Evropská únie

VZNIK A VýVOJ EVROPSKÉ UNIE AŽ DO PODPISU MAASTRICHTSKýCH DOHOD

Typ

Seminární práce

Počet stažení

833

Doporučit

Zaslat na email

Stáhni

Vloženo	21.3.2006
Počet stran	12
Velikost	13 KB
Typ souboru	Jednoduchý text

Vznik a vývoj Evropské Unie až do podpisu Maastrichtských dohod

Osnova:

1. Ideový základ sjednocení evropských států

1. Dávná historie

2. Rané představy z 20. století

3. Jak se integrovat?

2. Postupné kroky při rozšiřování a prohlubování Evropských společenství

1. Vznik evropských společenství

2. Prohlubování

3. Rozšiřování

3. Zhodnocení

4. Evropská integrace v datech

1. Ideový základ sjednocení evropských států

a. Dávná historie

Podíváme-li se z historicko-geografického hlediska na evropský
region, zjistíme, že bylo v možnostech dokonce i starověkého Říma
ovládat území, které představovalo jádro tehdejší Evropy. U Římanů
ale šlo o ovládnutí mocenské, které nemělo nějaký hlubší sjednocovací
podtext. Totéž můžeme říci o počátcích Franské říše, která
zahrnovala většinu území šesti zakládajících států Evropských společenství.

Zajímavější je z tohoto hlediska idea univerzálního císařství,
která se objevuje po korunovaci Karla Velikého císařem. Podle této koncepce
měl být císař hlavou veškeré světské moci západního křesťanstva a
tvořit tak sjednocující prvek mezi hašteřícími se králi a knížaty. To,
že se tento model v praxi příliš neuplatnil, bylo způsobeno mnoha
faktory. Především to byl probíhající boj o investituru, který skrýval
hlubší rozpor mezi císařem a papežem.

Někteří papežové si opravdu činili z titulu své funkce nárok na
světovládu, k čemuž jim mohl pomoci široký aparát církevní
hierarchie, který byl rozptýlen po celé Evropě.

Univerzalistické koncepce jak císaře, tak papeže ohrožovala velká moc
francouzského krále, který se rozhodně odmítal považovat za fakticky podřízeného
jak císaři, tak papeži.

Definitivní konec univerzalistických ambicí pak můžeme vidět v roce
1588, kdy je přijat název Svatá říše římská národa německého, ve
kterém se již odráží posun od univerzalismu směrem k národním státům.

Pozoruhodná je z hlediska sjednocování Evropy ještě mírová
iniciativa Jiřího z Poděbrad, která je ve své formě mezinárodního
bezpečnostního systému velmi blízká představám 20. století. Nutno dodat,
že za touto velkou myšlenkou se skrývala pragmatická snaha vyšachovat papeže
a potažmo církev z ovlivňování celoevropské politiky (momentálně v Jiřího
neprospěch).

Vývoj národních států a ochrana jejich zájmů pak na dlouho zatlačí
myšlenku evropského sjednocení do pozadí. Oživuje ji na chvíli Napoleon,
ale spíše než sjednocení má na mysli dominanci Francie na kontinentě.

Rozpory mezi evropskými státy, zejména mezi Francií na jedné a Německem
na druhé straně jsou příliš velké. 19. století dominuje koncert velmocí
a národní hnutí, integrace probíhá maximálně při vytváření národních
států Itálie a Německa. Habsburská monarchie naopak musí čelit stále
silnějším hnutím za dezintegraci. Vznik dvou bezpečnostních bloků pak
vede k 1. světové válce.

b. Rané představy 20. století

První světová válka představovala obrovský šok. Vedla ke vzniku několika
důležitých nadnárodních iniciativ, které nebyly výlučně evropské
(Společnost národů, Briand-Kellogův pakt) a měly převážně bezpečnostní
charakter, nejednalo se o opravdovou víceúrovňovou spolupráci. Navíc ani ve
zmíněné bezpečnostní oblasti nebyly tyto iniciativy schopny účinně
řešit vzniklé problémy. Když pak navíc některé velmoci vypověděly svou
účast, přišla všechna vložená energie a všechny vkládané naděje vniveč.

Opravdu panevropské projekty (hnutí hraběte Coudenhove – Kalergiho,
Briandova evropská iniciativa) nezískaly větší podporu, národní zájmy
byly pořád příliš silné.

Druhá světová válka byla pro zejména pro evropské státy opravdu důvodem
k zamyšlení. Národní zášti je po dvou válkách dovedly z postavení
světových velmocí do situace, kdy o jejich budoucnosti rozhodovaly Spojené
státy a Sovětský svaz. Nějaká forma evropské integrace najednou představovala
jediné východisko z pozice mocností 3. řádu.

c. Jaký integrační postup zvolit?

I když se západoevropské země po II. světové válce v podstatě
shodly na nutnosti jistého stupně integrace, existovalo mnoho možností, jak
postupovat. Jednání byla opravdu velmi komplikovaná, protože každá země měla
svou představu, jak by budoucí společenství mělo vypadat.

V podstatě se střetly dva principy – federalistický a mezivládní.
Federalistický vycházel z myšlenek federalismu a směřoval k politickému
sjednocení evropských státních útvarů do jakýchsi Spojených států
evropských (model USA). Národní vlády by v tomto modelu brzy ztratily
suverenitu. Mezivládní koncept pak naopak předpokládal udržení suverenity
národních vlád, které by mezi sebou čím dál tím úžeji spolupracovaly.

Protože ani jeden z konceptů nezískal jednomyslnou podporu všech
zainteresovaných evropských států, předložil francouzský politik Jean
Monnet strategii postupných kroků, která je pragmatickou kombinací obou výše
uvedených politik.

2. Postupné kroky při vzniku, rozšiřování a prohlubování Evropských
společenství

a. Vznik evropských společenství

Prvním reálným výsledkem jednání o evropské integraci bylo podepsání
bezpečnostního Bruselského paktu mezi Francií, Velkou Británií a třemi státy
Beneluxu v roce 1948. O rok později vzniká Rada Evropy, která měla být
původně základem pro federalistické uspořádání Evropy. Zejména pro
odpor Velké Británie však byly její pravomoci omezeny, takže v evropské
integraci nemohla sehrát rozhodující úlohu. Základem evropských společenství
se tak stal až plán francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana přednesený
9. 5. 1950 (devátý květen je dnes proto Dnem Evropy), na jehož základě
vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO, montánní unie). Zakládajícími
členy byla Francie, Německo, Itálie a státy Beneluxu. Tím, že se těžba
uhlí a oceli vyjmula z kompetence národních vlád se jednak otupilo ostří
problému Sárska a Alsaska-Lotrinska, které by mohlo otravovat nadějně se
rozvíjející francouzsko-německé vztahy, navíc se tak dostalo pod nepřímou
kontrolu zbrojení.

Že evropská integrace nebude úplně hladký a rychlý proces ukázala
epizoda s Evropským obranným společenstvím (založeno na základě Plévenova
plánu). EOS bylo ratifikováno všemi státy montánní unie až na Francii. Následující
smlouva o Evropském politickém společenství, která by byla výrazným
krokem směrem k integraci byla francouzským Národním shromážděním
odmítnuta. Byla tedy zařazena nižší rychlost a přešlo se opět k postupným
menším krokům.

ESUO posloužilo jako model pro Evropské společenství pro atomovou energii
(Euratom) a Evropské hospodářské společenství (EHS). Tyto dvě smlouvy
byly uzavřeny mezi státy ESUO v roce 1957 v Římě. Postupně docházelo
ke sjednocování orgánů těchto tří společenství, ale ze striktně právního
hlediska dosud odděleně existují.

Tři společenství, společně se Západoevropskou unií, tvoří základ
integračního procesu, který jednak prohlubuje svoje působení směrem ke stále
užší spolupráci na více a více úrovních, a také se rozšiřuje na další
země.

b. Prohlubování

Od podpisu Římských dohod členské státy vytrvale pracovaly na dalším
prohlubování evropského společenství. Nejužší spolupráce bylo dosaženo
v oblasti volného trhu a po jistých komplikacích ze strany Francie také
v zemědělské politice. Úspěchem bylo také vytvoření Evropského měnového
systému. Velkého pokroku bylo dosaženo také ve vytváření společných
evropských institucí a specifikaci jejich kompetencí.

c. Rozšiřování

První zemí, jež se projevila zájem vstoupit do Evropského společenství
byla v roce 1963 Velká Británie. De Gaullova Francie však její vstup
vetovala, protože se obávala zvýšení amerického vlivu v Evropě právě
díky Británii. Problémem byly také závazky Británie k zemím Commonwealthu.
Druhý pokus Velké Británie o vstup v roce 1967 De Gaulle opět vetoval.
Británie tak do Evropského společenství vstoupila až obrazně řečeno přes
De Gaullovu mrtvolu společně s Dánskem a Irskem v roce 1973. Zachovávala
si ale vždy poněkud skeptičtější pohled na rozsah integrace než ostatní
členové.

Evropské společenství uzavřelo též kooperační dohody (Yaoundé, Lomé
I, II, III, IV, Maghreb) s rozvojovými zeměmi, kterými ES umožňuje většině
zboží volný přístup na evropské trhy a které vytváří prostředky pro
evropskou pomoc rozvojovým zemím.

Druhá vlna rozšíření se týkala jižních zemí, v roce 1981
vstoupilo do ES Řecko, v roce 1986 pak Španělsko a Portugalsko. Tyto země
přinesly ES několik problémů. Především se opět zkomplikovala situace na
poli zemědělské politiky. Jednalo (a do jisté míry pořád jedná) se o země
relativně chudší než ostatní země ES, což zatížilo rozpočet ES. S připojením
Řecka se ES zapletlo do řešení kyperské otázky a komplikovaných řecko-tureckých
vztahů.

K dalšímu rozšíření o Rakousko, Švédsko, Finsko došlo pak až
po podpisu Maastrichtské smlouvy.

3. Zhodnocení

Proces evropské integrace byl a stále ještě je velice komplikovaný, přesto
však nezadržitelně pokračuje vpřed. Komplikace v jeho vývoji jsou dány
zejména občasnou rivalitou a střety zájmů mezi členskými státy, případně
skupinami členských států (malé x velké, bohatší x chudší). Snaha přijímat
většinu rozhodnutí konsensuálně pak vede ke složitějším, ale kompromisním
řešením. Totéž se týká složení orgánů ES (po Maastrichtu pak EU). Bez
těsné spolupráce osy Paříž – Bonn (nyní Berlín) by asi integrace byla
možná jen stěží. Po válce sice Francii chvíli trvalo, než pochopila, že
je výhodnější s Němci spolupracovat a ne se stejně jako po 1. sv. válce
snažit je co nejvíce dusit, ale od té doby je právě tato spolupráce
„motorem“ integračního procesu.

Rozpory vznikají nejen z občasných konfliktů členských států,
ale také kvůli otázkám suverenity. Národní vlády pomalu, ale jistě
předávají některé své kompetence evropským institucím. Zůstává otázkou,
zda i nadále můžeme mluvit o suverénních členských státech či nikoliv.
Případná ztráta státní suverenity je zejména některými voliči vnímána
jako velmi negativní.

Rozhodně je ale evropská integrace odpovědí na otázku, jaká je
budoucnost Evropy. Vzájemná rivalita, vypjatý nacionalismus a protekcionismus
vedly pouze k válkám a ztrátám pozic Evropy ve světě. Po opakovaných
a trpkých zkušenostech si i hlavní evropské mocnosti uvědomily, že tudy
cesta nevede. Vytvoření dvou supervelmocí USA a SSSR, vzestup Japonska a
Jihovýchodní Asie probudilo v Evropanech pocit kulturní soudržnosti a
podobnosti, který jistě v minulosti díky společné křesťanské
tradici existoval, ale byl posledních pár set nacionálních let potlačován.
A tak tento staronový pocit sounáležitosti, který je ale možná rozšířen
více mezi politiky v Bruselu než mezi prostými občany EU, pomohl a pomáhá
vytvářet nový obraz Evropy, Evropy jednotnější, silnější a lépe připravené
na nebezpečí, která nás v budoucnu mohou čekat, ať už mají podobu
globální ekonomické recese, extrémního muslimského fundamentalismu nebo třeba
velkého meteoritu.

4. Evropská integrace v datech

* 19. 9. 1946 projev Winstona Churchilla v Curychu o nutnosti vzniku
Spojených států evropských

* 17.3. 1948 Bruselský pakt, základ Západoevropské unie

* 16. 4. 1948 vznik Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci založená
na spravování a rozdělování prostředků Marshallova plánu

* 4.5. 1949 ustavení Rady Evropy s 10 členskými státy

* 9.5. 1950 zveřejnění Schumanova plánu (Den Evropy)

* 18.4. 1951 podpis ESUO (montánní unie)

* 1954 Francie odmítá Smlouvu o Evropském politickém společenství

* 25.3. 1957 podpis Euratom a EHS v Římě, platnost od 1.1. 1958

* 1959 vznik Evropského sdružení volného obchodu

* 1963 1. veto vstupu Velké Británie do EHS

* 1965 francouzské obstrukce jednání o zemědělské politice, politika
„prázdné židle“

* 1.7. 1967 fúze orgánů ESUO, Euratom a EHS, vznik ES

* 1967 2. veto vstupu Velké Británie do ES

* 1.7. 1968 dovršení celní unie

* 1.-2. 12. 1969 Vrcholná konference v Haagu

* 1971 Rozhodnutí o vlastních prostředcích ES

* 1.1.1973 přistoupení Dánska, Irska a Velké Británie

* 1973 rozpočtové pravomoci Evropského parlamentu

* 18.3. 1975 Evropský fond regionálního rozvoje

* 1975 Dohody z Lomé

* 7.-10.6. 1979 první přímé volby do Evropské parlamentu

* 1979 vstupuje v platnost Evropský měnový systém

* 1981 přistoupení Řecka

* 13.2. 1982 vystoupení Grónska

* 1986 přijetí Španělska a Portugalska

* 1986 podpis Jednotného evropského aktu o vzniku jednotného trhu

* 1987 žádost Turecka a Maroka o přijetí

* 1990 sjednocení Německa (rozšíření ES o NDR)

* 7.2.1992 podepsání Maastrichtských smluv (platnost od 1. 11. 1993)

Přihlášení

Registrace

Vzhledy:

Čtvrtek 21. 9. 2023 Svátek má Matouš

Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz Prodávej s Plať-Mobilem.cz



Odesílatel:
Příjemce:
Předmět:
Text zprávy:	Posílám ti odkaz na zajímavý studijní materiál s názvem: Vznik a vývoj Evropské Unie aľ do podpisu Maastrichtských dohod Najdeš jej na adrese http://studentka.sms.cz/seminarka/vznik-a-vyvoj-evropske-unie-az-do-podpisu-maastrichtskych-dohod