Kulturní památky

POČÁTKY PRAHY

Typ

Seminární práce

Počet stažení

Doporučit

Vloženo	06.4.2006
Počet stran	13
Velikost	30 KB
Typ souboru	Jednoduchý text

Počátky Prahy

Vznik Pražského hradu

Někdy kolem poloviny 9. Století vstoupil do ději pražské kotliny Pražský
hrad. Byl založen kmenem Čechů na místě dosud neosídleném, na pustém
skalním ostrohu a zakrátko se stal trvalým sídlem přemyslovských knížat,
která dosud žila a vládla na Levém Hradci. V dramatické historii počátků
přemyslovského státu se jeho vůdčí postavení upevňovalo a ovládnutí
Hradu bylo i klíčem k vládě nad celým českým státem.

Vznik Vyšehradu

Teprve v 10. století byl založen na protilehlém vltavském břehu jiný
hrad, nazývaný nejprve Chrasten, později Vyšehrad. Nejpozději na konci 10.
století patřil hrad Přemyslovcům, kteří zde razili denárovou minci. Spolu
s Pražským hradem chránil Vyšehrad podhradní osídlení a za polské
okupace Čech a Prahy v letech 1003-1004 byl jediným pevným bodem, který
zůstal věrný Přemyslovcům, čímž stoupl jeho politický a vojenský význam.

Přesuny v osídlení pražského území v průběhu 10. století

Vznik Pražského hradu a Vyšehradu měl zásadní důležitost pro přesuny
v dosavadním osídlení pražského území. Úměrně se vzestupem obou
hradů klesal rychle význam dosavadních velkých slovanských hradišť v Šárce,
Butovicích, Hostivaři a na Zámkách v Bohnicích a současně se těžiště
celého osídlení přesunulo do sousedství nových hradů. Zatímco ze starších
osad nejnápadněji klesal význam osady bubenečské, v malostranském
prostoru dostalo osídlení nové podněty a postupně bylo dosidlováno hradčanské
návrší na západ od prvních valů Hradu. Celé osídlení působilo v průběhu
10. století roztříštěným dojmem, v němž pevnější systém představovaly
jen hlavní cesty, spojující Prahu s ostatním světem a procházející
ve směru od západu přes Malou Stranu, nebo přes Hrad k brodu v místech
mezi dnešním Mánesovým a Karlovým mostem a odtud dále třemi směry: k brodu
na Poříčí, na východ přibližně k pozdější Prašné bráně a
konečně k Vyšehradu. Jak ukazuje dosavadní archeologický výzkum, mělo
osídlení v malostranském a hradčanském předpolí mnohem příznivější
podmínky k rozvoji než na bažinatém a povodněmi zaplavovaném úzení
pozdější Starého města, kde se ani ve starších dobách pevněji
nezachytilo. Proto také na staroměstském straně až do konce 10. století
byla řada hutnických pecí, avšak stopy jiného osídlení tu byly prozatím
nalezeny jen výjimečně.

Cestopisná zpráva Ibráhíma ibn Jákuba o Praze z let 965 – 966

V letech 965 – 966 navštívil země střední Evropy arabsko-židovský
kupec Ibráhím ibn Jákub a o své cestě podal písemné svědectví. „Město
Frága“, psaj Ibrahím, „je vystavěno z kamene a vápna a je největším
městem co do obchodu. Přicházejí sem z měst Krákova Rusové a Slované
se zbožím. A z krajin Turků muslimové rovněž se zbožím a obchodními
mincemi. Ti vyvážejí od nich otroky, cín a různé kožešiny. Jejich země
je nejlepší zemí na severu a nejzásobenější v potravinách. Prodává
se tam za jeden kírát tolik pšenice, kolik vystačí jezdci na 40 dní, a dále
za tento kírát deset slepic. V městě Fráze vyrábějí se sedla, uzdy
a tlusté štíty, kterých se užívá v těchto zemích.“

Konfrontace Ibráhímovy zprávy s jinými prameny

Obraz Prahy kolem roku 966

Ačkoliv se Ibráhímova zpráva cestopisná zpráva dochovala pouze v mladších
přepisech, její věrohodnost je všeobecně uznávána, ovšem s tou výhradou,
že výklad zestručnělý Ibráhímových formulací musí přihlížet k jiným,
především archeologickým, poznatkům o Praze ve druhé polovině 10. století.
Pod pojmem „město Frága“ mínil Ibráhím nepochybně Hrad, a představa o
tom, že byl celý z kamene a vápna, byla nepochybně vyvolána jeho opevněním,
vyztuženým po vnější straně opukovou zdí, položenou na sucho bez malty.

V podhradí samotném kamenné stavby z této doby nejsou prozatím
vůbec doloženy a jejich počet na Hradě byl skrovný. Nejstarší kostel P.
Marie, založený už knížetem Bořivojem I na místě starého pohanského
obětiště v západním předpolí Hradu, byl asi dřevěný, stejně jako
první kostel sv. Jiří z let 915 – 920. Celokamennou stavbou byla asi až
rotunda sv. Víta, založená po roce 926 knížetem Václavem. Kamenné základy
měly i budovy knížecího paláce. Ibrahím se zmiňuje o tom, že Hrad měl
dvě oddělená předpolí na západě a na východě, impozantní se mu
nepochybně zdál celý prostor Hradu. Jeho svědectví bylo jistě značně
nadnesené a nadsázka se zadá být v tomto případě tím nápadnějším,
že kupec Ibrahím přicházel z kulturně vyspělého prostředí a věděl
o existenci mnohatisícových maurských měst ve Španělsku, z nichž Córdoba
měla už tehdy asi sto tisíc obyvatel.

Praha byla sice skutečně křižovatkou dálkových obchodních cest, stěží
však náležel obyvatelům pražského území na tomto obchodu významnější
podíl. Podhradské obyvatelstvo mohlo dodávat karavanám především zásoby
na další cestu, a tak jen knížecí dvůr, razící už v té době
vlastní minci, mohl ve větší míře od příchozích obchodníků nakupovat
různé zboží nebo jim prodávat otroky, drahé kovy či kožešiny. Nelze
dokonce ani vyloučit, že karavany přicházející do Prahy v delších
časových intervalech nacházely útočiště přímo na Hradě, kde snad žili
i výrobci koňských postrojů a zbroje, o nichž se Ibrahím zmiňuje.

Praha centrem církevní organizace

V průběhu 10. století si přemyslovská říše zajistila významné
místo v politickém vývoji střední Evropy, věhlas důležitého
panovnického sídla ovlivnil bezpochyby i čilejší rozvoj podhradí. Vnitřnímu
i vnějšímu rozmachu přemyslovského státu odpovídala i podpora, kterou Přemyslovci
už v 10. století poskytovali církvi, aby posílili její moc a organizaci.
Roku 973 bylo založeno pražské biskupství a Hrad, kde se biskupové usídlili,
se tak stal centrem církevní organizace státu. Přibližně ve stejné době
byl na Hradě založen i první ženský klášter v Čechách při kostele
sv. Jiří a jeho první abatyší se stala příslušnice vládnoucí dynastie,
Mlada. První mužský klášter byl založen roku 993 v Břevnově a
osazen mnichy řádu sv. Benedikta z Monte Cassina. Tak byly vytvořeny
základní předpoklady pro zvýšenou společenskou úlohu církve a nepřímo
i pro rozvoj církevní architektury. Už před koncem 10. století za knížete
Boleslava II. byl vybudován kamenný kostel sv. Jiří, který nahradil starší
kostel z doby Vratislava I., a spolu s ním byla postavena i budova kláštera.
Bezprostředně po založení břevnovského kláštera bylo přikročeno i zde
ke stavbě nové svatyně s kryptou, která byla dokončena ve dvou stavebních
fázích: po roce 993 a 1045. Také tento předrománský kostel stál na místě
starší církevní stavby.

Další předrománská stavba byla objevena v základech baziliky sv.
Vavřince na Vyšehradě. Hlavním biskupským kostelem zůstávala až do roku
1061 rotunda sv. Víta, postavená sv. Václavem. Tehdy přikročil kníže
Spytihněv II. k vybudování rozsáhlejší baziliky, jejíž stavba byla
dokončena až roku 1074.

Přestavba Hradu za Břetislava I

Stejně jako v letech 929 a 950 ani roku 1041, kdy byl na Hradě obležen
kníže Břetislav I.vojsky německého císaře Jindřicha III., nebylo
opevnění Hradu tak dokonalé, aby mohlo odolávat soustřednému obléhání
nepřátelských vojsk. Po roce 1041 začal proto Břetislav I. budovat nové
opevnění ze zděné hradby s použitím malty a při této příležitosti
došlo také k významným úpravám hradního prostoru. Západní předpolí
Hradu bylo z hradního prostoru vyčleněno,východní předpolí mezi klášterem
sv. Jiří a nejzazším opevněním na Opyši bylo naopak do hradního areálu
začleněno.

Do hradu se vstupovalo třemi branami: východní, jižní a západní. Pokračující
společenská dělba práce a rozvoj feudálních vztahů propůjčovaly těmto
úpravám vyšší společenský smysl. Hradní společnost, reprezentující vládnoucí
společenskou třídu, se oddělovala od ostatního podhradského obyvatelstva,
čímž navenek zdůrazňovala opevňující se třídní protiklady. Církev
prozatím zůstávala uvnitř Hradu.

Vzestup Vyšehradu na konci 11. století

V poslední třetině 11. století se přemyslovská přízeň obrátila
k Vyšehradu. Vážné rozpory mezi panovníkem na jedné straně a církevními
institucemi a šlechtou na straně druhé zavdaly Vratislavovi II. podnět k úvahám
o přeložení panovnického sídla z Hradu na Vyšehrad. Vážná obtíž
v cestě tomuto záměru spočívala ve vnější zaostalosti Vyšehradu,
který byl až dosud především pevností, velmi skromně zastavěnou. Mimo
nalezené zbytky předrománské svatyně zde předpokládáme od roku 1070 jen
existenci kostelíka sv. Klimenta. Kolem roku 1070 Vratislav II. Založil na Vyšehradě
kapitulu a započal se stavbou kapitulní baziliky sv. Petra a Pavla a
podle všech známek i se stavbou neméně významné baziliky sv. Vavřince a
rotundy sv. Martina. Současně byl vybudován i kamenný palác podobně jako
Hrad v době Břetislavově i za Vratislava. Na Vyšehradě se v souvislosti
s rozmachem stavební činnosti uskutečnila výrazná úprava hradního
prostoru. Hradní akropole s královským palácem byla oddělena od ostatního
Vyšehradu valem a příkopem. Na rozdíl od Hradu zůstala na Vyšehradě na
druhé straně hliněného valu i církev se svými hlavními stavbami a královské
rodině sloužil zvláštní kostelík při paláci. Když byl roku 1085
Vratislav jako první panovník korunován na krále, byl Vyšehrad ještě
nedostavěn a korunovace se konala na Pražském hradě. Ostatně ani pro
Vratislava nebylo tak snadné pominout význam Hradu, k němuž se už sto let vázala
státní přemyslovská tradice. Vratislav I. se dal se svou manželkou na Vyšehradě
pohřbít a místo posledního odpočinku zde našla po něm i další knížata.

Hlavní rysy vývoje podhradí na konci 11. století

O podhradí se z 11. století dochovalo jen málo konkrétních zpráv, avšak
lesk přemyslovské rezidence sám o sobě naznačuje, že se zde musely odrazit
příznivé podmínky vnitřního i vnějšího rozvoje. Jedním z momentů,
které určovaly hlavní rysy vývoje podhradního osídlení, se stal i rozmach
Vyšehradu, předurčující spojnici mezi Hradem a Vyšehradem za novou sídelní
osu. Když v roce 1091 zaznamenal kronikář Kosmas zprávu o kupeckých osadách
v podhradí, mluvil o dvou osadách kupců a směnárníků různých národností,
kteří zde bydleli. Kosmas jako součastník znal situaci v pražském
podhradí velmi dobře, pouze jeho představy o bohatství těchto kupců mohly
být s určitou nadsázkou dávné básnické licence přehnané.

V bezprostředním podhradí, v těsné blízkosti panovníka a
jeho dvora se vytvářely nejpříhodnější podmínky pro rozvoj obchodu a také
pro zbohatnutí obchodníků a směnárníků, kteří se v Praze
usazovali. Zdá se tudíž pravděpodobné, že prvá osada, kterou Kosmas označuje
za „pražské podhradí“ leželo přímo pod Hradem, někde mezi pozdějším
Malostranským náměstím a Hradem, na cestě od vltavského brodu a dřevěného
mostu k jižní bráně Hradu. Druhá kupecká osada, v Kosmově podání
„Vyšehradská ulice“, se nacházela buď v podhradí, nebo dokonce přímo
ve vyšehradském prostoru před valy královského palácového prostoru. Tržiště
jak dosvědčují zprávy jen o málo pozdější, bylo tehdy už asi na pravém
vltavském břehu, tam, kde o sto let později vzniklo hlavní staroměstské náměstí.
Snad při něm už stál i knížecí dvorec v Týně. Poblíž se nacházely
nejméně dva kamenné kostelíky. O třetím význačnějším celku pražského
podhradí, o jehož existenci víme z jiných pramenů, se Kosmas v této
souvislosti nezmiňuje. Byla to osada Němců na Poříčí při hlavním brodu
přes Štvanici, která sice podle všech známek nebyla osadou výhradně
kupeckou, zato si však dokázala už za knížete a krále Vratislava pojistit
svobodu a bezpečnost zvláštním privilegiem.

Pokud jde o židovskou osadu, vydrancovanou roku 1096 křižáky táhnoucími
osvobodit Svatou zemi, ležela pravděpodobně na Malé Straně, kde přes zjevný
začátek soustavného osidlování pravého břehu Vltavy zůstávalo stále ještě
hlavní těžiště osídlení.

Národnostní a společenské různosti podhradního osídlení kolem r.
1100

Národnostní a společenská různorodost podhradního osídlení odpovídala
předpokladům jeho poměrně rychlého rozvoje. V podhradí se nabízely
možnosti obživy stále většímu počtu obyvatel s různými pracovními
schopnostmi a úměrně s růstem těchto možností zde přibývalo vedle
domácího slovanského obyvatelstva i cizích přistěhovalců, z nichž
prameny výslovně jmenují : Židy, Němce a Romány. Cizí národnosti byly
zastoupeny především v kupeckých osadách, avšak četní cizinci se
asi uplatňovali nepochybně i mezi řemeslníky,kteří vyráběli zbraně a
zbroj, šperky, oděvní součástky a jiné předměty běžné potřeby. Rozdíly
v sociální situaci kupců, o nichž hovořil roku 1091 kronikář Kosmas,
narůstaly nepochybně do ohromných rozměrů, pro společenskou situaci však
byly méně typické než její nepřehledná různorodost. V této situaci
se vytvářely jak zárodky feudálních vztahů, tak i předpoklady pro vznik městských
svobod. Hlavním činitelem ovlivňující živelný rozmach podhradí byla
rezidence Přemyslovců. Pod její ochranou a díky jejím hospodářským podnětům
osídlení rostlo a překonávalo nepříznivé terénní podmínky v prostorech
pozdějšího Starého Města. Zásluhou rezidence se už roku 1100 začaly ve
vnitřním vývoji podhradí vyvářet tendence směřující k proměně
ve středověké město.

Románská Praha

Tržiště v prostoru pozdějšího Staroměstského náměstí

Toto tržiště na pravém břehu Vltavy vešlo do dějin Prahy několika záznamy
kronikáře Kosmy z doby kolem roku 1100. A to jako dějiště pravidelných
sobotních trhů (1105), jako místo pro veřejné shromáždění (1108) a konečně
i jako shromaždiště vojska (1105). Jeho značná rozloha (0,9 ha) a oválný
půdorys vylučují předpoklad, že by vzniklo jako tržní ulice, osídlená
po jedné straně kupci, a toto zjištění potvrzují i výsledky dosavadního
archeologického výzkumu. Osídlení kolem tržiště nemělo podle všech známek
kolem roku 1100 pravidelný ráz a jediným pevným bodem se zdá být knížecí
dvůr na východní straně, který se nejpozději v průběhu 12. století
stal útočištěm cizích kupců.

Výhody ústřední polohy tržiště byly oslabovány nebezpečným
sousedstvím řeky i skutečností, že sloužilo také zcela neobchodním a
vlastně klidnému hospodářskému vývoji vysloveně nebezpečným účelům.
Umístění tržiště na předpokládané křižovatce hlavních cest v podhradí
mělo tedy mnoho nestabilních znaků, a kdyby byly podněty k dalšímu
rozvoji podhradí ochably, mohl být prostor před knížecím dvorem v Týně
i opuštěn. Kronikářské zprávy o tržišti však naznačují právě opačný
vývoj situace. Pravidelné sobotní trhy svědčí o rozvoji samostatného
hospodářského života podhradí. Poloha tržiště nebyla prozatím tak důležitým
momentem jako skutečnost, že podhradí tohoto tržiště nutně potřebovalo.

Význam tržiště pro další vývoj podhradí

Na sobotní trhy sotva přicházeli kupci z podhradních osad se svým
vzácným zbožím. Nenalezli by tu zámožné zákazníky a navíc by se necítili
dost bezpečni ve společnosti sedláků prodávajících obilí a jiné
potraviny, řemeslníků nakupujících suroviny a nabízejících na prodej
vlastní výrobky a všelijaké chasy, která patřila k družině knížecího
dvora a živila se hlavně bojem. Obchodníci, jimž konkurence domácích usedlých
kupců znesnadňovala bezprostřední obchodní styk s dvorem, nemohli očekávat
od obchodu na tržišti velké výhody, a proto ochotně přijali nabízenou ,
nikoliv ovšem bezplatnou, ochranu knížecího dvora v Týně. Tržiště
sloužilo především průměrnému podhradskému obyvatelstvu, které se díky
dělbě práce stávalo závislejší na jiných produktivních vrstvách. Ve
skromných rozměrech jeho obratu by kolem roku 1100 nikdo nehledal antipól
velkých transakcí v podhradských kupeckých osadách. jeho význam pro
další rozvoj podhradního osídlení však byl zásadně důležitý, protože
představovalo základnu pro vytváření společenských a hospodářských zájmů
podhradí a tudíž i nejpříhodnější východisko pro jeho budoucí proměnu.

Poslední epocha v rozvoji románského Vyšehradu.

Až téměř do poloviny 12. století zastiňoval stavební ruch na Hradě a
na Vyšehradě poměrně skromnou zástavbu podhradí. Za vlády knížete Soběslava
I. (1125 – 1140), který se opět usadil na Vyšehradě. Pokračovala stavba i
přestavba vyšehradských kostelů i akropole a četné dílčí nálezy svědčí
o tom, že kníže vynaložil mnoho prostředků na skvělé vybavení interiérů.
Po Soběslavově smrti byla rezidence přenesena opět na Hrad a Vyšehrad
ustupoval rychle ze slávy . Od doby Vratislavovy a Soběslavovy sice zůstal těsně
spjat s dynamickou tradicí Přemyslovců, avšak k představě, že
by se mohl stát Vyšehrad hlavním přemyslovským sídlem v Praze, se už
žádný z českých panovníků nevrátil. Ústup Vyšehradu do pozadí se
musel vzápětí projevit v přerušení výstavby. Přemyslovci přestali
na Vyšehrad vynakládat prostředky a kapitula k velkorysejšímu podnikání
neměla prostředky.

Románská přestavba Hradu

Na Pražském Hradě se stavělo, byť i s menší intenzitou i v době,
kdy se pozornost českých panovníků soustřeďovala k Vyšehradu. Na
konci 11. století byly především napravovány škody, které způsobil požár
v roce 1091 a roku 1135 dal kníže Soběslav I. příkaz k nové rozsáhlé
přestavbě hradního opevnění, prováděné tentokrát z přitloukaných
kamenných kvádříků. Na konci 12. století se mohl Hrad pochlubit nejen
vynikajícím pásmem hradeb se třemi vstupními věžemi, ale také
novostavbou jednopatrového paláce s vlastní kaplí a vytápěnou knížecí
komnatou, novým biskupským sídlem s kaplí sv. Mořice a novou románskou
bazilikou sv. Jiří, jejíž stavba se protáhla až do začátku 13. Století.

Přesun těžiště podhradního osídlení

Rozvoj podhradí dostal rychlé tempo až po polovině 12. Století. Tehdy již
bylo zřejmé, že kupecké osady v malostranském podhradí a pod Vyšehradem
ztrácejí rozhodující význam ve vývoji pražského obchodu a že centrem
hospodářského života se stává v plném smyslu staroměstské tržiště.
O osudu vyšehradské kupecké osady bylo patrně rozhodnuto už v okamžiku,
kdy se přemyslovská rezidence vrátila s konečnou platností z Vyšehradu
na Hrad. V podhradí Pražského Hradu měla kupecká osada stejně jako osídlení
v hradčanském předpolí více životaschopnosti. Tyto i jiné osady
existovaly dále, udržovaly si určitý podíl na hospodářském rozvoji celého
podhradí a stavěly se nové kostely. Jejich ekonomická působnost byla však
omezená a nemohly proto vytvořit proti soustřeďujícímu osídlení na pravém
vltavském břehu, jehož vývoj mnohostranně usměrňovala funkce tržiště,
dostatečnou protiváhu. K oslabení osad v hradčanském a malostranském
prostoru přispěly i další okolnosti. Sousedství Hradu přinášející o
století dříve nesporné výhody mělo i svůj rub v neustálém nebezpečí,
že podhradí bude poničeno a vydrancováno při všech zápasech o Pražský
hrad. Roku 1142 zažilo podhradí spolu s Hradem téměř dvouměsíční
obléhání, které způsobilo těžké škody, jak v hradním areálu, tak
i v jeho hradčanském a malostranském předpolí. Byla to jedna z velkých
výstrah a bylo jí patrně také uposlechnuto. Po polovině 12. století se jeví
převaha osídlení ve staroměstském prostoru zcela jednoznačná a současně
jsou v jejím vývoji patrny významné průvodní jevy: neobyčejně četné
kostelní stavby, rozsáhlá kamenná profánní zástavba, nepochybné známky
rostoucí sociální diferenciace i zárodky tržního práva.

Románská profánní zástavba

Jádro staroměstského osídlení po polovině 12. století vyznačuje v hrubých
rysech oblast románských kamenných domů. Nálezů začalo rychle přibývat
a do roku 1965 bylo románských kamenných domů, především ve sklepních
prostorách pozdějších staroměstských domů, objeveno více než 70 a v některých
omezených oblastech byly také zjištěny nepochybné známky souvislé zástavby.
Oblast zástavby s výjimkou asanované části v prostoru dnešní Kaprové
ulice vystupuje zcela jasně. Spadal do ní areál Týna až po Štupartskou
ulici, západní část Celetné ulice, východní, jižní a severní fronta
Staroměstského náměstí, ústí Železné a Melantrichovy ulice, Linhartská
ulice i s náměstím primátora dr. V. Vacka, patrně i Kaprova ulice,
Karlova, Řetězová a Husova ulice, Jilská ulice a Perštýn. Ojediněle byly
stopy románské zástavby objeveny i v Havelské ulici, na Poříčí, na
Hradčanském náměstí a na Malé Straně. Tato zástavba kamenných domů nepředstavovala
samozřejmě celé městské osídlení. Na mnoha parcelách uvnitř naznačené
oblasti stály nepochybně dřevěné stavby;dřevěné domy i prosté chýše
by bylo nutno hledat i na okrajích kamenné zástavby. Avšak sama o sobě byla
kamenná zástavba na svou dobu impozantním jevem ve středoevropském měřítku
a svědectvím nejen o hospodářské vyspělosti osídlení, ale také o poloze
těžiště.

Juditin most a církevní stavby

Rostoucí význam osídlení na staroměstském břehu podtrhovala i stavba
technicky velmi náročného mostu, který byl nazýván podle zakladatelky
Judity mostem Juditiným, a celá řada nových kostelních staveb. Na pravém
vltavském břehu stálo mimo Vyšehrad od roku 1230 nejméně třiadvacet
kostelů, na levém břehu Vltavy bylo mimo Hrad a kláštery napočteno osm
kostelů. Nejvíce kostelů se nacházelo právě ve Staroměstském prostoru:
vedle starých kostelů sv. Jana Na zábradlí a sv. Kříže byly tu postaveny
ještě kostely sv. Vavřince, sv. Ondřeje, sv. Linharta, P. Marie Na
louži, sv. Valentina ,sv. Jakuba a Filipa, P. Marie před Týnem, sv. Klimenta
a sv. Jiří. Ještě před rokem 1230 pronikly do této oblasti i první kláštery
a to templáři ke sv.Vavřinci a dominikáni ke sv.Klimentu.

Románské kamenné domy

Velkou životaschopnost prokázalo podhradní osídlení už tím, že se
nezaleklo nepřízně terénu a hrozby povodňových katastrof, které se
dostavovaly s velkou pravidelností. Přitom románské domy nebyly
nikterak proti vodním přívalům zabezpečeny. Stály na původním románském
terénu, který se nachází v průměru asi tři metry pod dnešní uliční
úrovní, a všechny byly zahloubeny až na jeden metr do země. Mezi dochovanými
domy bylo rozlišeno více typů; převažovala okázalost a neklamné známky
bohatství. Byly to domy dvou patrové s nákladným řešením kleneb a
podpěrných sloupků a jejich nádhera často kontrastovala se skromností a
strohostí většiny soudobých církevních staveb. Vedle značného nepohodlí
měly všechny tyto domy bez ohledu na náročnost stavby ještě jeden velmi důležitý
společný znak. Ačkoliv byly budovány uvnitř souvislejšího osídlení a s perspektivou
na soužití v takovém osídlení, jejich dispozice byla v podstatě
izolovaná a obranná. Přízemí, většinou neobývané, bylo zabezpečováno
proti nežádoucím vetřelcům vysoko posazenými malými okénky s hlubokými
špaletami a celý dům byl přístupný pouze jediný vchodem z ohrazeného
dvora. Tato dispozice byla projevem životního stylu, jakéhosi kompromismu
mezi tendencemi ke kolektivnímu městskému soužití a nedostatečnými podmínkami
k jeho uskutečňování. Teprve v polovině 13. Století, když už
bylo Staré Město obehnáno kamennou hradbou s příkopem, začala tato
románská dispozice domů ustupovat.

Osady mimo oblast koncentrovaného osídlení ve staroměstském prostoru

Církevní stavby a také dochované doklady románské kamenné profánní zástavby
dosvědčují, že koncentrací obyvatelstva ve staroměstském prostoru byl vývoj
ostatních osad podhradí prozatím omezen jen nepatrně. Ke starým osadám na
pravém břehu patřily osady Rybník,Újezd sv.Martina, Podskalí, Opatovice,
Poříčí, Zderaz. Na levém existovaly osady Nebovidy, Obora, Smíchov, Rybáře,
jiná osada byla u sv.Jana u vody. V podhradí stál kostelík sv. Václava,
sv. Michala a snad i kostelík sv. Martina a sv. Ondřeje, osamocený zůstal
kostel sv. Vavřince na Petříně

Roztříštěnost malostranského osídlení

Roztříštěnost hradčanského a malostranského osídlení v průběhu
12. století dovršily velké církevní enklávy. První z nich byl
premonstrátský klášter na Strahově, založený roku 1140 mnichy ze
Steinfeldu. Druhou klášter Johanitů, který s kostelem P. Marie po řetězem
při ústí součastně budovaného Juditina mostu založil kancléř Gervasius
roku 1169. Třetí enklávou byl biskupský dvůr opět při ústí tohoto
mostu. Založený někdy na začátku 13. Století. Po jeho dostavě přeložil
biskup své sídlo z Hradu na Malou Stranu a centrum církevní organizace
se tak na dlouhou dobu oddělilo od hlavy státu. Až do poloviny 13. století zůstalo
malostranské osídlení roztříštěné a jeho situace se v tomto směru
nezlepšovala. Jeho silnými složkami byly církevní enklávy, které však v žádném
případě nemohly podnítit koncentraci osídlení a naopak zjevně přispívaly
k utvrzení jeho různorodosti. Tak vznikaly nepříznivější předpoklady
pro pozdější kolonizační zásah krále Přemysla Otakara II. do sídelního
vývoje malostranského podhradí.

Židovská osada

Pokud jde o židovskou osadu, je možno na základě bádání předpokládat,
že ještě v první polovině 12. století byla v malostranském
prostoru a že se teprve kolem poloviny 12. století přesunula do prostoru na
sever od tržiště s centrem v Široké ulici. Vzhledem k tíživé
situaci židovského obyvatelstva, zejména po křižáckém pogromu roku 1096,
je pravděpodobné, že židé byli ochotni se stěhovat s vyhlídkou na
lepší existenční podmínky. Na sklonu 12. století židovská osada nejtěsněji
sousedila se Starým Městem.

Rozloha románské Prahy

Město, které vznikalo na pravém břehu Vltavy, bylo na začátku 13.
století značně rozsáhlé. Skupiny kamenných a dřevěných domů stály na
vyvýšenějších pevných místech, která se v době povodní proměňovala
v malé ostrůvky. Základy uliční sítě se utvářely podle směru určeného
průtokem vody. V některých částech starého města se takto zachoval původní
uliční půdorys dodnes a do začátku 13. století byl v podstatě
vymezen i půdorys hlavního tržiště. Rozsah celého zastaveného a obydleného
prostoru lze dnes odhadovat je s obtížemi. Dá se předpokládat, že
koncentrované osídlení ve staroměstském prostoru se rozkládalo přibližně
na 70 hektarech a to byla na svou dobu plocha úctyhodná. Představovala asi
dvojnásobek plochy větších českých a moravských měst zakládaných v průběhu
13. Století. Značně větší byl především Kolín nad Rýnem, kde bylo
roku 1180 zahrnuto do opevněného městského prostoru 401 hektarů, avšak
tato plocha nebyla beze zbytku zastavěna a obydlena. Velká většina měst
byla tehdy menší než Praha, přičemž nemůžeme do propočtu zahrnout
rozlohu ostatních osad na pravém i levém vltavském břehu, které byly s městem
kolem tržiště velmi existenčně spjaty, protože je neurčitelná. Při předpokládaném
osídlení 50 osob na 1 hektar by ve Starém Městě pražském mělo bydlet asi
3500 osob.

Německá osada na Poříčí a národnostní různorodost

Už na konci 11. století měla německá osada na Poříčí jakési
privilegium zaručující její svobodu a bezpečnost. Kníže Soběslav II.
toto privilegium rozšířil a znovu potvrdil někdy v letech 1174 –
1178. Vztahovalo se na německé obyvatelstvo v celém podhradí, hlavně však
na tuto německou osadu, která, jak naznačuje stavba kostela sv. Petra v polovině
12. století i stopy románských kamenných domů v areálu osady, zůstala
centrem německého osídlení až do začátku 13. století, kdy po roce 1215 přešel
kostel sv. Petra do vlastnictví řádu Německých rytířů. O tom, že by se
Němci z Poříčí přesunuli k tržišti, konkrétně k novému
kostelu sv. Mikuláše, jak se domnívali dříve někteří historikové, není
důkazů. Kostel sv. Mikuláše pravděpodobně před rokem 1230 neexistoval, a
pokud německého obyvatelstva ve staroměstském prostoru přibývalo, byl
tento přírůstek způsoben spíše přistěhovalectvím než přesunem osady z poříčí.

Přistěhovalectví ostatně od samého počátku rozvoje pražského podhradí
nebylo záležitostí jen německou. Do podhradí se stěhovali Češi, Románi,
Židé a patrně i jiné národnosti a národnostní různorodost byla nápadná
i na začátku 13. století, i když nebyla vyjádřena podobnými výsadami,
jaké měli Němci.

Zárodky městské správy

Názory, podle nichž základy budoucího města spočívaly v právní
výlučnosti a organizaci německé osady, znějí dnes nepřijatelně. Tmelícím
prvkem staroměstského osídlení bylo od počátku tržiště a tato skutečnost
se také musela odrazit ve vývoji privilegovanosti a právních řádů. Tržiště
představovalo instituci nadřazenou třídním i národnostním rozdílům,
protože respektování jeho funkce bylo nutnou zárukou existence celého osídlení.
Už roku 1212 se v pramenech připomíná tržní rychtář Blažej a zdá
se pravděpodobné, že tento rychtář byl asi prvním správním a soudním úředníkem
vznikajícího města, i když byla jeho funkce vymezena se zřetelem k tržišti
a jeho právním potřebám. Tržní rychtář byl úředníkem panovníka stejně
jako později městský rychtář a ve své funkci stál nad rychtářem německé
osady, případně nad rychtáři jiných osad, pokud vůbec rychtáře měli.
Rozdíl mezi rychtářem střežícím tržní mír a vyspělou organizací městské
zprávy, jakou v této době již měla města na jihu a na západě
Evropy, byl jistě hluboký a sám o sobě vyjadřoval periferní zaostávání
českého vývoje.

Příčiny rozmachu románské Prahy

Převaha románského slohu určila dějinné epoše ve vývoji Prahy i název
románská Praha. Bylo to období velkolepého rozvoje pražského podhradí určující
svým dynamismem vnější rysy Prahy na dlouho do budoucna. Ve staroměstském
prostoru vzniklo osídlení, které sice ještě nebylo opevněno proti vetřelcům,
ani nemělo městské řády, ale velikostí, lidnatostí a hospodářskou
aktivitou už nepochybně projevovalo známky městského života. Ze všech
podmínek, které příznivě ovlivnily prudký rozmach románské Prahy a
koncentraci jejího osídlení při tržišti, je třeba přičítat největší
význam blahodárnému působení přemyslovské rezidence. Zatímco vývoj
obchodních cest ve střední Evropě, preferující jednoznačně tzv.
dunajskou cestu, odsuzoval nejpozději od 11. století pražskou křižovatku
podružné úloze, v dálkovém obchodě, rezidence Přemyslovců své příznivé
působení na hospodářský ruch v podhradí neustále stupňovala. Její
zásluhou se stala románská Praha lidnatým osídlením s velkými spotřebními
nároky i se stoupajícím objemem výroby. Jak rostl význam českého státu,
rostl i význam románské Prahy a to na těsné sepětí panovnického sídla a
mohutnějšího podhradí, ukazuje i vývoj názvu podhradního osídlení. Jak
prozrazuje jeden hebrejský pramen, nazývalo se podle polohy mezi Hradem a Vyšehradem
původně asi Mezigrady. Teprve ve 13. století se začalo nazývat Pražským městem,
a tím s konečnou platností převzalo jméno Hradu.

Přihlášení

Registrace

Vzhledy:

Pátek 8. 12. 2023 Svátek má Květoslava

Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz Prodávej s Plať-Mobilem.cz



Odesílatel:
Příjemce:
Předmět:
Text zprávy:	Posílám ti odkaz na zajímavý studijní materiál s názvem: Počátky Prahy Najdeš jej na adrese http://studentka.sms.cz/seminarka/pocatky-prahy