlouhé monology, přerušované ve vzrušenějších pasážích
střídavými kratšími replikami ostatních herců. Závazná byl jednota
(ucelenost) děje. Jednota místa a času vyplývala z podmínek hry – ze
stabilního prostoru a z toho, že se hrálo v exteriéru. Tragičnost
situace vyplývala ze střetání hrdinů s nadosobními věcmi – s osudem,
zákony či bohy. Proto má antická tragedie především etické a filozofické
poslání. Cílem díla byla katarze, vnitřní očista diváka pocity prožitými
při představení. Protože v hledišti byla přítomna celá obec, měla tato
očista kolektivní povahu : projevoval se tak společensko – politický
charakter řecké tragedie. Nejslavnějšími autory tragédií byli Aischylos,
Sofoklés a Eurípidés.

Aischylos

Aischylos (525 – 456 př. n. l.) napsal asi devadesát děl. Na pozvání
tyrana Hieróna prováděl svá díla na Sicílii, kam na sklonku života také
z politických důvodů uprchl. Zažil dobu rozkvětu Řecka, což se
projevilo v jeho díle, které je naplněno ušlechtilými lidskými ideály,
obranou pozitivních hodnot řecké pospolitosti a neměnného božského řádu,
jak je to zřejmé zvláště ze zachovaných tragédií Prosebnice, Sedm proti
Thébám a Upoutaný Prométheus. Nejvýznamnějším dochovaným dílem je
trilogie Oresteia, drama zločinu, trestu a vykoupení. Úhelným kamenem jeho
etiky byl pojem „hybris“ – překročení únosné míry v jednání a myšlení
člověka, po němž vždy následuje trest bohů. V tom byl poplatný
dobovému ideálu uměřenosti, jehož zachováváním se člověk vystříhal
porušení stabilního božského uspořádání světa. Ve zlomku, který se
dochoval z Aischylova rozsáhlého díla, je také jakási první
„dramatická reportáž“ o nedávné události – námětem hry Peršané
je vítězný boj Řeků proti perské invazi.

Sofoklés

Sofoklés (497 – 406 př. n. l.) navázal na Aischyla, ale lišil se od něj
hlubším psychologickým prokreslením postav. Omezením úlohy sboru, zavedením
třetího herce a některými novými postupy si vytvořil prostor pro sestup do
nitra člověka a vyjádření konfliktů, jež se odehrávají uvnitř hrdinů,
jak o tom svědčí dosud hrané tragédie Antigoné, Élektra, Král Oidipús.
Neskládal již trilogie, ale jednotlivé uzavřené tragédie. V době,
kdy hospodářská situace řeckého státu dávala průchod skepticismu a
relativismu sofistické filozofie, ohajoval bortící se hodnoty a ukazoval člověka
ideálního, takového, jakým by měl být.

Eurípidés

Eurípidés (485 – 406 pč. n. l.) podroboval tradiční hodnoty rozumové
kritice, polidští bájeslovné látky, s nimiž nakládal značně volně,
a do svých her vkládal aktuální úvaha, v nichž kladl důraz na
subjektivní nároky a práva jedince proti požadavkům společnosti a ustálenému
řádu. Konflikty jeho děl obrážejí narůstající kritické dituace uvnitř
řecké společnosti. Eurípidés se také jako první zabýval společenským
postavení ženy, jak dosvědčuje jeho nejslavnější tragédie Médeia a další
díla s touto tématikou: Elloktrá, Hippolitos, Trójanky a Bakchantky. U
Eurípida ztrácí sbor svůj někdejší význam a tradiční skladba tragédie
je uvolněna; soustřeďuje se k momentům dramatického napětí a dílčím
výjevům je poskytován takový prostor, aby mohla plně a účinně vyznít
jejich divadelnost.

Autory nejstarších řeckých komedií známe pouze jmény. Ze sicilského
Epicharma se zachovalo několik zlomků, které svědčí o výrazném komediálním
talentu; předvádějí v komickém zrcadle příběhy Homéra. Nejznámější
řecký komediograf Aristfanés postihuje výsměchem zlořády upadající athénské
demokracie z pozic chvalořečníka „starých časů“. Projevem jeho
konzervativní satiry je komedie Žáby, kde v souboji dramatiků výtězí
Aischylos nad Eurípidem, tedy tradiční staré hodnoty nad rozkladným novátorstvím.
Jeho komedie vynikají vyhrocenými komickými situacemi, ostrými šlehy a
komediálními nápady, jsou divadelně nesmírně působivé. Zušlechtil dědictví
starší komedie, ale využil tradice komického herectví. V dalším vývoji
se komické řecké divadlo ukázňuje, ztrácí ostří politické satiry a
tematicky se obrací spíše k oblasti soukromého života. Prohlubují se
charaktery postav a na jevišti se formují typy. Představitelem této uhlazenější
podoby komedie je Menandros. Účinek jeho her plyne z prokreslení povah,
vtipnosti dialogu a umné intriky. Ve veselém divadle přetrvává dionýská
bujnost. Veselé divadlo bylo oblíbeno zvláště v plebejských vrstvách.
Používalo se v pantomimách doprovázených mluveným textem, jež líčily
reálné výjevy ze života a v nichž vystupovaly také ženy.

Vývoj divadla na území Římské říše

Zejména toto komické plebejské divadlo silně ovlivnilo počátky a vývoj
divadla na území Římské říše, která v kulturním ohledu a zvláště
v oblasti divadla převzala řecké dědictví. Jeho nejstarším typem je
tzv. atellánská fraška, nazvaná podle města, kde byla pěstována. Bylo to
improvizované komické divadlo, čerpající z lidského života a užívající
ustálené komické typy. V polovině 4. Století před n. l. pronikly do
Říma spolu s etruskými kněžími magicko – náboženské hry, které
se v upravené formě později staly součásti tzv. římských her a
zaujaly důležité místo vedle her sportovních a různých podívaných.Z
etruštiny přešel do latiny také název herce : histrio. Jinak převzali Římané
tvary divadla od Řeků, čímž v podstatě zamezili rozvoji vlastního
divadla. Postupně však provedli některé změny, tykající se hlavně
architektury a techniky divadla.

Také pozměnili řecký divadelní prostor tím, že prohloubili a prodloužili
jeviště, takže mohlo sloužit nákladným a velice výpravným hrám. Sbor
vystupoval na jevišti a v původní řecké orchéstře byla zřízena
sedadla pro významné hodnostáře a boháče, chudina byla vykázána do vzdálenějších
a nejvyšších řad. Zdokonalili divadelní techniku zavedením nových strojů,
divadelní budovu pokryli plátěnou střechou pro větší pohodlí zvláště
publika a zavedli novinku, dvě opony (jednu hlavní, spouštěnou shora, a
druhou pomocnou), čímž rozdělili původně jednotný prostor, společný pro
herce i diváky. Kromě toho existovala také menší divadla pro neveřejná představení,
cirky pro gladiátorské hry, vodní nádrže pro divadelně předváděné námořní
bitvy aj.

Herci zprvu pod vlivem etruských tradic hráli bez masek, odění v bohatá
roucha; později se vlivem Řecka bohatě uplatňovaly masky, kothury, v komickém
divadle bujné deformace. Velký důraz byl kladen na dokonalost mluveného
projevu a vysoké úrovně dosáhla mimika i gestika, propracovaná do značných
detailů. Divadlo bylo v Římě a celé říši značně oblíbeno, bylo především
zdrojem zábavy a potěšení. Společenská funkce řeckého divadla byla
zanedbávána, možno říci, že byla ztracena a zapomenuta. Cílem divadla
bylo především odvrátit pozornost od politických a hospodářských problémů
státu. Vášeň pro divadlo a společenské důsledky popularity jeho
vykonavatelů byly tak veliké, že v něm mnohdy působili jako herci i
vysocí hodnostáři a někdy i sami císařové. V oficiálním společenském
hodnocení byli ovšem herci v povržení, protože většinou pocházeli z řad
otroků, ale to nebránilo, aby soukromě byli často v největší oblibě,
zejména u svých milců a milenek z řad vysoké aristokracie, kteří je
nezřídka i bohatě obdarovávali.

Římané zachovali řecké rozdělení divadla na vážné a veselé. Zatímco
komické divadlo žilo od dávných dob římského státu hlavně ve svých
plebejských podobách, které byly považovány za „nízké“, literární
římské drama se utvářelo v první polovině 3. století př. n. l., a
to v podobě překladatelů řeckých tragédií a komedií. Zasloužil se
o to především Livius Andronicus, otrok řeckého původu. Roku 207 bylo státem
povoleno založení organizace herců a dramatických spisovatelů; její členové
volně zpracovávali řecké předlohy pro potřeby římských divadel
spisovali komedie a tragédie dvojího druhu – s řeckými náměty (palliata)
a s tématy z římské historie a života(togáta). Názvy pocházejí z kostýmování
herců, jež bylo pro tato dva druhy rozdílné. Zájem o komediální divadlo
zatlačil do pozadí tragédii, jejímž nejvýznamnějším římským představidelem
byl filozof Lucius Annaeus Seneca , který ve svých dílech (Medea, Phaedra)
stupňoval dramatické napětí svých většinou řeckých předloh do krutých
výjevů a drastických scén, prokládaných moralizujícími úvahami. Bohatší
je dědictví římské komedie, jejíž nejvýraznější představitel Titus
Maccius Plautus se zapsal do dějin divadla bujnými komediemi s živou
lidovou řečí a divadelně působivými typy. Divadelní kvality jeho komedií
zajistily části jeho díla životnost až do našich časů; mnohé z nich
inspirovaly i pozdější dramatiky (Molier, Shakespeare, Klicpera). Terentius
byl autorem komedií podstatně uhlazenějších, jeho styl byl kultivovanější,
v jazykových prostředcích i divadelních situacích střídmější.Dívka
z Andru, Formio a Kleštěnec ožily v evropském divadelnictví zvláště
v období humanismu a za renesance.

Úpadek divadla

V 1. století př. n. l. a na rozhraní letopočtu převažovala v komediální
tvorbě domácí tematika a veselé divadlo se bohatě rozvinulo v různých
podobách. Pěstovaná byla „atellana“, které se věnovala zvláště římská
„zlatá mládež“ a v níž převažovala obhroublá karikující komika, často
obscénní. Provozován byl minus, obměňující řecké prvky a vyhovující
požitkářskému publiku i předvádění erotických praktik. V minu
vystupovaly také herečky, pocházející většinou rovněž z řad
otrokyˇm a podobně jako jejich mužští partneři konkurující profesionálním
kurtizánám. Mnozí vzdělanci odmítali tyto úpadkové podoby římského
divadla, ale většina diváků, zvyklých na drastické podívané z cirku,
minus přijala, ba vyžadovala si ho. Výrazným komickým typem minu byl šašek
(stupidus). Také žánry komické i tragické pantomimy, kde tanečník za
doprovodu přednášeče předváděl různé příběhy a situace, se v římském
prostředí posléze zvrhly v úpadkovou záležitost, zabývající se
ponejvíce sexualitou. Tyto pokleslé podoby divadla vzkvétaly zvláště v 1.
století n. l. za císařů Nerona a Caliguly, kteří sami v představeních
účinkovali, a zůstali oblíbenou zábavou až do zániku římské říše v
5. Století n. l

Řečnictví

Řecko a Řím – kolébka rétoriky

V Řecku bývala rétorika jednou z nejzávažnějších věd : královnou
věd byla filozofie, bájící o základních otázkách lidského života, jeho
smyslu, o pravdě, o logice myšlení, ale hned vedle ní byla uváděna rétorika.
Řecká demokracie předpokládala. Že se celá obec sejde, aby hlasováním
rozhodla o nezávažnějších otázkách. Tyto otázky však někdo musel občanům
vyložit, protože neexistoval tisk. Hlavním komunikačním prostředkem byl živý
lidský hlas. Ten musel ovládat celé náměstí, amfiteátr, senát. Řečník
musel vyslovovat zřetelně a mluvit přesně, jednoznačně. Politik, herec,
soudce, učitel, obchodník – ti všichni byli úspěšní do té míry, jak
dalece byli rétory, jak dalece dokázali hlasem ovládnout prostor a argumenty
ovládnout mysl lidí.

Řekové věnovali mnoho úvah ve spisech problému pravdy v rétorice a
problémům etiky rétora. Dobře si uvědomovali, že jako nůž může člověku
ukrojit chleba nebo probodnout srdce, tak i řeč může nadchnout tisíce lidí
k velkým činům nebo k divokému řádění. U klasický filozofů a
rétorů čteme úvahy o řeči senzorické a řeči motorické. Senzorická řeč
je ta řeč, která je přijímaná smysly, tedy řeč ze zorného úhlu
posluchače. Motorická řeč je tatáž řeč nazíraná z pohledu řečníka,
tedy řeč, která má vést posluchače k akci. Klasická rétorika si dobře
uvědomovala, že hodnotit řeč je nutno z obou těchto pólů, jak z pozice
řečníka, tak z pozice posluchačů. Skutečný rétor myslí nejen na
obsah a formu svého projevu, ale i na jeho účinky v sociálním terénu,
do něhož jeho řeč vstupuje.

Řečtí rétoři znali i onen vztah mezi myšlením a řečí. Věděli, že
logické myšlení je základem logického projevu. Způsob řeči jest obrazem
ducha – takové bylo heslo starých Římanů. Myslíme ve slovech, řeč je
myšlením nahlas. Docenění rétoriky ve starém Řecku a Římě našlo výraz
v tom, že člověk byl po staletí nazýván homo loques , tedy „tvor
mluvící“. Až v 18. století se objevuje označení homo sapiens, tedy „člověk
rozumný“, „tvor myslící“.

Mladí Řekové hledali poučení u zkušených řečníků a takovým byl
sicilský velvyslanec v Athénách Gorgiás z Leontin. V r. 427 př.
n. l. vyhověl požadavkům mladých posluchačů a založil první rétorskou
školu. Gorgiás tvrdil, že týž význam má moc slova pro rozpoložení duše,
jako má složení léků pro stav těla.

Hippokrates

Ve stejné době žil v Řecku slavný lékař Hippokrates a jeho zájem
o řečnictví dokazuje, jak byla rétorika obecně uznávanou vědou.
Hippokrates chápal zdraví člověka jako harmonii jeho šťáv. Šťávy podle
Hippokrata zakládají i různost temperamentu jednotlivých lidí. Převláda-li
krev, je člověk sangvinik. Převládá-li cholé (žluč), je to cholerik. Člověka
ovšem může ovládat i chlen (flegma), potom je flegmatik. Může být i pod
vlivem šťávy zvané černá žluč (malania cholé) – takový je
melancholik. Hippokrates se potom zamýšlel jak se tyto typy temperamentu odrážejí
rétoricky, v jejich projevech. U typu tak slabého jako je melancholik,
upozorňoval na nebezpečí frází: bojí se vyslovit a postavit se za vlastní
názor, skrývá se za citáty, za výroky mocných , jeho řeč bývá snůškou
cizích myšlenek a výroků jiných lidí. Sangvinik bývá silná osobnost a
také výborný řečník. Je ovšem i zde jisté nebezpečí – podceňování
slabin.

Démosthenes

Mimořádně slavným řečníkem Řecka ve 4. století př. n. l. byl Démosthenes.
Byl velmi málo přírodou vybaven k dobré řeči, měl potíže s dechem,
měl slabý hlas, nejasnou výslovnost, navíc nepříjemný tik (potrhával při
řeči ramenem). Začal tedy běhat po pobřeží a překřikovat příboj.
Postupně se mu upravil dech a zesílil hlas. Nepříjemného tiku se zbavil
tak, že se postavil pod strom, na větev pověsil meč, který ho při každém
trhnutí hrotem odnaučoval, až ho nakonec tomuto tiku odnaučil. Potíže s výslovností
vyřešil pomocí oblázků, jimiž si podložil jazyk a trénoval tak dlouho, až
jich nebylo za potřebí. Démosthenes přednášel útočné řeči proti
Filipovi Makedonskému, tzv. filipiky.

Sokrates

Sokrates bojoval za etická měřítka v rétorice a vypracoval metodu
systematického vedení rozhovoru. Podle něho rétor je povinen bojovat za
pravdu. Podobně jeho žák Platona označoval rétoriku za psychagoria, tedy
vodění duší, a již z toho vyvozoval odpovědnost řečníka. Ve starém
Římě zastával obdobmé názory Marcus Tullius Cicero. Napsal řadu spisů o
rétorice, např. De inventione, Orator aj. požadoval, aby si řečník kladl tři
základní cíle : dokázat pravdu, získat sympatie a pohnout k jednání.
Etický způsob pravdy stojí u něj na prvém místě.

Nejen v Řecku, ale i v Římě byla celá plejáda skvělých rétorů
a učitelů i teoretiků rétoriky.Cornelius Tacius napsal Dialog o řečnictví.
V něm zaznamenává spor mezi rétorikou a poezií, kritizuje vyumělkovanost
rétoriky v tomto období v Římě, její úpadek k manýrismu.
Dalším takovým rétorem byl Marca Fabia Quintiliána. Napsal 12 knih o rétorice.
Byl prvním státním učitelem rétoriky.

Praxe v Řecku se tak silně dožadovala výuky rétorů, že se
objevili profesionální pisatelé soudních řečí, kteří podle přání zákazníka
vypracovali úderné obžaloby či způsobilé obhajoby. Ba dokonce sofisté neváhali
cestovat od města k městu a poskytovat kursy rétoriky. Později dochází
k jejich úpadku a řada autorů kritizovala jejich sofistiku – ochotu vést
slovní sporo cokoliv, bez ohledu na realitu, pravdu, zásady.

Aristoteles

Největším z řeckých myslitelů, který zformuloval řadu principů,
na nichž stojí rétorika dodnes, byl Aristoteles. Jeho nejznámější spis se
nazývá Rétorika. Aristoteles se zabýval celou řadou věd. Někdy bývá nazýván
„akademií věd starověku“. Byl vychovatelem Alexandra Velikého. Pro
rozvoj myšlení o společnosti měl kardinální význam. Zvláště významnou
pro společenské vědy je jeho definice člověka : „Člověk je tvor společenský“,
bytost jejíž hlavní znaky , především řeč, vytvářejí společnost.V r.
347 napsal svůj spis Rétorika ve třech knihách. V nich ukazoval, že řeč
je třeba chápat jako nástroj komunikace . z toho plyne, že její hlavní
funkcí je zajišťovat soudržnost lidské společnosti. Pro každého člověka,
který se chce zabývat rétorikou, jsou významné tři nauky, kterými by měl
projít.: natura – ars et doctrina – exercitato.

o Natura znamená uznání, že pro mistrovství v řeči jsou důležité
předpoklady dané přírodou : zdraví, dobrý dech, znělý hlas, odpovídající
vzhled, bystrost ducha atd. je proto nerozumné chtít od kohokoliv
vynikající výsledky v rétorice, jestliže trpí těžkým
astmatem. Objektivně ovšem platí, že přes 95 %lidí má základní předpoklad
stát se dobrým řečníkem .

o Ars et doctrina – tedy umění a věda. Aristoteles velmi předvídavě
ukázal, že rétorika má své zákonitosti, které popisuje teorie a tu
je nutno zvládnout. Ale že je to také umění, a to je nutno nejen z knih
studovat, ale i ze života se učit, poslouchat nejlepší řečníky a umět
napodobit umělecké prvky v jejich řečnických vystoupeních.

o Konečně třetím úkolem, vyžadovaným klasickou rétorikou, je
exercitáto. Jde o to, že dobrý rétor nevzniká jedním geniálním
projevem, nýbrž poctivou a dlouho opakovanou dřinu. Opakováním, novými
a novými pokusy, i když ten první skončil přímo katastrofálně.

Aristoteles mnoho přemýšlel i o osobnosti řečníka. Protože řeč byla
pro něho především nástrojem komunikace, a tedy mohutnou silou společenskou,
vyžadoval o rétora ethos (mravní zásady, pravdivé ideje), pathos (schopnost
působit na city lidí) a logos (rozvinutý rozum, moudrost schopnost logiky).

Pěti prvky klasické rétoriky, kterými se ukazovalo rétorům, jak připravovat
projevy, aby obstály v senátě, před soudem či před studenty, byli :
invence (vyhledání důkazů), organizace, styl, zapamatování a přednes. V duchu
těchto principů klasická rétorika vytyčila stále platné požadavky na
stavbu projevu. Každý přednes má mít vždy úvod stať a závěr. V klasickém
Řecku se ona stať (podstata) nazývala argumentatio a byla považována za jádro
projevu, těžiště rétorického vystoupení. Byla to rozhodující část
projevu.

Historie přináší mnoho důkazů, že lidé už před tisíciletími si byli vědomi síly slova a významu řeči. Jistě ne náhodou zařadil i Budha mezi osm hlavních lidských ctností řeč.

Přihlášení

Registrace

Vzhledy:

Pátek 22. 9. 2023 Svátek má Darina

Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz Prodávej s Plať-Mobilem.cz



Odesílatel:
Příjemce:
Předmět:
Text zprávy:	Posílám ti odkaz na zajímavý studijní materiál s názvem: Antické divadlo Najdeš jej na adrese http://studentka.sms.cz/seminarka/anticke-divadlo